SuperStar nová éra

Na začátku týdne jsem přemýšlel o tom, jak v neděli 16.12.2012 zvládnu být na dvou místech najednou. O pár dnů později v sobotu ráno jsem o tom přemýšlet přestal a začal jsem dumat nad tím, zda má cenu do té Prahy na casting SuperStar jet nebo ne. Zároveň jsem však věděl, že na vánoční pěveckou soutěž v Plzni nemohu. V ten den ráno jsem totiž onemocněl chřipkou toho nejhoršího stupně. Nebyl jsem schopen vylézt z postele, ani mluvit, natož zpívat. Ale lístek do Prahy jsem již měl zakoupen, proto jsem se rozhodl, že na ten casting pojedu. Lepší být opět vyhozen, než si nechat propadnout jízdenku.

V neděli ráno jsem vstal a vyrazil na první autobus. O dvě hodiny později jsem už stál uprostřed vstupní haly. Bylo tu docela málo lidí, když to porovnám s předchozími castingy. Po schodech nahoru sedělo několik lidí a u eskalátorů stála ochranka, která nahoru nikoho nepouštěla. Potřeboval jsem akutně na taoletu, proto jsem se odhodlal a šel za ním s dotazem: „Kde tu najdu záchody?“
„Ty jsou nahoře, ale teď vás tam pustit nemůžeme. Vydržte pár minut a uvolníme vstup,“
odpověděl.

Z toho jsem pochopil, že by nás mohli nahoru pustit přesně v devět, o čemž jsem samozřejmě také pochyboval. Oddálil jsem se a čekal.

„Ahoj Tome!“ zaslechl jsem najednou ženský hlas. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že je to Verča, která se mnou občas zpívá v Brooklynu. Potěšilo mě, že tam nejsem sám, a ji to potěšilo také. Alespoň jsme těch pár minut mohli využít k povídání. Za tu chvilku jsme toho stihli probrat celkem hodně a Verča si byla dokonce třikrát zapálit před hotelem.

Když jsme zase superstar tom lerystáli v hale ve frontě jako první, nemohli jsme se dočkat, až nás pustí nahoru. Chtěli jsme totiž oba co nejrychleji zmizet.

Nevíte, jak to tady chodí?“ zeptal se nás nějaký krasavec, který akorát dorazil.
„Ještě nijak. Před hodinou nám řekl, že nás za chvíli pustí nahoru.“

Čekalo se asi dvě hodiny, než se začalo něco dít. Už se dole objevil štáb, režisér, dramaturg a moderátoři. Musím uznat, že jsme ani jeden z nás z Romana nemohli spustit oči. Tento výběr moderátora jsme jim schválili na sto procent.

Než nás ale propustili, nacvičovali jsme pokřik „SuperStar“ a pak ještě odpovědi na otázky: „Je mezi vámi někde SuperStar? Jsem to já? A kdo to tedy je?“

Při jedné situaci poblíž superstar tom lerynás jedna soutěžící ze srandy zakašlala, jako by trpěla tuberkulózou a moderátor k ní přispěchal a poplácal ji po zádech.

„Jéééé, vidělas to? On na mě sáhnul!“ zavřeštěla plná radosti. Nato jsem se podíval na Verču a z jejího pohledu jsem usoudil, že si myslíme jedno a to samé.
„Taky si myslíš to samé, co já?“ zeptala se mě pak.
„Pipky,“ odpověděl jsem.
„Přesně.“

Natáčelo se to jak u filmu pořád dokola, než s tím byli spokojeni a pustili nás do prvního patra. Už jsme se s Verčou nemohli dočkat, až vlítneme na eskalátory, až najednou: „Néé, Lery, podívej se!“

Otočil jsem se směrem, kterým se dívala Verča a v tu chvíli jsem pocítil stejný vztek jako Verča. Viděli jsme totiž všechny účastníky, jak se hrnou po schodech na okraji haly nahoru. My dva jsme se tudíž ocitli až na samém konci fronty.

Chvíli trvalo, než jsme se na schody dostali i my dva. Bylo to celkem nebezpečné. Stačilo, aby do mě někdo strčil (a v mém stavu stačilo, aby mi povolily kolena, což mohlo nastat kdykoli), a celé schodiště by se změnilo na domino. I když Verča mě ujišťovala, že by mě dole někdo chytil.

Než jsme se konečně vybelhali až nahoru, řešili jsme s Verčou, zda nejdříve zajít na záchod, nebo si vyběhat registraci.

„Já jsem pro registraci,“ navrhla Verča.
„Já bych radši šel na záchod, protože až projdeme touto bránou, budeme stát další frontu, než nás pustí k registraci. Pak dostaneme smlouvy, které musíme vyplnit a až poté jít do fronty k regitraci. A pokud máme ještě základy ke zpěvu, musíme vystát ještě jednu frontu na kontrolu nosičů a registraci písniček.“
„Jdeme na záchod!“ rozhodla rezolutně Verča po mém popsání následující hodiny.

superstar tom leryPřesně jak jsem čekal. Pustili nás ze schodiště, abychom mohli čekat další frontu u dalších eskalátorů. Tam to ale tak dlouho netrvalo. Jakmile jsme vyjeli nahoru, dostali jsme smlouvu a jeden papír k tomu, abychom to vyplnili. Nejdřív jsme si ale odložili věci v šatně, zašli konečně po několika hodinách na toaletu a pak jsme se mohli vrhnout na tu smlouvu. To byla brnkačka napsat své iniciály a podpis, ale ten papír přiložený ke smlouvě mě tedy překvapil.

Na otázku: „Trpíte nějakou nemocí?“ jsem odpověděl: „Teď momentálně chřipkou, bolení hlavy a krku, jinak ne.“

Na otázku: „Trpíte nějakou fóbií? Jak se projevuje?“ jsem odpověděl: „Arachnofóbií. Jednou jsem si kvůli tomu zlomil klíční kost.“

Na otázku: „Co všechno jste schopen udělat pro zviditelnění se?“ – „Ta situace by musela nastat, abych mohl říct případné NE!“

Nebo otázka: „Máte natočené nějaké erotické snímky?“ – „Veřejnosti nepřístupné? Nevím o tom.“

Otázka: „Máte zkušenosti s drogami? Berete nějaké?“ – „Ne.“

superstar tom leryA poslední otázka, kterou uvedu (ty další už nebyly tak dotěrné): „Stalo se vám v životě něco hodně nepříjemného? Co a jak jste se stím vyrovnal nebo vyrovnáváte?“ – „Když zemřel můj milovaný děda, pro kterého jsem napsal báseň, která se umístila v mezinárodní česko-polské literární soutěži, a věnuji mu druhý díl mého románu Jedna stačí!

Pak už tam byly dotazy jen na stav, partnera, zkušenosti ve zpěvu a v médiích. Zda známe nějaké celebrity a v jakmé vztahu jsme, a na dotaz: „Jaké máte úspěchy a neúspěchy ve zpěvu?“ – „Vyhrávám na karaoke soutěžích, nazpíval jsem 3 vlastní písně a letos jsem se v Českém Slavíku 2012 umístil na 136. místě.“

Pobral jsem papíry a šli jsme se s Verčou konečně zaregistrovat. Ani mě nepřekvapilo, že všechny počítače byly volné. Verča vyfasovala číslo 7345 a já 7346. A teď ještě vyfotit a už jen čekat a čekat a čekat…

Čekání nám nepřišlo tak dlouhé, jelikož jsme se celkem bavili na pytli, na nějž jsme si lehli. Sice mě třeštila hlava, ale postupem času se mi uvolnily obě nosní dírky a hlas mi taky tak trochu fungoval. Dokonce jsme si s Verčou zkoušeli zpívat v leže na podlaze. U kolen jsem měl text, pod rukama mobil a každý měl v jednom uchu patřičné sluchátko. Pustil jsem základ na písničku I Can’t Help Falling In Love With You a začal zpívat. Asi v polovině se nad nás postavila kamera se sympatickým mladíkem, který nám řekl: „Dělejte, jako bych tu nebyl.“

Zas tak jednoduché to nebylo. Spíše jsme přestali zpívat a usmívali jsme se. Kameraman byl ale trpělivý a čekal, až se uvolníme a budeme pokračovat ve zpěvu (nebo spíše já). Ten konec byl zajímavý, neboť název písničky se čtyřikrát opakuje a já se při tom díval Verče do očí.

„Mohl bys pokračovat? Já si ještě natočím ty papíry tady, a kdybys mi do toho mohl zpívat…“ požádal mě kameraman.
„Stejnou písničku?“ ujišťoval jsem se.
„Jo jo,“ přitakal.
„Ne, tu už ne. Já chci slyšet tuhle!“
ozvala se Verča a vytáhla z papírů Hello od Lionela Richieho.
„Tak ještě ty sluchátka do uší a můžete,“
pobídl nás kameraman a já začal zpívat. V refrénu se ke mně přidávala i Verča. Jakmile jsme dozpívali, poděkoval nám a odešel.

Po několika dlouhých minutách superstar verca spergluči hodinách jsme koukali, že se uprostřed haly něco děje. Asi pět lidí tam zpívalo a dva z nich do toho hrály na kytaru. Když odzpívali asi třetí písničku, jedna z nich se sebrala a došla za námi, ať se také přidáme. Mě se nechtělo někam se stěhovat, ale ona a Verča aktivně odnesly megapolštář a já byl nucen jít do hlavního záběru kamery a zpívat další české písně. Pokud tentokrát budu v televizi, doufám že jsem nezpíval příliš falešně, když jsem se patřičně neslyšel.

Asi po půl hodině jsem zase polštář odnesl zpět na místo a padl jsem zády k zemi. Nechtěl jsem k sobě Verču pustit, ona si však své místo vydobyla sama.

„Žádáme čísla 7340, 7341, 7342, 7343, 7344, 7345 a 7346,“ ozvalo se najednou z reproduktorů, a jelikož byla Verča na toaletě, vzal jsem její věci s sebou a vyhlížel ji, abych ji mohl zavolat. Ještě jsem si rychle odskočil já a po pár minutách jsme byli před kommisí číslo 8.

„Tak tohle jsou dnešní poslední tři soutěžící,“ řekl ten, který nás odvedl nahoru, tomu, který vše organizoval nahoře na chodbě.

Jako první ke komisi vlezla Verča, měla nižší číslo na prsou než já. Když vylezla ven, řekla: „Tak nic. Prý pro mě bude lepší, když se budu dál držet své kapely.“

To už jsem dovnitř vlezl já, slušně jsem pozdravil a představil se.
„Jsem se chtěl zeptat: Zpívá se s podkladem nebo bez?“
„Bez podkladu,“
odpověděla mi velmi příjemná blondýna.
„Aha, tak to je průser,“ posteskl jsem si a porota se pousmála.
„Tak nám o sobě něco povězte, Tomáši. Jak dlouho se věnujete zpěvu, zda někde zpíváte nebo ne a jaké máte úspěchy.“
„No… letos se mi konečně povedlo nazpívat tři své vlastní songy, díky čemuž jsem se mohl zapojit do Českého slavíka 2012, kde jsem se umístil na 136. místě,“
pochlubil jsem se.
„A proč jste tady? Navíc, když už jste se umístil ve Slavíku?“ zeptala se mě porotkyně. Bylo však na ní vidět, že ji to oslovilo.
„Protože bych se chtěl někam dostat. Ono je hezké, že jsem nazpíval tři své písničky, ale k čemu mi to je, když se nemohu dostat do radia nebo jakýmkoli jiným způsobem se dostat do podvědomí lidí. A tohle je velmi dobrá příležitost, jak na sebe nějak upozornit.“
„Dobře, tak nám tedy něco zazpívejte.“
„Připravil jsem si z českých písní tu mou, protože je to jediná, kterou si pamatuji nazpaměť. Nevadí to?“
„Určitě ne, zkuste ji,“
povzbudila mne a já začal. Zazpíval jsem jen sloku, refrén a pak přeskočil až na bridge a ukončil refrénem. Blonďatá porotkyně se na mě mile usmívala, proto jsem se díval do očí spíše jí, zatímco plešatý porotce se mi smál.

„Zkuste ještě tu anglickou,“ žádala mě porotkyně.
„Myslíte, že to má cenu, když se mi tady pán porotce smál?“
zeptal jsem se s úsměvem ve tvářích.
„Myslím, že ano. Nesmál jsem se zpěvu ale textu té písně. Je komický.“
„A takový něžný, že?“
doplnila pana porotce jeho kolegyně.
„No, kdyby to bylo s tím podkladem, věděl byste, že je to tak i psané. Je k tomu taková chytlavá rytmická melodie. No a anglickou jsem si připravil od Kelly Family
I Can’t Help Myself,“ prozradil jsem a dal se do druhého songu. Opět jsem vynechal střed.

„No, Tomáši, co s vámi provedeme? Vy jste tak milý, usměvavý, příjemný a sympatický mladý muž, že… dejte nám chvilku času, tak třicet sekund, a my se tu s kolegou poradíme.“
„Dobře,“
odpověděl jsem s nadějí postupu uvnitř mého těla a odešel za dveře. Tam už se mě ptali, jak jsem dopadl, tak jsem řekl, že zatím nijak.

Za okamžik jsem již zase stál uvnitř.
„Tak jsme se spolu rozhodli, že…“
„Že nic,“
pomohl jsem jí doříct načatou větu.
„Ano, že nic. Ale já vám hned řeknu proč. Tahle soutěž pro vás totiž vůbec není. Vy už jste zpěvák, vy už máte své úspěchy, umístil jste se na 136. místě ve Slavíku a to už něco znamená! Vždyť kolik lidí tady dneska může říct, že se umístil ve Slavíku? Nejspíš jste jediný. Ale nevěště hlavu. Vy už máte správně nakročenou cestu a my vám doporučujeme po ní putovat dále. I když je pravda, že by s vámi byla skvělá spolupráce.“
„Tak se mnou můžete spolupracovat aspoň vy,“
zavtipkoval jsem (ale v případě, že by přijala, jsem rozhodně nevtipkoval).
„Zajímavé by to bylo, ano. A vězte, že je pro mě opravdu moc těžké říct ne takovému sympatickému a příjemnému muži. Neberte si to nijak špatně, ale povede se vám mnohem líp bez této soutěže. Přeji vám mnoho úspěchu do života.“
„Děkuji vám a přeji krásný den. Na shledanou
.“

No, tak zase nic, jako vždycky. Koukám, že jsem to ze „zpíváš falešně, na SuperStar to nestačí“ dotáhl až na „SuperStar není soutěž pro vás“.

S Verčou jsme si ještě nějakou dobu povídali a poté to ještě všechno probírali s nějakým pánem, co čekal na svou dceru, a pak jsme si šli pro věci do šatny a ven. Verča si zapálila cigaretu před vchodem do hotelu a vyrazili jsme k metru. Koukal jsem, že na autobusové zastávce stojí moderátoři a kameraman se zvukařem. Když jsme se přiblížili, přijel autobus, do něhož moderátoři vlítl za autobusákem se slovy: „Dobrý den, omlouváme se, moc vás nezdržíme. Jen bychom se vás chtěli zeptat, co by podle vás měla mít superstar?“

Co autobusák odpovídal, to nevím, ale slyšel jsem odpověď od jednoho z cestujících, když se jich moderátor zeptal na stejnou věc.
„Nezdržovat městskou hromadnou dopravu!“ 

2 Komentářů

  1. Kuba Pěkný

    Tome, je super že jsi se odhodlal a přišel před kamery a porotu, ale věř mi.. Tvoje sólová dráha kterou nepřetržitě sleduji je tím krásným poutem. Zpíváš pěkně, barevně a hlavně s láskou k hudbě. Jen tak dál, kamaráde… Jsi skvělý 🙂

  2. No vidíš, Tome, to je docela pokrok za ta léta. Od „na superstar to nestačí“ po „superstar není pro vás, jděte našlápnutou vlastní cestou“. Sám jsem zvědavý, jestli tě v televizi ukážou, jak jsi před výstupem trénoval s Verčou. Co mi v článku chybělo (určitě jsi to nezapomněl – spíš schválně vynechal 😀 ) je, že jsi po tom, jak se moderátor dotkl slečny, také začal kašlat, aby se tě dotkl 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *