Náš další letní výlet, který začínal v sobotu 27.07.2024 a končil ve středu 31.07.2024. Abychom ale mohli vyjet, museli jsme si nejdříve zajistit auto, protože naše auto nedostalo STK ani po měsíčních opravách. Byli jsme zoufalí, protože pětidenní výlet již byl naplánovaný a my jsme ho nechtěli zrušit.
PEUGEOT nás zachránil! Díky tomu, že jsme na instagramu v reklamě vyplnili formulář, že máme zájem o okamžité zakoupení auta, volali nám z plzeňské pobočky Peugeot. Při telefonátu jsme se představili a požádali je o zapůjčení automobilu na týden, abychom nemuseli rušit výlet. Paní asistentka nás požádala o setrvání na telefonát od managera pobočky. Pan Říše nám volal ve večerních hodinách, abychom mu vysvětlili naši nastalou situaci a zkusili jsme vymyslet nějakou formu spolupráce. Následující den jsme od něj obdrželi nabídku ve formě slevy za zapůjčení automobilu. Rádi jsme ji využili a ještě v ten den zaskočili v Plzni do Peugeotu si vyzvednout zcela nového Riftra, kterého ještě nikdy nikdo neřídil. Vše bylo vyřízeno během několika minut a už jsme mohli odjet s nádherným autíčkem pryč.
Naše první zastávka s tímto úžasným vozidlem byla v obci Strážov na hradě Opálka. Zde jsme měli domluvenou spolupráci s naší kamarádkou Alicí. Přibližně dva měsíce předem jsme byli domluvení, že do vesničky Opálka přijedeme na šermířské utkání, které jim zdokumentujeme v podobě fotografií a videí a pomůžeme jim s propagací. My jsem tuto akci také chtěli zakomponovat do našeho projektu a při této příležitosti nafotit celou obec Strážov. Sama Alice nám řekla, že by takto mohla být zajímavější naše anketa Obec roku a že by díky tomu tato obec mohla získat více hlasů a třeba i vyhrát. Den před výjezdem jsem jí volali, že přijedeme až někdy odpoledne, protože noc předtím pořádáme a moderujeme karaoke a chtěli jsme od ní znát čas utkání, abychom přijeli včas. Přesný čas neznala a odkázala mě na sociální sítě Hradu Opálka. Na IG Hradu jsme viděli příběh, že nemají žádného fotografa a hledají někoho, kdo by byl ochoten přijet a akci nafotit výměnou za jídlo a pití zdarma. Reagovali jsme, že čistě náhodou na tuto akci jedeme a že bychom společně s focením obce Strážov mohli nafotit také jejich hrad a probíhající akci. Upozornili jsme však na to, že nemůžeme být na akci celých 12 hodin, nýbrž jen jednu max dvě hodiny. Přišla odpověď bez pozdravu a oslovení, jen strohá informace, že pokud nám takto podmínky vyhovují, budou rádi, když přijedeme. Poté se nás uživatel jejich účtu zeptal, zda by poté bylo možné fotografie od nás obdržet. My s tímto samozřejmě problém neměli.
Jakmile jsem se po pátečním karaoke vyspali, vydali jsem se v sobotu 27.07.2024 do Opálky. Jakmile jsme vystoupili z auta a došli k bráně, zjistili jsme, že musíme zaplatit vstup ve výši 250 Kč na osobu. O vstupu se nikdo nezmínil. Dokonce i v příběhu bylo uvedeno jen jídlo a pití zdarma, nikoli vstup. Zavolali jsme s Alici, jak je to se vstupem. Ta nám řekla, že bychom žádný platit neměli, když jdeme nafotit akci a dokonce nás chtějí i majitelé hradu.
Zavolali jsme tedy na hrad a zvedl nám to syn kastelánky. Do telefonu sdělil, že pro nás jde. Pozdravili jsme se a pán říká: „Tak si vemte techniku a můžeme jít dovnitř.“ My jsme nechápali, jakou techniku má na mysli a sdělili jsme mu, že fotíme na nejmodernější mobilní telefon lepší nej nejnovější iPhone. To ho ale nezajímalo. Sdělil nám, že o fotky z mobilu nemá zájem, protože profesionální fotografové fotí na zrcadlovky. S tím jsme nesouhlasili, neboť známe dost profifotografů, kteří fotí na mobil. Ale tohle nebylo podstané. Důležité bylo, že nám vyčetl, že jsme mu nesdělili, že nejsme profesionální fotografové. My jsme na to reagovali, že v příběhu nebylo uvedeno, že hledají profesionální fotografy a že jsme ani nikde nenapsali, že profíci jsme a zeptali jsme se: „Copak se vám naše fotografie nelíbí?“ Načež nám odpověděl, že náš účet vůbec neotevřel a tudíž vůbec netuší, kdo jsme a co děláme.
Po chvíli volal své mamce, které nás představil slovy: „Jsou tady nějací pánové, kteří chtějí jít na hrad zdarma, aby si ho nafotili a udělali nám fotky, ale nejsou fotografové. Prý takhle jezdí po obcích a dělaní občas někdy nějaké ankety.“
Ani nechtějte vědět, co nám běželo hlavou. Tímto „naprosto přesně“ popsal náš projekt. Pořádáme jen jednu anketu a letos dokonce již třetí ročník. Možná díky tomu se nakonec společně domluvili na tom, že pustí jen jednoho z nás, protože jen jeden z nás drží mobil. To se nám nelíbilo. Jsme Dva kocouři na cestách a vše děláme společně. Po tomto nám syn kastelánky sdělil, že musíme pochopit, že ta akce není zdarma a je třeba získat finance na úhradu nákladů s pořádáním. „Ale když se teď otočíme a nepůjdeme tam, tak tu pětistovku také mít nebudete,“ dodali jsme. On souhlasil a my jsme tedy dodali, že když nemůžeme jít oba, nepůjdeme dovnitř ani jeden a že si hrad přijedeme nafotit, až tady žádná akce nebude. On souhlasil a dodal, že nás klidně i v klidu provede, když napíšeme předem. V duchu jsme se rozesmáli. Mysleli jsme, že mu tímto dáme najevo, jak směšná celá tato situace je. „Rozdíl mezi tím, zda dovnitř půjdeme zdarma anebo tam nepůjdeme vůbec, je pouze v tom, zda budete mít reklamu na našem instagramu na vámi pořádané akce na hradě a zda budete mít fotky z akce či nikoli.“
Rozdělili jsme se. Michal zůstal se synem kastelánky, který mu vysvětloval, že více pro nás udělat nemůže… (Tato věc ale rozhodně nebyla o tom, zda nemůže, ale zda vůbec chce.) Tom šel telefonovat Alici, že nás nechce pustit dovnitř. Byla naštvaná, protože za chvíli se mělo jít na akci, ještě neměli vše na 100 % hotové a potřebovali naši pomoc a zároveň chtěli fotky a videa z akce. Alice pro nás přišla s tím, že nemáme mnoho času a protáhla nás dovnitř. Synovi kastelánky vynadala, že nás zdržuje od práce a že by měl být vůbec rád za to, že se ozval alespoň někdo, kdo je ochoten akci nafotit. To sám potvrdil a my jsme si v duchu říkali, že tomu už vůbec nerozumíme. On hledá fotografa přes příběh na IG, reaguje pouze jeden jediný člověk (my), a přesto má problém nás pustit dovnitř a raději fotky oželí než nějaké mít? To nám hlava vůbec nepobírala. Cestou jsme se rozdělili. Michal šel s Alicí dokončit šermířské utkání a Tom se synem domlouvali, co konkrétně má nafotit a u čeho musí být.
Rytíři Koruny České se dali do šermířského boje v divadelním pojetí a my jsme si to nejenže moc užili, ale také jsme vytvořili tolik fotorgafií a videí, kolik nám jen mobil dovolil. Na přímém slunci bylo neskutečné horko a mobil se přehříval a každou chvíli se fotoaparát sám z důvodu přehřátí vypínal. Nebylo možné ho strčit k ledu, ale i občasná schovka pod tričko pomohla.
Po hodině a půl jsme akci měli nafocenou a šli jsme fotit hrad do našeho projektu. U toho jsme si dali oběd a osvěžili jsme se studeným čepovaným pitím, avšak vše jsme si nakonec řádně zaplatili. Druhý den od nás chtěli zaslat odkazy na úschovnu. Byli jsme na cestách a že fotky musíme zpracovat a zaslat do druhého dne, jsme neřešili. Ale učinili jsme tak a jakmile odešla poslední fotografie, dorazila nám SMS, že jsme vypotřebovali všechna data do konce měsíce a k obnovení mělo dojít až za 20 dnů. Z toho jsme moc nadšení tedy nebyli. Ještě více jsme byli zklamaní z toho, že si zprávu s odkazy zobrazili ještě v den zaslání, ale vůbec se neobtěžovali ani poděkovat. Čekali jsme na reakci dva dny a poté jsme na Hrad napsali, že budeme chtít proplatit koupená data na následující den, když se neobtěžují ani poděkovat a když jsme si i jídlo museli nakonec zaplatit. Dodali jsme k tomu, že tak mohou učinit formou podpory našeho projektu na donio.cz/podportekocoury, ale přišla reakce, že fotografie od nás nechtěli okamžitě. Tomu říkáme alibismus. Jejich zpráva hned následující den dopoledne v podobě: „Zdravím, mohu poprosit o odkaz na úschovu s fotky z akce?“ nezní jako, že je můžeme zaslat, jakmile se k úpravě fotografií dostaneme a budeme doma na wifi. Naopak to ale zní, jako by si myslel, že už jsme to dávno udělali a jen jsme zapomněli poslat odkaz. Samozřejmě naše fotografie nikde nejsou, byť za ně nakonec poděkovali, když jsme si o to sami řekli, ale také nám neposlali jedinou korunu na náš projekt.
Když to nakonec spočítáme, tak vstup na dvanáctihodinovou akci byl 250 Kč na osobu, tzn. 500 Kč pro nás dva. My jsme tam ale byli jen 2 hodiny, tzn. na vstupu jsme ušetřili celých 83 Kč. Průměrná hodiná taxa začínajícího fotografa je 750 Kč/h, tj. focení vyšlo na 1.500 Kč, a přesto byl problém nás pustit dovnitř zdarma. Dále jsme 3 hodiny upravovali fotografie. Jídlo nás vyšlo na 200 Kč. Příprava příspěvku a videí z akce pro náš IG účet nám jistě minimálně další 2 hodiny také zabere. Všeho všudy jsme na této akci prodělali 5.367 Kč, a to do toho vůbec nepočítáme tolik potřebná data v mobilu na našich cestách a projetý benzín, protože tento den jsme tímto směrem jeli pouze a jen kvůli akci na hradě Opálka. Naše výdaje nejsou podstatné. Důležité je, že Hrad Opálka má slibované fotografie a že je to stálo pouze 83 Kč a jedno vynucené „děkuji.“
Z hradu jsme odjeli nafotit mateřskou obec Strážov, avšak zbývající části obce necháváme na jindy. Bohužel nám nezbyl čas. Museli jsme pokračovat do Malenic u Strakonic. Cesta však vedla přes Velhartice, proto jsme se narychlo rozhodli navštívit Mirku a Libora v jejich Muzeu šumavských minerálů. V době našeho příjezdu Mirka zrovna prováděla zájemce obcí Za tajemstvím Velhartic až ke kostelu sv. Máří Magdalény, kde jsme si poslechli spoustu zajímavých a záhadných informací a pověstí o tomto speciálním místě. A to jsem si samozřejmě nemohli nechat ujít. Poté jsme si ještě dali rychlou kávu a poté jsme vyjeli do Malenic.
Konečně jsme dojeli na místo určení. Ilona s Járou na nás už čekali, avšak děti už dávno spaly. Bohužel jsem nestíhali přijet dříve. Auto jsme zaparkovali na dvorku a poté nás pozvali k sobě domů na večeři a víno. Kecali jsme asi do dvou ráno a poté jsme konečně ulehli.
Nedělní dopoledne 28.07.2024 jsme společně i s dětmi posnídani a vyšli si do centra dění v obci. Ilona chtěla, abychom přijeli právě v tento den kvůli Malenickým slavnostem, abychom v prezentaci obce ukázali, jak to u nich žije. Dokonce jsme se pozdravili i se samotným starostou obce. Chvíli jsme zde pobyli a poté jsme si udělali okružní cestu po obci, abychom ji nafotili celou. Cesta končila u jejich domu, kde jsme naskočili do auta a jeli na nedaleký hrad Helfenburk, kde nám Ilona u kastelánky domluvila vstup a oběd zcela zdarma výměnou za zmínku a prezentaci na našem instagramu. To nám udělalo velkou radost a ještě větší radost budeme mít při tvorbě příspěvku na tento úžasný hrad, který se nachází v obci Krajníčko. Jakmile jsme prolezli všechna zákoutí hradu, čarodějnický příbytek z pohádky Princezna ze mlejna a najedli jsme klobásy z hradního občerstvení, vydali jsme se již vlastní cestou do dalších obcí.
Další zastávkou byla vesnička Měkynec, avšak cílem naší cesty byla obec Cehnice, pod kterou spadají Dunovice. V Cehnicích jsme se potkali s naší výherkyní, abychom jí osobně předali výhru. S Eliškou jsem se prošli po obci a poté jsme zašli do místního Občerstvení na návsi, abychom se osvěžili a posilnili na další cestu a zároveň, abychom si nabili mobilní telefon, kterým jsme pokračovali focením v obci Jinín.
Původně tento den naše cesta měla končit ve Strakonicích, protože do tohoto města nás pozval Pavel Švihovec. Pozval nás tam již v létě roku 2022 a psali jsme mu asi už pětkrát. Pokaždé nás odbyl slovy, že píšeme na poslední chvíli, že napsat jeden dva dny předem je pro něj narychlo a musíme dát vědět alespoň dva týdny předem. Pro tentokrát jsme mu napsali dne 14.07.2024, že plánujeme cestu a rádi bychom dne 28.07.2024 u něj přenocovali, pokud by to bylo možné. Napsali jsme mu přesně 14 dnů předem. Zprávu si téhož dne zobrazil, ovšem za celé dva týdny se neobtěžoval odpovědět. Poslední dva dny, co jsme byli poblíž, byl neustále online na sociálních sítích a na Grindru jsme mu dokonce poslali plamínek, abychom se mu připomněli, pokud jen zapomněl. Náš profil viděl v blízkosti po celou dobu našeho výletu, přesto se ale vůbec neozval. Usoudili jsme tedy, že je to jen další idiot, co si s námi pouze hrál a pozvání nemyslel vážně a jeho pozvání jsme odstranili z naší tabulky. Z tohoto důvodu jsme se Ilony zeptali, zda bychom u ní nemohli být nakonec dvě noci. Ona s radostí souhlasila a naše cesta do Strakonic pokračovala jen proto, abychom koupili maso na gril. Poté jsme ještě s posledními procenty baterie jeli nafotit vesničky Straňovice a Zlešice, které spadají pod Malenice.
V Malenicích Jarda griloval a my jsme si užívali rodinnou idylku s Ilonou, jejími dětmi a rodiči. Maminka Jardy připravila velice chutný bramborový salát. Byl to kouzelný večer, hlavně když pak Tom šel vyvádět s dětmi do trampolíny. Na památku jsme od nich obdrželi naprosto nádherné hrníčky s naším logem, sklenici medu a pyl jako chuťovku do jogurtu. To bylo naprosto boží překvapaní, za které moc děkujeme.
Na pondělí 29.07.2024 jsme měli domluvenou masáž s Monikou. Tu jsme pro změnu zase vyhráli my, ale s Mončou byla tak úžasná spolupráce, že jsme se rozhodli ji v její práci podpořit a co nevidět na našem IG uvidíte její úžasnou práci. Ale nemusíte čekat na naše video a fotky – můžete si termín objednat již nyní.
S pocitem, že by si Tom šel s největší chutí lehnout, jsme vyrazili do obce Kamenný Újezd, kde na nás přesně ve tři odpoledne čekal Ondra. S Ondrou jsme se potkali na parkovišti a poté se vydali na výlet po obci. Cestou jsme si dali zmrzlinu a ledovou tříšť. Míša byl ten chytřejší, Tom pro změnu každou chvíli olizoval vlastní prsty a časem celé ruce od tekoucí zmrzliny. Strávili jsme spolu hodinku a po rozloučení jsme se vydali na cestu do ostatní vesniček, které spadají pod tuto obec, jimiž jsou Březí, Bukovec, Krasejovka, Milíkovice, Kosov, Rančice, Opalice a Radostice.
Když už jsme se nacházeli jižně od Českých Budějovic, které již nafocené máme, nafotili jsme i obce Chlumec s vesničkou Krnín, Dolní Třebonín s vesničkami Čertyně, Záluží, Štěkře, Horní Třebonín, Dolní Svince, Prostřední Svince a Horní Svince, a cestu jsme zakončili obcí Doudleby.
Při setmění jsme zajeli do Českých Budějovic, kde jsme měli spát u kamaráda, do McDonald’s, protože právě zde Míšovi nejvíce chutná. Stejně jako předtím u Pavla, i nyní se Jára Florian k nám zachoval úplně stejně a my nechápeme proč. Taktéž jsme mu napsali dne 14.07.2024, že znovu již poněkolikáté jedeme do jeho města a zda bychom u něj znovu nemohli přenocovat dne 29.07.2024, pokud by to bylo možné. Již jednou jsme u něj byli, ale pro tentokrát se změnila situace. V mezidobí se přestěhoval a my nevěděli, jaké jsou nyní jeho možnosti. Naši zprávu si tentýž den zobrazil, ale ani on za celých 15 dnů vůbec neodpověděl. Proč? Pravidelně jsme kontrolovali jeho IG, kde zveřejňoval příběhy, a Grindr, kde jsme viděli, že je online anebo před několika hodinami byl. Takže čas být na sociálních sítích má, ale napsat nám, že se to nehodí a máme si spaní najít někde jinde, na to už mu čas nezbyl. Až když jsme mu o den později napsali pouhé slovo „Sbohem“ na vědomí, že tímto končí naše přátelství a již ho nikdy nebudeme obtěžovat, napsal neskutečně arogantní a uraženou zprávu ve znění: „Tak hele, ležel jsem v nemocnici, tak asi těžko u mě můžete spát, logicky!“
„Ano! Přesně tak! A my máme křišťálovou kouli, které nám tohle mohla prozradit, že? Ležel jsi v nemocnici, ale nečinilo ti žádné problémy být neustále online na Grindru nebo dávat příběhy na IG. A pokud je to pravda, byl vážně problém před dvěma týdny napsat, že jsi a dlouho budeš v nemocnici a máme si najít něco jiného? Nemyslím si. A když jsi měl čas na sociální sítě, tak jsi logicky měl čas i na to nám okamžitě po přečtení napsat, že nemůžeš, a to z jakéhokoli důvodu. Myslel jsem, že jsme přátelé, ale tohle by žádný kamarád neudělal, takže se spolehni, že se už nikdy neozveme.“ Na naše vyjádření odpověděl jen slovem Sbohem. Mysleli jsme si, že tohle se nám u někoho, koho jsme již navštívili a s nímž si pravidelně píšeme a urdžujeme přátelský vztah, že se nestane. Ale my se opravdu nikomu vnucovat nebudeme. Ani Járovi.
Tuto noc jsme tedy spali na nově otevřené čerpací stanici MOL na D3 ve směru z Prahy do Českých Budějovic. Vybrali jsme si ji proto, že je nová, celkem blízko a disponuje sprchou. Ovšem ta byla naší noční můrou.
O půlnoci jsme si zakoupili žeton za 50 Kč na 10 minut teplé vody. Klíč nám však pokladní dala až poté, kdy jsme jí dali svůj klíč od auta. To jsme nepochopili. Prý jim klíč musíme dát proto, abychom s jejich klíčem neodjeli. A my měli důvěřovat, že ony s naším autem neujedou? Navíc jsme na cestu měli půjčené zcela nové auto Peugeot Rifter v hodnotě tři čtvrtě milionu. To je trochu nepoměr dát jim klíče v hodnotě několika set tisíc Korun výměnou za 10 minut sprchy v hodnotě 50 Korun. Dali bychom jim např. řidičský průkaz, ale dle nich to bylo buď klíč od auta nebo nic. Po otevření dveří jsme na podlaze objevili potopu, mrtvé brouky, nečistoty, vlasy, odpadky, toaletní papír atp. Chtělo se nám zvracet. Požádali jsme obsluhu, aby tu sprchu nejdříve uklidily. Jejich reakce? Nejsou uklízečky. Prý si máme podlahu setřít stěrkou na podlahu. Jenže v koupelně žádná stěrka nebyla. Opět jsme obtěžovali obsluhu, aby nám daly nějakou štěrku. Tentokrát jedna z nich šla s námi, ale štěrku skutečně nenašla. Beze slova odešla a my nevěděli, zda máme čekat nebo co… Po čtvrt hodině přišla s tyčí, že štěrku nenašla. Požádali jsme tedy o hadr, abychom si tu podlahu setřeli. Odsekla nám, že nemá ani žádný hadr. Po upozornění na to, že by po každém, kdo se osprchuje, měli okamžitě sprchu vyčistit, navíc když to mají nalepené na dveřích, nám odsekla, že uklízečka přijde až ráno a uražená odešla. Vytřeli jsme si toaletním papírem. Spotřebovali jsme na to téměř celou roli, a to jsme si utřeli jen prostor před sprchovým koutem. Po sobě jsme si poté samozřejmě uklidili (tedy jen ten náš nepořádek s toaletním papírem na zemi). Když jsme sprchu opustili, u pokladny nikdo nebyl. Museli jsme počkat, než si dámy vykouří cigaretu. Obě dvě seděly venku s cigaretou a povídaly si. Chápeme, že pokladní přes den nejsou uklízečky a že tuto práci zastává další osoba. Ale v noci, kdy se obě nudí a mají spoustu času na kávičku a cigaretu a navíc, když není přítomná uklízečka, by měla být jejich povinnost po každé osobně uklidit sprchu. Tohle není zrovna dobrá vizitka pro novou čerpací stanici. Přesto jsme to zvládli a mohli se spokojeně vyspat.
Po probuzení dne 30.07.2024 jsme se vydali nafotit právě tuto obce Chotýčany, Vitín a Ševětín, u které jsme se zapomněli vyfotit se značkou, a proto se sem budeme muset vrátit. Dále naše cesta pokračovala do Písku, kde jsme se konečně po několika pokusech a dlouhých měsících potkali s Monikou a její rodinou, kteří nás chtěli poznat.
Po rozloučení jsme se vydali nafotit obce Putim, Ražice s vesničkou Štětice a nakonec Drahonice s vesničkou Albrechtice. To byla poslední obec tohoto dne a jeli jsme se vyspat na přírodní koupaliště v obci Skály. Tam jsme již jednou takto přebývali, když nám dal košem chlápek z Bavorova, a také to od nás bylo kousek. Původně jsme již měli spát v Nepomuku, ale tamní hostitel, který nocování slíbil, si dva dny předtím (a samozřejmě až poté, co jsme se sami ozvali, zda nocleh platí) vzpomněl na to, že mu v ten den někdo umřel a o dva dny později bude mít pohřeb a tudíž na nás nebude mít čas ani myšlenky. Do toho jsme se konečně zvládli domluvit s Martinem ze Žďáru, který napsal, že bychom se druhý den odpoledne mohli potkat v jeho obci.
Plán na poslední den výletu dne 31.07.2024 byl zcela jasný – odpoledne navštívíme Martina. Od rána jsme cestou k němu fotili obce v okolí Strakonic a Písku, a byly to tyto obce: Paračov, Kuřimany, Třešovice, Čejetice s vesničkami Přeborovice, Sedlíkovice, Sudoměř, Mladějovice a Sedliště, Kestřeny s vesničkami Lhota u Kestřan a Zátaví, a nakonec obec Žďár, které jsme si prošli křížem krážem s Martinem, ale vesničky Žďárské Chalupy a Nová Ves u Protivína jsme již navštívili zcela sami.
Poté již naše cesta vedla konečně domů. Cestou jsme tedy ještě vyfotili obec Třebčice, které jsme minule fotili za úplné tmy a neměli jsme dostatečně kvalitní fotografie na vytvoření příspěvku. Následující den jsme bohužel museli Peugeota vrátit, ale musíme říct, že jsme jim neskutečně moc vděční za to, že nám Riftera půjčili.
Nafotili jsme tedy celkem 28 obcí a jejich 31 podmaněných vesničkek (částí obce).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 747 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 28.367 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Samozřejmě budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS.
Těšíme se na Vás.