Garnier

Bylo přesně 7:15 dne 8.4.2011, když jsem se ocitl na Barrandově v ateliérech, abych se zúčastnil natáčení reklamy Garnier.

Náš koordinátor Michal nás všechny odvedl do místnosti pro komparzisty. Celkem překvapující bylo, když jsme zjistili, že si nemáme kam sednou. Ale na druhou stranu se po podlaze táhl koberec. Ke snídani jsme tradičně dostali dva párky a rohlík – nic jiného se snad ani nedává. Ale překvapilo mne, že pro nás byla připravena bedna šátečků se třemi příchutěmi. Ještě dost dlouho jsme všichni seděli a čekali, až přijdeme na řadu. Nikdo z nás nevěděl, kdy to skončí. Ani sám Michal. Ten mi řekl, že by natáčení mělo trvat jen pár hodin, protože s námi budou dělat jen jeden obraz a že na celý den jich mají naplánovaných celkem 5. Docela mě to potěšilo.

Nevím, kolik přesně bylo, když jsem se přestal učit, protože tam pár lidí celkem vyvádělo a chvilku na to Michal dorazil, že máme jít na plac.

Když jsem zjistil, co budeme dělat, hned jsem si vzpomněl na mé první natáčení reklamy a videoklipu Lennyho Kravitze Love Revolution, které mě opravdu zmohlo a na konci toho dne jsem prohlašoval, že už nikdy nic natáčet nebudu.

Ale zas tak hrozný to nebylo. Je pravda, že jsme museli skákat, skandovat, mávat rukama do rytmu a tleskat a vřeštět, ale bylo to s přestávkami a rozhodně ne tak dlouhé. Utelko to celkem rychle a docela jsme se u toho i bavili… Hlavně když jsme pomlouvali herečky a parodovali jsme je, jak ony pomlouvají nás. Dostali jsme z nich, že jde o takovou multikulturní reklamu, neboť jedna herečka byla z Francie, druhá z Peru a třetí z Argentiny. Nemluvě o tom, že komparz byl z Čech. Francouzka měla celkem hezký červený účes, Peruance by každá mohla závidět její kadeře, ale u Argentinky nám všem bylo víc než jasné, že má na hlavě paruku. Potvrdilo se nám to, když jedinou ji česali jen tak na oko a ještě jí na temeni přidržovali vlasy, aby se nehnuly.

Bylo teprve 13 hodin, když nám oznámili, že je konec a můžeme jít domů. Bylo to super, akorát že přesně v tu dobu mi ujížděl autobus domů. Vyrazil jsem tedy do spořitelny, abych si vydělané peníze uložil na účet, neboť jsem měl hodinu a půl času. Problém byl v tom, že ve spořitelně pracovala tak, jako by vůbec nevěděla, co má dělat. Čekal jsem snad ještě dýl než při natáčení. Když jsem byl konečně hotov, měl jsem poslední 15 minut, abych stihl autobus z Florence. Skočil jsem tedy do metra na áčko, a když jsem pak přestupoval na metro C, nastal problém. Utíkal jsem, jak nejrychleji jsem mohl, protože mi zbývalo posledních pár minut. Všechny jsem předbíhal a do toho volala: „S dovolením! S dovolením!“

Lidé byli hodní, že mi uhýbali, ale u posledních eskalátorů mi jeden tlusťoch vstoupil do cesty. Na má slova: „S dovolením!“, se na mě podíval a stoupl si na eskalátor na druhou stranu než všichni ostatní. Když jsem se kolem něj chtěl protlačit, hodil na druhou polovinu eskalátoru svůj obrovský kufr.

„Prosím, pustil byste mě? Já pospíchám,“ poprosil jsem ho.
„Já pospíchám taky,“ odpověděl mi s úšklebkem.
„Jo, ale mě jede bus za 5 minut a potřebuju ho stihnout!“
„To je možný!“

V tom jsem slyšel, jak nahoře přijíždí metro. Začal jsem se cpát a překračovat jeho kufr, ale on mě nepustil a snažil se mě stáhnout zpět. Nakonec jsem se procpal, neboť mi jedna slečna uhnula, ale když jsem vyběhl nahoru, metro mi akorát před nosem ujíždělo. Byl jsem opravdu nadšený, neboť další metro mi mělo jet až za 5 minut a mě už v tu dobu bylo víc než jasné, že autobus nestíhám. Tlusťoch se nahoře ukázal po pár minutách a hned na mě křikl: „Stálo ti to za to, prasáku?!“

„Polib mi prdel, kreténe!“ odpověděl jsem úplně naštvaný, protože na Florenc jsem se dostal o 5 minut později, což znamenalo, že jsem musel čekat další hodinu a půl na to, abych mohl z Prahy odjet domů.

Jak sami můžete vidět v reklamě, tuto pasáž nakonec vůbec nepoužili. Ani jsem se nedivil… už v ateliéru jsme neustále poslouchali, jak jsou herečky naprosto neschopné.