Era

Ve středu 23. května jsem v práci skončil o pár hodin dřív, než bylo v plánu. Celkem se mi to hodilo, neboť jsem potřeboval stihnout poslední autobus do Prahy na natáčení další reklamy – tentokrát na sporožirový účet Era. Tři hodiny navíc mi zajistilo, že jsem se mohl v klidu převléknout, najíst a sbalit si nějaké oblečení s sebou na natáčení. Bohužel to celé probíhalo v Benešově u Prahy, proto byl velice brzký nástup. U mě na Bohdalci se stavěli přesně ve 4:55 ráno. Nebyl jsem unavený, ale také ne vyspalý. Celou noc jsem nemohl zamhouřit oči a každou půlhodinu jsem koukal na mobil, zda už nebude zvonit.

Když jsem dorazil na místo určení, potěšilo mne, že nás komparzistů bylo málo – 4. Úžasné bylo, že se všichni známe už z dřívějška. Byli jsme dva kluci (já a David) a dvě dívky (Petra a Marcela). Druhá úžasná věc byla, že jsme se mohli najíst čehokoli, neboť jídlo bylo pro všechny stejné.

Nevím, kolik bylo, když nás poslali do kostymérny, abychom se převlékli. Tam mě samozřejmě ujišťovali, že se nikde koupat nebudem a na kanoích jezdit také nebudeme. Chvíli na to si nás zavolali na plac a my zamířili přímo k jezu. Trochu jsme se báli, když jsme měli sejít vrtkavé kovové schody s průhledem až dolů, ale všichni jsme to zvládli a vyslechli si, jak nasednem na kanoe a budeme jezdit po řece. Poněkud nás to zaskočilo, ale nalezli jsme do lodí a odjeli. Tedy, mě s Petrou to šlo velice komicky. Hned nám to automaticky vyjelo směrem k jezu a jediné, co jsme oba perfektně zvládli, bylo: „Nééé! Tam ne! K tomu jezu ne! Sakra! Na druhou stranu!“

Nakonec se nám to povedlo zvrátit a odjet co nejdál od jezu. Když jsme dopluli k obrovským kamenům, zarazili jsme mezi ně naše lodě a čekali a čekali a čekali… na akci. Dělali jsme si srandu, že cedule „Pozor jez“ je tak blízko u jezu, že kdyby za jezem stála cedule „Tohle byl jez!“, mělo by to úplně stejný efekt.

Když jsme se nudili, začali jsme cvičit pádlování, aby nám to pak na ostrou klapku aspoň trochu šlo. Po několika desítkách minutách nám to šlo tak dobře, že nám herci reklamy položili otázku: „Vy jste skuteční veslaři?“ – Trochu nás to pobavilo, ale zároveň potěšilo.

Nejhorší pro nás bylo, když jsme se museli vracet pokaždé na stejné místo někde ve středu řeku, ale když jsme čekali na akci v poloze ležmo pod sluncem, loď nám ujížděla proti proudu a my se pak neustále museli vracet na to správné místo. Nemohli jsme se dočkat, až konečně dotočíme a odpočineme si. Neustálé pádlování bylo zcela vyčerpávající. A navíc jsme měli hlad a žízeň, což se o druhé lodi s Davidem a Marcelou říct nedalo – měli tam své jídlo a pití, jelikož se asi na dvě hodiny někam zdejchli a nikomu to vůbec nevadilo. Bohužel já s Petrou jsme byli blíže ke kameře, takže jsme takto učinit nemohli.

Ani nevíte, jakou radost jsme všichni měli, když na nás zavolali, že můžeme na břeh. Ihned jsme k němu vyrazili a co nejrychleji opustili loď. Stejně musím říct, že už to, že jsme se necvakli, byl obrovský výkon.

Na břehu jsme si povídali a do toho pojídali nějaké pečivo či polívku. Přišlo mi zvláštní, že byly už dvě hodiny odpoledne, tedy sedm hodin od začátku dne a my stále byli bez oběda. Už jsme se nemohli dočkat, až se konečně půjdeme najíst a tato scéna se dotočí, ale po hodině pauzy za námi dorazili, že se máme vrátit do lodí, jelikož se bude natáčet daleký záběr. Vůbec nás to nepotěšilo, i když musím říct, že tentokrát jsme se k jezu omylem nepřiblížili. Jen je škoda, že nás ho nenechali sjet.

Na lodích jsme odjeli stranou a uvelebili se. Trvalo to si další hodinu, co jsme odpočívali mezi šutry uprostřed řeky a čekali, až se začne něco dít. Do toho ale přijela školní skupinka náctiletých Němců, kterým koordinátor zakázal projet, jelikož natáčí. Najednou jsme měli po odpočinku, všichni řvali jak pomatení. Lodě zapíchali mezi šutry a vylezli na ně. Sranda byla, když jedna Němka sjela z lodě do vody – alespoň jsme zjistili, že nesmíme dělat kraviny, neboť pod námi bylo vody na celou délku pádla. Jsem si říkal, kde mají nějaký doprovod – ten jsem neviděl do té doby, dokud jeden teenager neskočil z kamene kufr. Ten dostal tak vynadáno. Nevadilo mi, že jsme tam odpočívali, protože se mi jeden z Němců moc líbil, a pokaždé, když jsem se na něj podíval, on se podíval také a usmál se.

Nenatočili jsme ani vteřinu a už nás volali zpět ke břehu, že je konec. Marcela s Davidem najednou pádlovali jak zkušení sportovci na kanoích, ale já s Petrou jako bychom najednou zapomněli, jak se pádluje. Navíc nám to všechno komplikovala hromada německých lodí kolem nás. Než jsme se z kamenů vymotali, ten hezký Němec byl už tentam. No, ani jsme si nepopovídali, ani nerozloučili. Škoda, ale to už jsme měli namířeno ke břehu, když v tom se nám loď opět bláznila a jela jinam, než jsme chtěli. Vrazili jsme do jedné z německých lodí, náraz nás vyrovnal vedle sebe a my kolem nich v těsné blízkosti projeli namáčknutí. Na té lodi byl ten Němec, co se mi tak líbil a já si ho prohlédl zblízka. Nevím, co ho tak rozesmálo, ale smíchem se na své lodi málem neudržel. Ještě mi ale zamával a já s Petrou jsme se ztratili na břehu.

Oběd byl moc fajn. Mohli jsme si vybrat, na co jsme měli chuť. Ale jak bylo vedro, žádnou chuť k jídlu jsme neměli. I přesto jsem si naporoučel nějakou směs masa a zeleniny s rýží, kterou jsem nedojedl, neboť mě opravdu nebavilo vyndavat z úst kosti a chrupavku. Netrvalo dlouho a všichni byli pryč. Ve stanu jsme zbyli jen my čtyři, rybář a herci z tohoto prvního spotu. Všichni byli noví, neznámí, však jednoho jsem poznal. Byl to Karel Zima, který v pohádce Čertova nevěsta ztvárnil zlobivého čerta.

Konec ale nebyl, jelikož jsme natáčeli dva spoty pro stejnou reklamu – s Karlem letní a druhý spot podzimní.

Když jsme si zažádali o výjezd na plac, když se nám zachtělo na záchod, hned si nás tam nechali. Herec Pavel Batěk s filmovou manželkou byli už na místě a natáčeli scénu, kde Pavel volá na psa, který ho plně ignoruje.

„On je snad hluchej ten pes, nebo co…“ posteskl si Pavel a otočil se na svou manželku, která se usmála, hvízdla, a štěně se za ní rozeběhlo a skočilo do kufru. Při této scéně jsme já a Marcela jezdili na kole po louce a David se po ní procházel s Petrou. Až na to, že jsem z této scény byl opravdu unaven a bolelo mě celé tělo.

Chvíli na to nám vyhlásili konec a odjeli jsme co nejrychleji do Prahy. Všichni jsme si zajeli do kanceláře pro peníze a já pak pokračoval na autobus a domů.