Poslední rytíř

Psalo se pondělí 5. listopadu, když mě kontaktoval šéf, zda bych nemohl ve čtvrtek, pátek a pondělí natáčet film v Plzni. Že se mnou počítá a nerad by, abych ho odmítl. Samozřejmě jsem nabídku přijal bez jakéhokoli rozmýšlení, ale potřeboval jsem mít stoprocentní jistotu, že budu všechny tři dny, jelikož bych měl jít dvakrát do práce. V úterý jsem si tedy zrušil jen pondělní směnu a to proto, že tu páteční mi zrušili sami, jen mi to ještě nestihli říct.

Někdy během odpoledne si Kája vzpomněl na to, že ve čtvrtek píše nějakou písemku, napsal jsem tedy šéfovi, že s Kájou může počítat pouze ve dnech pátek a pondělí. Naštěstí to nebyl vůbec žádný problém.

Někdy k večeru, když jsme se oba chystali do Amiga na karaoke show, mi přišly dispozice na následující den – svou účast jsem potvrdil a vyrazil do města zpívat. V Amigu byli snad jen cizinci a minimum lidí, kteří mluvili i česky. První kolo zpívání mělo být ve skupinách, jenže já tam na zpěv byl úplně sám a nevěděl jsem, zda tedy zpívat budu nebo ne. Nakonec mě vyzvali přesně v tom pořadí, jak jsme se napsali na papír. Zatímco všichni předchozí skupiny předváděli skutečné karaoke, jakmile jsem vystoupil na jeviště já, zasloužil jsem si uznání, že jdu zpívat úplně sám.

Ten večer to bylo vůbec poprvé, kdy jsem do mikrofonu mluvil anglicky, jelikož čeština se nechytala. Moderátor se mě ptal, proč jsem si vybral zrovna Can You Feel The Love Tonigh od Eltona Johna. Odpověděl jsem: „Because this song is very nice and beautiful and I like it.“

Moderátor mi přitakal, že prý se líbí i jemu a myslí, že i ostatním v klubu a že se na můj přednes této písničky moc těší. Ještě se mě zeptal, zda mám nějakou slečnou (já řekl: „No.“) a zda tu tedy s nějakou nejsem (opět jsem řekl: „No.“). Jakmile jsem spustil první tóny, všichni v klubu začali řvát jak pominutí, vytahovali zapalovače, s nimiž mávali nad hlavou, tleskali mi… Dokonce jedna porotkyně ze mě nespustila oči a neustále se ovívala kartami, na nichž měla napsaná číslo od jednotky až k pětce. Dívala se na mě a při mém zpěvu snad omdlévala. Nakonec jsem sklidil obrovský úspěch a nejvíce mě potěšilo, že jsem ještě nikdy v životě nezískal tak velký aplaus jako dnes.

Moderátor rozjařeně vyskočil na pódium a přidal se k tleskajícím. Pak všem do mikrofonu říkal, jak to bylo úžasné a zda bych tedy o sobě nemohl říct nějaké informace: Kolik mi je let, co studuji, co rád dělám ve volném čase a přinejlepším přidal i své telefonní číslo pro nezadané dívky, jelikož jsem tady musel snad všechny okouzlit. Vrazil mi mikrofon do ruky a rychle utekl pryč. Mě tam nechal o samotě. Já se červenal a už dávno zapomněl na to, co všechno po mně chtěl za informace.

„So, I’m Tom Lery and I am 23 years old. I study law in Pilsen and…“ už jsem nevěděl, co dál mám o sobě říkat. Moderátor mi na dálku gestikulací připomínal to telefonní číslo. „And my phone number is my thing, because I have a boyfriend,“ řekl jsem místo devíti čísel. Věděl jsem, proč si to mám nechat až na úplný konec. Když jsem to vyslovil, všichni náhle zmlkli a v tichosti na mě zírali. Moderátor ke mně přišel celý v šoku, podal jsem mu mikrofon a rychle zmizel. Po chvíli se z toho vzpamatoval a zeptal se, proč jsem utekl, že jsem si ještě nevyslechl hlasování poroty. Byl jsem jediný, kdo v ten večer získal maximální počet bodů od čtyř porotců a to také znamenalo dva lístky na Trampárty, která se konala hned druhý den v devět večer. Jen jsem doufal, že to stihnu.

PRVNÍ DEN         8.11.2012

Cože? Budík už ve 3:30? A to jsem myslel, že když se bude natáčet v Plzni, že nebudeme muset tak brzy vstávat. Samozřejmě jsem z postele vylezl až ve 4 ráno a také jsem už nic nestíhal. Cesta pěšky na parkoviště u Stadionu ve Štruncových sadech zabere tak 20 minut a to jsem ještě nebyl ani nasnídaný, ani převlečený.

Na parkovišti jsem byl přesně na čas a to jen díky tomu, že jsem Kájovi půjčil své auto, aby mě odvezl. Karel ihned odjel, ale my ještě čekali, než dorazí náš koordinátor. Když přijel, nebyl jsem si jist, kdo to je, ale když na mě promluvil.

„Cože? Karle? Jsi to ty??“ nemohl jsem tomu uvěřit. „Kdes nechal vousy a vlasy??“
„Změna je život, chlape!“ odpověděl s úsměvem od ucha k uchu, podal mi komparzní lístek a já zalehl do křesla autobusu. Ihned jsem vytuhl a jen občas na pár sekund zaregistroval, že projíždíme nějakou vesnicí. Pokaždé když jsem se na pár sekund probudil, byli jsme ve vesnici a já se ptal, zda vůbec jedeme.

Byla ještě tma, když jsme dojeli do nějaké vsi, kde jsme vystoupili z autobusu a vyrazili do kulturního domu, kde pro nás u vchodu byla připravená snídaně a za dveřmi v hale kostymérna s maskérnou. Nejdříve šly na řadu ženy, a že jich bylo. Trvalo asi hodinu (možná víc), než jsem konečně přišel na řadu já. Svlékl jsem si bundu s mikinou a čekal, co mi kostymérky donesou. Začalo se botami (vysoké pánské kozačky) a pak hnědé kalhoty s poklopcem na boku. Naštěstí ale byly dostatečně veliké, abych se do nich vešel i s mými kalhoty.

„Zateplete se,“ vyzvala mě kostymérka a já tedy sáhl do batohu pro béžový rolák. „Tak to ani náhodou! Na svetr s rolákem zapomeňte, na mikinu s kapucí taky a to červené tričko sundejte!“

Svetr jsem opět schoval do batohu a zas se postavil a čekal, co bude dál. Tričko jsem si nesundal, jelikož by mi byla zima ještě větší.

„No tak se zateplete!“ opakovala kostymérka.
„Mohl bych vědět čím, když jste mi všechno zakázala? Nic jiného nemám,“ bránil jsem se.

Nakonec někam zmizela a na paškál si mě vzala jiná kostymérka, které mé tričko nevadilo, a přinesla mi nějaké dobové, abych si ho navlékl na sebe. Poté jsem dostal jakýsi úzký kabát až ke kolenům, ale poněvadž neměl žádné knofklíky, musel jsem do něj skočit po hlavě. Aby kostým byl dokonalý, dostal jsem ještě těžký hábit přes ramena, ale stále mi bylo vidět červené triko s dlouhými rukávy. Vysloužil jsem si tudíž velkou huňatou šálu kolem krku a rukávy se jednoduše vyhrnuly.

Po celé půlhodině jsem mohl usednout v křesle maskérky, která mi jen trochu ušpinila obličej a na ruce mi ani nesáhla, jelikož jsem je měl samou záděru. To mi plně vyhovovalo, protože jsem s sebou měl knihu a nechtěl jsem si ji ušpinit.

Konečně jsem vylezl na chodbu, kde jsem se nasnídal – takovou koblihu jsem nikdy v životě nejedl, byla opravdu vynikající. Vzal jsem si ji do ruky a vylezl ven do slabého světla čtvrtečního rána. Ihned se mi naskytl snad ten nejhezčí pohled za celý svůj život. Nikdy v životě jsem neviděl krásnější zříceninu hranu. Hned se mi zvedla nálada a pokračoval jsem v cestě k hradu. Bohužel někde v polovině mě zastavili nějací muži a vrazili mi do ruky rekvizitu: vědro na vodu – nic těžšího mi snad ani dát nemohli. Pak už jen zbývalo vyšlapat ten příkrý kopec nahoru po kluzkých kamenech. Do stanu jsem si odložil batoh a už jsme vyrazili na plac.

Ocitl jsem se v samé srdci zříceniny Rabí. Nádherná podívaná a hned jsem si představil, jak krásný videoklip by se tu dal natočit. Nejdřív ale svou plánovanou píseň Pojď se mnou musím nazpívat.

Během čekání na svou roli jsem zjistil, že se zde natáčí americká pohádka Poslední rytíř, v němž hraje Cliv Owen a Morgan Freeman. Morgana jsme bohužel vůbec neviděli, s Clivem jsme však natáčeli dva dny. Nás komparzistů bylo celkem hodně. Dalo to práci, než nás všechny rozmístili po place a dali nám nějakou roli. Mě si vzali jako posledního komparzistu a postavili do středu kopce, kde jsem měl na Akci vyrazit podél zdi dolů a zalézt do jediného sklepení, které na tom hradě snad ještě existuje. Ta scéna se natáčela z několika úhlů a navíc s koni, kteří kolem nás běhali, proto se to muselo několikrát opakovat a trvalo to celkem dlouho. Já si z toho ale moc nepamatuji, jelikož jsem vždycky během čekání odložil vědro, usedl na něj, opřel se o zeď a usnul. Bylo záhadou, že jsem i přes to vyrazil na každou akci, kterou vyhlásili. Však po pár hodinách jsem usnul naplno, a když jsem se probudil, zjistil jsem, že je kolem pusto a prázdno od komparzu. Divil jsem se, kde by mohlo být, ale nakonec jsem se všiml, že jen odpočívají. Zůstal jsem tedy na svém místě opřený o zeď, vyslechl si, co se bude natáčet dál a opět usnul. Netrvalo to ani pár minut, když kolem mě procházel pomocný režisér, zastavil se a vyslovil: „To si děláš srandu, že tady spíš, ne?“

„Já ale nespím!“ probudil jsem se a okamžitě s sebou cukl směrem k němu.
„Skutečně? Tak mi řekni, co se teď bude natáčet??“
„No, tamten, co stojí u toho zvonu, zazvoní na poplach a my se všichni lekneme a otočíme se za zvukem zvonu, který ve skutečnosti nezvoní, takže budete řvát nějaký pokyn, abychom věděli, kdy to zahrát.“
„No…,“ bylo na něm vidět, že jsem ho zaskočil, „dobře no.“ A odešel pryč.

Tato scéna se ale natáčela až po obědě, k němuž jsme měli brambory s kuřecím řízkem. Konečně jsem si na komparzu pochutnal.

Zase zpět do hradu. Natáčela se pokračování scény, tedy tam, kde jsme skončili při prvním natáčení, jsme všichni měli pokračovat. Pro mě to znamenalo, že jsem měl vylézt ze sklepa a dívat se kolem, co se to děje. Ve sklepě se mi ale tak zalíbilo, že jsem ulehl na jednu z mnoha lavic a tvářil se, že akci vlastně vůbec neslyším, jelikož při zkoušce jsem ani nestihl vylézt ven. Celé jsem to prospal a po natočení tohoto obrazu jsme měli chvilku klidu a volna. Pro mě naprosto zbytečné, ale konečně jsem si vytáhl knihu a začetl se do ní. Přečetl jsem asi jen jednu kapitolu a pak opět usnul na lavici.

Člověk by neřekl, jak ten čas letí, ale když jsem pořád spal, není se čemu divit. Když jsem zaslechl, že si vybírají pár z nás na další akci, tvářil jsem se, že neslyším a zůstal jsem schovaný. Bohužel po půl hodině nás potřebovali všechny a jako novou roli jsem dostal usednout na zeď pod stromem a kecat s kolemjdoucími. Celkem pohodová práce – nemusel jsem chodit, nemusel jsem nic tahat, prostě jsem jen seděl a koukal na ostatní.  Už se blížila půl pátá a já si říkal, zda už konečně skončíme. Sice mě ráno Karel strašil tím, že skončíme až za tmy a že trampárty nestihnu, ale nechtělo se mi věřit, že bychom jeli od půl páté do deseti do večera. Přesně na čas, jak jsem očekával, si nás Karel zavolal všechny do stanu. Jelikož jsem zaslechl, že se budeme převlékat, těšil jsem se na cestu domů a na Trampárty. Jenže… převlékání ano, ale do jiného kostýmu, neboť potřebují další vojáky v černém. Schoval jsem se dozadu, ale naštěstí se našlo deset dobrovolníků, kteří se šli převléknout a ostatní jsme se měli jít převléknout do civilu a odjet do Plzně.  Jak jsme tam tak stály ve frontě u kostymérny, Láďa kolem nás chodil a vybíral další vojáky. To jsem trochu nepochopil. To snad navýšili potřebný počet vojáků nebo co? Přesně! Z chlapů vybíral další, kteří tady zůstanou.

„A hele, Lörincz půjde za vojáka!“ objevil mě Láďa v rohu vestibulu na židli a s rozjařeným úsměvem mě vyzval do kostymérny.
„Nejdu! Já musím být v osm v Plzni! Už jsem to říkal Karlovi,“ odpověděl jsem, protože mi bylo jasné, že ti, co zůstanou, dřív jak v devět v Plzni nebudou. Měl jsem pravdu, druhý den mi řekli, že domů dorazili až v jedenáct hodin večer.

Láďa tedy rezignoval a vybíral jiné chlapy. Celkem jsem se bavil, jak se Karel (další z komparzistů) každou chvíli schovával na záchod, jen co se Láďa ukázal ve vestibulu. Nakonec tam zbyli jen samé ženy a tři muži: já, Karel a jeho kamarád. Karel byl první na ráně, když na něj Láďa ukázal a vyzval ho do kostymérny.

„Cože? Tím myslíš mě??“ udělal Karel ze sebe pitomce a Láďa se usmál a řekl: „Samozřejmě že ne, pojď ty! Jak se jmenuješ.“ Jeho jméno si zapsal a odešel. Když ale Láďa zavolal všechny vojáky do kostymérny, on zůstal stát na chodbě. Karel k němu přišel a říká: „No, ty taky!“
„Jak já taky?“ nechápal.
„Ty jsi taky voják,“ vysvětloval mu Karel a přitom se mu posmíval. „Teď ses mu nahlásil.“
„Cože? Si děláš srandu ne?“ nechtěl tomu uvěřit, ale nakonec se ztratil v kostymérně. Domů odjeli jen samé ženy a mezi nimi jen dva chlapi: já a Karel.

DRUHÝ DEN         9.11.2012

Než jsem dorazil do Plzně, přišla mi sms s nástupem na následující den. Bylo to také v půl páté ráno. Divil jsem se, že někdo měl nástup i o hodinu později. Doma jsem se zeptal Káji, jak na tom je s nástupem. On by měl být na parkovišti v půl šesté, ale abych nebyl sám, vyrazil ráno se mnou. Ještě se však musím vrátit o pár hodin zpět, když jsme čekali na Borech na naši V.I.P. tramvaj určenou právě na Trampárty, k níž jsem měl dva lístky. Na zastávce byla obrovská spousta lidí, převážně cizinců z Erasmu, a také zástup policistů, jelikož minulý rok se to prý vymklo kontrole.

Tramvaj přijela se zpožděním, ale přece. Na začátek jsme dostali welcome drink a poté jsme mohli do tramvaje, která se zanedlouho rozjela na Bolevec. V tramvaji to žilo, všude se tancovalo, mávalo z okýnek, smálo se… jen u baru, kde jsme bohužel zůstali s Kájou, bylo narváno k prsknutí. Naštěstí se na Bolevci otevřely dveře a všichni jsme mohli vystoupit. Kája nám skočil pro pivo a chipsy a pro jistotu jsme si zabrali sedačky na konci tramvaje, kde bylo celkem volněji a mohli jsme dovádět. Byla tam opravdová psina a byl jsem rád, že jsem ty lístky vyhrál. Absolvovali jsme cestu zpět na Bory, poté na Skvrňany, ze Skvrňan bohužel jen na Malesickou zastávku a pak zase zpět na Bory a cestou z Bor se končilo na Americké. Honem domů vyspat se aspoň na dvě hodiny.

Ráno jsem vylezl z postele, nasnídal se a společně s Karlem jsme vyrazili na parkoviště k Rychtářce. Dorazili jsme tam za patnáct minut. Autobus už byl celkem plný, a protože byl Kája navíc, nechtěl ho Karel pustit do autobusu a řekl, ať počká, než si všichni nastoupí. Autobus se postupně plnil a Kája stále stál venku. Naštěstí zbylo poslední volné místo, které Kája zaujal hned vedle mě. Po cestě jsme samozřejmě oba usnuli, on opřený o opěradlo, já schoupený v jeho klíně.  V Rabí jsme se převlékli nejdřív ti, kteří měli svůj oblek z předchozího dne, a ti noví šli až po nás. Tentokrát jsem tak dlouho nečekal a už jsem byl ve stanu, kde jsem snídal a četl knihu. Za nějakou hodinku dorazil i Kája a přisedl si ke mně. Bylo zvláštní, že jsme zrovna my dva měli stejné oblečení.

Netrvalo dlouho a už jsme opět byli ve středu hradu. Tentokrát jsem si vybojoval velmi příjemnou roli: ležel jsem v polosedu na tarasu a Kája stál nade mnou. Měl si se mnou povídat. Na Akci od nás ještě odcházel komparzista Karel a přicházeli k nám černoští sourozenci, s nimiž jsme se celkem pobavili, neboť on nám neustále vnucoval svou sestru. Koně kolem nás opět pobíhali. Stejně jako předchozí den se tato scéna natáčela celkem dlouho. Druhou scénou bylo dobytí hradu a evakuace všech obyvatel. Někdo byl dole v samém středu hradu, jiní stáli v řadách za sebou po cestě až nahoru přes most k velké vnitřní bráně. Zatím se všechno jen připravovalo a zkoušelo, a protože jsem byl až na samém konci fronty, prošel jsem si téměř celý hrad, kam až se bez povolení dojít dalo.

Po hodině neustálého zkoušení jsme šli na oběd, k němuž jsme měli brambory s dvěma karbanátky.

Další hodina uběhla a my se museli vrátit zpět na původní pozici před obědem. Šlo se nám celkem těžce s plným žaludkem do kopce až k druhé bráně, ale byla to naše práce. Než se však začalo natáčet, muselo se všechno dopilovat a neustále nás posouvali vždy o pár kroků níž, jelikož si od nás brali nějaké lidi a posílali je dolů. Když nás tam bylo skutečně na metr od sebe, přišli ještě jednou a vzali si i mě. Káju nechali nahoře a já za kratičkou chvilku koukal na něj nahoru. Za chvíli všude začalo hořet, dým se valil z každého kouta, my jsme sotva viděli přes množství poletujícího popelu, ale museli jsme z hradu odejít.

Po natočení tohoto obrazu nás nakonec vyzvali, abychom se postavili zase tam, kde jsme stáli při první zkoušce. Byl jsem tedy nucet vylézt zase nahoru na dřevěný most. Na Akci jsme samozřejmě zase scházeli dolů po cestě. Po několika hodinách natáčení tohoto obrazu (bylo to těžké, neboť nikdo na krok neviděl a ještě kolem nás pobíhali jezdci na koních) jsme měli na chvilku pauzu. Když jsme se pak vrátili zpět na hrad, natáčelo se smutné loučení s hradem, kdy nám zapálili i naši vlajku. Já (aniž bych věděl jak) jsem se dostal hned vedle herců a odcházel se skoro brečícím obličejem pryč z hradu.

Konečně konec! Všichni jsme byli natěšeni a vrhli jsme se do stanu. Jdeme se konečně převlékat z těch hadrů.

„Hej! Hlavně klid!“ zvolal znenadání Karel. „Nejdete se převlékat do civilu, ale ti, co včera hráli vojáky, se jdou převléknout do vojenského a ostatní budou v tom, v čem jsou teď! Bude se totiž natáčet ještě noční obraz!“

„Neeee!“ zadunělo to ve stanu a všichni zklamaně usedli do lavic.

Jak říkal, natáčeli jsme ještě noční obraz. Hrad byl zahalen do černé tmy, obrovské reflektory mířily na dvě rozpadlé věže, proto vyčnívaly z černoty všude kolem, další reflektory svítily na nás dole před sklepením. Stáli jsme tam v chumlu namačkaní na sobě, pohledy jsme směrovali k průchodu do sklepení a za námi stály dvě obrovské pochodně. Mezi námi a průchodem do sklepení stáli čtyři vojáci po obou stranách s loučemi v rukách, aby posvítili na cestu samotnému Clivovi, který vystoupil po schodech k nám, chvíli si nás prohlížel a pak vyrazil kupředu. My jsme mu ihned ustoupili z cesty, čímž jsme mu přesně uprostřed davu vytvořili naprosto rovnou, metr širokou cestu. Sledovali jsme, jak odchází, a po natočení obrazu celý štáb mohl sledovat komparzisty, jak i přes zákaz běhání utíkali do kostymérny. Než se převléklo 150 lidí, chvíli trvalo. Jelikož jsem ale byl z Plzně, šel jsem do kostymérny mezi posledními a pak honem do autobusu.

TŘETÍ DEN         12.11.2012

Na víkend Kája odjel do Mariánek za rodiči, aby oslavil svůj svátek. Já jsme sobotu strávil v práci a neděli konečně prospal. Když pak večer Karel přijel, zašli jsme si do kina. Už bylo celkem pozdě, když jsme zase seděli na koleji a Karel se mě najednou zeptal: „Hele, přišla ti sms s nástupem?“

„No jo, vidíš,“ došlo mi, že na nás Fanda asi zapomněl, „žádná nepřišla. To je divný. Přitom říkal, že s tím máme počítat, že?“

Ihned jsem mu napsal sms, jak je to s tím nástupem. Vědel jsem jen jedno, a to, že se natáčí v Plasích v klášteře. Proto jsem usuzoval, že bychom se mohli více prospat než předchozí dny, kdy jsme vstávali tak brzy. František mi za okamžik volal s tím, že všechny z Plzně osobně obvolával, jelikož je nezná a protože ví, že na nás dva spolehnutí je, poslal nám jen sms někdy kolem 18. hodiny. Odpověděl jsem, že nám doteď nic nepřišlo. Fanda se tomu divil, jelikož mu prý přišla i doručenka od obou, a řekl nám, že nástup je už ve čtvrt na pět.

„Cože? Takže ještě dřív? To je teda hustý!“ zasmál jsem se tomu.

Co se dalo dělat, zalehli jsme do postele a ve tři hodiny opět vylezli. Zvláštní ale bylo, že jsme byli celkem vyspalí.

Za půl hodiny cesty jsme se ocitli v Plasích u kláštera a namířili jsme si to ke kostymérně, která byla v jedné z místností kláštera. Nejdříve vybírali vojáky, pak mnichy, pak prodavače a nakonec zbyli dělníci. Nevím, jak se to stalo, ale ač jsem byl kousek od Káji, on byl mnich a já obyčejný dělník a dostal jsem snad to nejhorší oblečení.

„Zase dělník?? To není možný! Pokaždé když něco natáčím, jsem vždycky dělník…“ zahudroval jsem, ale co se dalo dělat. Navíc po převléknutí jsme si museli batoh nechat v kostymérně. „A kam dám knihu?“ zeptal jsem se koordinátora Karla.

„Ty si děláš srandu, ne?“ zasmál se Karel. „Představ si, že ta tvá druhá polovička se mě zeptala na to samé!“

Na to jsem se zasmál já. Že bychom byli tak propojení? Batoh jsem tedy schoval do rohu místnosti k těm ostatním a knihu jsem si schoval pod plášť nad opasek. Poté jsem se šel nasnídat dvou párků a jednoho rohlíku a usedl přímo naproti Kájovi, který už četl. Začal jsem ho napodobovat hned, jakmile jsme dojedl.

Netrvalo dlouho a už jsme šli na plac… bohužel tam jsem však dost dlouho stáli venku v chladnu a čekali, co bude dál. Teprve všechno připravovali a rozhodovali se, jaká zvířata dají dovnitř teď a jaká potom: byly tu kachny, slepice, kuřátka, lamy, opice, vůl, ovce, koza s kůzletem a nevím, co všechno. Když to všechno zorganizovali, začali rozmísťovat nás, komparzisty. Káju nepotřebovali (vlastně žádného mnicha nepotřebovali – o to víc jsem mu záviděl a nenáviděl jsem můj oblek). Zatímco někdo byl schovaný uvnitř, já stál o pauzách u vchodových dveří kde na mě táhla celkem velká kosa. Chvíli jsem četl ve stoje, po nějaké době jsem to ale vzdal a po páté Akci jsem začal usedat na druhou stranu chodby na proutěný koš. Jakmile zaznělo: „Kamera!“, schoval jsem knihu pod hábit a brýle pod fenikl, a na Akci jsem vyrazil hned za mulou do hlavního dění, kde jsem ze všech prodejců slyšel pouze a jen: „Kóóóóbercééé, kupte si koberce! Jsou hebké a jemné! Příjemné na dotek!“

Tyhle davové scény jsou vždycky nejhorší… natáčí se mnohem déle, než když se jedná o jednoho či dva lidi před kamerou. Už jsem si říkal, že by mohl být oběd, ale ono stále nic. Každou chvíli jsem koukal na hodiny, až se najednou ozvalo: „Komparz má teď chvíli čas. Dojděte si na záchod a na čaj!“  Jelikož jsem stál hned u dveří, byl jsem první, kdo opustil plac. Stále jsem se blížil ke stanu, když jsem se ale ohlížel, nikoho jsem nespatřil. Bylo to zvláštní. To už jsem dorazil až ke stanu, když jsem si začal dělat čaj a Karel na mě spustil: „Co ty tady děláš?“
„No, teď nás pustili na čaj, abychom si odpočinuli,“ odpověděl jsem.
„Jo?“ podivil se Karel. „A kde jsou ostatní?“
„No, tak tomu jsem se taky divil… asi nejsou tak rychlí jako já,“ pověděl jsem mu s úsměvem a schoval se do stanu.
„Hele, myslím, že by ses měl asi vrátit. Podle všeho pokračují v natáčení,“ řekl mi Karel dřív, než jsem si usrkl z čaje.

Co se dalo dělat, zvedl jsem se a vyrazil zpět na plac. Když jsem se blížil, zatarasila mi cestu kostymérka, která mi s úsměvem sáhla na břicho, kde nahmatala knihu. Ihned ji vyndala a začala se zajímat o mé čtení. Nejspíš je to vidět.

„Nebojte, já nosím velký koš, kterým své břicho zakrývám,“ konejšil jsem ji, aniž by něco řekla a knihu mi vrátila.
„A co brýle?“ neodpustila si rýpnout, když si všimla mé ozdoby na nose.
„Ty schovávám do koše pod fenikl,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Tak je to správně,“ pochválila mě, „můžeš tedy jít.“

Stihl jsem to akorát, zrovna vyhlásili akci, tak jsem rychle uklidil brýle, urovnal knihu, popadl koš s feniklem a jablky a vyrazil na cestu. Zazněl konec a pauza na oběd. Tentokrát jsem ale první nebyl. Škoda.  K obědu jsme měli bramborovou kaši s uzeným. Říkal jsem si, že stravování čím dál víc upadá a že jsem rád, že je to poslední natáčecí den, neboť si nedokážu ani představit, co bychom k obědu jedli následující den.

Po pauze jsme pokračovali v natáčení, ale jelikož byla kamera o něco dál, zaplnili těmi, co byli u vchodu, úplný konec chodby. První akci jsem téměř nestihl, jelikož jsem si prohlížel krásy interiéru a nestačil jsem se divit, když jsem došel až k nějakému kamennému bazénku vlevo od chodby, kde se ze dvou vysokých půlkruhových oblouků nabízel krásný pohled až dolů na dno a pod třetím stejně vysokým obloukem se dalo sejít po nerovných popraskaných kamenných schodech až k bazénku. Voda v něm tedy byla silně nechutná a plavala na něm zelená plíseň, ale celé prostředí na mě působilo tak historicky. Když jsem pozvedl hlavu, všiml jsem se, že se nacházím s samém středu schodišť a že vidím až na strop střechy vysoko nade mnou.  Vrátil jsem se zpět a pomocná režisérka už na mě tiše volala: „No kde jsi?! Už jedeme! Tak honem!“

Odklidil jsem brýle, popadl koš a vyrazil na plac mezi herce.

Při posledním záběru toho dne jsem měl o zábavu postaráno. Sedl jsem si totiž hned vedle ovcí a krmil jsem je mými jablky a feniklem, až mi v koši nezbylo skoro nic. Naštěstí jsem těch jablek našel více, a jelikož byla trochu veliká, popadl jsem mačetu, která ležela na zemi hned vedle mě, a jedním seknutím jsem je všechny rozpůlil a rozčtvrtil. Divil jsem se, že jsme za to sklidil takový úspěch… vždyť to vůbec nic není.

Už byly čtyři hodiny odpoledne a konečně snad možný konec. Všichni stáli venku před klášterem a čekalo se, co se bude dít. Já si zatím došel na záchod a pro druhou knihu, protože jsem tu první už dočet, a vrátil jsem se zpět. To mě ale Kája zastavil a říká: „Nechoď tam! Teď někoho na něco vybírají!“
„Cože?“ nerozuměl jsem mu, jak mluvil potichu, aby na sebe nepoutal přílišnou pozornost.
„Abys tam nechodil, jinak si tě vyberou.“
„Vyberou na co?“ tázal jsem se, ale bylo jedno, jak daleko jsem stál, pomocný režisér si totiž došel až ke mně a označil mě. Káju to moc nepotěšilo.

Teď jsme byli rozdělení do dvou skupin. Já byl v té skupině, která pokračovala v natáčení. Kája byl v té skupině, která se šla převléknout a jela domů. Mě to bylo jedno, alespoň jsem si mohl vydělat o něco více. A navíc když jsem pak zjistil, že má role spočívá pouze a jen v tom, že budu spát v kobercích a jiní zas ožrale chodit kolem, ani jsem toho nelitoval. Ale než jsem zaujal své místo k natáčení, vystřídal jsem několik pozic. Nejdřív jsem ulehl do koberců, kde jsem se začetl do knih a ostatní mi to záviděli, že nemusím stát nebo chodit… Jenže po chvíli si mě vzali a posadili přímo na lavici ke kameře. Měl jsem hrát ožralu spícího na lavici. To se ale nelíbilo režisérovi a na zkoušku jsem dostal na starost dva obrovské hrnce, v nichž se mi vařily polévky. Já seděl mezi nimi a střídavě je míchal. Pak kolem mě procházel samotný Clive Owen, také pěkně sjetý až na šrot, a já ho sledoval, jak zalézá do nějaké světnice. To se však režisérovi také nelíbilo a poslali mě někam dozadu, že dostanu nějakou roli tam. Na to jsem se jim ale vybodl a ulehl zase zpět do svých koberců, kde jsem byl prvně.

„Ty už jsi zase tady??“
„No to víš,“ usmál jsem se, opřel jsem se o smotaný koberec a začetl se do knihy. Před akcí jsem knihu a brýle schoval pod židličku zakrytou jiným kobercem a hrál jsem tvrdě spícího ožralu. Snad pokaždé když kolem mě procházela Lucka s černochem, kopla do mé nohy a to mě probudilo. Prý jí to strašně bavilo, tak jsem ji nechal, ať si kope.
„Vy jste asi hodně vášnivý čtenář, co?“ zeptala se mě zase jiná ze štábu, když mě viděla schovaného v kobercích s knihou v ruce.
„Asi to tak bude…“

A to už byl úplný konec. Vystál jsem si frontu na výplatu, nasedl do autobusu a v mém příjemném civilu odjel zpět do Plzně.

Natáčení tohoto filmu pokračovalo ještě v lednu 2013. Pokud chceš, klikni ZDE a přečti si pokračování.