Robin Hood

Já nevím, ale asi jsem strašný exhibicionista… jak mě nazývá můj přítel. Když jsem se od Fandy (spoluúčastník z ČSSS) dozvěděl, že se na Primě připravuje další pěvecká soutěž, v pořadí šestá, o níž jsem slyšel, rozhodl jsem se přihlásit. Přihláška se musela podat do konce roku, já ji však podal už v polovině listopadu.

Na začátku prosince mi přišel mail, že jsem prošel neveřejným konkurzem a byl jsem vybrán k účasti na castingu, který se uskutečnil v pražském divadle Palace. Na začátku nás bylo 1160 uchazečů. Přes síto však prošlo pouze 250 pověřěných osob, z nichž dvě třetiny tvořily dívky. Dostavil jsem se tedy 24.1.2010 k místu castingu, abych zkusil své štěstí.

Měl jsem připravenou píseň Ty jsi ten déšť z muzikálu Johanka z Archu. Původně jsem chtěl zpívat Otherside nebo Mad World, ale v mailu mi zaslali instrukce, že si mám vybrat jednu z 26 písní a naučit se ji.

Šok nastal hned, jakmile jsem si stoupl do fronty. Dozvěděl jsem se totiž, že se zpívat nebude. Že se bude pouze tančit a pokud postoupím, budu druhý den ráno zpívat. O tom jsem neměl ani tušení. Kdyby ano, vzal bych si s sebou věci a zařídil si nocleh.

Odevzdal jsem smlouvu a dostal jsem číslo 109. V šatně jsme si odložili bundy, pak jsme sešli po schodech dolu, kde jsme se převlékali.

Během toho jsem mluvil s klukem, který již měl po castingu a řekl mi, že postoupili úplně všichni kluci krom jednoho, který to neustále kazil. Řekl jsem si, že to bude v pohodě.

Pak nastalo nacvičování tanečku. Stál jsem úplně vzadu a na choreografku jsem vůbec neviděl. Měl jsem veliký problém se to naučit. Neviděl jsem její kroky a vše jsem kopíroval podle holky, která stála přede mnou. Když to docvičila, zeptala se, zda jsou nějaké otázky a zda je všem všechno jasné. Zakřičel jsem, že nevidím. Rozkázala tedy choreografka výměnu pozic a já se ocitl úplně vpředu. Což bylo super. Párkrát to ukázala a mě bylo vše jasné a v pohodě jsem všechno odcvičil.

Poté se k nám vrhla moderátorka s kamerou s větou: „No tak! Neutíkejte mi!“

Všichni odbíhali pryč a já tam zůstal stát sám uprostřed. Čekal jsem, až za mnou přijde. Ona spěšně přiběhla a nastavila mikrofon s otázkou: „Jak se vám líbí tanec? Připadá vám těžký?“

„No…“ zaskočila mě, „vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál úplně vzadu a vůbec nic jsem neviděl, bylo pro mne velice obtížné se tanec naučit. Ale jakmile jsme si vyměnili pozice a já se ocitl vepředu, šlo všechno hladce a nějaké pohybové chybky jsem vypiloval. To už mi to tak těžké nepřišlo a musím tedy říct, že celá sestava je celkem jednoduchá.“

„Dobře. A… proč se chcete vlastně stát Robinem Hoodem?“

„Víte, nikdo neřekl, že bych chtěl být Robinem Hoodem. Proč ne? Byl bych moc rád. Ale v současné době o tom nepřemýšlím. Myslím, že je zbytečné pokládat tuto otázku hned v prvním kole castingu, když ani nevím, jak dopadnu. Zda postoupím nebo ne. Tato otázka by se hodila, kdybych se ocitl někde výše. To pak ano, to už bych o možnosti stát se Robinem, uvažoval, ale teď o tom nepřemýšlím.“

„Tomu rozumím,“ spíš se mi vysmála, „a děkuji za odpověď.“ Řekla a šla o dům dál.

Jakmile odešla, začal jsem procvičovat tanec s jednou dívkou a jedním klukem. Když mě všichni ostatní pozorovali, postupně se přidali. Dokonce jsem zaslechl i větu: „Koukám, že vy jste jediný, komu to jde. Tak to já si stoupnu za vás, abych viděl, jak na to.“ nebo „Hele, prosím tě, jak je to s tou otočkou.“ V tu chvíli jsem si připadal jako učitel tance, když jsem počítal doby a všem vysvětloval, jaké jsou kroky a v čem dělají chybu.

Když jsem vstoupil na jeviště společně s dalšími devíti uchazeči a seřadili se, první co zaznělo, bylo: „No, chlapi! Co s vámi?! Zkuste zatancovat!“

Už v tento moment jsem si myslel, že je vše ztracené. Ale když jsem v hledišti zahlédl Gábinu Osvaldovou a Ondřeje Soukupa, nakoplo mě to a začal jsem tancovat. Nejprve bez hudby a pak s hudbou. Vůbec jsem nebyl nervózní. Zatancovali jsme jen dvakrát a byl konec. Nejdříve jednoho režisér vyhodil a pak se podíval na nás a prohlásil: „No… a vy ostatní… se nám nehodíte. Děkujeme a na shledanou.“

Opět jsem odešel od castingu s nepořízenou. Ale nebyl jsem nijak zklamaný. Jen mi přišlo divné, že vyhazují nejdříve podle vzhledu (prý jsem neodpovídal jejich představě, jak má Robin Hood vypadat), pak podle tance a nakonec podle zpěvu. Podle mě tancovat se naučí téměř každý, ale zpívat tolik lidí neumí. A tímhle způsobem si vyhodili několik lidí, aniž by vlastně věděli, jak zpívají. Vsadím se, že ve druhém kole, kde se zpívalo, vyhodili 50% lidí jen proto, že neumí zpívat. Já bych řekl, že by to mělo být obráceně. V muzikálu jde přece hlavně o zpěv a pak teprve tanec, ne? Tohle mi přišlo trochu divný a celkem líto, ale jinak v pohodě. Odešel jsem ze sálu ven, kde opět čekala kamera. Opět si zastavila mne.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptala se moderátorka.
„Nijak. Všechny nás vyhodili. Zatancovali jsme jim jen dvakrát a pak nám řekli, že se jim nehodíme,“ odpověděl jsem. (Pochybuji, že zrovna tuhle větu dají do televize.)
„A co teď budete dělat vy? Nejste zklamaný?“
„Ani ne. Teď se převlíknu a pojedu domů.“
„A to je kam?“ zeptala se mne.
„Do Plzně.“
„Tak já vám přeji hezkou cestu.“
„Děkuji,“ odpověděl jsem a odešel.

Když jsem se převlékl, potkal jsem režiséra, který mi řekl, že jsem hezky tancoval.

Po castingu jsem vyšel ven a přivítal se s přítelem, který na mě musel čekat venku, neboť doprovod dovnitř nepustili. A pak jsme spolu vyrazili do města, kde jsme strávili celou noc v buzinci. Ale to už je jiný příběh. Byl to opravdový zážitek, chodit po Praze a hledat buznabary a pak, co bylo uvnitř, bylo mnohem drsnější a hodně vzrušující. Ale to už není naším příběhem.