Orange

Den první

Tentokrát jsem musel do Prahy o den dřív, protože nástup na natáčení měl být 18.4.2011 už v 5 hodin ráno. Vyrazil jsem tedy v neděli večer, aby mě druhý den ráno přesně ve 3.45 mohl probudit budík. Byl jsem opravdu nadšený, že musím tak brzy vstávat. Když jsem se konečně probudil, ač nerad, oblékl jsem se a pokoušel se zabouchnout za sebou dveře. Nešly. Neustále jsem slyšel jen dunivé rány a zámek se nezacvakl. Vzal jsem tedy tetičky klíče, jimiž jsem si pomohl dveře zavřít. Už tímto jsem se neplánovaně zdržel. Klíče jsem uschoval a z botníku si vyndal boty. Určitě každý ví, jak se po tmě špatně obléká a obouvá, chtěl jsem si tedy rozsvítit, jenže vypínač, na nějž jsem rukou uhodil, vydal pronikavý cvrčivý zvuk. Tety pes se mohl posrat! Obul jsem se tedy po tmě a pak sešel schody do přízemí, kde byl hlavní vchod uzamknut. Jako na potvoru. Klíče to vyřešily a opět jsem je uschoval. Problém byl ale v tom, že autobus jsem už nestíhal. Na křižovatce mě musel vidět, jak utíkám, ale nepočkal. Ujel, jakmile jsem se přiblížil, a já nevěděl, co dělat. Další autobus jel až za 20 minut a já přesně v 5 musel být na náměstí I. P. Pavlova. Zkusil jsem se podívat na zastávku z druhého směru, kde naštěstí jel autobus za pár minut, který mě odvezl na nejbližší metro a mně nezbylo nic jiného, než se modlit, aby mi nějaké metro už jelo. Nakonec jsem na místě určení byl pouze o 5 minut později a utěšilo mne, že jsem nebyl poslední. Nastoupil jsem do autobusu a čekal, až vyjedeme.

Cestou jsem si poslouchal hudbu a pokud jsem zrovna neusínal, sledoval jsem okolní dění. Podle všeho to vypadalo, že jedeme na hrad Konopiště, ale kolem něj jsme pouze projeli a pokračovali dál.

Nevím, kde jsme to zastavili. Byla to nějaká louka a nejbližší vesnice se nazývala Vatěkov. Asi 45 minut cesty od Prahy. Hurá všichni do stanu, protože nás žaludky hlady svíraly. Celkem nás překvapilo, že k párku a rohlíkům jsme našli i jednu bednu koblih. Jenže pro deset lidí tato snídaně ještě nebyla. Přišel totiž náš koordinátor a rozkázal těm, kteří hrají infanteristy, aby šli ihned do stanu kostymérů. Já byl mezi nimi. Ukradl jsem si jednu koblihu a šel se převléknout.

Už ráno jsem byl v šoku, když jsem vlezl do stanu a řekli, že na mě obleční nemají, protože všechny kostýmy měli pojmenované. Dohadovali se o tom, zda nejsem náhradník, což jsem opravdu nebyl. Pak se tedy ptal, kde je ten oblek bez jména a na to se ozvala druhá kostymérka, že si ho vzala, protože do něj obléká náhradníka. Mě tedy řekli, ať jdu ven a počkám, že se prý uvidí, co na mě zbude. Trochu jsem nechápal, že náhradníka oblékají jako prvního a člověk, který má své jasné postavení, musí ze stanu pryč a čekat. Nemělo by to být obráceně?

Začal jsem přemýšlet nad tím, co na mě oblečou a zda mě vůbec do něčeho oblečou. Utěšilo mě, když jsem podruhé vkročil do stanu a viděl jsem viset jeden oblek. Jeden z kostymérů se podíval na jmenovku a zeptal se, zda jsem Voráček. Odpověděl jsem, že ne.
„Vy jste náhradník za něj?“ zeptal se mě tedy jinak.
„Ne, náhradníka jste už dávno oblíkli do mých věcí,“ odvětil jsem.
„Aha,“ zadumal se náhle, „to je zvláštní. Tady máte oblek,“ podával mi ho nakonec a ještě se zeptal na velikost nohy. „Opravdu 43? To je zvláštní, máme už jen 39. Zkuste, zda se do toho obujete.“

Ani náhodou jsem je neobul a o náhradníkovi jsem si myslel své. Dal mi nakonec holiny, které mi padly jak ulité a byly celkem pohodlné. Musel jsem na sebe hodit dobové tří-čtvrťáky, kšandy, vestu, pásku kolem krku, návleky na boty s manžety a sako. Oblékání mi zabralo celkem půl hodiny a hned poté jsem si musel vystát frontu u autobusu maskérů, kde mi nalepili kotlety. Ještě jsem vyfasoval pušku a šavli a mohl jsem se vrátit do stanu a konečně se nasnídat.

Ani jsem nebyl překvapen, že druhá skupina o deseti lidech snědla všechny koblihy a nám nenechali nic. Ještě štěstí, že jsem si jednu ukradl, než jsem se šel převléknout. Pak jsem si dal jen rohlík s paštikou a jeden párek do ruky.

Ráno, ač svítilo sluníčko, nám byla celkem kosa. Během dne se ale oteplilo a v oblecích jsme se mohli upéct. Nevím, kolik bylo hodin, když si nás (Francouze) poručili na plac. Na přímém sluníčku na louce bylo fajn. Jen opalovat jsme se nemohli. Naším úkolem bylo utíkat na akci z kopce dolů s puškou před sebou. Sranda byla, že šavle nám pokaždé podkopávala nohy a ta čepice? Radši ani nemluvit. Jakmile byla možnost ji sundal, nikdo neotálel.

Celé natáčení této pasáže bylo AKCE – běh z kopce dolů, zleva se řítili jezdci na koni – pod kopcem výbuch jakoby z děla – kaskadérský kousek s koněm, kterého po zásahu děla poráželi k zemi – STOP.

Museli jsme se vrátit na kopec a čekat 10 minut, než připravili výbuch po dopadu koule z děla.

Bylo zajímavé sledovat, jak se vytváří filmové triky přímo na place. Myslím, že celá tahle sranda přišla na obrovské prachy. Všude hořelo, všichni zavalení v kouři a na konci záběru výbuch a zemina se rozletěla široko daleko. Poblíž nás stál stoh slámy, který byl naprosto suchý a bez náznaku žhavého popela. Přitom z pohledu diváka hořel. Za stohem totiž stále plynová dýmovnice, která vypouštěla dým do slámy. Kopa se naplnila dýmem a ten začal stoupat přímo z něj. Za námi stály dvě velké dýmovnice a větrák, kterým se pootáčelo, aby vytvářel efekt zakouřené louky po boji. A výbuch? Byl jsem překvapen, když zazněla rána jak z děla a najednou se přede mnou roztříštila země. Když jsem se přišel podívat blíže, zjistil jsem, že v zemi jsou dvě veliké kostky, které byly napuštěny nějakým plynem, aby to mohlo vybuchnout a naplněny hlínou, která se pak rozlítla všude, kde jen mohla.

Pokaždé v těch deseti minutách čekání, jsme si dovolili sednout do trávy. Hned u nás byli kostyméři, abychom v té trávě neseděli, jinak nám naúčtují čistírnu. Stoupli jsme si tedy a nasadily klobouky. Jakmile ale zmizeli z dohledu, ihned jsme si ulevily od tíhy z hlav a usedli mezi pampelišky.

Když jsme všechno zvládli, dostali jsme pohov a na scénu přišla ruská armáda – Kozáci vypadali jak bezdomovci. Jsem rád, že jsem na sobě měl tak hezkou uniformu.

Zatímco oni natáčeli, my seděli ve stanu a povídali si. Celkem překvapující bylo, když jsme se zeptali našeho koordinátora, zda by se nenašlo něco malého k snědku a on donesl banán a sušenku.

Po pár hodinách jsme se naobědvali a vrátili se všichni na plac. Teď se natáčelo na druhé straně příkopu a to na strmém kopci, kde 5 infanteristů hrálo mrtvoly společně s pár mrtvými figurami (našli se i dva mrtví koně a vlk). Správně bych měl být ten, který běhal na hraně vykácené sráze, protože druhý den natáčelo jen těch 5 přežitých, ale naštěstí nás podle toho nerozdělovali a já byl rád, že jsem si mohl lehnout a zapřít se za nějaký pařez. Kdybych to neudělal, už byl ležel někde dole v potoce. Celou dobu jsem tam ležel a spal. Jakmile ale zazněla akce, otevřel jsem oči a sledoval dění, které kaskadér několikrát nacvičoval. Vždycky se rozeběhl, došlápl na odrazový můstek, který ho vymrštil do vzduchu a pak dopadl na dvě obrovské žíněnky. Ostrá akce pak vypadala tak, že jakmile došlápl, z obou stran vybuchla země stejným stylem jako na louce, on vyletěl a dopadl na tvrdou zem, protože žíněnky dali stranou. Nevím, jak to bylo dlouhé, protože jako mrtvola jsem to mohl celé prospat, ale z mého pohledu jsme se za pár minut šli převléknout do civilu, sundat kotlety a čekat, než vyrazíme zase zpět do Prahy, kam jsme dorazili v 7 hodin večer.

Na druhý den jsem si mohl trochu přispat. Sraz byl totiž v 5:30 na Zličíně, tedy kousek od místa bydliště tety a strýčka. Opět se jelo pryč. V plánu bylo dvojí natáčení. První část měla probíhat v lese po boji a druhá část na blízkém hradě. Po příjezdu do Kařezu jsme se ještě chvilku povozili po nějaké lesní cestě, až jsme narazili na filmový štáb. Řidiči bylo nakázáno, aby projel kolem autobusů maskérů a kostymérů. Nechápu proč, když bychom stejně museli všichni pak odjet a ještě navíc to byla lesní cesta, na níž by se sotva vyhnuly dva osobní automobily. Řidič poslechl a začal objíždět autobusy. Nehnutě jsem seděl na svém sedadle a čekal, kdy se převrhneme, protože těžiště autobusu se hnulo téměř k levé hraně. Řidič to ale zvládl bez újmy na zdraví pasažérů a v pohodě jsme vystoupili.

Všichni jsme vyrazili kolem dlouhého stanu k naší části, abychom se najedli. Jídlo ale nikde nebylo. Zarazilo nás, že stan byl rozdělen na část pro komparzisty a část štábní, které od sebe byly rozděleny plentou napůl spadlou. My jsme měli celkem 2 stoly a štáb jich měl snad 20. Naštěstí u naší části stanu stál přístroj, který vyfukoval teplý vzduch dovnitř, ale jak jsme si později všimli, ohřívat se mohl pouze štáb, neboť horkovzduch vedl kolem našich stolů k nim. Najednou se nás všiml jeden z produkce a razil si to přímo k nám. Byl stále blíž a blíž a já už říkal: „Dávejte bacha, jak nám zatáhne tu plachtu!“

Myslel jsem, že nakonec asi ne, když si prohlížel horkovzduch, ale nakonec chytl plachtu a řekl: „Pánové, budeme se muset rozloučit!“ pak ji zatáhl a pro jistotu ještě ukotvil. Neustále jsme přemýšleli nad tím, že bychom si udělali do horkovzduchu díru, abychom se také mohli ohřát.

Po pár minutách hladovky si zase vyžádali zbývajících 5 infanteristů, aby se šli převléknout. Tentokrát jsem se převlékl úplně sám a netrvalo to tak dlouho. Poté hned do maskérny nechat si nalepit pejzy a mohu do boje. Tedy, ještě ne, nejdřív se pořádně najíst a pustit do stanů kozáky. Tentokrát mi různé koláče a jiné sladkosti nechali, takže jsem se najedl.

Dlouhé hodiny ubíhaly a my stále stáli na jednom místě a kecali a kecali a kecali, až nás z toho to stání přestalo bavit, tak jsme si sedli na lavičku. Sotva jsme usedli, už nás volali do boje. Museli jsme se vrátit pěkný kus zpět, kde v lese bylo připraveno bojiště s mrtvolami, rozházené části děla, převrácený kočár a samé vlajky. Vyzbrojili nás a zase jsme čekali, až nám z toho vyschlo v hrdle a jakmile nám koordinátor donesl vodu a kelímky, zavolali nás na plac. Takže jsme se nenapili. Jenže jakmile nám určili místa, zase jsme jen stáli a čekali. Bylo to dlouhé.

Přesně ve 14:35 mi přišla SMS od miláčka, kterou jsem si přečetl a ani jsem nestihl odpovědět, protože byla akce… a nemohl jsem odpovědět další hodinu, protože jsme najednou stále chodili po lese sem a zase zpět. První kulhal, druhý se opíral o třetího, který ho táhl, čtvrtý nesl tomu předchozímu zbraň a poslední jsem šel já. Z 90% zaznělo STOP! ještě dřív, než jsem vykročil na plac. Ale pak změnili pozice a začal jsem chodit více.

No, toho by už bylo dost… i režisér to uznal, tak nám dal pohov a povolal kozáky. Já si zatím lehl k pařezu a usnul. Probudil jsem se v době, kdy režisér chválil kozáky slovy: „Ježíš, to je banda tupců!“ a pak to radši vzdal a rozkázal rozchod.

Mysleli jsme, že vyrazíme na hrad, nebo že budeme natáčet i zítra, ale nakonec nám prozradili, že ne, a poslali nás do kostymérny a maskérny, aby z nás zase udělali civilisty.

Vyrazil jsem do stanu na oběd a sotva jsem si nandal, bylo mi řečeno, abych šel do autobusu. Nasoukal jsem do sebe jídlo, jak nejrychleji to šlo a nakonec jsem v autobusu strávil ještě minimálně půl hodiny čekáním.

Sranda pak byla v tom, že jsme nemohli nijak vyjet a řidič musel s celým autobusem vycouvat škarpou kolem autobusů zpět. Každou chvíli jsem se viděl na střeše autobusu zevnitř. Ale opět to zvládl a vyrazili jsme do Prahy, kde nás vysadil na ípáku a my si mohli dojít pro peníze.