Ibalgin

Bylo mi celkem líto, že mi zrušili poslední natáčecí den u filmu Serena, ale na druhou stranu jsem se také ve stejný den dozvěděl, že budu natáčet o den později reklamu na Ibalgin. Když mi volali, zda bych neměl zájem, ptali se mě, zda umím bruslit na in-linech a zda je mám doma. Odpověděl jsem že jo, ale jakým stylem to myslí, že já si bruslím jen pro radost a potěšení a hlavně po rovině. Ujišťovali mě, že mé zkušenosti s bruslením mi budou bohatě stačit. Ještě štěstí, že za mnou přijel Kája na karaoke a brusle mi dovezl do Prahy, jinak bych nevěděl, jak to vyřešit.

V den natáčení, tedy 28.4.2012, jsem se dostavil k parku Podviní. Naštěstí to bylo kousek od metra Českomoravská, hned u polikliniky Vysočany. Ve stanu jsem narazil na dost známých tváří a docela jsem se divil, protože nás bylo celkem třináct (4 bruslaři a 9 pěší). Ve stanu jsme se najedli a my, bruslaři, jsme si povídali o tom, jak vlastně vůbec na bruslích jezdit neumíme. Hned se mi zvedlo sebevědomí, když jsem zjistil, že nejsem jediný, co bruslí tím stylem, že se chytá stromů, pouličních lamp či dopravních značek anebo dokonce, že skáče do štěrku a trávy, jen aby nějak zastavil.

Kostymérky si nás prohlédly, všechny nás schválily a mohli jsme vyrazit do parku na místo natáčení. Už po cestě jsme se celkem divili, kde to budeme bruslit. V parku totiž byly jen písčité cesty mezi travnatými pláněmi.

„Na tomhle snad bruslit nebudeme, ne??“ zeptal jsem se dívek vedle mě.
„Doufám, že ne,“ odpověděla jedna z nich.

Hned po příchodu k nám dorazil režisér, který se zeptal, kdo z nás má tepláky. Byl jsem jediný, kdo se přihlásil. „Super, takže dostaneš kolo!“

„Ale já jsem bruslař,“ oponoval jsem a ukázal mu in-liney.

„A můžeš mi říct, jak bys na tomhle chtěl bruslit?“ udělal ze mě režisér pitomce a ukázal na cestu z udusaného písku. „My brusle nechceme! A devět z vás se půjde převléknout do maskérny. Chci běžce!“

Trochu jsem nechápal. Nebo spíš jsem nechápal vůbec. To jako včera nevěděli, že bruslaře chtít nebudou? To zjistili až dneska, kde se bude natáčet? Byl jsem naštvaný – a nejen já. Vždyť jsme se museli úplně zbytečně tahat s bruslemi přes celou Prahu. Já si je dokonce nechal dovést až z Plzně. Ale co? Šli jsme se tedy převléknout. Samozřejmě kostymérky měly hubu plnou keců, že jim bylo řečeno, že nikoho oblékat nebudou, a proto ve svém autobuse neměly žádné oblečení. Já naštěstí měl své vlastní tepláky. Ostatní už nějak do něčeho navlékly.

Hned při první scéně jsem samozřejmě nesměl chybět. Byl jsem běžec, který na konci parku společně s Petrem utíkal po cestě pod skálou. Běhali jsme asi hodinu, než nám řekli, že je konec záběru. Vždy o pauze mezi stopkou a akcí jsme přiběhli k holkám, které si hrály badminton, a sebrali jsme jim pálky. Když jsem to udělali asi popáté, přišel za námi náš koordinátor s tím, že si režisér nepřeje, abychom k holkám chodili, že snad víme, kde je naše počáteční pozice. Jinak že nás vyhodí z natáčení bez peněz, jelikož neschopné lidi na place nepotřebuje. Hlavně že on sám byl schopný až půdu.

Druhý záběr byl naštěstí beze mě, jelikož se natáčel pohled jakoby od nás. Ale ty další záběry jsem myslel, že mě zabijí. Před obědem si mě vybral, jak jdu po cestě se skatem v ruce proti hlavním hercům. Při akci herec zůstal jako přimrazený v pohybu běhu – to udělali tak, že ho pověsili za lana. Proto pro herce pak nebyl vůbec žádný problém zůstat v poloze rychlého běhu. Herečka se při běhu dále všimla, že její kolega zamrzl na místě, prohlédla si ho, následně se na něj zářivě usmála a z kapsy vytáhla krabičku Ibalgin Gel, kterou ukázala na kameru. Tahle scéna se natáčela asi dvě hodiny. Když byla hotová, dali jí do ruky jiný produkt, jelikož se reklama natáčela ještě pro něco jiného, a udělala to samé ještě tisíckrát.

„Super! Další produkt. Dva už máme, zbývá jich třináct.“

Myslel jsem, že mě omyjí, když jsem slyšel režiséra. Copak neumí v počítači změnit druh krabičky? Nakonec to po dalších dvou hodinách ukončili a já se šel konečně najíst.

V ten den bylo obrovské vedro. Slunce pálilo a my celý den strávili na otevřeném trávníku. Není proto žádný podiv, že jsme byli všichni splavení potem, unavení z žáru slunce a prahnoucí po zmrzlině či kousku ledu. Po obědě, který jsme všichni komparzisté museli jíst pod přímým sluncem, jsme se vrátili zpět na plac. Samozřejmě se pokračovalo v nedotočeném. Moc mě to nenadchlo.

Po několika dlouhých minutách se přešlo na jiné záběry. Režisér nás rozprostřel po trávníku a každému uložil nějakou roli. Čtyři kluci hráli fotbal, děvčata za nimi hrála opět badminton, vedle nich stál žonglér s kuželkami a u jezírka já s jednou dívkou, s níž jsme si házeli frisbeečkem. Tato scéna nám nepřišla namáhavá, užívali jsme si ji. Zaznělo STOP, ale všichni hráli naplno i dál, a když režisér zařval AKCE!, my už dávno jeli naplno. Sranda ale byla, že většinou nám to skvěle šlo, když se nenatáčelo. Jakmile se natáčelo, frisbee nebo fotbalový míč spadl do jezírka nebo jsme ho nechytli.

Na druhou stranu jsme byli rádi, že jsme si mohli aspoň chvilku odpočinout, když se natáčel detail na zvrtnutí nohy v kaluži vody. Na tuto scénu měli kaskadéra, který to hrál opravdu perfektně až do doby, kdy si nohu zvrtl opravdu.

„Podíváme se, zda máme nějaký záběr, který by se dal použít,“ posteskl si režisér.

Na úplném konci si mě znovu vzali na stejný obraz, který se natáčel před obědem… Jen jsem trochu nepochopil, že když v momentě, kdy herec zmrzl, jsem po cestě prošel až za křižovatku, že o pár vteřin později jsem byl o deset metrů vzadu a šel tu stejnou trasu znovu. Když jsem je na to upozorňoval, bylo jim to jedno. Stejně nakonec v reklamě vůbec vidět nebudu.

Pak už zbýval poslední obraz… Režisér přišel, ležících komparzistů si vůbec nevšímal a hned se zeptal mě, zda nemám ještě něco jiného na sebe. Ukázal jsem mikinu a on hned, abych si ji oblékl a zapojil se do posledního obrazu. Protestoval jsem, jelikož jsem byl na place celý den a ostatní celý den leželi, jeho to ale vůbec nezajímalo. Na poslední záběr jsem tedy vyfasoval kytaru a přítelkyni, s níž odcházím z parku pryč.

Takže abych to shrnul – v jedné reklamě, která potrvá asi půl minuty, na začátku běžím za hlavními herci, o pár vteřin později jdu proti nim jako největší skejťák a na úplném konci je ze mě heterosexuální muzikant s dívkou ruku v ruce.

Tak rád jsem byl, že už je konec natáčení, že jsem z parku utekl tak rychle, až jsem zapomněl na brusle. Vzpomněl jsem si na ně v metru, takže jsem se pro ně musel vracet. Naštěstí jsem viděl jednoho ze štábu, jak je někam odnáší zrovna v době, když jsem se tam vrátil. A pak už honem na zahradu, sbalit si věci a spěchat na Florenc na poslední autobus do Plzně.