Borgia

Už je to celkem rok, co jsem naposledy natáčel komparz v nějakém filmu nebo seriálu. Několikrát se mi různé agentury ozvaly, zda bych neměl zájem natáčet a já samozřejmě zájem měl, nakonec však oni ne. Proto jsem byl rád, když mi najednou z agentury ExtraFilms zavolali a domluvili si se mnou natáčení na středu 16. března od pěti hodin ráno v Barranddovských ateliérech.

Náhle jsem byl v časovém stresu, neboť jsem musel vymyslet, jak to udělám s cestou do školy a do práce v Plzni a hned poté do Prahy a pak domů. Kdybych jel autem, musel bych auto nechat v Plzni, nebo s ním jet do Prahy, ale to bych si musel koupit dálniční známku a ještě na kraji Prahy nechat své auto stát na placeném parkovišti. Nakonec jsem to vymyslel tak, že mě přítel odvezl na vlak a já pak mezi městy cestoval vlakem a autobusem. Vyšlo mě to mnohem levněji.

Nakonec se ale všechno změnilo, i když k lepšímu. V autobuse jsem si přečetl sms, že natáčení bude v Martinském paláci na Hradčanském náměstí od jedenácti hodin dopoledne. Byl jsem rád, jak za to, že se vyspím, tak za to, že to nebudou Barrandovské ateliéry. Nelíbí se mi totiž, když je všechno uměle vytvořené, i když ve filmu je to tak skutečné, a v paláci až na pár kulis, bylo také vše skutečné.

Když jsem po dlouhém hledání dorazil k tomu správnému paláci, bylo mi nakázáno jít do šatny jako poslední, protože má role byla národní garda a produkce potřebovala hlavně kastelány. Po pár minutách ale dorazil organizátor se slovy, že si ve scénáři všimli, že potřebují dva servanty. Problém byl v tom, že jsem byl jediný mladík mezi hromadou staříků. Chytl mě tedy za ruku, ihned odvedl do šatny a co nejrychleji mne převlíkly do šatů sluhů z 15. století. Druhým servantem se stal on sám. Bylo úžasné, co na mě navlíkli. Moc se mi to líbilo, i když za normálních okolností bych to na sebe neoblíkl.

Když jsem vylezl z kostymérny, namířil jsem si to přes nádvoří přímo do maskérny. Když se na mě maskéři podívali, první co udělali, že vytáhli dvě krabice a z nich dvě paruky. Nejdřív mi nasadili tmavě hnědou s delšími rovnými vlasy, ale ta mi opravdu neslušela. Pak mi nasadili druhou paruku – vlnitou. Rozhodli se pro tuto, která mi bohužel neseděla samovolně na hlavě – přesedl jsem si tedy k jiné maskérce, která mi paruku k hlavě přilepila, až to vypadalo, že to jsou opravdu mé vlasy.

Hned po mě namaskovali kolegu, kterému dali tu první paruku a šli jsme společně na plac. On uklízel papíry z podllahy v přízemí a já zametal podlahu v mezipatře a uklízel klacky. Musel jsem počkat, až kamera projde kolem mě a pak začít uklízet. A jakmile se kolem míjel papež, uklonil jsem se a pak zas pokračoval ve své práci. Padla první klapka, první záběr a za chvilku se za mnou hrnul režisér. Začínal jsem se bát, co z něj vyleze, ale on už za cesty po schodech řval: „Teda kluci! Myslím, že byste si měli zařídit uklízecí firmu! Byli jste opravdu skvělí a všichni se z vás rozplývají! Takže to pojedem znova a vy dělejte přesně to, co jste dělali!“

Až na to, že já už nevěděl, co jsem přesně dělal a při každé opakovací klapce jsem dělal něco jiného. Jednou jsem zametal, podruhé zas jen sbíral klacky ze země, jindy jsem stál u jiného okna a montoval to jaksi dohromady a pořád takhle dokola, dokud nám neřekli, že je konec a můžeme jít na pauzu.

Konečně jídlo. Ve čtyři hodiny odpoledne. Docela mě potěšilo, když přišel organizátor a řekl mi, ať všechny děduly předběhnu, protože mě musí co nejdříve šoupnout do kostymérny, aby ze mě udělali gardu. Moc potěšující ale nebylo, když jsem slyšel, že všichni kasteláni mohou jít domů, neboť jejich role již skončila. V tu chvíli jsem si říkal: „Proč já nehrál kastelána…? Vždyť tam byl jeden mladší…“

Po vepřovém plátku s knedlíky jsem se vrhl do šatny, kde ze servanta na chvilku udělali mě a pár minut nato zas národní gardu.

Poté, co jsem vylezl ven, mi jedna kostymérka řekla, že mi to sluší víc než ten servantes. Tak nevím, mě to připadalo stejné, i když ona říkala, že teď působím honosněji.

Jedna hodina…

Druhá hodina…

Vůbec jsme nechápali, co se děje… Chudák ten kluk, co se mnou natáčel gardu. Ten byl oblečen už od dvanácti hodin a celou dobu jen čekal.

Třetí hodina…

Organizátor Michal nám prozradil, že natáčí scénu bez komparzu a nikdo nechápal, proč… Nadávali jsme, že nejdřív mohli natočit nás a pak jen samotné herce. Vždyť si za šera venku dělali umělé sluníčko, jak je vidět na fotce. I když to stojí ohromnou námahu a velkou kupu peněz.

Čtvrtá hodina…

Že bychom šli konečně na řadu?? Ale nejdříve jsem si zašel na záchod. Sranda byla, že jsem zjistil, jak se na záchodě cítí tlustí lidé… Nevěděl jsem, kam jaký kus obleční mám hodit, když ani jedna část nešla sundat. Chvilku mi trvalo, než jsem se svlékl a sedl na mísu… Sranda byla, že jsem se na ni nemohl vejít. A pak konečně na plac!

Když jsem viděl scénu, zjistil jsem, proč si nás nechali až na večer. Potřebovali totiž pořádnou tmu, neboť interiér osvětlovali veliké svíčky.

Moje role bylo s kolegou hlídat malé dítě, které papežovi přišlo oznámit, že se k nim blíží vojsko. Nakonec ho jedna papežova ostraha odnesla a procházela mezi mnou a kolegou a pak jsme všichni 4 odcházeli ze dveří ven. Nejhorší na tom bylo, že jsme takhle stáli asi několik hodin a při pauze jsme si také neměli kam sednout. Bolely jak záda, tak nohy… bylo to dost úmorné.

A teď bych se vrátil k tomu, jak jsem psal o umělém prostředí tvořené v Barrandovských ateliérech. Při natáčení scény toho brečícího děcka, který oznamuje příchod vojska, se na jeho značku natáhlo bílé prostěradlo, které se k podlaze přidělalo nastřelovacími skobami. Já a kolega jsme na to koukali s otevřenými ústy. Pochopil jsem, že jim jde o to, aby umělé světlo v barvě ohně odrážely od podlahy ze spoda na herce, ale ty skoby… Podíval jsem se na kolegu a říkám: „Tohle myslí vážně?“

Do toho přišel náš organizátor Michal a kolega mu říká: „To asi majitel nebude nadšenej, když mu do podlahy nastřelujete skoby.“

„Kdepak! V téhle místnosti není nic skutečné,“ odpověděl Michal.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.

„Všechno, co tu vidíte, vytvořil štáb. Veškeré malby po stěnách a tu podlahu taky, je to dřevotříska. Stěny byly původně bílé a zatímco vždycky se počítá s tím, že po natáčení se musí všechno vrátit do původního stavu, majitel paláce si přeje nechat to tak, jak to náš štáb udělal.“

„Tak to se vůbec nedivím. Tohle je totiž fakt nádhera!“ odpověděl jsem.

Po dlouhých hodinách nám oznámili, že můžeme jít domů. Konečně radost na tváři a sotva jsme se všichni 3 převlékli, zaznělo ve vysílačce, že potřebují jednoho zpět. Jednoho, který neměl vousy. Sranda byla, že vousy jsme měli všichni. Nakonec se rozhodlo, že půjde ten můj kolega, protože měl jen strniště, zatímco my dva další jsme se pyšnili bradkou.

Kolem 23 hodiny jsem odcházel s tím posledním, co tam zůstal a říkám mu: „Myslíš, že bych mohl odejít s tou parukou?“

On se na mě podíval a říká: „To nejsou tvé vlasy? Já bych řekl, že jo, vypadá to přirozeně a docela ti to dost sluší!“

Ve dveřích už na mě ale čekala maskérka a bylo mi jasné, že si musím paruku sundat, ač to nebylo tak jednoduché, jak jsem si představoval… Pár minut jsem tam strávil a pak odcházel se svými vlastními vlasy. Metro jsem si odpustil… když už jsem natáčel na Hradčanech, prošel jsem si Pražský Hrad, Karlův most, Václavské náměstí a další památky, které jsem cestou k babičce potkával…