Modrý kód

Na středu 8. února 2017 jsem si vzal dovolenou kvůli epizodní roli v novém českém seriálu Modrý kód. Z produkce mi poslali scénář, kde jsem zjistil, že hraji v devíti obrazech a že v jednom z nich dokonce mluvím.

17148946_10208786206868399_1254172097_oV seriálu mě uvidíte v 29. díle, který nese název Den pro princezny. Moje role je hasič, ale bohužel mě nikdo v hasičské uniformě neuvidí (tak moc jsem se na to těšil). Čistě náhodou mě přivezou zcela zakrytého a už jen ve spodním prádle ze sanitky rovnou přes příjem na sál. Mimochodem jmenuji se Vilém Málek a je mi 32 let (sice mi je o 5 let méně, ale myslím, že by se každý přiklonil k tomu vyššímu věku).

Natáčení probíhalo v postavené nemocnici na Zličíně. Když jsem přišel před kostymérnu, zjistil jsem, že jsem úplně sám. Hned mě svlékli, dokonce jsem musel sundat i své spodní prádlo, protože se chlubilo značkou, která se jim nelíbila. Ovšem v žádném záběru nejsem bez županu anebo s odkrytou peřinou, tak jsem přesně nepochopil, co tento akt měl za smysl.

Poslali mě na snídani, kde jsem si v bufetu koupil něco k snědku a čaj, který jsem nevypil, protože si mě zavolali maskéři, aby ze mě udělali nešikovného hasiče. Při akci jsem si totiž tryskem vody z hadice zničil oko. Několik minut (snad hodinu nebo více) jsem ležel na pohovce a nechal jsem maskéry, aby se o mě postarali. Trvalo to sice dlouho, ale výsledek byl skutečně uvěřitelný. Fotografii jsem poslal příteli a mamce a oba dva se lekli, co se mi to stalo, ač věděli, že jedu natáčet seriál. Pravda, ani já jsem si nepředstavoval, že budu mít zdeformovaný obličej k nerozeznání.

17142146_10208786207308410_2011090250_oKdyž jsme skončili, odskočil jsem si na záchod a hned jsme letěli na sál. Jako první obraz jsme točili ten, v němž jsem měl dialog se sestřičkou a bál jsem se, že už nikdy neuvidím. Nasadil jsem pocit neskutečných bolestí a mluvil. Vzhledem k tomu, že režisér neřekl ani slovo proti mému hereckému výkonu, předpokládám, že jsem se mu líbil a že v televizi vyniknu (ač mě nikdo nepozná).

Jako druhý obraz se natáčel, jak mi krvácí oči (a já u toho spokojeně spím) a jak mě převáží z nemocničního pokoje, kde jsem ležel, na sál k operaci. Hned poté jsme se vrátili a natáčeli příjem mé osoby před první operací. Měl jsem překryté oči, proto jsem nic neviděl.

Najednou jsem měl chvíli čas a mohl jsem si skočit do jídelny vypít svůj čaj. Ten tam ovšem již nebyl, ač jsem si ho zaplatil. Udělali mi naštěstí jiný jako náhradu a vyžádal jsem si brčko, abych se vůbec mohl napít. Oběd si dávala i herečka Sabina Laurynová, s kterou jsme se pozdravili.

„Škoda, že mou herečku nehrajete vy,“ polichotil jsem jí. Mou doktorku hraje Eva Josífková.
17121880_10208786206668394_647542816_o„Ale já jsem vás přijímala. Jen jste mě neviděl.“
„Tak to já se podívám v televizi.“ Usmál jsem se odešel jsem zpět na plac.

Už se dotáčely poslední obrazy, v nichž jsem nepromluvil jediné slovo. Už jsem měl po všech operacích a spokojeně jsem spal. Pravda – skutečně jsem usnul a Eva do mě během dne několikrát šťouchla, abych nespal. Ale copak to šlo udržet se při vědomí, když jsem po celý den měl zavázané oči, abych nic neviděl?

Když jsme skončili, konečně jsem si mohl masku sundat a umýt se. Kdo nepozná, jaké to je chodit napůl funkčním jen s jedním okem, tak nepochopí, že jsem si několikrát skoro rozmlátil pravé rameno o futra či jiné stěny.

Konečně jsem se mohl najíst a byl jsem středem pozornosti, když všichni komparzisté zjistili, že ve skutečnosti vypadám jako normální člověk. Už se nemohu dočkat, až se v televizi uvidím.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *