Bláhový čas

K divadlu jsem se dostal čirou náhodou. Když jsem byl ve druhém ročníku gymnázia, naskytla se příležitost hrát ve filmu. Casting probíhal v Klášterci nad Ohří v kině Svět. samozřejmě jsem tam nemohl chybět a během čekání, než na mě přišla řada, jsem se seznámil s jednou dívkou, Růženou. Povídali jsme si a ona se mi pochlubila, že hraje v ochotnické divadle PYRAMIDA, a sdělila mi tragédii, že jim jeden herec vypadl. Říkala mi, že mám přesnou postavu a vzhled herce, kterého potřebují. Sice jsem nevěděl, o co přesně jde, ale řekl jsem si, proč ne? První příležitost se někde zviditelnit. Asi o týden později jsem měl schůzku s Růženou a režisérem Františkem Kaslem ve zkušebně. Dal mi přečíst kus scénáře – dialog s Růženou. Po pár minutách nás utnul a řekl: „Konečně někdo, kdo umí číst! Beru tě!“

Obsadil mě do role, která ve hře změní celé dění. Byla to hlavní role v divadelní hře Bláhový čas od francouzského spisovatele Claude-Andrého Pugeta. Stal jsem se tedy hercem ochotnického divadla Pyramida a má role nesla jméno Michal Periér.

Premiéru tato hra měla dne 4. listopadu 2005 v Kulturním domě Klášterce nad Ohří.

Hra začíná celkem poklidně. Jedná se o jednu velkou „rodinu“, která žije na jednom místě, v jednom velkém rodinném domě (podle jeviště pouze v rozšířeném obývacím pokoji). Filip má pletky s Pernetou, Oliver si zas pěstuje zálusk na Marianu a chudák Kamila zůstává sama a tajně touží po Oliverovi. Jenže po dlouhých neschodách mezi Oliverem a Marianou, se Mariana rozhodne rázně zakročit a nikoho si ke svému tělu nepustí. Perneta si ji vyslechne a snaží se ji přesvědčit o tom, že se určitě najde nějaký vhodný muž přímo pro ni jako ušitý. Mariana si řekne: „Proč ne?“ A začne si smýšlet svého idola: „Je vysoký,  hubený, má černé vlasy a krásné modré oči… Ne! Hnědé! Je velice pěkný a… a na nose má posazené brýle.“

Dopodrobna si popíše svůj vysněný idol a Perneta ji popichuje ještě k charakteru a samozřejmě k zaměstnání.

„Je to letec!“

Mariana se tak do sebe uzavře a děj pokračuje dále. Celá rodinka se mezi sebou dohaduje a řeší naprosto nepodstatné věci. Pak jednou po dlouhém vyhlížení návštěvy se Mariana s Pernetou vrátí domů a zas něco řeší. Když v tom se otevřou dvěře a všichni s údivem zkoprní. Nikdo se ani nehne. Do místnosti vkročí vysoký, hubený, černovlasý a hnědooký muž s brýlemi na nose a zatímco si všechny z blízka prohlíží, vysvětluje jim, že je to letec a že mu nedaleko ztroskotalo letadlo a po cestě kamsi narazil na tento dům.

To je konec první poloviny hry.

Pro mě to byla vůbec první hra a navíc jsem se vecpal do části, kdy to téměř všichni uměli nazpaměť. Do premiéry hry totiž zbývaly pouhé 4 měsíce. Docela mě znervózňovalo, když to všichni uměli a hráli na plné obrátky a já přitom vše četl ze scénáře a snažil se předvádět hraní. Naštěstí ve zkušebně vládla perfektní atmosféra. Každou chvíli jsme se smáli…

Fandovi jsem se pochlubil, že chodím prvním rokem na klavír a on zajásal: „Tak to je super! Protože Michal v té hře hraje na klavír!“

„Skvělé! Ale já nic neumím. Chodím prvním rokem,“ odpověděl jsem.

Nakonec jsme stejně uznali, že se klavír na jeviště mezi naše kulisy nevejde a elektronické klávesy by celou tehdejší dobu narušily. Rozhodli jsme se pro kytaru. V životě jsem kytaru v ruce držel jen jednou a to, když jsem se pokoušel zahrát „Kočka leze dírou“. Nakonec jsem za pomocí playbacku na tu kytaru hrál, jak je vidět na fotografii.

Michalovým příchodem do rodiny se všechno zvrátí vzhůru nohama. On sám si to neuvědomuje, ale za všechno, co se v domě děje, může především on. Nezvaný host, který si jen tak přijde do domu a hned se ubytuje. Oliver s Filipem nejsou moc nadšení, neboť v něm vidí soka. Oprávněně! Všechny tři dívky se totiž do Michala Periéra zakoukají. Nejen že dívky bojují mezi sebou, která Michala uloví jako první, ale také kluci se s Michalem poperou naostro a v bitvě zjistí, že na Michala nemají. Kluci se však řídí heslem „Prohraná bitva neznamená prohranou válku“.

Michal nakonec pozná, že je v domě nezvaný a spíše než kamarád je velkým nepřítelem.  Do té doby to byly děti, které si v poklidu hrály na pískovišti. Sotva se ale někdo cizí objeví a vše je najednou obráceně. Najdou se tací (pánové), kteří ho nemohou ani vystát. Michal se tedy rozhodne jedné noci odejít, ale nepovede se mu to. V obývacím pokoji totiž na gauči sedí Perneta, která ho vyleká a se slovy: „Co tu tak večer děláte?!“ se posadí vedle Pernety a batoh odloží k zemi.

„Co myslíte? Čekám na vás!“

Perneta mu prozradí, že je tam kvůli tomu, aby zabránila jeho odchodu. Je jí to více než jasné a také je jí znám i důvod. Michal vše potvrdí a nakonec v domě ještě chvilku zůstane díky Pernetiným slovům.

Druhý den Michal narazí na Marianu, která je do něj blázen. Při rozhovoru se na něj ani moc nedívá. Červená se, až je to vidět na míle daleko. Vždyť před jejími zraky stojí muž, kterého si vysnila! Kde je Oliver? Kdeby? Nikde, když je tu Michal – letec! Neví, jak by mu to řekla, nebo jak by mu to aspoň naznačila a radši se pokusí utéci.

Michal se ale jen tak nevzdá. Vždyť i jemu se Mariana dost líbí. City jsou vzájemné. Po chvilce klábosení na gauči vedle sebe, kdy se ruce téměř dotýkali, se Mariana s trémou zvedne a pokusí se utéct znova. Michal ji ale chytne za ruku, natočí si ji k sobě a bez okamžiku k nadechnutí ji políbí. Mariana je v sedmém nebi, ale růžově to neskončí. Tento akt totiž viděla Perneta, která ihned utekla z domu a Michal vyrazí za ni.  

Michal Pernetu najde a donese zpět. Pokusila se spáchat sebevraždu, ale spadla do měkkého. Má naštěstí jen zlomenou nohu a ocitá se v bezvědomí. Ale jak se také ukazuje, ani Michal není tak silná osobnost, jak si o něm všichni mysleli. Pernetin zdravotní stav nezvládá, a když žádá někoho o alkohol, místo k vyčištění rány ho sám vypije.

Tuto scénu jsme nikdy nezkoušeli. Samozřejmě jsme ji nazkoušet museli, ale vždy bez vody. Pokaždé jsem jen předstíral, jak je voda ledová. Na přemiéře jsem to však předstírat nemusel. Voda ledová opravdu byla, a když ještě teče po zádech… brrr! Žádná slat to opravdu není. Michal nakonec odchází.

Při zkoušení závěrečné scény, kdy Michal odchází pryč, jsme se všichni smáli. Tato scéna je velice smutná a obě herečky se mají rozplakat, ale při zkoušení se najednou Mariana rozesmála a nemohla to utnout. Hráli to několikrát dokola a pokaždé se rozesmály. Rejža nás poslal domů a obě holky tam nechal mučit se tak dlouho, dokud to nezahrají. Bohužel se jim to nepovedlo ani po půl hodině a všichni odešli domů.

 A konečná poklona všech herců včetně neviděného režiséra celé hry. Níže si můžete prohlédnout herce a také články, jak se o nás psalo v novinách a na internetu.

Jak se o nás psalo v novinách?

Režijní prvotinou se včera představil v kulturním domě František Kasl se svým souborem Pyramida. Vybrali si hru francouzského autora Claude André Pugeta Bláhový čas.

“Jinou jsem nesehnal a potřebovali jsme hrát,” vysvětloval důvod výběru právě téhle hry režisér a vedoucí souboru František Kasl. “Byli jsme v Praze, ale nic jsme nenašli a Bláhový čas byl tady v Klášterci. Scénář nám půjčil Honza Milota. Přečetli jsme si ho a líbil se nám. Je to pro mladý, to byl taky důvod, proč tuhle hru.”

Hru zkoušel soubor šest měsíců, během kterých musel řešit spoustu problémů. Především v obsazení jednotlivých rolí.

“Některé role jsme museli přeobsadit, protože Pepa Červený se na to kvůli práci vykašlal. Tak jsem sehnal z gymplu Tomáše do role pilota Michaela. Druhou roli, Filipa, jsem měl původně hrát já, jenomže jsem si řekl, že režírovat a hrát současně nemůžu. Tak jsem sehnal Pokyho (Tomáš Pokorný).”

Premiéru věnovali členové souboru tatínkovi Františka Kasla. “Hráli jsme opravdu pro mýho tátu a bylo to úžasný,” dodal Fanda.

A jak byl s premiérou novopečený režisér spokojený?

„Já jsem s premiérou strašně moc spokojenej. Po devíti letech, co jsem u divadla jsem konečně udělal hru. I když třeba nebyla dokonalá, jsem strašně moc spokojenej.“

Názory různých kompetentních osob si můžete přečíst v komentářích.