X-Factor

X-Factor – to už bylo něco jiného. Ze SuperStar jsem věděl, co mě čeká, proto jsem se mohl připravit. Samozřejmě tlačenice byla. Možná ještě větší než u SuperStar. Nejhorší na tom bylo, že byl prosinec a taky pořádná zima. Stáli jsme venku několik hodin a po čase se opět ukázal Leoš Mareš a my tentokrát jásali jak diví a pořád křížili ruce.

Než jsme vlezli dovnitř, prohledali nás, zda nepašujeme nějaké drogy a zbraně a pak nás s horkým čajem pustili dovnitř. Převzali jsme si smlouvu, kterou jsme vyplnili a podepsali. To už mi bylo 18, proto jsem tam byl sám (spolužáci jen fandili SMSkama). Pak jsem se smlouvou musel přejít k jednomu z deseti počítačů a počkat si na registrační číslo. Tentokrát jsem měl číslo mnohem vyšší – 8782. Pak jsem si stoupnul do fronty na focení a poté jsem mohl do sálu.

Seznámil jsem se s Helčou a Martinem. Strávili jsme spolu celý den a čekání jsme si krátili zpíváním. Zalezli jsme si do kouta a zpívali jeden po druhém. Všichni tři jsme se navzájem poslechli a schodli jsme se na tom, že zpívat umíme a v nějaké pěchotě rozhodně nebudeme. Helča měla krásný hlas, barvitý, a Martin zas zpíval moc nahlas. Až mě to překvapilo.

Martin byl o desítku přede mnou a Helčou. Přišli jsme na řadu a tréma s námi začala cloumat. Zadumaně jsme seděli na židli a čekali, až nás vyzvou k cestě do patra. Netrvalo to dlouho a už jsme seděli u první poroty z šesti. Helena byla první na řadě a po ní já. Když zalezla, zpíval jsem si nahlas svou píseň. Zaskočilo to jak mě, tak ostatní účastníky. Jakmile Helča vylezla ven a oznámila mi, že nepostoupila kvůli tomu, že nemá X-Factor, vlezl jsem dovnitř já.

Už z předchozí soutěže jsem věděl, co mě čeká. Mělo by mě to spíše uklidnit, ale právě naopak. Klepal jsem se mnohem, mnohem více naž u SuperStar a silně jsem litoval, že s sebou nemám svůj zpěvník. Předstoupil jsem před potrotu, řekl, jak se jmenuji, odkud jsem a co jsem si připravil za píseň. Člověk by řekl, že si vezmu tu samou jako v SuperStar, ale já poučen z předchozích nezdarů jsem mezi Limp Bizkit – Behind Blue Eyes a Olympic – Slzy tvý mámy šedivý zvolil českou píseň.

Nastalo ticho. Já zapomněl jak slova, tak melodii. Nemohl jsem si vůbec na nic vzpomenout. Porotce mě jistě chtěl povzbudit, když řekl, že mohu začít zpívat. Ale já nevydal ani hlásku a ruce se klepaly, že by na Richterově stupnici hrozila 5. stupněm.

Po chvíli jsem si vzpomněl a začal zpívat. Nechali mě zpívat celkem dlouho, ale po refrénu mě jeden z nich utnul a řekl: „Když jste řekl ten název písně, myslel jsem, že to na nás vybalíte s takovou vervou, že tady kolegovi budou vstávat vlasy. Nemyslím hrůzou, ale překvapením, nasazením a hlasem. Hlas máte pěkný, zpívat umíte, ale čekal jsem, že to rozbalíte. Nevím, zda takto zpíváte normálně, nebo vás svazuje ta tréma, ale musím říct, že nepostupujete. Zpívat umíte, ale bohužel nemáte ten faktor X, který hledáme. Děkujem, na shledanou.“

Odešel jsem. Byl jsem zklamán, že jsem nepostoupil, ale na druhou stranu, je to další zkušenost a těch není nikdy dost. Když jsem vyšel ven, řekl jsem, že nepostupuju a šel jsem za Helčou. Přiznám se, že jsem měl na kahánku, hlavně, když jsem viděl, jak z Helčiných krásných očí stékají slzy po lících. Pokoušel jsem se ji utišit, ale tím jsem to akorát zhoršil a ona se rozplakala úplně. Přiznám se také, že když jsem sledoval první tři řady SuperStar, smál jsem se těm, kteří neuměli zpívat a pak brečeli, a divil jsem se těm, kteří zpívat uměli a také brečeli, když nepostoupili. V tento moment jsem si ale všechno uvědomil. Nikdo tady nebrečí kvůli tomu, že nepostoupil – vždyť jaká byla šance z 10.000 uchazečů? – ale kvůli tomu, že stojíte tři hodiny venku a čekáte, pak se něco děje, což trvá hodinu dvě a pak opět zas jen čekáte, až přijdete na řadu. Stres se neustále zvyšuje, a když přijdete na řadu, ocitáte se pocity, trémou, zátěží až na samém vrcholu. Však poté co opustíte místnost s porotou, z vás všechno spadne a konečně si ulevíte. Proto ten pláč. Je to projev uvolnění. Konečně konce.

A proto, když jsme byly volní jak ptáci, hledali jsme Martina, který nebyl k nalezení. Už jen to, že zpíval v opeře a studuje zpěv na konzervatoři a hraje na kytaru, jsme byli přesvědčení, že on bude z nás jediný, kdo postoupí. Opak je ale pravdou. Nakonec našel on nás a řekl nám, že ho chválili, ale nepostoupil protože nemá X-Factor. A kdo ho teda má?

Ale musím říct, že své vítězství jsem znovu měl – naprosto bez trémy jsem sedl ke klavíru a před stovkami neznámých lidí jsem začal hrát předehru z Titanicu. Sál postupně utichal a stále víc a víc lidí se shromažďovalo u klavíru. Nejdříve jsem slýchával věty: „Co to je!“ – „To je přece Titanic!“ A pak jsem začal hrát už předehru písně My Heart Will Go On od Celine Dion. První sloka nezněla moc slavně, ale jakmile došlo k refrénu, rozezněl se celý sál. Najednou jsem si všiml, jak pode mnou bloumá kamera, ale já se nelekl a bez chyby hrál dál. Helča čistě náhodou měla na krku úplně stejný přívěsek jako Srdce oceánu, který sejmula ze svého krku a ukázala na kameru. Byly tam tři. Tři kamery na mě čuměli a se mnou to nic nedělalo. Ba naopak, byl jsem moc šťastný a ten refrén mě vážně moc uchvátil. Druhá sloka zase ovadla, ale pak opět nastal refrén a sál se znovu rozhřměl. Cítil jsem se úžasně. Byl jsem šťastný a to, že jsem kvůli castingu přišel na můj stužkovák o dvě hodiny později, mi vůbec nevadilo. Byl jsem ostužkovaný později a všichni spolužáci a profesoři mě rádi přivítali. Ale dostal jsem trest – protože jsem neustále celý 4 roky odmítal jim zazpívat, musel jsem jim všem předvést svou účast v soutěži. Vážně jsem jim všem poprvé a také naposled zazpíval.