ČSMT – Divadlo

Než jsem vyrazil do Brna na druhé kolo, kam jsem se nikdy předtím nedostal, nadiktoval jsem si nějaké podmínky. Nejdříve mi volalo slovenské telefonní číslo, že úžasně zpívám a že postupuji do Divadla, a řekli mi, že musím přijít ve stejném oblečení, které jsem měl na prvním castingu na sobě, a že musím zpívat písničku Impossible.

Musím říct, že mě velmi pobavil ten sarkasmus – tedy žena v telefonu ironicky neřekla ani jediné slovo, neboť můj výkon na castingu nejspíše neslyšela, ale když vezmu v potaz to, že jsem na castingu ze sebe udělal úplného pitomce, který neumí zazpívat jediný čistý tón, musel jsem se tomu zasmát. Píseň, kterou jsem měl zpívat, je skutečně krásná, ale obával jsem se toho, že ji nezazpívám tak úžasně jako James Artur. Nicméně stáhl jsem si z netu několik základů, a to i se sníženou tóninou, a začal jsem zkoušet, která verze mi bude nejvíce pasovat a ladit. Dokonce jsem si najal i jednoho mého kamaráda Michala, aby mi s touto písní pomohl. O týden později jsem ale žádný pokrok neudělal – sloky a refrény byly celkem v pohodě, ale bridge samotné písně je tak příšerně vysoko a obtížně zpívatelný, že jsme nakonec s Michalem vymysleli zkrácení verze této písně, a to tak, že ho prostě ustřihneme hned za druhým refrénem a na bridge vůbec nedojde. Ale stejně jsem nebyl spokojený, jelikož tato píseň jako by snad vůbec nekorespondovala s mou barvou hlasu.

Asi týden po potvrzujícím telefonátu mi ze Slovenska dorazil i mail, v němž mě prosili o zaslání podkladu pro písničku, kterou budu zpívat, a dodal i potřebné informace o mně, aby mi mohli připravit nějakou prezentaci. Na tento mail jsem však reagoval takto:

„Dobrý den, velice si vážím toho, že jsem postoupil. Ani nevíte, jak moc mě to potěšilo, ale musím vám bohužel sdělit, že pokud bych v Divadle musel zpívat píseň Impossible, v Brně mě neuvidíte. Proto jsem se vás chtěl zeptat, zda je tedy možné, abych si vybral jinou píseň, kterou bych pak v Divadle zpíval. Pokud ano, velice rád si výlet do Brna udělám. Děkuji za pochopení a těším se na vaši odpověď.“

Netrvalo dlouho a už jsem měl odpověď ve své elektronické poště. Stálo v ní: „V Divadle byste měl zpívat píseň Impossible od Jamese Artura, jak už jsme vám jednou řekli v telefonátu. Snad jsem vám tímto vysvětlila celou problematiku.“

Bohužel, nevysvětlila. Napsala mi pouze to, co jsem věděl už několik dnů a já s tím nesouhlasil. Proto jsem na mail odpověděl, že chodím do práce a nemám čas se text k této písni naučit, že bych rád přijel, ale jedině v tom případě, když mi umožní změnu písničky na takovou, u níž text nazpaměť umím. K tomu jsem dodal, které dvě písničky jsem si vybral a kterou bych případně chtěl zpívat jako první. Pak už nezbývalo nic jiného, než čekat na schválení, kterého jsem se nakonec dočkal o několik dnů později. Čtyři dny před vystoupením v Brně mi napsali, že můj výběr písní byl schválen a že se na mě těší.

Do Brna jsme s Karlem vyrazili už den předem, neboť cesta tam zabrala téměř pět hodin. Pár lidí se mě ptalo, proč tam vůbec jedu a zda mi to vůbec stojí za to vypláznout tolik peněz za zbytečnou cestu. Na to jsem odpovídal, že pro mě to zbytečná cesta není. Pro mě to byl splněný sen dostat se do Divadla a vystoupit před porotou. Dost lidí mi říká, jak krásně zpívám, ale co když to jsou jen přátelé, kteří mi pochlebují? Já jsem si do Brna jel pro skutečný a upřímný názor těch největších hvězd, které zpěvu rozumí a přesně vědí, o co jde. Potřeboval jsem slyšet pravdu, a proto jsem cestu do Brna za zbytečnou nepokládal až do doby, kdy jsem vstanul přímo před porotou.

csmt13

Již v devět hodin ráno dne 4. července jsem vstoupil do Mahenova divadla v Brně. Hned se mě ujala jedna ze slovenských organizátorek. Nejdříve jsme natočili přístup a odchod od stolku, kde probíhala registrace, a až poté mě pustili k samotné registraci. Dostal jsem číslo 30385 a CD s tímto číslem a mým jménem. Řekli mi, že si ho mám v naší místnosti poslechnout a že pokud by tam byla nějaká závada, mám to ihned nahlásit a pokusí se to nějak napravit. Překvapilo mne, že mi písničky nezkrátili, však byly přehozené – jako první jsem chtěl zpívat Ronana Keatigna a pak až Lady Gagu, ne naopak. Šel jsem to tedy nahlásit zpět ke stolku, odkud mě odvedli skrz zázemí jeviště až do nějaké místnosti s barovým koutem. Tam na mě čekal mladý kluk, který upravoval chyby na nahraných nosičích. Strávil jsem s ním asi hodinu, než mi písničky sestříhal a zkrátil do požadované formy. Pak jsem mohl odejít za Kájou, který na mě čekal v naší čekací místnosti.

csmt13

Bylo tam pár lidí, s nimiž jsem prohodil pár slov, však všech kamer jsem se pro jistotu vyhýbal. Úspěšně! Byl jsem snad jediný, s nímž netočili žádný rozhovor. Pak jsem se potkal s jednou taneční skupinou, která se mnou byla i na prvním castingu v Plzni. Dozvěděl jsem se od nich, že ty jejich seznamy jsou seřazené podle křestního jména či názvu a že je to vlastně i samotné pořadí vystupování všech soutěžících. Nejhorší informace ale byla, že prý den předtím tam někdo byl až do dvou hodin v noci. Proto jsem zastavil jednoho z organizátorů hned, jakmile se mihnul kolem mě a na vše jsem se ho zeptal. Bohužel mi vše potvrdil.

csmt13

„Takže já přijdu na řadu až někdy po půlnoci?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že mě vždy našli až na předposledním papíru.

Organizátor vzal své dokumenty do ruky a začal jimi listovat. Když konečně narazil na můj profil, dal mi za pravdu i v tomto. No, ještěže jsem si vzal knihu na čtení.

Čas se vlekl velmi pomalu. Každou chvíli někdo řval, někdo brečel, někdo zpíval a jiný zas tancoval. Já s Karlem jsme seděli u obrovského větráku a četli jsme si, dokud mezi nás nevkročil další z organizátorů a nezačal vyhledávat ty, kteří ještě neměli natočený příchod do Divadla. Bohužel odchytli i mě, a tak jsem byl nucen opustit svou knihu, následně i Divadlo a dokonce i celé náměstíčko před ním. Odvedli nás k vedlejšímu náměstí, kde nás po skupinkách natáčeli, jak přicházíme k Divadlu. Přišlo nám směšný, že se na náměstí čistě náhodou sešlo pět učinkujících, kteří se nikdy předtím neviděli, a pak společně vyrazili k Divadlu. Po natočení několika záběrů jsem se chtěl vrátit do Divadla, bohužel mě ale do něj nepustili, neboť v tu dobu zrovna přijížděla hvězdná porota, na kterou jsem se tolik těšil. Musel jsem tedy počkat, až všechny přivítáme a pak jsem mohl zalézt opět dovnitř. Pak už jsem jen čekal a čekal a čekal…

csmt13

Jak vidíte na fotografii, stojím přibližně uprostřed na kraji chodníku. Fotil mě přítel, který zase zůstal uvězněný v patře.

Někdy kolem osmé hodiny večerní jsem šel na záchod a všiml jsem si, že u vchodů na balkony zmizela paní, která je hlídala. Ihned jsem toho využil a sedl jsem si na volnou židli v hledišti a sledoval jsem celé dění, abych věděl, co všechno mohu očekávat. Viděl jsem několik skvělých vystoupení, ale také několik příšerných. Mezi těmi příšernými byl třeba kluk, který tvrdil, že má svou vlastní kapelu a zpívají vlastní písničky, ale v Divadle vystupoval s písní od Ewy Farné. Bylo to opravdu žalostní a vůbec jsem nechápal, jak někdo takový může mít svou kapelu. Chvíli porotu přemlouval, až se mu povedlo vynutit, že zazpívá jednu ze svých vlastních písniček. Mohu za sebe říct, že jsem nic horšího neslyšel, a právem si zasloužil všechny tři křížky. Utěšoval jsem se tím, že snad takto nedopadnu.

csmt13

Asi po hodině za mnou dorazil Kája se všemi našimi věcmi a společně jsme sledovali celé dění. Nebudu tu všechno popisovat, naprosto vše nakonec uvidíte v televizi, ale mohl bych se zmínit o jedné ženě, která působila velmi sebejistě. Všem se v zázemí nakrucovala a v čekací místnosti dělala jeden rozhovor za druhým a dokonce jim zpívala, což mi vždy uniklo, ale nakonec jsem se jejího přednesu přece jen dočkal. Zpívala písničku od Britney Spears – Baby One More Time. Už když začala zpívat první tóny, všichni v hledišti vybuchli smíchem a Jaro stiskl svůj křížek. Ona však pokračovala dál, jako by se vůbec nic nedělo. Začala první sloky, v níž se ztratila jak v rytmu, tak melodii – zpívala jednou o takt pozadu, jindy napřed. Všichni jsme jí tleskali do rytmu, ať se chytí, a zpívali jsme jí tu písničku, ona však jako by snad vůbec nevnímala. Hlavně, že se na jevišti kroutila jak tanečnice světa. Byla pro smích naprosto všem a Mareš jí křížek nedal jen proto, že se chtěl pobavit až do konce. Když pak dozpívala a čekalo se na vyjádření Jara, zjistil jsem, že opustil své křeslo. Nakonec to dopadlo tak, že ji na jevišti objal kolem ramen, pronesl: „Promiňte, ale vy tu skutečně nemáte co dělat!“ a odvedl ji rychle pryč.

Pomalu se blížila půlnoc, když za mnou přišel jeden z organizátorů a odvedl mě do zázemí přímo pod jeviště. Sešel jsem se tam se všemi, s nimiž jsem prohodil několik slov během dne, a s Tomášem, který vystupoval s písní od Karla Gotta – Je jaká je, jsem tuto píseň zpíval také. Pak odešel i on a já věděl, že budu brzy na řadě. Slyšel jsem ho, jak nade mnou stojí a zpívá. Bohužel nepostoupil.

Dostal jsem ještě malý mikrofon, který mi připevnili ke košili pro případ, že by ten velký vypadl. Netrvalo dlouho a už mě odvedli na jeviště, kde zrovna někdo vystupoval. Mezi mnou a jím byla pouze opona. Bál jsem se toho, co mě čeká, ale na druhou stranu jsem si říkal, že tu píseň mám tak nacvičenou, že se snad není čeho bát. Nemusel jsem postoupit, ač by mě to skutečně moc potěšilo, ale tentokrát mým cílem bylo získat maximálně jeden červený křížek.

csmt13

„Dobrý večer,“ pozdravili mě kluci a já jim pozdrav opětoval. Nebo spíše ahoj, že? Já jsem Pico,“ představil se první z nich a podal mi ruku. Pak jsem se představil já a následně i Jakub.
„Koukám, že jste ospalí,“ konstatoval jsem fakt, který jsem na těch dvou zpozoroval. Přišlo mi to zvláštní, neboť oni tam rozhodně nestrávili patnáct hodin jako já.
„Neee, to je blbost! My a ospalí?“ vtipkoval Pico a Jakub ho doplnil: „Ve dvě v noci? To rozhodně ne. S čím jsi přišel ty?“
„Budu zpívat,“ oznámil jsem.
„Tak to tě nebudeme zdržovat!“
„Utíkej před porotu,“ doplnil tentokrát Pico Kubu.

Teď přišla ta nejhorší část tohoto dne. Na tento okamžik jsem čekal patnáct hodin. Jen kvůli tomuto jsem cestoval přes celou republiku.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem porotu a všechny přítomné v hledišti. Dále jsem nepokračoval, neboť jsem čekal, že se mě budou nejdříve vyptávat, jako se vyptávali či si jen tak povídali s ostatními, to se ale nestalo. Lucie Bílá mi na pozdrav odpověděla jako jediná a pak posunkem naznačila, že bych měl pokračovat v proslovu. Začal jsem tedy: „Jmenuji se Tomáš Lörincz, přijel jsem z Plzně a je mi 23 let. A dneska tady budu vystupovat, tedy pokusím se zpívat písničku When You Say Nothing At All od Ronana Keatinga.“
„Září vám obličej! Vy se těšíte na svoje vystoupení!“ rozjařila se Lucka. Leoš Mareš ani Jaro Slávik se vůbec nezapojili. Jaro mě dokonce vůbec nevnímal a já přemýšlel o tom, zda si vůbec všiml, že jsem přišel. Jinak řeč Lucie byla pravdivá, neboť jsem na jeviště dorazil s úsměvem od ucha k uchu.
„To víte, patnáct hodin je patnáct hodin,“ podotkl jsem s úsměvem.
„Tak pojďme tedy rychle na to. Já se těším na vaše vystoupení stejně jako vy!“ vyzvala mě Lucka s obrovským natěšením.

Podíval jsem se vlevo, kde na mě zvukař ukazoval vztyčený palec. Kývl jsem na souhlas a hudba začala hrát. Dokonce ani při předehře písně se na mě Jaro vůbec nepodíval, však jakmile jsem začal zpívat první tóny, cuklo to v něm a na několik málo okamžiků se na mě podíval. Působilo to na mě, jako by byl hodně překvapený. Není divu, když v papírech, které měli před sebou na stole, měli napsanou poznámku, že jsem příšerný zpěvák a horký adept na Hvězdnou pěchotu. Poté hlavu sklopil a opět se propadl do svého světa. Leoš mě vnímal a celou dobu mě sledoval. Jednou se dokonce i usmál. A Lucka? Ta se na mě zářivě usmívala celou dobu, co jsem zpíval, a to mi hodně pomáhalo. Není tedy ani divu, že jsem svůj zpěv namířil přímo do očí Lucie.

První sloka skončila a nastoupil jsem na refrén. U Jara jsem si opět všiml obrovského překvapení. Byl jsem skutečně nadšený, že se jim můj zpěv líbí a že jsem nedostal ani jeden křížek během první minuty. To už něco znamenalo. Pak refrén skončil a najednou v čase mezihry písničky, během níž jsem neřekl jediné slovo, Jaro s Leošem na vteřinu stejně stiskli bzučák. To mě vyvedlo z míry a nevěděl jsem, co si o tom myslet. Lucka se na ně zamračila a mě vybízela, abych pokračoval ve zpěvu. Neměl jsem v plánu přestat, vždyť to byla jen mezihra a já čekal, až skončí. Spíše to na mě působilo tak, že porota dostala od režie pokyn, aby křížek rozsvítili. Připadá mi to, jako by se chtěli řídit tím, jak jsem se představil na prvním castingu a vůbec je nezajímalo, jak se prezentuji na jevišti v Divadle. Abych se teď obával, že mi ve střižně upraví melodii mého zpěvu, aby ze mě udělali nejhoršího zpěváka na castingu. Pak jsem dozpíval poslední čtyři verše písničky, během níž jsem zaslechl bzučák potřetí, a pak už nezbývalo nic jiného, než si vyslechnout názor, pro nějž jsem si přijel. Nadále však s roztaženým úsměvem. Sice mi trochu sklesla nálada, když jsem zaslechl trojí nepříjemné bzučení, ale bujarý potlesk a povzbuzující pískání mi mou náladu opět navrátil.

csmt13

„Co to děláš?“ obořila se Lucka na Leoše.
„Nic,“ odpověděl.
„Ty jsi to dvakrát zmáčkl?“ zeptala se ho a měla pravda. Lucka ho sice neviděla, já ale ano.
„Ne,“ zapíral Leoš i nadále.
„Ale já jsem pořád modrá, hele,“ usvědčila Leoše. „Víte co? Muž který čeká… Kdyby na mě muž čekal patnáct hodin a přitom se na mě tak hezky usmíval, tak to prostě nemůžu stisknout. To nemůžu.“
„Tak ty bys nechala svého přítele patnáct hodin čekat?“ zavtipkoval Leoš a několik lidi v hledišti se zasmálo.
„Ale… ale vždyť má zářivý obličej a má oči jako slunce!“ pochlebovala mi Lucka.
„Ale právě proto, právě proto…“
„Je nádherný!“ skočila Lucka do Leošovy řeči a mě to velmi zalichotilo.
„… je ten člověk, kterému nějaké ixko vůbec nevadí. Ten nás má úplně na salámu, viď?“ pokračoval Leoš ve své řeči, jíž se opět pár lidí zasmálo. Nevím, jak to myslel, ale pokud očekával, že před ním bude stát rozklepaná slepice, tak to se hodně mýlil. Já jsem na vystupování před lidmi zvyklý a za ta léta dost otrkaný. To jsem jim ale tajil.
„To nevím, ale je krásný! Nádherný!“ opět mi Lucka zalichotila a při tom se na mě usmívala.
„Je hezkej no,“ přitakal Leoš. „Lucka si tě vezme domů!“ dodal pak. Nato jsem se usmál a měl nutkání nabídku přijmout.
Lucka ho ze srandy pleskla a řekla mu: „Že já ti tu loknu hodím na druhou stranu?“
„To mi nedělej,“ zasténal Leoš.
Do toho se pak vložil Jaro s jednou větou, které jsem také nerozuměl, neboť to řekl potichu a ještě ke všemu slovensky, což napomohlo tomu, že jsem mu rozuměl ještě méně. Ale muselo se to týkat mého zpěvu, protože Lucka na to reagovala slovy: „No… Jako ten tvůj zpěv nebyl úplně nejlepší, ale prostě ta zář kolem tebe je neuvěřitelně krásná. A taky se nádherně usmíváš.“
„Tomáši,“ vložil se do toho Leoš, „ta píseň je z filmu Nothing Hill – je to Nothing Hill, že? Závěrečná scéna, kde Hugh Grant leží na klíně Julie Roberts, která čeká miminko, myslím. Je to fantastická písnička a dokonce má nejoblíbenější…“
„To s tebou musím souhlasit,“ přitakala mu Lucka.
„Tomáši, ale…“
„Oni se ti bojí říct NE,“ ozval se najednou Jaro.
„No…“ reagoval Leoš, „jdeme tedy hlasovat.“
„Jako všichni říkám prostě ne,“ ujal se toho Jaro jako první.
„Jdeme, promiňte, pojďme hlasovat,“ vyslovil Leoš opětovně.
„Já už jsem říkal své hodnocení, tak k čemu hlasovat? Nevím, o co ti jde,“ řekl Jaro.
„Takže teď jsme dohodnotili a jdeme hlasovat!“
„Jak jsem říkal předtím, za mě ně!“
„Jdeme hlasovat,“ opakoval neustále Leoš.
„Už jsem své říkal. Jdeme dál?“
„A co dál?“ ozvala se Lucka, na níž bylo vidět, že nechápe přestřelku mezi těma dvěma muži.
„Můžete to urychlit? Už takhle si připadám dost trapně,“ zadrmolil jsem do mikrofonu, aby mě také slyšeli. Někde v davu se do toho ozvala věta, že by už mě měli konečně ohodnotit.
„Tomáši, promiň,“ začal se mi Leoš omlouvat, „to jsem nechtěl a rozhodně tohle neříkej, protože já tu dělám humor. Eeeehm, pojďme hlasovat,“ dořekl a opět se podíval na Jara.
„Já říkám Ano, postupuješ!“ řekl najednou a nastalo trapné hrobové ticho. Absolutně jsem nechápal, o co tu jde.

Prohlížel jsem si porotu, která na mě koukala, až mi to nakonec došlo. Leoš mi tím dával najevo, že na tom jevišti už dávno nemám co dělat. Řekl jsem tedy: „Jo jasný, už jsem to pochopil. Dobrý. Tak nashle.“ A odcházel jsem pryč.
„Ale já jsem to nepochopila,“ ozvala se Lucie.
„Ne, tak já se snažím jen o to, abychom se konečně dostali k hodnocení a mohl se říct výsledek,“ vysvětloval Leoš, na což jsem se na chvilku zastavil.
„Ale já ho neřekla…“ odpověděla mu Lucka a pak si všimla, jak jsem se opět otočil na odchod. „Ne, prosím tě, počkej!“ zavolala na mě. Zastavil jsem se a otočil se na porotu.
„Tohle jsem nechtěl, omlouvám se ti,“ řekl nakonec Leoš, ale jakmile řekl další pitomou poznámku, rozhodl jsem se a nadobro jeviště opustil.
„Ale já si vás budu pamatovat!“ vykřikla ještě za mnou Lucka.

Co se dělo pak dál u poroty, jsem už neslyšel, ale Karel, který byl u všeho, mi pak řekl, že jsem udělal velkou chybu, když jsem odešel, neboť to tam pak Leoš začal vysvětlovat. Podle všeho prý řekl: „Ne, tak zkazil jsem to, no. Omlouvám se. Omlouvám se všem… Já jsem jenom chtěl, aby Jaro řekl něco dál. On pokaždé řekne jenom Ne a nic víc, chápeš?“

Já jsem se odebral k Picovi a Jakubovi, kteří se mi po celou dobu hodnocení vysmívali, a první, co jsem řekl, bylo: „Vy jste to pochopili?“ Myslel jsem totiž, že jim to přišlo jasné hned od začátku a smáli se mi právě proto, že já i přesto nadále stál na jevišti jako nechápavý trol.
„Ne, vůbec jsme to nepochopili,“ odpověděl Pico.
„Ale to je jedno. Jsou dvě hodiny v noci a nikdo v televizi nepozná, že máme všichni otupělé mozky a že už táhneme z posledních sil,“ dodal Kuba.
„Ale nemusíš se ničeho bát, v televizi se ukážeš maximálně na 15 sekund,“ pokusil se mě Pico ukonejšit. Pak jsem se s nimi rozloučil a odešel jsem za Karlem, který na mě čekal na schodišti.

V životě jsem se necítil na jevišti tak trapně, ač bych zazpíval dobře. Dokonce ani na fotku na tom nádherném schodišti jsem teď neměl ani tu nejmenší chuť. Také proto jsem tu noc vůbec nemohl spát a přemýšlel jsem o tom, že svou pěveckou kariéru ukončím. Přátelé mě však konejšili a říkali, abych se na ně vyprdnul, že zpívám hezky a že bych se zpěvem rozhodně končit neměl, jelikož je na mě vidět, že mě zpěv naplňuje.

Jak jsem se do Divadla dostal, si můžete přečíst ZDE. A jak to nakonec celé sestříhali a ukázali mě v televizi, se můžete podívat ZDE.

11 Komentářů

  1. Zpětné uporoznění:Česko Slovensko má Talent – Tom Lery

  2. Stejnak jsi super zpěvák a moc ti fandím :-* 🙂

  3. Vystresovanej, viď? Základ super, ale bylo tam slyšet, že nemám jistotu tónu (tj. stres). Ale bezva! 🙂 Nooo, chlapče, na hvězdnou pěchotu to ještě nebylo, musíš se příště víc snažit předstírat, jak to neumíš 😀

  4. Alfík Máslo

    Ty jo,paradni cteni,pocetl sem si o tom v tech dvou clancich a musim rict ze se to cetlo krasne,psat umis moc hezky,zhltnul sem oba clanky a klidne bych si dal dalsi 🙂

  5. Alena Uzlová

    lucinka nezklamala 🙂 jinak dobrý výkon nechápu proč tě nepustili dal 🙁

  6. Markéta Smrčková

    Já jsem se NÁHODOU koukala na telku, když jsem tě tam uviděla! 😀 Musela jsem si na tebe počkat… Pěkně jsi to zazpíval.

  7. Darina Palmer

    To nebylo spatny 🙂

  8. Lenka Pospíšilová

    Stejně seš frajer že máš tu odvahu…

  9. Helena Zim

    tak to jsi mel odvahu vubec vystoupit. ja bych ji nemela teda

  10. ježíši mě úplně uniklo, že jsi byl v talentu…

  11. já tě obdivuju. takový jednání. nevím co napsat. Někdy dávno, tak v době jury, jsem doprovázela dcerku na nějaká natáčení. Jí to bavilo a já se děsně nudila. Jednou dokonce mě nějaký člověk od filmu vyhmátl z davu čekající opodál a jestli bych nedělala něco jako pronásledovatelku mužské hvězdy toho filmu. Nechtěla jsem , říkala ať si z davu vyberou někoho jinýho, ten člověk měl ale argumenty které se nedaly zpochybnit, tak jsem řekla ano. jenže tím začal problém. řekli mi co a jak mám „hrát“ , aLE NEŘEKLI NIC MUŽSKÉMU HVĚZDOVI. začalo se natáčet. záběr poprvé, herec to zvoral, podruhé zase. když se to opakovalo asi po páté, došla jsem k hvězdovi a zeptala se ho, jestli to konečně zahraje správně, protože mě přestává bavit. byl hodně překvapenej a jistě se mu to dosud nestalo, aby hvězdovi vynadalo křoví. jeho odpověď: vy jste od nás? ne nejsem, ale chtěla jsem vyhovět. Já myslel, že chcete být za každou cenu v záběru a proto za mnou chodíte. rozchechtalo mě to, hvězda slíbil, že ten záběr už nezvorá a taky ano, povedlo se to hned. pak jsem tam ještě vystpovala coby koupěchtivá podprsenky, no sranda, ale manýry hvězd a všelijakých nanicovatých hvězdiček mě neberou. Proto obdivuju tvoji odvahu i slušnost, já bych už řvala a asi od plic řekla, co si o nich myslím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *