Macy’s

Měl jsem dvě možnost: Zůstat doma o víkendu zcela sám anebo se vrhnout do víru vášně hlavního města republiky, kde v sobotu 13. srpna 2016 probíhala demonstrativní akci Prague Pride.

Vzhledem k tomu, že kamarád Pavel dorazil ve čtvrtek navečer na mou akci LERYoke Show, aby si společně s Janinou zazpívali, a zůstali tedy u mně přes noc, rozhodl jsem se odjet s nimi do Prahy. Janinu jsme vysadili na Zličíně a mě Pavel vyklopil na Národní třídě. Procházel jsem se městem (a ne že se mi budete všichni smát) a chytal jsem při té příležitosti Pokémony… Musel jsem počkat do čtyř hodin ráno na Pavla, než skončí v práci, aby si mě vzal k sobě domů a pak jsme společně vyrazili na pochod.

Nacházel jsem se zrovna na Náměstí Republiky, když mi přišla od Casting Plus nabídka natáčení reklamy na Macy’s hned druhý den s nástupem od sedmi hodin ráno. SMS dorazila kolem desáté hodiny večerní a požadovali přítomnost na všechny tři dny. Odpověděl jsem, že mohu případně jen víkend, tak pokud by to nevadilo, rád se zapojím. Nato dorazila další SMS s přesným časem, místem nástupu a s požadavky na oblečení (teplá bunda, čepice, šála, rukavice, atd.). Zhrozil jsem se, neboť se na sobotu očekávalo kolem 25 stupňů. Bohužel už jsem ale v Praze byl a na sobě jsem měl pouze kalhoty, tenisky, tričko a v batohu jednu mikinu. Totéž jsem jim napsal a teď už záleželo čistě a jen na agentuře, zda jim to vadit bude nebo ne a zda se budu účastnit letošního gay průvodu nebo ne. Pravda, nikdy jsem se předtím neúčastnil právě kvůli natáčení. A letos, když už jsem tu možnost konečně měl, jako by to agentura vycítila a hned mi překazila plány. Přišlo strohé vyjádření: „Přijďte!“

Sobota

V noci mě Pavel vyzvedl a ráno po dvou hodinách spánku jsem vstával na tramvaj. Autobus jsem stihl bez větších problémů a už jsme vyrazili někam za Prahu, kde na obrovském parkovišti byl postavený venkovní ateliér, který se vystavoval nepřízni počasí. O tom ale více až v neděli.

IMG_20160813_102202Po snídani jsem si lehl na lavici a spal. Probudilo mě, když sháněli další chlapy do kostymérny. Převlékání trvalo neskutečně dlouho, neboť komparzistů bylo něco kolem stovky. Čekal jsem, co za kabáty a rukavice dostanu, ale naštěstí jsem dostal jen červenou kombinézu společně s několika dalšími chlapy. A pak jsem odešel zpět do zázemí pokračovat ve spánku.

Za chvíli byl oběd, ale do fronty jsem si stoupl, až když větší polovina byla najedená, neboť až v tomto okamžiku se fronta u výdeje jídla tenčila. Překvapilo mě, jak chutné bylo, ač vařili pro tak velké množství komparzistů. A pak už jsem přišel na řadu i já.

Všichni jsme odešli na plac, ovšem točili všichni krom těch v červených kombinézách. To produkci nejspíše přišlo líto, neboť polovinu z nás odeslali zpět do kostymérny, abychom se oblékli. Když jsem byl svlečený, začali se ohlížet po někom, komu by mohli svěřit roli policisty. Nakonec ukázali na mne. Měl jsem radost, že nebudu všední komparzista jako ostatní, ale na druhou stranu jsem toho začal pomalu litovat. Tričko, vesta, tlustá bunda a rukavice a já se za za chvíli nakládal ve vlastní šťávě. Bylo to nepříjemné. Nejlepší na tom však bylo, že mi opasek se zbraněmi urovnávali snad dvakrát déle, než jsem strávil na place natáčením.

Když skončila akce a mělo se jít na další obraz, poslali nás všechny převléknout se zpět do červených kombinéz, ale uvědomili si, že policistu potřebují i zde, tak si můj oblek vzal Martin. Ten samozřejmě protestoval, že si propocený oblek na sebe nevezme, tak se natáčení prodloužilo, protože se fénem vysoušel kostým a alkoholem dezinfikoval.

Už přišla naše chvíle, kdy jsem stál v průvodu lidí. Paradoxně jsem do Prahy jel kvůli průvodu gayů a nakonec jsem skončil na natáčení reklamy na americký obchod, abych se účastnil filmového průvodu. Před námi tancovali šašci, my jsme nesli nad námi se vznášejícího Santu (ve skutečnosti to byla mříž, kterou nad námi držel jeřáb) a za námi pokračovali s tanečním vystoupením mažoretky a přehlídka aut.

20160813_134424Tohle natáčení se celkem zvládalo a měli jsme neskutečnou radost, že kolem šesté hodiny zaveleli k odchodu na večeři a do kostymérny. Všichni si stoupli do fronty a po skupinkách nás volali do kostymérny. Stál jsem asi desátý v pořadí, abych si vzal vydatnou večeři, která by skutečně bodla, když v tom zaveleli, že se mají jít převlékat červení. Zůstal jsem stát, ale po chvíli na mě zařvali znovu. Tak jsem tedy vystoupil z linie a odešel do kostymérny v domnění, že na mě něco zbude. Opak byl pravdou. Převlékl jsem se do civilu, ignoroval jsem frontu, která se stála kvůli podpisu souhlasu s použitím obrazového materiálu, a utíkal jsem zpět do zázemí pro večeři. Dívka přede mnou dostala poslední porci. Já už nic. Hodně mě to naštvalo z toho důvodu, že jsem měl v Praze zůstat přes noc kvůli jejich reklamě a ještě nenajedený.

Nezbylo mi nic jiného, než si k večeři dát jablko a vystát druhou frontu. V Praze jsem pak v Lucerně našel čínskou restauraci se stejnými cenami jako v Plzni a po deváté večer jsem do sebe nasoukal jídlo. Vzhledem k tomu, že Pavel opět pracoval až do noci a já měl nástup ve 3:15 hodiny ráno, takže bych musel odněkud ve dvě ráno odejít a už bylo deset večer, rozhodl jsem se, že nikoho otravovat nebudu, zašel jsem na hlavní nádraží, kde jsem se vysprchoval a pak do gay clubu na afterpárty po průvodu. Neskutečně mnoho gayů a přesto jsem tam potkal dva kámoše. Než jsem si vystál frontu pro jeden drink a vypil ho, už byly tři hodiny ráno a já se zhrozil, že to nestíhám.

Neděle

Utíkal jsem sprintem z Vinohradské ulice na I.P.Pavlova, kde zrovna přijela tramvaj, která měla namířeno na Karlovo náměstí. To bylo štěstí. Zpoždění jsem měl asi jen pět minut a také jsem si připadal, jako bych zrovna vylezl ze sprchy.

Doufal jsem, že se budu moct vyspat, protože jsem to nějak přestal dávat, ale jako by mi tento den měl čert co dlužen. Po snídani jsme se šel převléknout do historického kabátu, který měl značit třicátá léta, a hned na plac, z kterého jsme odešli až v čase na oběd.

Bylo až úmorné na sobě mít čtyři vrstvy oblečení, nespat celou noc a stát pod pražícím sluncem. Do oběda to celkem šlo, i na nohou jsem se udržel. Později to bylo horší. Začínal jsem omdlívat z nedostatku vody a horka, které mě zalévalo. Naši organizátoři ignorovali mou žádost o vodu a sem tam mi nalili ani ne decku čisté vody. Nakonec to skončilo tak, že jsem usínal mezi každou stopkou a akcí… Když se mi pak odlepila bota a museli mi pak boty vyměnit za jiné o číslo menší, myslel jsem, že umřu na místě. Podrážka snad ze dřeva, palce mě tlačily, stát jsem nemohl, slunce pařilo, hlava začala třeštit a nedostatek vody dával o sobě znát čím dál častěji. Na jídlo jsme čekali hodně dlouho, ale nikdo nic nedonesl. Na place jsme byli šest hodin v kuse po obědě a já myslel, že umřu. Už jsem ani neměl sílu bavil děvčata kolem mě.

Teď se vrátím k té obrovské plachtě, kterou jsem popisoval na začátku článku. Jeřáb ji na kovové konstrukci držel ve vodorovné ploše nad našimi hlavami. V klidu si natáčení akci, ač se trochu zvedl vítr. Nikdo z nás nic neviděl. Pouze jsme slyšeli řev produkce: „Všichni utečte pryč!!!“
„Utíkejte támhle!“ řval jeden.
„Ne, utíkejte na druhou stranu!“ řval druhý, když viděl, že se obrovská plocha nad námi rozkývala na druhou stranu.
„Všichni utečte na druhou stranu parkoviště! Ihned!“ řvali pak všichni dokola.
Konečně pořádná akce! Konečně se něco dělo. Všichni byli v šoku a zmateně pobíhali sem a tam. Snad stovka komparzistů odběhla do nejzazšího koutu parkoviště a sledovala, jak se plachta ve větru pohybuje jako drak, kterého si pouštíte na louce. Ovšem tento drak by pohltil i kamion. Za chvíli se utrhlo jistící lano, konstrukce se nahnula a utrhlo se druhé lano. Plachta se začala zmítat ještě více a rychleji, až to nevydržel ani jeřáb a celá konstrukce se zřítila k zemi do míst, kde jsme před chvílí stáli. Strhla s sebou několik světel a poničila kulisy, až dopadla na asfalt mezi kulisy amerického obchodního domu a jeřáb. Bohužel to byla tak rychlá akce, že to nikdo nestihl natočit.

IMG_20160814_104517_1Ani nevíte, jakou radost jsem cítil, když jsem konečně zaslechl, že je konec natáčení. Včera na mě večeře nezbyla a dneska pro jistotu vůbec žádná nebyla. Měl jsem co dělat, abych se převlékl a přežil cestu do Prahy. Tam jsem se přestěhoval na hlavní nádraží a odjel do Plzně.

Do kupé si sedli přátelé z Plzně, kteří se bavili tím, jak spím jako mimino, a cesta domů, která normálně trvá deset minut, mi sebrala tři čtvrtě hodiny času. Když jsem si přečetl, že mám nástup na pondělí ve 4 ráno, odpověděl jsem,  že jdu do práce a že jsem je upozorňoval, že nebudu v pondělí moct. Ovšem ostatní, který měli nástup v 2:30 jsem litoval více.

Já nakonec do práce nešel, protože mě přepadla zimnice a bolest celého těla. Nemohl jsem ani sedět ani ležet a sotva jsem se dobelhal to postele. Do práce jsem nešel ještě následující dva dny, ač je pravda, že jsem druhý den naplno pracoval do noci z pohodlí domova.

Komentář

  1. Zpětné uporoznění:O2 – Tom Lery

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *