LUI magazine

Na začátku dubna roku 2016, kdy jsem vytvořil scénář pro videoklip k mé písni Manuál na lásku a kdy jsem našel filmového tvůrce, který mi udělal velmi slušnou cenovou nabídku na vytvoření pro mě historicky prvního profesionálního videoklipu, jsem oslovil několik gay portálů a časopisů, zda by nebyla možnost nějakým způsobem spolupracovat natolik, aby z toho vznikl videoklip dle představ. Oslovoval jsem především takto zaměřené weby proto, že jsem dal na rady přátel a rozhodl jsem se vytvořit klip s odlišnou orientací lidí. Mezi nimi byl i webový časopis LUI, který mi 10. dubna 2016 napsal, že žádné partnerství v současné době nezvažují a o dva dny později přislíbili, že nebude problém napsat článek o vzniklém videoklipu s trans/homosexuální tématikou.

Pro nové písně, které vznikly v profesionálním nahrávacím studiu jsem nechtěl natáčet „klipy na koleni“, jako tomu bylo doposud. Proto jsem hledal způsoby, kde finance získat, abych mohl natočení profesionálního videoklipu zrealizovat. Náhle se objevil Startovač.cz, na jehož stránkách jsem spustil crowdfunding projekt s cílovou částkou tak nízkou, aby stačila na pokrytí nutných výdajů při tvorbě videoklipu.

Dne 18. srpna 2016 jsem si vzpomněl na milá slova web-magazínu LUI a zkusil jsem je znovu oslovit. Tentokrát nikoli se žádostí o sponzorství ale o možnost nějakého pozitivně laděného článku v můj prospěch, kde by bi- a homosexuální čtenáře povzbudili k zapojení se do mého projektu. Jako odměnu jsem sliboval poděkování v titulcích klipu.

Odpověď byla tvrdá a ve skutečnosti naprosto žádná. Hned druhý den totiž vznikl článek s názvem VIDEO: Rockový masakr medovým hlasem, aneb jak rozhodně nedělat crowdfunding. Tom Lery nejen píše, ale i zpívá. A teď chce příspěvek na videoklip, který napsala neobjektivní autorka Mirka Dobešová, která by se (soudě po přečtení článku) spíše více hodila na roli čarodějnice v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, než aby důstojně stála na pozici redaktora tak vznešeného magazínu. Tato redaktorka totiž nemá ani páru o reálném životě lidí, jež kritizuje, o jejich snaženích či možnostech, a v hluboké podstatě článku není schopna ani profesionálně sestavit objektivně konstruktivní kritiku.

K čemu také, když se naprosto neznámému člověku, který se o něco snaží, může vysmívat a může ho na základě lživých informací zesměšňovat po celé republice a rozšiřovat o něm nepravdivé údaje (jinak řečeno žvásty), že? Ovšem, aby autorka byla natolik odhodlaná (jako je ve svém článku) a informovala mě tedy o vzniklém článku na mé přání, to už nejspíše do jejího scénáře nepatřilo. Nebo by se její počin dal kvalifikovat jako úmyslné jednání, aby se ten, o němž se fámy a pomluvy šíří, o článku vůbec nedozvěděl? Bohužel se mi pod ruce dostal na základě soukromé zprávy od jednoho známého, kterému se z článku udělalo nevolno a bylo mu mě líto, o čtyři dny později.

Mohli bychom začít hned na začátku článku, který se týká mé osoby, a to výrokem: „Čas od času v redakčním mailu přistane žádost někoho, kdo se domnívá, že vytvořil dílo, které by měli vidět/slyšet i ostatní, o jeho zveřejnění.“ – Jak jsem již na začátku tohoto článku uvedl, žádal jsem je pouze o jediné – vytvoření článku o probíhajícím projektu s možností zvýšení naděje k uskutečnění snu. V žádném mailu jsem nikoho nežádal o to, aby o mně napsal posměšný článek s největší špínou, kterou kde vyhrabou, a rozhodně jsem jim nezasílal žádné své dílo, jež by čtenář LUI měl vidět či slyšet! A pokud jsem o takový článek žádal, postrádám logiku v absenci reakce na můj podněcující mail, na nějž by mě někdo měl informoval o tom, že o mně nějaký článek vůbec někde byl uveřejněn.

Když se podíváme na pokračování hned v následující větě: „Nezřídka tito lidé však kvalitu toho, co vyprodukovali, konzultovali pouze a) se svým křečkem b) s maminkou (rozumějte, pro maminku je každé dítě prostě famózní), což bude pravděpodobně i případ Toma Leryho.“ – Tato věta má být nepovedený černý humor autorky anebo konstatování faktu? Když opominu, že křečka nemám a že mamka mě v tomto směru vůbec nepodporuje, je tato věta mířena jako urážka proti mé učitelce zpěvu a mému manažerovi, kteří mě učí a věří mi, proti mému producentu hudby, který by se příšerným výsledkem jistě nechlubil a nenabízel by mi další spolupráci, a proti mé autorce textů, která nese velký podíl na obsahu písní? Nutno samozřejmě podotknout, že jakmile udělám něco špatně, tito lidé mi upřímně na rovinu řeknou: „Tak takhle ne!“

To, že můj zpěv nazývá za pseudoumění, zcela přehlížím. Každému se líbí něco jiného a neříkám, že se nutně Mirce musí líbit má díla, ale co jí vede k tomu, aby veřejně ventilovala svůj názor tak ostrými slovy, aby v každém člověku usmrtila byť mikro-myšlenku na to, že by se někomu mé písně líbit mohly. Na druhou stranu v této části udělala nejen reklamu na Startovač, kde je můj projekt spuštěn, ale také reklamu na mé oficiální stránky. Snad v tomto bodě bych mohl kloboukem smeknout, neboť pravdou je, že jsme je žádal o rozšíření projektu.

Ovšem, co podněcuje vstávání chlupů na pažích, je jedovatá poznámka k mým knihám, aniž by některou z nich jen otevřela. Nejenže pošpiňuje má literární díla, která viděla pouze na obrázku, ale také svou kritiku opírá o naprosto neprofesionální a nepravdivé informace!

V prvé řadě by měla kritizovat můj reálně současný stav na literárním poli, nikoli mé začátky před 14 lety. Je zvláštní, že v článku hovoří o prvním dílu románu Jedna stačí!: Jeden svědek, přičemž po rozkliknutí odkazu se dostáváme na stránku o mém vydařeném druhém díle Jedna stačí!: Fotka z ultrazvuku, který jsem vydal před třemi lety. Jde nejspíše o omyl z její strany, který okamžitě napraví ihned po přečtení tohoto článku jen proto, aby zamezila komukoli nahlédnout do pozitivně hodnocené knihy.

Dále zcela nemístně uvádí fikce o tom, že na mou vůbec první knihu existuje pouze a jen jedna recenze, a to silně negativní. Skutečnost je taková, že na tuto knihu existuje celkem 8 recenzí a dalších 53 čtenářských názorů, a kniha si vesměs na trhu stojí pozitivně. Spatřuji v tomto pouze touhu po špinavé pomluvě z nejasného důvodu ublížit mi!

Přitom kdyby chtěla objektivně kritizovat mou literární činnost, přečetla by si alespoň všechny recenze na mé knihy od autora, jehož vyjádření dává všem veřejně na oči. Zjistila by totiž, že pan Lojín při první knize byl celkem negativní, při kritizování druhého díla byl zcela neutrální a dokonce v této recenzi vyslovil upřímnou omluvu ve vztahu k té předchozí, neboť si uvědomil, jak se věci ve skutečnosti mají. A v té poslední recenzi na mou nejnovější knihu byl velmi pozitivní a chválil můj počin.

Ale chápu – když chci někoho pomluvit a pošpinit jeho jméno v široké veřejnosti, je zcela logické, že nevytáhnu nejnovější dílo, jež je hodnoceno 93%, nýbrž to nejstarší, jež se pyšní pouze tím, že jde o prvotinu čtrnáctiletého puberťáka. Ovšem nevidím nic špatného na tom, abych tato díla nemohl dávat jako odměnu za příspěvek do projektu. Myslím, že by Mirka měla příště lépe vážit slova, neboť její vyjádření k tomuto „strčte mi hlavu do toalety a pak ještě spláchněte“ se mě skutečně dotklo.

V neposlední řadě mě jinak v sarkastickém pojetí velmi těší její chvála na mou osobu v poledním odstavci. Myslím, že by Mirka svůj článek mohla považovat za revoluční, co se jejího fungování v magazínu LUI týče. Ale posuzovat mou budoucí tvorbu, o níž nemá nejmenší páru, scénář nečetla a který ještě není na světě, mi přijde jako hrubá nepřístojnost!

2 Komentářů

  1. Zpětné uporoznění:Manuál na lásku – 3. natáčecí den – Tom Lery

  2. Radim "jeremy.cz"

    smutné 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *