Tide

Zkouškové období konečně skončilo a já se opět mohl zapojit do dalšího natáčení. Hned jako první se naskytla možnost natáčet reklamu na prací prášek Tide v pondělí 19.9.2011. Byl jsem za to moc rád.

tide (2)Do Prahy jsem vyjel tradičně o den dříve. Ale tentokrát jsem nejdříve musel počkat, až můj bratr dorazí do Plzně, abych mu mohl předat klíče od bytu a pak jsem sedl do Student Agency a vyrazil směr Praha. Druhý den ráno mě budík probudil v 6 hodin a chvíli před čtvrt na osm jsem se dostavil na místo určení. Myslel jsem, že se bude natáčet přímo ve sportovní hale, když chtěli, abychom měli jen tričko v různých barvách, ale opak byl nepříjemným překvapením.

Když jsem konečně objevil komparzní stan, bylo nám oznámeno, abychom si vzali jen něco do ruky a převlékli se do modrých triček. Hned jsme dostali seřváno, když si 3 z nás dovolili oponovat, že triko této barvy s sebou nemají. Nakonec svolil, že si můžeme vzít červenou, ale jen my 3, neboť potřebují všechny jen v modré barvě.

Natáčení probíhalo venku, v takové klemře… a pouze v tričku – ale v červeném. Přišlo mi to dosti komické, když jsem pak viděl celou masu lidí, jak se převlékají do červených triček a já nemusel, protože jsem ho už měl na sobě. Nejdříve se natáčelo několik hodin venku, že ani na tu slibovanou snídani jsem se nedostal. Má role se nazývala fotograf. Vyfasoval jsem fotoaparát se slovy: „Chraň ho jako oko v hlavě. Stojí 300 tisíc a pokud se mu něco stane… Jo! A nesmí zmoknout!“

Hned mě to uklidnilo…

tide (3)Naštěstí ale nepršelo. Sranda byla, když jsme měli fotit projíždějící cyklisty na závodech a fandit jim, a protože nepršelo, pouštěli přes nějakou vysokou trubku s rozprašovačem vodu, která zapříčinila to, že se celá ulice na pár minut objevila v dešťové závěji. Ale opravdu to bylo jen na pár minut, neboť po chvíli začalo skutečně pršet. My bez deštníků, bez bund a já s fotoaparátem za 300 tisíc, který nesměl zmoknout…

Když už jsem byl celý promáčený a zmrzlý, zaveleli konec natáčení a pauzu na oběd.

Asi ve 3 hodiny jsme se přesunuli do sportovní haly, kde jsme hráli obecenstvo nejdříve v červených tričkách, pak v modrých. Ostatní barvy se opravdu nepotřebovaly. Ani nevím, co dole dělali, neboť jsem si četl knihu. Vím jen, že se jednalo o nějaké gymnastky a svalnaté chlapy, kteří spolu zápasili.

V půl deváté večer zaveleli konec a my jásali snad jak nikdy. To je ale zvykem, že při natáčení jsme jak mrtví brouci a neustále nás musí prosit.

Komentář

  1. Jo chlapče,když chceš do šoubyznysu,tak trp!!! Ale jinak ti držím palce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *