Sprite

4. 4. 2012

Konečně a po dlouhé době se povedlo dostat mou osobu do pořádné reklamy. Když mi přišla SMS s možnostmi natáčení po dvou dnech a s rozdělením na obyčejný komparz a pomalovaný komparz s podmínkou kostýmní zkoušky, řekl jsem si, že bych mohl být vybrán alespoň jako normální komparz v civilu a v duchu jsem si přitom přál, abych mohl natáčet dva dny s kostýmkou, abych si i více vydělal.

Byl jsem potěšen, když mi přišla upozorňující zpráva, že jsem byl vybrán na natáčení jednoho dne s kostýmkou den před tím. Vyrazil jsem tedy ve středu 4.4. do Prahy na místo určení. Myslel jsem si, že to bude krátké, když se jednalo pouze o kostýmku, ale to jsem ještě nevěděl, co všechno s námi budou dělat.

Štáb se nám omlouval, že nemáme jídlo a pití, ale přeci jen se jednalo o kostýmku, tak mi to zprvu nevadilo. Později už ano, když se hodiny táhly a my stále trčeli na místě. Během prvních dvou hodin nás všechny oblíkli do normálního oblečení – já se oblékl do slušivých džínsů, pěkného trička a navrch nádhernou mikinu, do níž jsem se zamiloval a toužil ji mít doma.

Najednou si nás konečně zavolali na plac, aby mohli dotvořit kostýmy. Nestačil jsem se divit. Já stál u cihlové zdi, která do výše mého pasu zářila červenou barvou a od pasu nahoru bílou (na konci dne tuto část zdi naplatinovali, až chytila nažloutlý odstín). Zhrozil jsem se, když ke mně náhle dorazil malíř, namočil dost široký štětec do kýble s barvou, jež byla hustá jako kaše, a začal mi modré džíny měnit v zářivě červené. Když byl hotov, přisunul si k sobě bílou barvu a začal mi ji nanášet na tu nádhernou mikinu. Už mi bylo jasné, že si ji domů opravdu neodnesu.

Venku byla docela zima. Nevím, zda byla taková kosa, nebo jsem začal mrznout až pod nánosem barvy, ale byl jsem vděčný, když mi povolili stoupnout si před umělé slunce. Náhle jsem pocítil jak se mé oblečení stahuje, tuhne a já se začal pařit jak ve skleníku. Trvalo několik málo hodin, než barva pořádně uschla. Jenže když jsem pak zjistil, že se neohnu k zemi pro pití, že si nerozepnu zip, abych si došel na záchod, že si nesednu, jelikož kolena jsem měl jak z oceli, začal jsem přemýšlet, jak to oblečení ze mě vůbec sundají, když jsem v tom sotva dýchal.

Po deseti hodinách nás schválili a poslali domů – teď to přišlo! Musela se vyřešit má nevyřčená otázka. Záviděl jsem slečně elastické kalhoty, které zezadu roztáhla a už z nich byla venku, a volné tričko s obrovským výstřihem, které sundala ještě rychleji. Já se nemohl ani hnout, ale svlíknout jsem to musel. Nezbylo mi nic jiného, než se z obleční vykroutit. Přes hlavu jsem to přetáhl v pohodě, náhle jsem se však ocitl jako ve svěrací kazajce. Nemohl jsem ani dovnitř, ani ven a jen čekal, až někdo uslyší mou prosbu o pomoc a stáhne ze mě ten krunýř. Zabralo to jen pár sekund v předklonu a už jsem byl na svobodě. Zjistil jsem, že mě z toho vyprostili dva lidé. Kalhoty byly jednodušší – zip u poklopce nabarven nebyl.

5. 4. 2012

Druhý den jsme měli být na place v 8 hodin ráno. Byl jsem za to rád, aspoň jsem se mohl vyspat v Plzni a vyrazit do Prahy až ráno první autobusem. Ale když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že tam ze štábu není vůbec nikdo. Nakonec jsme se celá parta sebrala, a šli jsme si něčeho zobnout do blízkého McDonald’s. Chvíli (přibližně hodinu a půl) jsme tam seděli a krafali o pitomostech, a pak se vrátili na plac. Za cesty jsem si dělal srandu, zda nám vynadají, kde se touláme, nebo zda si ani nevšimnou, že jsme chyběli nebo dokonce zdali tam už štáb plní své povinnosti. První předtucha byla správná. Všichni jsme ale odpověděli, že jsme tu už od osmi ráno.

Šli jsme se tedy navléknout do pevných krunýřů a pak už jen čekali na maskérky, které stále nepřicházely. A přesně ve dvanáct hodin se šlo na oběd. Moc mě nepotěšilo, když nás čtyři ze štábu zastavili a přikázali nám zůstat, jelikož se musíme nejdříve nechat namaskovat.

„To jsme se nemohli jít nejdřív najíst a za půl hodiny se vrátit? Pak byste měli dostatek času nás nalíčit,“ ptal jsem se maskérky, která mi zrovna kydala něco bílého na obličej. „Vždyť teď budeme další tři hodiny hladovět, pak se půjdeme najíst, čímž make-up narušíme a vy nás budete muset opravovat…“

„Jooo,“ vzdychla kostymérka, „u filmu žádnou logiku nehledejte.“

Přesně jak jsem říkal – na jídlo jsme se dostali po třech hodinách a ještě jsme si ho museli vyřvat. Na druhou stranu jsem si dal něco ze štábního pokrmu, co jsem ještě nikdy nejedl. Však během naší pauzy začalo pršet a my museli čekat, až podle předpovědi desetiminutový déšť odejde a my budeme moct pokračovat v práci a konečně natáčet obraz. Bohužel meteorolog se trochu přehlédl nebo co, protože dešti se u nás zalíbilo natolik, že houstl stále víc a víc a několik hodin se zdržel. Nakonec režisér usoudil, že bude nejlepší, když vyhlásí konec natáčecího dne a rozpustí nás domů s tím, že tento obraz dotočíme o pár dnů později. Mě to potěšilo. Věděl jsem, že budu mít o další peníze navíc. Ještě si nás postavili na místa pod deštníkem, vytkli maskérům, co se jim na nás nelíbí a napravili to při dalším líčení a mohli jsme jít domů.

Těšil jsem se dvou dnů volna, až najednou za mnou dorazil někdo z produkce a prosil mě, zda bych nemohl jít i následující den. Prý mě akutně potřebují do davové scény. Jelikož se ale taková šance moc často nenaskytne, přijal jsem pod podmínkou, že nebudu mít nástup v 8, ale v 10 ráno, abych se mohl vyspat. Produkce mi vyhověla a já vyrazil na Zličín a pak autobusem domů.

6. 4. 2012

V pátek v 10 dopoledne jsem byl na place a čekal na pokyny. Hned jako první mě poslali do kostymérny – naštěstí krunýř už byl tak ohebný, že jsem se do něj dostal během pár sekund. Jen mi kostymérky museli otočit rukávy, měl jsem lokty k sobě, když jsem natáhl ruce. Ale stát frontu u maskérny se mi opravdu nechtělo, vyrazil jsem tedy směr stany a nasnídat se.

„Jééé,“ ozvala se černá osoba a přispěchala ke mně, „tak ráda tě zase vidím, zlato moje!“

Koukal jsem na ni trochu tápavě a trochu nechápavě. Přemýšlel jsem, jaký pošuk to se mnou mluví, jako bychom byli nejlepší kamarádi, když já neměl sebemenší páru, kdo to je.

„Ty mě nepoznáváš, co?“ zeptala se mě se zářivě bílým úsměvem. „To jsem já, Adéla!“

„Waw! Aduš!“ svitlo mi hned a s radostí jsem ji políbil. „No, musím říct, že vypadáš skvěle, jako černošku jsem tě fakt poznat nemohl. Jen doufám, že se teď nebudeš stranit nám bílým!“ zavtipkoval jsem a vyrazil s ní k ostatním. Hned mě představila jako Toma Leryho, jako bych byl nějaká slavná celebrita, a vysypala z rukávu jména všech ostatních okolo. Než jsem stačil vstřebat první jméno, Adélka mi už představovala pátou osobu a mně nezbylo nic jiného, než se tvářit, že si je všechny pamatuji.

Nasnídal jsem se, pak mě k sobě již namaskovaní lidé pozvali, ať se s nimi vyfotím a upaloval jsem do kostymérny.

„Ty krávo, já jsem píča!“ vyhrkla ze sebe kostymérka a já se v tu ránu začal smát. Nemusel jsem říct ani slovo a ona pokračovala: „Já se omlouvám, to mi vyklouzlo. Ale ty máš být zeď a já ti nastříkala na vlasy šedou barvu a teď to musím nějak přebarvit.“

Seděl jsem u ní asi hodinu a perfektně jsme si rozuměli. Už po pár minutách se mi představila jako Klára, prý když už jsme si tykali. Už jsem byl téměř hotov, než jsem ale vylezl ven, otevřely se dveře a dovnitř vkročil Adam z produkce, který Kláru ujišťoval, že má na všechny dost času, protože my všichni přijdeme na řadu až v sedm večer, neboť jsme až v posledním obraze. Moc mě tato zpráva nepotěšila a ostatní také ne, když jsem jim o tom řekl.

Hodiny se vlekly a my jsme se nudili a nudili. Ani číst jsem si nemohl, když jsem měl ruce natřené červenou temperou. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo spaní. Nevěděl jsem, jak si nejlíp lehnout, aniž bych pochroumal líčení, ale na to jsem brzy přestal myslet a propadl do říše snů. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že se mé cihly změnily na červené pruhy. To už byl čas natáčení a ti, komu nevydržela maska, se měl dostavit do maskérny. Sotva jsem otevřel dveře a Klára spustila: „No do prdele, co to máš s čelem?“

Usmál jsem se, omluvil se za mé usnutí na červeném rukávu a pán od stříkací pistole mě nastříkal tak, abych vypadal jako předtím. Chvíli na to jsme šli na plac a konečně točili. Nebylo to nic těžkého a bylo to opravdu rychlé. Kamera stále na místě. Na akci jsme měli udělat jen tři kroky, jakože docházíme na místo, a zůstat stát. Pak jsme se promíchali a postavili se za poslední řadu, která byla označena na silnici páskou. Všichni jsme se postavili a na akci dělali to samé. Pak ještě dvakrát, aby to ve finální verzi v reklamě vypadalo, jakože nás je tam celá ulice a pak jsme se utíkali převléknout a s maskou na obličeji odjeli domů, protože jim došla voda.

8. 4. 2012

Konečně den volna a sobota jak dělaná pro noční návštěvu kina – chtěli jsme se Kájou podívat na Titanic ve 3D verzi. K obědu jsme si zašli do restaurace a poté vyrazili do města. Zastavili jsme se v obchodě, kde jsme nakoupili hromadu oblečení a vyrazili zpět. Vystoupili u kina, kde jsme si vyzvedli rezervaci, lístky jsem zaplatil a pomalu jsme spolu odešli zpět na kolej. Po cestě ale Kájovi volali z agentury, kde jsem, že nezvedám telefon a neodpovídám na zprávy. Aby jo, když mi došla baterka a nechal jsem mobil na nabíječce na koleji. Do deseti minut jsme dorazili na kolej a já si prohlédl šest zmeškaných hovorů a SMS zprávu, kde bylo psáno: „Dobrý den, napište nám co nejdříve adresu, kde vás zítra vyzvedneme. Produkce.“

Trochu jsem tomu nerozuměl a rovnou jim zavolal. Byli šťastní, že jsem se konečně ozval, ale já z těch zpráv tak šťastný nebyl. Oznámil mi totiž, že mě chtějí na place v 5:20 a že musím ihned vyrazit do Prahy a nahlásit jim adresu, kde budu přespávat, aby mě vyzvedli. Najednou jsem nevěděl, co dělat. Kdybych jim řekl, že nemohu, našli by si někoho jiného, ale já ty peníze potřeboval a na natáčení jsem se moc těšil. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec to vyřešil tak, že Karel běžel s lístky do kina, aby je stornoval a já utíkal na poslední možný spoj. Na všechno jsme měli pouze půl hodiny. Udýchaný jsem doběhl autobus a nastoupil do něj.

Mezitím mi ale Karel volal, že to stornovat nemohou, jelikož jsem to platil kartou, tak jedině, že bych jim nadiktoval číslo mé karty. Jsem nakonec rád, že všechno skončilo v pořádku. Dokonce i Kája stihl můj autobus, aby mi zamával jak cvok a na rozloučenou svými pažemi vytvořil obrovské srdce.

Domluvil jsem se, že mě vyzvednou ve Vršovicích na zahradě. Ale noc a pak ráno bylo katastrofické. V tu neděli bylo v noci kolem nuly a ráno dokonce sněžilo. Myslel jsem, že na chatě, kde není voda, plyn, elektřina, ani topení, umrznu. Připadal jsem si jak hlavní herci z Titanicu, když se potopil, a na který jsem se těšil a nakonec nešel.

Bylo celkem vtipné, když mě nenechali ani nasnídat a hned mě hnali do kostymérny a pak do maskérny. Tam jsem seděl a čekal a poslouchal řeči jako třeba proč jsme tu všichni tak brzo…

Hned jsem si říkal to samé a vzpomněl jsem si na předchozí den, když mi nechtěli udělat ústupek o jednu hodinu, že prý mě potřebují mít na place v 5:20. Doufal jsem alespoň, že brzo skončíme. Zatímco jsem v maskérně posedával, maskérky si povídaly a vyprávěly své humorné zážitky, u nichž jsme se smáli jak potrhlí. Nikdy jsem se tak nenasmál, bylo to skvělé.

Asi v devět ráno jsem se šel konečně nasnídat. Ještěže jsem si mohl vzít, cokoli mě jen z toho množství jídla napadlo.

Jako první natáčeli babičku sedící v okně, která s fasádou splývala tak dokonale, že jsem si jí skoro ani nevšiml. Po ní jsme přišli na řadu my. Když jsem přišel na plac, všiml jsem si, že nad naším místem a nad kmenem stromu postavili střechu pro případ, že by opět pršelo.

Sranda byla, že tentokrát jsme museli čekat, až přestane sněžit, sníh ze stran poletoval až k nám. Já se ocitl snad jen ve dvou záběrech, tak jsem pak zbytek natáčení měl volno a dělal si své. Někdy kolem čtvrté hodiny mi řekli, že už mě nepotřebují a mohu jít domů. Měl jsem radost a šel jsem se převléknout do civilu. Pak jsem jen musel počkat, až se uvolní místo u maskérek, aby mě odlíčili. Mezitím jsem se ale pokusil sundat z obličeje toaletní papír, který mi ráno na obličej nalepili latexem. Sundat to byl opravu zážitek. Na druhou stranu jsem pochopil, jak se dělají triky ohledně napínání obličeje.