Náš nejdelší letní výlet, který trval dokonce celý týden. A protože naše auto neprošlo STK ani na třetí pokud, tak jsme museli opět vyrazit půjčeným autem.
Výlet začal v pátek 09.08.2024 hned poté, co jsme se probudili po nočním karaoke. Jeli jsme do obce Kovářov, protože nás náš kamaráda Martin pozval na divadelní vystoupení a svůj vlastní koncert v Hostíně. Cestou tam jsme se ale nejdříve pokusili nafotit co nejvíce vesniček, které pod Kovářov spadají, a těmi jsou Žebrákov, Chrást, Zahořany, Lašovice, Onen Svět, Předbořice a na jejich území také Jalovčí, které jsme objevili, dále vesničky Řenkov, Vladyčín, Dobrá Voda, Vepice, Radvánov a na jeho území též Zlučín, který jsme objevili při cestě do Hostína. Tento den jsme toho více nezvládli, protože v 19:30 hodin začínalo divadelní představení, kam jsme dorazili jen tak tak. Po divadle, které jsme si neskutečně moc užili, zazpíval Martin svůj koncert z písní Karla Gotta. Poté jsme ještě chvíli kecali a po půlnoci jsme se odebrali ke spánku do auta, které nyní stálo zcela osamocené uprostřed louky. Martinovi a jeho příteli Vaškovi moc děkujeme za pozvání na divadlo a koncert. Bylo to úžasné.
Sobotní dopoledne 10.08.2024 jsme se probudili na louce a kolem nás nikdo. Zatímco Míša spal, šel si Tom do stánku nabít mobilní telefon a na toaletu. Poté se vrátil k autu a přeparkoval ho před chalupu, kam nás Martin pozval na snídani. Ještě chvíli jsme si povídali, ale poté jsme už museli vyjet. Čekaly na nás poslední vesničky Kovářova, a to Březí, Záluží, Vesec a Kotýřina.
Protože nám Iva napsala, že nakonec nemusíme přijet už ve 13 hodin, ale klidně později kolem páté hodiny večerní, rozhodli jsme se cestou nafotit nějaké obce, jimiž byly Zalužany, Chraštice s vesničkou Chraštičky a Těchařovice. Poté jsme už vyrazili přímo do Nezabudic se zastávkou pod Křivoklátem, abychom natankovali. K nejbližší čerpací stanici bychom to totiž už nezvládali.
S Ivou jsme si prošli její výstavu Mezi Nezabudickými ploty a následně i její obec Nezabudice. Vyprávěla nám historii, doporučila nám zajímavá místa k focení, představila nám pár svých přátel a sousedů, kteří stále oslavovali její úspěch, a poté jsme vyjeli zpět do Plzně, protože Tom večer moderoval karaoke. Ivě moc děkujeme za procházku a krásný dáreček – magnetky.
V neděli 11.08.2024 naše cesta pokračovala. Měli jsme jen 2 základní body, a to vyfotit se u značky obce Ševětín, protože jsme na toto u předposledního výletu s číslem 49 jaksi zapomněli. Druhým bodem bylo někde u někoho přestal a bylo nám jedno u koho. Důležité pro nás bylo spát cestou na Brno. Napsali jsme dvěma našim kamarádům, u nichž jsme již několikrát spali.
Martin z Myslkovic nám napsal, že bohužel nemůžeme přenocovat, protože přes den mají výjižďku na kole a oslavu babičky narozeniny. My ale chtěli přenocovat samozřejmě v noci, nikoli přes den. Dle příběhů a nahraných fotografií na profil jsme zjistili, že měli pohodičku s opalováním na dece vedle svého domečku a ráno snídali na verandě se svými kočkami. Nerozumíme tedy důvodům proč jsme nemohli přespat anebo proč nebyl upřímný a nenapsal rovnou, že jeho novému příteli se to nelíbí.
Zkusili jsme tedy napsat Láďovi z Pelhřimova. Psali jsme mu 3 dny předem, ale zprávu si zobrazil až v neděli v 16 hodin. V tu neděli, kdy jsme potřebovali přenocovat a už jsme věděli, že v Myslkovicích to nebude. Ovšem poprvé neodpověděl. Nevěděli jsme proč, ale doprošovat se nebudeme. Když jsme projížděli Pelhřimovem, byl online na gay seznamce a od nás jen pár metrů. Musel nás tam vidět, přesto nenapsal. Pokračovali jsme tedy dále na D1 ve směru na Brno. U Humpolce jsme si dali pauzu na večeři a nakonec jsme to zapíchli na odpočívce u Stránecké Zhoře. Zde jsme opět otevřeli aplikaci a viděli, že byl naposledy online před jednou hodinou. Ustlali jsme si postel v autě a šli spinkat.
Ráno 12.08.2024 nás však probudila SMS od Ládi, který nám napsal: „Ahoj, kluci, přeji krásné dobré ráno a pěkný slunný den. Omlouvám se, že píšu až teď. Já jsem se včera vrátil domů až kolem 21. hodiny. Moc mě to mrzí, ale moc rád bych vás viděl.“
Na to jsme odpověděli: „Ahoj, v pořádku. V 16 hodin jsme viděli přečtenou zprávu. Ve 23 hodin jsme tě v Pelhřimově viděli online na grindru. Takže jsme ti to vyložili po svém a hledali o půlnoci místo ke spaní. Příště bych poprosil napsat tuto informaci v 16 hodin a ne druhý den ráno. Díky.“
Odpověděl slovy: „A pánové se urazili. Zprávu jsem si přečetl, to ano. Ale domů jsem se vrátil kolem 21. hodiny, tak jsem myslel, že už jste projeli a že už jste daleko. Škoda. Ale já to neřeším. Myslete si, co chcete.“
Jo aha, takže on myslel? Podle našeho dotazu na nocleh u něj mu muselo být jasné, že naším cílem je Pelhřimov, konkrétně jeho byt. Ale on myslel, že už jsme dávno někde pryč? A kde bychom jako měli být? A protože si myslel, že jsme už daleko pryč, měl čas si psát s jinými gayi na grindru a nás tedy pro jistotu řešil až ráno? Ano, myslíme si o tom svoje. A pro příště budeme hodně přemýšlet, zda se mu ještě někdy vůbec ozveme.
V Brně jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti, abychom si zašli koupit něco ke snídani. Vjíždíme na parkoviště a nikde nevidíme žádné volné místo. Najednou Tom zvolá: „Támhle je jedno. Ne, tak ne… To je vjezd do další řady.“ Tam jsme projeli a vidíme, jak někdo vyjíždí pryč. Počkali jsme a už jsme parkovali. Nyní jsme si mohli jít něco koupit. Při návratu zpět jsme ale zjistili, že někdo zaparkoval své auto přesně do středu průjezdu. Nezájem, že celá zadní řada nemá teď kudy vyjet. Volali jsme na Policii ČR a ta nás odkázala na Městkou policii. Ti nám ale do telefonu sdělili, že ve skutečnosti nejsme na žádném parkovišti, nýbrž jen na odstavné ploše, která není vedena jako parkoviště, a tudíž nemají žádné páky k tomu, aby např. nechali auto odstavit. Ale přijeli. Pokoušeli se zjistit totožnost majitelů u několika automobilů, ale žádnému nevolali. Cestu zatarasila dvacetiletá pipina. Nakonec jsme se s policií domluvili na tom, že autem přeskáčeme chodník a trávník a najedeme zpět na silnici. Museli jsme ale najít něco, po čem bychom mohli vyjet ven. Nakonec jsme pod vedlejším autem našli dvě betonové desky, které jsme využili jako nájezdy a mohli jsme tak za doprovodu policie odjet pryč.
Od té doby ale už vše bylo jako z pohádky. Od nešťastného jsme přes zábavné přešli k úspěšným setkáním. Ale možná je to tím, že jsme se objevili na jižní Moravě, kde obecně bývají velmi pohostinní a milí lidé.
První zastávkou na cestě z Brna byla obec Rajhrad, u níž jsme si mysleli, že vše nafotíme v rychlosti z okénka auta a pojedeme dál. To jsme ale netušili, že potkáme rozbořený most, který vedl k zámku. Výlet se tedy prodloužil o další hodinu a půl, neboť celou obec museli projít pěšky. Další plánované obce jsme již vypustili a pokračovali jsme do obce Nosislav, kam jsme měli dokonce dvě pozvání.
První pozvání bylo od vinařů z Vinařství Válka. O toto BIO Vinařství se starají Vojta s Natálkou a jejich rodiče. Vojta měl mnoho práce, a proto se nás ujala Naty, která nám odpovídala na naše všetečné dotazy ohledně vína a také nám udělala malou degustaci. Věděli jsme, že poté půjdeme na procházku po obci, proto jsme si mohli dát oba dva. Vše, na co jsme se ptali, a také mnoho dalších a zajímavých informací o víně, vysvětluje tato úzasná dvojice na svém IG účtu @vinarstvivalka. Pokud vás tedy víno zajímá tak jako nás, sledujte je pro další vychytávky. Dost nás také zajímalo, v čem se bio víno liší od ostatních, neboť právě na tomto si toto vinařství zakládá. Nakonec jsme ulovili i Vojtu, aby s námi prohodil pár slov a rozloučil se s námi. A protože nám neskutečně moc chutnala sladká Pálava, jako dárek od cesty jsme obdrželi láhev právě této odrůdy vína. Etiketu si malují vlastnoručně a je vskutku originální a nádherná.
Když jsme se rozloučili, pokračovala naše cesta za Martinem a Jirkou jakožto za Dvěma kluky z vesnice, kteří pečou ty naprosto nejlepší a pohled nejúžasnější dortíky, které jsme kdy viděli. Sice nemají vlastní cukrárnu, ale když se budete pohybovat kolem Brna a Nosislavy, jistě se k vám jejich dortíky dostanou. Pokud máte rádi sladké a zajímá vás, co kluci vytváří, sledujte jejich IG účet @dva_kluci_z_vesnice! A rozhodně se jim nebojte napsat si i o nějakou objednávku. Mluvíme z vlastní zkušenosti, neboť nám Martin donesl dva dortíky na ochutnávku. Nemohli jsme z nich spustit oči a chyťové buňky zažívaly porno z přední linie. S kluky jsme mnoho času nestrávili, protože od 18 hodin šli cvičit divadelní představení na obecní slavnosti. Kluci jsou neskutečně moc šikovní a přátelští a my doufáme, že příště na sebe budeme mít více času a prostoru.
Jakmile jsme se rozloučili, vrátili jsme se do auta a pokračovali jsme rovnou do obce Tvrdonice, kde na nás čekala paní ze zastupitelstva, aby nás ubytovala ve Slovácké chalupě, kde občas pořádají nějaké slavnosti a svatby a kterou si také můžete pronajmout pro nějakou společenskou příležitost. Celí natěšení jsme skočili pod sprchu a poté si ještě odskočili do Břeclavi na večeři. S plnými žaludky jsme se vrátili zpět do chalupy a uložili se spokojenému spánku, protože následující den nás čekalo setkání se starostou.
Úterní dopoledne dne 13.08.2024 jsme uklidili naše věci a šli se pozdravit se zastupiteli obce včetně pana starosty, kterému jsme předávali skleněnou plaketu s oceněním Vesnice Jihomoravského kraje roku 2023. V sále na nás čekala bohatá snídaně, u níž jsme si povídali s pane starostou a ostatními ohledně našeho projektu a jejich zápalu v anketě. Moc jsme si to užili a jsme rádi, že k nám všichni byli tak otevření. Když se s námi pan Tesařík po předání plakety rozloučil, ještě jsme zde zůstali sedět s dvěma úžasnými dámami, které se starají o kulturní blaho občanů v obci a s nimiž jsme domlouvali nějaký způsob spolupráce ohledně námi pořádané ankety.
Jakmile se za námi zamkly dveře, natočili jsme reel k soutěži o mobil na podporu našeho projektu na donio.cz a pokračovali jsme do obcí Sudoměřice, Petrov, Strážnice a Žeraviny, kde jsme se měli po roce a půl potkat s naší výherkyní a předat jí lehátko.
S výherkyní jsme se však vůbec nepotkali. V této obci nebyla, byť jsme jí dva měsíce předem zasílali naši trasu, fotografie diáře a domlouvali se na setkání. Pravda, ani jednou v konverzaci jasně nezaznělo, že pojedeme do obce Žeraviny, ovšem koho by napadlo, že do formuláře pro předání výhry napíše jinou adresu a poté se s námi s klidem domlouvá na osobním setkání. Jakmile jsme zaparkovali přímo před domem, zavolali jsme jí a následně jsme zjistili, že se právě nachází ve Zlíně a že nechápe, proč jsme v Žeravinách. Po informaci, že tuto adresu uvedla do formuláře, nám sdělila, že asi uvedla adresu rodičů a že se tam bohužel nedostaví. Lehátko jsme tedy nakonec předali jejímu tatínkovi, který vůbec netušil, že jeho dcera již několik týdnů marodí a nechodí do práce. To však vzal jako vhodnou příležitost svou dceru navštívit a lehátko jí doručit, aby s ním mohla jet na dovolenou. Ani po několika týdnech nemáme žádnou odezvu, ale věříme, že svou výhru obdržela.
Po předání výhry jsme nafotili také zbytek obce a dále pokračovali přes obce Hroznová Lhota, Tasov, Lipov, Louka, Blatnička, Boršice u Blatnice a Šumice do cíle naší cesty, kterou byla Eliška s rodinou žijící v obci Jestřabí.
Eliška u nás vyhrála v několika soutěžích a zároveň vyhrála v soutěži z Plzně, kde jsme jí výhru vyzvedávali. Bylo tedy na čase potkat se i s ní. Krom převzetí výhry nám ve formuláři vyplnila také nabídku nocování, večeři a procházku po obci. A díky tomu, že jsme mohli přijet klidně až o půlnoci, měli jsme dostatek prostoru k focení obcí cestou k ní. Dorazili jsme asi kolem desáté hodiny večerní, přesto její děti byly plné života a chtěly se s námi za každou cenu projít. Díky tomu jsme z obce pořídili dost zajímavé noční fotografie. Bylo poznat, že jsme se objevili v jiném kraji. Víno se totiž změnilo na slivovici a povinně jsme si museli dát do každé nohy. To byla docela výzva a dost silný zážitek.
Prokecali jsme se pomalu do dne 14.08.2024 a někdy v noci konečně zalehli. Po dopolední snídani jsme se vydali na další procházku po obci avšak jiným směrem a samozřejmě ke značce. Loučení se nám ale nijak nevedlo, nakonec jsme to v odpoledních hodinách zvládli a pokračovali jsme do dalšího cíle, kterým byla obec Leskovec. Tam jsme dojeli přes obce Štítná-Popov, Návojná, Nedašov, Neznašova Lhota, Poteč, Valašské Příkazy, Študlov a Střelná.
Do Leskovce nás pozval Luděk, jehož prvotní pozvání bylo sice do Přerova, ale zrovna v pondělí nám psal, že se jeho život změnil, našel si přítelkyni Karlu a přestěhoval se. K tomu nabídl, že pokud bychom na cestách potřebovali přenocovat, můžeme se u nich kdykoli stavit. A Leskovec byl zrovna cestou na Ostravu, proto jsme neváhali a dvoudenní návštěvu u Elis jsme zkrátili na jednu noc a jeli navštívit Luďka s Karlou.
Při příjezdu jsme zjistili, že se nacházíme v ubytovacím zařízení se Stájí Gamara, která provozuje víkendové ubytování či letní tábory s možností výuky jízdy na koní ze stáje Karly. To bylo naprosto úžasné překvapení, protože Tom koně nesmírně miluje (Michal už tolik ne a dokonce se je bojí i pohladit). Ještě ten večer před večeří jsem si šli koně prohlédnout a Tom si dokonce mohl užít jízdu na poníkovi. Na koni naposledy seděl tak před 30 lety.
Tento večer se šlo velice brzy spát, protože se kvůli dětem, které zde byli ubytované, muselo brzy vyjít ke koním, a také proto, že Luděk odcházel do práce. Před setměním jsme nezvládali společnou fotografii, proto jsme si museli dát budíka na šestou hodinu ranní, abychom se s Luďkem ještě vyfotili a rozloučili. Poté jsme znovu zalehli do postele. Michal opět velice rychle propadl do snů, ale Tom už usnout nemohl. Alespoň měl prostor na přípravu dalších příspěvků na instagram.
Po osmé hodině ranní dne 15.09.2024 Karla zavolala na celý dům, že se podává snídaně. Měli jsme velice chutná míchaná vajíčka. Původně jsme chtěli brzy dopoledne vyjet a cestou do další stanice fotit obce, když jsme měli na 13. hodinu domluvenou schůzku se starostou obce Kujavy, ale počasí a plány Karly nám to ze vteřiny na vteřinu změnilo.
Jakmile se prohnala průtrž mračen a slunce zase vysvitlo, vyrazili jsme s celým dětským táborem, koňmi a Karlou na cvičiště. Děti nejdříve koně vyčistily, poté ustrojili a nato jsme mohli vyrazit na hřiště. Všichni koně táhli vedle sebe, jen Tom měl takovou výsadu, že se do něj mohl posadit. Tentokrát i se sedlem. Hned se sedělo lépe, ale udržet se na něm bylo trochu umění. Navíc, když se Karla rozhodla, že poklušeme a Tom myslel, že ho kůň ze sedla vyhodí. Určitě si pak musíte pustit záznam videa, protože poslechnout si ho při jízdě na koni vážně stojí za to.
Na cvičišti nám děcka předvedla sestavu a práci s koňmi, která se jim výtečně vedla, a jako hřeb odpoledne byl Michal usazen do sedla. Bránil se, ale nakonec jsme ho všichni přemluvili a on se postavil svému strachu z koní. Nakonec i on sám uznal, že hypoterapie zafungovala a že si to nakonec velice užil.
Po návratu jsme si ještě dali rychlou sprchu, hodili do sebe oběd a rychle upalovali do obce Kujavy. Starostovi obce Michalu Dreslerovi jsme museli napsat, že budeme mít malé zpoždění. To naštěstí našemu setkání nijak nezabránilo a co nevidět jsme seděli v jeho kanceláři na obcením uřadu. Delší chvíli jsme si povídali o projektu a jeho obci a co vše se plánuje za změny a nakonec jsme si společně udělali malé kolečko, aby nám ukázal, co vše se již změnilo od doby, kdy jsme zde byli naposledy. Na památku jsme dostali velmi zajímavé reklamní předměty a poté jsme rychle upalovali do Ostravy, kde nás očekávala výherkyně.
Většinou s občany tohoto kraje máme negativní zkušennosti, ale Pavlína se s námi skutečně potkala a s úsměvem si výhru předala. Zrovna v Ostravě se nám stalo, že nám jedna výherkyně dveře neotevřela s tím, že výhru nakonec nechce, druhá výherkyně měla tytéž myšlenky, ale nakonec jsme ji donutili se potkat na předání mezi dveřmi, avšak se odmítla vyfotit, a proto nás velice potěšilo, že se na nás Pavlína těšila, skutečně se potkala a navíc jako jediná ze všech výherkyň se s námi i vyfotila.
Když jsme jeli do Ostravy, vzpomněl si Míša na to, že v autě máme tričko pro Vandu z Frýdku-Místku, které si u nás nedávno zapomněla, když za námi přijeli na otočku na karaoke. A protože pokračování naší cesty dle navigace vedlo přímo přes toto město, zavolali jsme jí, zda náhodou není doma. Nebyla, ale byla se svou dcerou Bárou a vnučkou na večeři v restauraci, kam nás nalákali na burger v akci 1+1. Lákavá nabídka a hlad jsme měli, proto jsme neváhali ani vteřinu a za několik málo minutek jsme byli u jejich stolu. Po chvíli se k nám přidal i Martin a rodina, kterou známe, byla kompletní. Ještě by nám Barča mohla představit svého nového přítele. Opět jsme si užili spoustu legrace, ale po večeři jsme museli jet dál.
V půl osmé večer jsme ještě zvládli nafotit obec Palkovice s vesničkou Myslík, poté obec Kozlovice s vesničkou Měrkovice a za téměř úplné tmy jsme ještě vyfotili obec Tichá. Cílem naší cesty byla obec Slušovice, kam nás pozvala Verča s možností nocování v její roztomilé chatičce. Večer jsme si sedli na verandu a povídali si o aplikaci cestolidi, přes které jsme se potkali. Dalším tématem byla pedagogika ve školství, protože všichni jsme učitelé. A nakonec jsme také řečili naše kočky především proto, že ta její byla najednou nečekaně přítulná.
Spalo se nám naprosto úžasně. Z postele jsme vylezli až v pátek 16.08.2024. Verča byla už několik hodin vzhůru a připravovala se do školy. Mezitím nám však připravila po estetické stránce velmi vydařené chlebíčky. Slušovice s námi Verča bohužel projít nemohla, protože jsme dlouho spali a ona už měla jiné plány, ale to už je to nejmenší. My jsme šťastní za to, že jsme se s ní mohli potkat a doufáme, že se znovu shledáme.
Jakmile jsme nafotili Verči obec, putovali jsme dále do obcí Březová, Hvozdná, Třebětice s námi objevenou vesničkou Alexovice, Pravčice, Zlobice s vesničkou Bojanovice, Věžky s vesničkou Vlčí Doly, Dřínov, Srbce, Vitčice a Pavlovice u Kojetína s vesničkou Unčice.
Při přejíždění mezi těmito obcemi jsme dokonce zažili pořádnou dávku adrenalinu. Mezi Hvozdnou a Třeběticemi jsme měli čtyřhodinovou pauzu od focení a zaskočili jsme do Zlína pro něco na zub. Když jsme krajské město opustili a vyjeli na dálnici, netušili jsme, že máme prázdnou nádrž. U našeho auta jsme byli zvyklí, že vždy po nastartování zařval hlasitý signál na vědomí, že dochází benzín. A my samozřejmě v tomto duchu mysleli, že benzínu máme celkem dost. Červeně svítící ikony jsme si vůbec nevšimli. Najednou jsme byli na dálnici a palubní počítač ukazoval 0 km dojezd. V tu ránu se Tom zhrozil, protože si najednou vzpomněl na svítící kontrolku a uvědomil si, že ve Zlíně chtěl natankovat kvůli nízkému dojezdu.
Museli jsme přehodnotit naši cestu do obce Třebětice, protože návštěva čerpací stanice se náhle stala prioritou číslo jedna. Nejbližší čerpací stanici jsme našli až v Hulíně, který od nás byl 15 km vzdálený. Co teď? Nezbylo nám nic jiného než prostě pokračovat dál a modlit se, že dojedeme. Kdyby budík mohl ukazovat záporný stav, jistě by tam vyskočilo -10 km. Jakmile se nám povedlo sjet z dálnice, ulevilo se nám. Stále to byly ještě 3 kilometry, ale už bychom auto mohli nechat zastavené u krajnice a dojít do pěšky. Auto ale jelo dál. Nestačili jsme zírat. Najednou jsme už v dáli před námi viděli reklamní baner. Začali jsme se smát, že nám to chcípne 100 metrů od benzínky a zbytek už nějak dotlačíme. Nebudete tomu sice věřit, ale my jsme skutečně dojeli až ke stojanu a mohli v klidu natankovat. Přesto ale doufáme, že se nám toto už nikdy nestane.
Vesničku Unčice spadající pod Pavlovice u Kojetína jsme již fotili se západem slunce, proto jsme tento den již dále nefotili. Cestou jsme se stavili v Brně pro něco k snědku a poté pokračovali zpět na odpočívku u Stránecké Zhoře, kde jsme opět strávili další noc, protože heterosexuálové, kteří drží slovo, nám již došli, a gayové, které jsme měli domluvené, nás znovu vypekli. Ale což, nám to nevadilo, protože Vendy autíčko bylo vskutku prostorné.
Míša spaní v autě na parkovišti uvítal také proto, že díky tomu budeme moci jít brzy spát a tudíž také brzy vstávat a hned po snídani vyjet do dalších míst naší krásné země. Ale vůbec se nám to nepovedlo. Spát jsme možná šli před půlnocí, ale probudili jsme se v sobotu 16.08.2024 až někdy dopoledne. Než jsme se vykopali z auta a nasnídali, bylo téměř dopoledne. Poté jsme zkoumali, kudy pojedeme a co cestou domů nafotíme, ale to nám sebralo další čas.
Abychom z každého kraje měli alespoň jednu obec, museli jsme si vymyslet nějakou vesničku na Vysočině. Tento kraj je jediný, co nám zbývá. Obec Mirošov s vesničkou Jedlov a obec Hubenov, pod kterou spadá vesnička Nový Hubenov, jsme tudíž nafotili až ve dvě hodiny odpoledne. Jenže vtom nám začalo pršet jako kráva. Nedalo se vidět na metr daleko. To jsme v plánu neměli. Pokračovali jsme tedy dál domů a doufali, že brzy přestane pršet. Trochu to opadlo v obci Zachotín, pod kterou spadají vesničky Častonín a Petrkov. Před nájezdem na dálnici jsme ještě vyfotili obec Mysletín. Pak už jsme ale opravu už museli jet do Plzně, protože Tom měl večer moderovat karaoke.
Nafotili jsme tedy celkem 44 obcí a jejich 28 podmaněných vesničkek (částí obce).
Během tohoto výletu jsme najeli celkem 1.780 kilometrů. Celkově od počátku našeho projektu 29.05.2022 jsme najeli již 31.227 km.
Pokud by nám některý z čtenářů chtěl ve své obci nabídnout gauč v obýváku, chatu v horách nebo u přehrady, anebo by chtěl spolupracovat např. výměnou za reklamu na našem účtu za ubytování v penzionu anebo večeři zdarma (či se slevou), budeme rádi, když nám vyplníte náš objednávkový formulář pro návštěvu obce. Samozřejmě budeme nadšení, když nám zanecháte svůj follow na instagramové stránce CZECHVISITORS.
Těšíme se na Vás.