Cesty domů

V tomto krátkém sestřihu můžete zpozorovat mou komparzně-epizodní roli. V prvním záznamu jsem první policista, který odemyká auto a nasedá za volant (jen škoda, že tam není odjezd). V druhé části jsem vidět celkem dlouho, až mě to překvapuje. Vypadám jak blbec a tvářím se jak idiot. Pokud chcete vědět, jak se tyto dvě scény natáčely, podívejte se na text pod videem.

Netrvalo dlouho a už jsem v úterý 29. března 2011 natáčel pokračování mé scény z předchozího týdne. Zvláštní bylo, že co jsem natáčel teď, se v seriálu odehraje pár sekund před scénou z minulého týdne. (K přechodu na předchozí článek klikněte zde a prý to není 48. ale 49. díl.)

Sraz jsem měl v 17:45 na kruhovém objezdu v Praze – Dejvicích, kde mě jeden ze štábu nabral a odvezl na Výhledské náměstí, kde se natáčela scéna „odvážení zatčeného na stanici“. Pár minut po šesté hodině jsem vystoupil z automobilu a hned na mě všichni „Honem, honem!“. Asi chtěli jít brzo domů. Musel jsem se do policisty převléknout během pěti minut, aby všichni byli spokojení.

Když jsem vylezl z kostymérního autobusu, už za cesty na plac na mě jedna ze štábu volala: „Doufám, že umíte řídit!“

Cože? Já budu řídit? To si děláte srandu ne? – řekl jsem si v duchu, však nahlas jen přitakal.

„Super! Tak máme řidiče!“

Trochu jsem to nechápal, ale později pochopil. Byli jsme celkem 3 policisté – Petr (se mnou na fotce), Oldřich a já. Petr 20 let neřídil a Olda nemá řidičák. To by mě zajímalo, co by dělali, kdybych řekl, že řídit neumím. Scéna vypadala tak, že já vycházel z domu jako první, za mnou šel Petr, který držel zajatce, a za ním si to kráčil Olda. Já už za cesty musel odemknout auto, sednout za volant, nastartovat, zařadit jedničku a odjet, jakmile sedne poslední policista do auta.

„Stop! Vrátit na původní pozici a pro řidiče: Musíš odjet hned, jak se zaklapnou poslední dveře. Neměl jsi rozsvícená světla a rozjíždíš se jako šnek!“ slyšel jsem nedupřelá slova režiséra Adamce.

Celá scéna tedy od začátku. Nejhorší na tom bylo, že jsem si nemohl pořádně sednout do auta. Pás s pistolí a želízky mi překážel a čepice mi padala z hlavy. Nechápal jsem, proč mám zas ty velké kalhoty a vestu. Zatímco Olda si stěžoval, že snad dostal dámský oblek, že je mu všechno malé.

„STOP!“ vykřikl najednou režisér. „Nemůžeš se rozjíždět tak rychle, jinak nám porazíš kameru. Rozjíždění musí být úměrné k rychlosti kamery!“

Tak zase zpátky na svá místa. Opět jsem musel zacouvat na to správné místo. Nakonec mi ale řekli, abych vylezl z auta a šel se připravit na své místo, že zaparkuje technik. Tak jsem tak učinil. Najednou na mě volali, zda mám klíče od auta. Odpověděl jsem, že ne, že je má ten technik, co parkoval.

Jakmile jsem po technikovi potřetí usedl do auta, při nastartování se zapnuly stěrače. Chtěl jsem je vypnout jako v mém autě, ale tím pohybem jsem je rozkmital ještě rychleji. Ani jsem neodjel z místa.

„No to si snad ze mě dělá srandu! Můžete mu někdo říct, ať nezapíná ty stěrače?? Copak snad prší?“

Nevěděl jsem, jak je to možné. Já je rozhodně nezapínal. A navíc, jak se mám ve stresu plynule rozjet? Jeden na mě řve, abych se rozjel hned, jakmile se zabouchnou poslední dveře, ale vlastník automobilu mě do toho upozorňoval na to, že auto moc dobře nechytá, že musím déle startovat.

„Vypnul jste ty stěrače?“ zeptala se mě asistentka režie.

„Já nevím, tohle auto jsem nikdy neřídil.“

Počtvrté dosedám do auta. Tak snad už je všechno podle plánu… Zas ty stěrače! Ale mihly se jen jednou a konečně jsem je vypnul. Nikdo nic neřekl, odjel jsem tedy tak, jak mi bylo řečeno. Však záběr se musel opakovat.

„Bylo to dobré, až na ty stěrače. Tak teď by to snad mělo být v pořádku, ne?“ oznámila mi asistentka režie.

Zazněla pátá klapka a já na akci začal scházet ze schodů. Za cesty jsem odemkl auto, jako první dosedl, nastartoval, rozsvítil světla, zařadil jedničku a jakmile nasedl poslední policista, rozjel jsem se úměrně rychlosti kamery.

„Stop! Dotočeno!“

Tohle pro mě bylo to nejrychlejší natáčení a tudíž nejrychleji vydělané peníze. V přepočtu na hodinu by to bylo… neprozradím! Pak nás všechny odvezli na metro, odkud jsem jel na Mírové náměstí a dále se procházel pěšky po Praze. Šel jsem pomalinku a rozhlížel se po ulicích. Když jsem se blížil k Flóře, volal jsem babičce.

„Co chceš?“ ozvalo se z druhé strany.
„Ahoj, babičko,“ odpověděl jsem v klidu, ač překvapen.
„Ahoj, co chceš?“
„No volám kvůli tomu, abych věděl, v kolik chodíš spát a kolik mám času…“ nechápal jsem, o čem mluví, když věděla, že přijedu a já počítal s tím, že u ní budu spát.
„Já tě tady nechci!“ odsekla mi, „říkala jsem ti, že budu unavená po doktorech a já si chci odpočinout!“
„Cože?“ vyrazila mi dech. Jak jakože nechce? Kde teď jako budu spát?
„Já brzo ráno vstávám a chci si odpočinout,“ odpověděla s nezájmem.
„Já ale taky brzo vstávám,“ odvětil jsem, neboť druhý den v 7:40 ráno jsem měl být v Hostivařských ateliérech.
„To mě ale nezajímá! Já jsem říkala, že budu unavená a že tě tady nechci! Takže nechoď!“
„Tak teda ahoj,“ rozloučil jsem se a v šoku jsem zůstal stát pod Flórou. Nevěděl jsem, co dělat… Kam jít? U koho budu spát? Nezbylo mi nic jiného, než zavolat mamince, která by mi snad mohla nějak pomoci, ač bydlí od Prahy přes 120 km.