Serena

Víte, co pro mne byla naprosto úžasná zpráva? Když mi z agentury zavolali, zda bych neměl zájem natáčet historický film Serena, který potrvá tři týdny a natáčel bych celkem 15 dnů. Já jsem z toho byl nadšený a nabídku samozřejmě přijal. Bohužel můj přítel Karel z toho zas tolik nadšený nebyl. Prý jak to beze mě těch 15 dnů a nocí přežije? Na tohle jsem nekoukal, vždyť jsme spolu stále a pořád, a takováto šance se naskytne jednou za hodně dlouhou dobu. Na kostýmní zkoušku jsem se dostavil už tři týdny před natáčením a pak už zbývalo jen čekat, až budou známy dny, kdy se do filmu zapojím. První týden jsem natáčel 3 dny, druhý den 5 dnů a v posledním týdnu 4 dny.

Serena & Pemberton

První den, út 10.4.

Jelikož byl nástup stanoven na půl šestou ranní, byl jsem nucen jet do Prahy už den předem. Odjel jsem přirozeně až tím posledním autobusem, za hodinu se ocitl v Praze a za další hodinu konečně na naší chatce. Ne, že by bylo zrovna nádherné počasí, ale noc se tam pod péřovou duchnou přečkat dala. Ani jsem se nenadál a už mi zvonil budík a jen pár minut nato jsem stál na zastávce a čekal na autobus, který by mě odvezl na nádraží Smíchov.

Spoj byl naštěstí rychlý a po hodině jsme se ocitli v městečku Nižbor na Berounsku, kde jsme v zapadlém údolí natáčeli v uměle vytvořené vesničce celé dění. Po vystání fronty na obléknutí se do kostýmů jsme pak usedli do obrovského stanu a čekali, co se bude dít.

Po pár minutách za námi do stanu dorazil třetí asistent režie, který měl na starost právě nás, komparzisty. To se stalo snad poprvé, aby k nám někdo ze štábu promluvil a řekl, co se bude během dne dít. Popsal nám všechny scény, které se budou natáčet a co se očekává od nás.

Pro první a druhý obraz si vzali jen pár lidí a já mezi nimi naštěstí nebyl. Volné hodiny jsem využil k pročtení pár stránek knihy, pak se trochu prospat a následně pokračovat ve čtení. Mou přítomnost si vyžádali až na poslední obraz. V něm nám náš šéf tesařů oznamoval, že se oženil a představoval nám svou ženu. Poté dodal, že ji máme ctít, jelikož má stejné slovo jako on sám a vše, co nám řekne ona, Serena, je nám posvátné. My z toho neměli být moc nadšeni, spíš pobouřeni – znamenalo to, že by nám měla rozkazovat žena. Stáli jsme před nimi v houfu a snad ani nevnímali (nebo já vůbec nevnímal, jelikož mluvili anglicky a nevěděl jsem, kdy se mám tvářit pobouřeně). Já osobně stál na historické mašině. Nejdřív jsem si myslel, že je to to nejhorší, co jsem si mohl vybrat, když se po nás chtělo, abychom z lokomotivy seskakovali dolů a na akci se pak připravili tak, že vyskočíme zpět nahoru. Třetí člověk to ale naštěstí utnul a nechal nás tři stát celou dobu na mašině. Díky Bohu!

Na akci jsme se tedy měli tvářit pobouřeně, Serena se pak s námi s rozpaky pozdravila a všichni jsme se rozprchli zpět do práce. Já ujížděl společně s dvěma kluky v kabině lokomotivy a pak zase zpět. Byl jsem překvapen, že motor byl ukraden z Škody Felicie a v kabině pro řízení se startovalo startérem od auta pomocí klíče a nacházela se tam i řadící páka a všechny tři pedály. A protože motor pěkně hřál a venku byla zima jako kráva, já se v pauzách nahříval, zatímco ostatní mrzli na místech venku.

Skončili jsme o dvě hodiny později, než bylo v plánu, ale bylo mi to jedno. Autobus do Plzně jsem ještě stíhal.

Druhý den, čt 12.4.

Už ve středu večer jsem musel zase vyrazit do Prahy, abych mohl být v 6 hodin ráno na Smíchovkém vlakovém nádraží. Cesta byla stejně dlouhá, na stejné místo, kde jsem opět stál ve frontě hromady chlapů, kteří se chtěli převléci do kostýmů… Když už jsem vypadal jako tesař, šel jsem si stoupnout do další fronty k maskérně, abych vypadal mnohem věrohodněji. Povedlo se – ruce mi zašpinili tak precizně, že se to nedalo smýt, za nehty mi zůstávala hnědá rtěnka, kolem prstů též a vlasy mi zamastili krémem.

Po snídani, k níž byl opět rohlík s paštikou a sladká koblihové vrtule, jsme vyrazili do údolí hor, kde jsme měli své stanovisko. Tento den se natáčela neděle, tudíž nikdo nepracuje a všichni směřují do kostela. Nevím, zda se natáčelo něco před tím, jelikož jsem usnul a probudil jsem se až po pár hodinách k obědu.

K natáčení si nás přivolali až někdy ke konci dne. Natáčela se scéna, kdy celá vesnice míří do kostela. Já byl v roli přespolního, s několika dalšími jsem přijížděl na vlaku z jiné vesnice. Čekali jsme opravdu hodně dlouho, než jsme šli konečně natáčet. Byl jsem ale překvapen, že jsme natočili několik obrazů a přesto se u nás na vlaku najednou objevila herečka s dítětem. Zjistil jsem, že je to proto, že kamera se přiblížila k blízkému záběru, v němž herečka měla být viděna. Když se to zabíralo před tím, nebyla by vidět – tudíž nebudeme vidět ani my…

Natáčení se opět protáhlo o 2 hodiny i s převlékáním, odličováním a cestou zpět do Prahy. Jediné, co mi na celém dnu vadilo, bylo, že oběd se opravdu nedal vůbec jíst a dost lidí po něm zvracelo.

Třetí den, pá 13.4.

Nástup byl o něco později, v 8 hodin ráno, jelikož se měly natáčet noční záběry. Já jsem se na place opět neukázal celý den a objevil jsem se tam až ke konci dne. Byla mi přidělena přítelkyně, s níž jsem na akci vycházel z kostela ven a tam jsem zjistil, že do Pembertova tábora přivezli mrtvolu a my zjistili, že se jedná a spoluvlastníka Tábora. Se svou přítelkyní jsme se přiblížili přes celou vesnici a i s ostatními sledovali dění…

Za ten den jsem toho moc nenapracoval jako vždy a závěrečnou scénu jsem si užil, neboť jsme s mou přítelkyní řešili chlapy a navzájem jsme se vsadili, kdo z nás dvou ho sbalí dřív. Bohužel na mou ženu se třetí asistent režie občas usmíval, zatímco mě se ani nevšiml. Trochu jsem žárlil…vlak

Celý den uběhl tak rychle, že jsem ani oběd strávit nestihl (uzené kuře s rýží) a už jsme jeli domů. Problém ale byl, když jsem zjistil, že v sobotu se mělo natáčet od 11 hodin a končit v 23, ale já jsem musel být druhý den ráno v práci v Plzni. Nevěděl jsem, jak to udělat a nakonec jsem sobotní natáčení zrušil a jel domů. Další natáčecí den jsem toho litoval, neboť to bylo snad poprvé, kdy se udělalo krásné slunečné odpoledne a navíc končili mnohem dřív a dokonce pár lidí odvezli na Zličín v půl deváté večer. Škoda, autobus bych býval stihl.

Čtvrtý den, po 16.4.

Jelikož to byl první den v týdnu, nástup byl v 6 hodin ráno. Sranda byla, když mi v 6:20 zvonil mobil a já zjistil, že jsem zaspal. Bylo mi nakázáno, abych do Nižboru přijel vlakem. Problém byl, že bych se tam ukázal nejdřív za dvě hodiny, domluvil jsem se tedy s Bohoušem, že do Berouna zajedu vlakem a z Berouna do Nižboru taxíkem, že mi to proplatí. Bylo rozhodnuto a já odjel do hospody „Keltovna“, kde jsem se chtěl převléknout. Bohouš mi ale řekl, že oblečení mi vzal s sebou do tábora a že se převléknu tam. Budiž, počkal jsem, až za mnou přijede nějaké auto, které by mě do údolí dovezlo.

Pár minut nato jsem se ocitl u stanu, ale Bohouš mi oznámil, že můj kostým zapomněl v autě a než k němu dorazil, už bylo pryč i s kostýmem. Bohouš následně volal řidiči, který mu oznámil, že už je v Praze, takže jsem musel čekat, až se vrátí.

Do kostýmu jsem se mohl obléknout o další 3 hodiny později a jakmile jsem tak učinil, hned zaveleli do akce. Bylo to jak načasované. Všech 34 přítomných se tedy sebralo a odešlo do umělé vesnice. Natáčela se scéna, při níž jsme sledovali fotografa, jak fotí herečku s dítětem. Vyletěl obrovský dým s dunivou ránou a záběr byl hotov. Úžasné… na place jsem byl jen pět minut a vrátil se zpět do stanu, kde jsem hned na další tři hodiny usnul. Když jsem se probudil, dostal jsem svačinku a ani jsem nedočetl druhou stránku v knize a už jsme šli k autobusům. Tentokrát jsme do Prahy dorazili včas.

Pátý den, út 17.4.

kostelTento den byl pro mě trestem. Nevyspalý a unavený jsem musel být na nádraží v 5:50 a na place jsem se ocitl hned, jakmile jsme dorazili do svého stanu. Byl jsem tam asi od osmi ráno až do dvanácti, kdy se podával oběd. Má role spočívala v tom, že jsem měl sedět na schodišti nejposlednější chatky za kostelem a naoko pojídal zelí, po chvíli jsem se měl zvednout a jít do středu Tábora podívat se, co se to vlastně děje. Vadilo mi sedět na přemrzlém schodišti, ale to jsem za chvíli přešel, když na mě jediného začalo svítit slunce. Nechával jsem se nabíjet teplým zářením, až jsem na schodišti usnul jak malé dítě, aniž bych to jen tušil. Myslel jsem, že celou dobu vnímám, ale po chvíli dorazil Honza od produkce a nesl mi vodu.

„Hele, nespi mi tady!“ prohodil vážně a podal mi půllitrovou láhev s vodou.

„Já nespím,“ odpověděl jsem rozespale, „jen čekám na akci.“

„Vážně?“ nejspíš ho má odpověď pobouřila. „A jak je možné, že jsi již třikrát zaspal?“

Na to jsem už radši neodpovídal a do dalších akcí se zapojil. Bohužel záběr se nedodělal, takže po obědě jsem se musel zase vrátit a pokračovat. Naštěstí ale po natočení jsem se mohl vrátit do stanu, kde jsem byl až do konce a mohl se konečně pořádně vyspat.

Šestý den, st 18.4.

Ve středu se natáčelo skvěle. Jelo nás totiž celkem dvacet. Nástup standardně v 6 hodin ráno. Na kostymérnu a maskérnu se fronty nestály, spíš jsme pak všichni čekali, až pro nás pošlou auta z tábora. Tento den se natáčelo z obrovské dálky, tudíž jsme ani nemuseli být vůbec namaskovaní. Akorát mi vadilo, že náš stan byl zabrán pro štáb a my měli zázemí v jednom z domů vesnice, kde byla obrovská zima. Fukar nepomáhal a čaj jsme tam neměli. Bohouš byl naštvaný, že donést barel s kávou a čajem dvaceti lidem v cateringu trvalo tři hodiny. Ještě štěstí, že jsem na natáčení dostal další kabát, jelikož byla obrovská zima.

tom lery by serenaPár lidí dostalo nějaké role… někdo nosil dřevo, jiný ho zase sekal. Já naštěstí chodil s Petrem s rukama v kapsách. Bylo to celkem fajn až na jednu situaci, kdy kolem mě procházel kůň, ten se splašil a začal kolem sebe kopat nohama. Jelikož jsem stál přímo u auta, neměl jsem kam uhnout a modlil jsem se, ať se mi nic nestane, neboť ten samý kůň den před tím už někoho kopl. Srdce mi vyskočilo až do krku, kde mi bušilo jak zvon u kostela…

Vtipné mi přišlo rozhodnutí, že se ke štábnímu stanu nesmíme ani na krok přiblížit, ale oběd nám nikdo nedonesl a výdej pod malým přístřeškem postavili právě tam. Museli jsme tedy přes celý Tábor až ke stanu, kde se vydávalo jídlo. Sníst jsme si ho ale mohli jedině v jedné z budov v Táboře. Než jsem tam došel, měl jsem skoro snědeno, tudíž jsem se hned otočil a vyrazil zpět pro další várku. Nic na mě nezbylo.

Po obědě jsme se vrátili zpět do budovy v Táboře, z níž nás po chvíli zase vystrnadili, že se máme vrátit do našeho komparzního stanu. Když jsme tam v půl jedné došli, bylo nám oznámeno, že musíme počkat do dvou hodin odpoledne, než se štáb nají a až se všechno odstěhuje, můžeme dovnitř. Takže jsme venku postávali a kecali nebo četli a čekali, až odbude 14. hodina.

Bylo nás málo – akorát na počet laviček. Každý komparzista si zabral jednu z lavic, na které se natáhl a usnul. Já se probudil až po dvou hodinách, vytáhl knihu a jakmile jsem dočetl kapitolu, oznámili nám konec.

Sedmý den, čt 19.4.

Nástup v 6:10 byl celkem zbytečný. Alespoň z mého pohledu, neboť jsem se za celý den na place ani jednou neukázal. Vlastně několikrát to nadějně vypadalo. Ve 12 hodin nám pár zbývajícím lidem nandali k obědu rizoto. Nabral jsem si asi dvakrát na vidličku a najednou přišel rozkaz od režie, že všichni ostatní ze stanu se mají urychleně dostavit na plac. Nechtělo se nám, právě jsme jedli. Třetí asistent se naštval a poslal svého českého kolegu, aby nás tam dostal. Bylo nám řečeno, že dostaneme nové teplé jídlo, nebo si dojíme to své již nandané. Neznělo to moc povzbudivě. Nakonec vyhrála ta druhá možnost, že jsme si dojedli své již nandané jídlo, a to proto, že jakmile jsem dorazili na plac, zdrželi jsme se tam asi deset minut. Problém ale nastal, jakmile si všichni vystáli frontu a nechali si nandat oběd. Vložil jsem si již podruhé druhou vidličku rizota do úst, když v tom k nám přišel rozběsněný asistent režie, který žádal, abychom se vrátili zpět na plac. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, aby nás dvakrát poslali na oběd a zároveň z něj dvakrát odvolali. Po dlouhém přemlouvání jsme se tedy sebrali a šli do Tábora… Ale naprosto zbytečně, jelikož jsme stejně nenatáčeli… jen čekali, až se bude něco dít a nakonec nás poslali zpět do stanu, abychom si dojedli naše vychladlé jídlo.

Ve druhé třetině dne si nakonec vyžádali i to malé množství chlapů, kteří ještě nenatáčeli. Bylo nás asi deset. V Táboře si nás rozmístili – já s Petrem jsme byli postaveni na výsypku s uhlím, které jsme měli nakládat. Bohužel se jim ale nelíbilo, že u toho děláme randál, tak naši roli zrušili a my dva se vrátili do stanu. Za celý den jsem dočetl knihu a pak už neměl co dělat. Ulehl jsem tedy na lavici a pokusil se usnout. Mezitím začalo silně pršet, a když se blížila hodina konce, byl jsem vyslán v dešti na plac. S Jirkou jsme byli postaveni pod okraj střechy, kde jsme si spolu u schůdků měli povídat. Přišlo nám zvláštní, že dívky na akci běželi z volného prostranství pod nejbližší střechu, zatímco já s Jiřím vykecávali pod proudy vody u domku. Paradoxně chatka hned vedle nás měla postavený přístřešek. Dělali jsme si srandu, že se nám tímhle třetí asistent pomstil, ale nakonec to byl on, kdo se na blátě natáhl. Ani mě nepřekvapilo, když celý tábor horoucně škodolibě zazněl výkřikem: „Joooóóó!“

Déšť, který měl trvat deset minut, se s námi nechtěl rozloučit ještě tři čtvrtě hodiny a já za celý den na place strávil přesně tuhle dobu. Totálně promáčený jsem pak dorazil do kostymérny a konečně domů.

Osmý den, pá 20.4.

Tenhle den byl zbytečný a zahozený. Nástup měl být v 10:45, ale kdo mohl vědět, že když mezi osmou a devátou autobusy jezdí každých pět minut, že po desáté pojedou jen 4 za hodinu? Prostě jsem vyrazil na autobus, ale zjistil jsem, že nejbližší jede za 10 minut. Nasedl jsem do něj, jenže co čert nechtěl, autobus stavěl asi třikrát na červené a ještě se na malý okamžik zapojil do tlačenice aut. Když jsme dojeli na zastávku, zahlédl jsem, jak mi právě ujíždí autobus na Smícháč. Moc mě nenadchlo, když  jsem zjistil, že další jede za čtvrt hodiny. Napsal jsem tedy Bohoušovi zprávu, že se autobus sekl v dopravě a přestup mi ujel, takže přijedu o 10 minut později, že v 10:55 budu vystupovat na Smícháči, tak zda by nepočkal. Tentokrát žádná odpověď nedorazila.

Konečně uběhlo dlouhých 15 minut a já nasedl do autobusu. Trvalo sedm minut, než dojel na první zastávku od mého nástupu, a když jsme byli právě mezi Lihovarem a Smíchovským nádražím, viděl jsem, jak autobus filmového štábu jede v protisměru. V autobusu sedělo asi 10 lidí a Bohouš se roztahoval na pětce a koukal do mobilu. Pokud si v tu dobu četl SMS ode mě, bylo to trochu pozdě. Ale nebylo to tak, to psal zprávu mě.

„Je mi to jedno. Odjezd byl v 10:45 a tys včas nepřijel.“

No a co teď?? Pojedu domů o den dřív?

„Pokud chceš, můžeš přijet za námi do Nižboru,“ zněla druhá zpráva.

Fajn… počkat dvě minuty nemohl, ale do Nižboru mám přijet sám na vlastní náklady vlakem. Půjdu se podívat, v kolik mi to jede a pokud by to nemělo žádný smysl, aspoň překvapím svého přítele, který mě denně ráno probouzel telefonátem, svou přítomností o den dřív. Když jsem si zjistil, že v Nižboru bych byl až za hodinu a půl, protože nic nejede, řekl jsem si, že pojedu do Plzně.

„Pokud nepřijedeš, ruším tě na celý následující týden a najdu si místo tebe náhradu. Lidi, co nechodí na natáčení a na které není žádný spoleh, nepotřebuji!“

Tato zpráva mi vyrazila dech a opět jsem byl na vážkách, co tedy udělám. V první řadě jsem zvedl telefon a zavolal jsem Bohoušovi. Ten mi to ale nezvedl, a jakmile jsem zavěsil, přišla mi stejná zpráva znovu. Opět jsem mu zavolal a tentokrát to zvedl. Nevěděl jsem, co říkat a jak vůbec začít. Nakonec jsem se dokoktal k výsledku, že pojedu do Nižboru. Jednoduše se mě zeptal, zda chci natáčet… já řekl ano…

„V tom případě budeš za hodinu a půl v Nižboru a já ti tam pak pošlu auto,“ zaznělo konečné slovo a já vyrazil na výlet vlakem.

Tentokrát na mě čekal můj kostým mimo ostatní kostýmy v rohu místnosti na rohové lavici. Proč? To se kostymérky bály, že bych jim tam udělal bordel? Rozhodně ne větší, než který udělaly ony mně. Nejenže mi vyměnily boty, ale také mi chyběla čepice. Stejně jsem tedy vkročil mezi ostatní kostýmy, kde jsem si našel své boty a někomu ukradl čepici.

Venku na mě čekalo auto, do kterého jsem naskočil a které mě odvezlo na místo natáčení. S řidičem jsem si popovídal. Zjistil jsem, že autobusy s komparzisty přijely o 20 minut dřív, než bylo v plánu a že ještě nenatáčeli, jelikož na plac přijeli asi čtvrt hodiny přede mnou. To mě fakt dostalo. V tom případě, proč na mě ty dvě minuty nepočkali?

Když jsem potkal Bohouše, dal mi komparzní lístek a divil se, že jsem je v 10:53 viděl projíždět kolem Smícháče, když v tu dobu byli už za Barrandovem. Když jsem mu popsal, co jsem viděl, uznal, že asi mám pravdu, ale nezapomněl mě pokárat, že jakmile ještě jednou přijedu pozdě, ruší mě. Ve stanu jsem usedl a čuměl, kde co lítá. Knihu jsem už totiž měl dočtenou.

Ani nevím, co se ten den dělo, jelikož jsem se na place vůbec neukázal.

Pembertonův tábor

  Devátý den, po 23.4.

Co bych tak psal? Nic zvláštního se nedělo… snad jen to, že jsem na Smíchovské nádraží dorazil jako první s dvacetiminutovým předstihem a každý, kdo dorazil po mně, se strašně divil. Bohouš si dokonce myslel, zda netrpí vidinami. Opravdu netrpěl… u nádraží jsem stál už v 5:55. Co se týče natáčení, z mého hlediska se nedělo vůbec nic… nevím, jak ostatní, ale já se na place opět ani neukázal a měl jsem tedy dost času číst si novou knihu. Na oběd jsem si dal trochu pauzu, a jakmile jsem připálené uzené kuře se spálenými brambory na loupačku dojedl, pokračoval jsem v četbě. Za celý den jsem přečetl 140 stran a hurá zpět do Prahy.

Desátý den, út 24.4.

Tento den se od toho předchozího nijak nelišil. Jediný rozdíl byl v tom, že hned ráno si všechny komparzisty vyžádali na plac. Během půl hodiny nás nějak rozmístili, ale třetímu asistentovi se to moc nelíbilo a trochu nás shromáždil. Za deset minut ale zase přišel s tím, že nás je moc v každém hloučku a po jednom posílal zpět do stanu.

„Tak já se tedy obětuji a půjdu,“ řekl jsem, usmál se na ostatní a zmizel ve stanu na celý den.

S natáčením jsme skončili zavčasu. A jelikož tento den pro mě a mého přítele Káju znamenalo být spolu přesně na den půl roku, přijel za mnou a zašli jsme spolu na karaoke do jednoho baru, kde jsme to oslavili a já mu zazpíval píseň I Can’t Help Falling In Love, která ho dojala. Mohl jsem si dovolovat trochu ponocovat, protože jsem měl posunutý nástup na jedenáctou hodinu a navíc jsem věděl, že se při natáčení krásně vyspím.

Jedenáctý den, st 25.4.

Ráno nás probudil krásný slunný teplý den. Když jsem vylezl na zahrádku, uchvátila mne ta krása Prahy, kterou bych tu nikdy nehledal. Za celou dobu natáčení jsem za světla neodcházel a ani nepřicházel, proto jsem byl také překvapen, kolik květů na zahradě září. A těch pampelišek. Nelenil jsem a začal jsem pro Káju plést věneček, který jsem mu pak věnoval. Pokud z lásky, tak jím byla zhrzená, neboť věnec odložil, že ho nechce a nechal ho viset na klice vchodových dveří.

Vyrazili jsme spolu na Smíchovské nádraží, kde mě doprovodil k autobusu, pak se rozloučil a odjel zpět do Plzně. V autobuse jsem ihned vytuhl.

Probudil jsem se až v Nižboru, rychle se převlékl, nechal se lehce nalíčit a pokračoval v cestě na plac. Chtěl jsem se vyspat, počítal jsem s tím, a proto jsem byl opravdu naštvaný, když nás třetí asistent zavolal na plac. Držel nás tam až do pěti hodin večer. Ten den bylo vedro a já měl na sobě kabát, který jsem si nesměl sundat. Nejhorší však bylo, že jsem byl unavený a dostal jsem roli takovou, v níž jsem s jedním kolegou přehazoval prkna z jedné hromady na druhou. Když zazněla stopka, musel jsem to vrátit a na akci dělat to samé pořád dokola.

Při každé pauze jsem ulehl na dřevěnou plochu a spinkal. Kolem 17. hodiny jsme měli oběd, po němž jsme se opět vrátili na plac a pokračovali v roztočené scéně. Moc mě to nepotěšilo. Opravdu jsem se těšil, že si odpočinu. S natáčením jsme skončili asi o hodinu později. Přestěhovali jsme se do stanu. Už jen ta představa, že tam budu tvrdnout až do jedenácti večer, byla úmorná. Ale než jsem si stačil ustlat na lavici, Bohouš nám oznámil, že jsme skončili a já se ještě za světla dostal na zahradu, kde věnec na klice byl odporně hnědý a vysušený. Sundal jsem ho z kliky a vyhodil do potoka. Hned jsem zalehl a usnul.

Dvanáctý den, čt. 26.4.

Tento den byl pro mě více odpočinkový než ten předchozí. Nástup byl ve stejnou dobu se stejnou vyhlídkou konce. Hned od příjezdu mě chtěli na plac, ale při zkoušce zjistili, že se jim tam nehodím, nebo že nejsem v záběru vidět a mou pozici zrušili. Byl jsem rád, že jsem si vždycky uměl tak skvěle vybrat, abych se na place nakonec vůbec neukázal. Na druhou stranu pokud se někde ve filmu uvidím, bude to obrovská náhoda. S natáčením jsme skončili kupodivu brzy, ale jedna špatná zpráva toho dne zazněla… Na pátek mělo být šedesát lidí, které nakonec zredukovali na 10 – 7 mužů a 3 ženy (pouze střední vrstvu), takže jsem v pátek nenatáčel.

Ale domů jsem nejel, jelikož mi místo toho dali nové natáčení na sobotu. A druhá skvělá zpráva byla, že v tento den za mnou opět přijel můj miláček, abychom spolu zašli do jiného baru, kde jsem mu také zazpíval několik písniček.

3 Komentářů

  1. Zpětné uporoznění:Colette – Tom Lery

  2. Zpětné uporoznění:Ibalgin – Tom Lery

  3. Samozřejmně, že jsem v první chvíli nebyl nadšený, že mi miláček na tak dlouhou dobu odjede. Ale po čase, až jsem se s tím srovnal a uvědomil si, že trocha odluky může být i ku prospěchu, to bylo už ok. Stejně jsme po celou tu dobu byli v kontaktu, a tak mi ani tolik nepřišlo, že není vedle mě. Byl jsem zvědavý, co to bude za film… Nejdřív se mi ten název nějak nezamlouval, připomínal mi jeden komunistický román Siréna (pozůstatek z literatury na gymnáziu, který jsme díky bohu moc znát nemuseli 😀 ) pak jsem si jej ale vyhledal na netu a zjistil, že jde o Hollywoodský film, kde hraje hvězda z filmů Pařba ve Vegas a Pařba v Bangkoku 🙂 Je to tak trochu historický film… nic pro mě, ale budiž 🙂 To co se dělo na natáčení už mi ani nepříjde vyjímečné… natáčí se sem tam, pospává se, dělají se nelogická rozhodnutí, která však k filmu patří, jak mi Tom už párkrát říkal (z jeho zkušeností i ze zkušeností maskérek různých reklam atd. 😀 ) Tomu, že Tom občas zaspal nebo dorazil později se ani nedivím 🙂 on totiž tak rád spinká, že? Někdy i do oběda, kdy už mám po několika cvičeních či přednáškách ve škole a dal bych si oběd. Můj úterní příjezd do Prahy byl tak trochu nečekaný i pro mě… odpoledne jsem se prostě rozhodl, zrušil akci v kině a přijel. Byla to příležitost, jak oslavit výročí a jak vidět Toma. Celou dobu býval na chatě sám a tak mu jeden večer má přítomnost oživila samotu. Samozřejmě že jsem měl také trochu obavu, že bude někde v Praze v GAYBARU na karaoke sám… věřím mu celým srdcem, ale takové pokušení, no nevím… Byl tam Karlík jen v lodičkách a jeho nahé nohy, tak jsme ho sledovali aspoň spolu. Druhý výlet do Prahy byl delší o celé dopoledne, tak mě doprovodil na Studenta 🙂 No, uvidíme snad někdy Toma v kině, nebo televizi až Serena poběží? Na to si musíme počkat 🙂 PS: Co se týče té části o věnci… s překvapením jsem ho převzal, líbil se mi a překvapilo mě, že ho umí uplést, neboť já tak schopný jako Tomík nejsem. Ale nechtělo se mi po Praze chodit s věncem na hlavě, tak jsem ho odložil.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *