CANAL+

Natáčet reklamu pro zpravodajský kanál CANAL+ byl opravu velký záhul.

Sraz byl už v 5:40 na konečné stanici metra Černý most, a protože v Praze nebydlím, musel jsem vyrazit už o den dřív. Večer před šestou hodinou jsem si skočil do vany, poté se oblékl a pouze v kraťasech a tričku s malou brašničkou jsem vyrazil na vlak. Auto jsem nechal na nádraží v Klášterci nad Ohří a odjel do Prahy. Po dlouhých téměř třech hodinách jsem vystoupil a namířil si to na Flóru, kde jsem měl domluvený nocleh u kamaráda. Nocleh se to nazývat nedá, protože jsem si lehl do postele a za 3 hodiny zase vstával, abych se včas dostavil na místo určení.

Natáčení neprobíhalo v Praze. Všichni jsme dostali komparzní lístky a nasedli do autobusu. Cesta k místu natáčení reklamy trvala přesně jednu hodinu a já se pak nestačil divit, kde to jsme. Nikdy jsem se v této části republiky neobjevil, a proto jsem za to byl opravdu šťastný. Jakmile jsem z autobusu vystoupil, prohlédl jsem si nádherný hrad Kost a posléze sjel očima ke stojaté vodě. Celý rybník byl zakryt pod hustou vrstvou řas, prachu a plodů z okolních stromů. Dělal jsem si srandu, že už vím, jak natáčí pohádky, kde víly chodí po vodě.

Nevím, kolik nás bylo, ale přes 40 určitě. Všichni jsme vyrazili do stanu, kde bychom se mohli najíst. Sotva jsem si vystál dlouhou frontu a konečně si vzal snídani, koordinátor zavelel, že chce všechny vojáky do kostymérny.

„Tak to mě ani nehne!“ vyslovil jsem tiše u stolu a jedl dál. Sic trochu rychleji než obvykle, ale přece se nenechám od jídla odtáhnout jen proto, že mě chtějí do kostýmu. Navíc vojáků bylo 26, takže jsem věděl, že mám dostatek času se najíst. Nakonec jsem se horkého čaje nenapil a odešel do kostymérny, když nás sháněl znova. Tam jsem samozřejmě čekal asi hodinu, než jsem přišel na řadu.

Boty jsem už držel v ruce a čekal, až mě obléknout do hnusných zelenavých kalhot a černého teplého kabátu. Ještě kuklu na hlavu a nakonec kroužkovou zbroj. Jakmile ji ten, který mě do ní pomáhal navléknout, pustil, já padl k zemi.

„To mi chcete říct, že v tomhle mám běhat a bojovat, když v tom sotva stojím?“
„Přesně tak!“

Vylezl jsem ze stanu, že se konečně půjdu najíst, ale nadšení mne hned opustilo, když jsem zaslechl: „Super! Tak do maskérny a pak hned nahoru!“

Trochu mě ušpinili a pak jsem se ploužil za ostatními do kopce do hradeb Kosti. Sotva jsem chodil. Samozřejmě nahoře jsme čekali další hodinu, než nás začali používat. V klidu jsem se klidně mohl najíst nebo napít.

Nudnou hodinu přeskočíme rovnou do boje s plným nasazením! Celé poledne až do 14-ti hodin jsme natáčeli první obraz. Bylo to zdlouhavé a nudné, ale po AKCI jsme se opravdu bavili. Bylo na nás, jak si své pohybové kreace vymyslíme. Během poledne se to zvrtlo tak, že já bojoval proti třem. Na akci jsem udeřil mečem do štítu nepřítele a svým štítem odpálkoval druhého. Pak jsem se točil jak na kolotoči a bojoval proti třem chlapům v kožené zbroji. Ke konci se objevil čtvrtý, o němž jsem nevěděl a čistě náhodou se střetly naše kroky, až jsem ho sekl sekyrou do štítu a on proti mě zaútočil mečem. V tom okamžiku mě zbylí tři zastřelili kuší a probodli mečem. Já padl k zemi, kde jsem se ještě bránil a před STOPkou jsem zahynul.

Byla to sranda. Bavilo mě to z toho důvodu, že jsem pak mohl zůstat ležet tak dlouho, dokud nezazněla další AKCE.

Když jsme to jeli asi podvacáté, začalo pražit slunce a my byli rádi, že jsme se konečně mohli jít najíst. Ve frontě jsem stál asi 20 minut a koukal, jak pár vojáků svléká svou zbroj. Jen já si říkal, že to bohužel sundat nemohu, protože u oblékání jsem trpěl. Snědl jsem dvě kuřecí stehna a vylezl ze zatuchlého stanu na vzduch. Bylo mi obrovské vedro.

„Hele, kluci, myslíte, že by to šlo nějak sundat?“ zeptal jsem se dalších tří kluků, kteří měli také kroužkovou zbroj a leželi v ní v trávě.
„Taky bych to rád sundal,“ řekl druhý.

Nelenil jsem a hned jsem sundal pásek a předklonil se vpřed. Až nečekaně jednoduše ze mě celé brnění sjelo a já byl najednou volný jako pták. Připadal jsem si, jako bych létal nad vrcholky skalisek. Svlékl jsem se až do trička. Bylo mi fajn.

„Kdo se ještě nefotil, pojďte!“ zaslechl jsem.
„Cože?“ vyhrkl jsem ze sebe se zděšením. Už jen představa, že se do toho hned musím obléct, sotva jsem to ze sebe sundal, byla odporná. Přeci jen jsme se museli obléknout a jít se vyfotit. Trvalo to jen minutku a pak jsem to ze sebe hned svlékl. Opět pocit vysvobození. Když pak ale zaznělo, že pauza končí, skočil jsem si rychle na záchod a pak jsme postupně vyrazili zpět na hradby.

„No tak, chlapi!“ burácel náš koordinátor. „Pospěšte si, čeká se jen na vás!“
„Rychleji to opravdu nejde!“ zněla naše odpověď. Šli jsme celkem rychle. Tedy šneka bychom určitě předhonili. Ale co čekal? Že budeme lítat, jak na koštěti sem a tam?

Druhý obraz byl celkem pohodový. Pouze jsme chodili sem a tam, jak nás napadlo.

Na třetí obraz jsme se měli zase bít, ale jinak než předtím. Tak jsme se prostě nějak jinak mlátili…

Při dalším obraze jsme měli vlastně pokračovat tam, kde byl konec při prvním obraze, což mi samozřejmě moc vyhovovalo. Ležel jsem celou dobu na zemi a ani se nehnul. Jen na AKCI jsem se chvilku bránil a pak umřel. Tenhle obraz byl boží. Nemusel jsem se ani hnout a mohl jsem se v klidu vyspat.

Pak jsme zase chvilku zmateně chodili po place a v posledním obraze jsme hráli mrtvoly, což mi šlo opravdu bravurně.

Přeskočíme část se svlékáním a odličováním a předávání peněz. Nastal totiž problém, že natáčení se protáhlo o 5 hodin a já neměl, kde spát, kam jít. Neměl jsem ani žádné oblečení… Nevěděl jsem, co budu v noci v Praze dělat. Ve 23 hodin nás vysadili na metru a já s domněním, že v tuhle dobu nikde revizoři nebudou, jsem si lístek nekoupil. Vyšlo mi to draho, protože na přestupní stanici mě hned chytli. Myslel jsem, že uteču, ale nevyplatilo se to. Hned se mi pokuta navýšila na 1.100,- Kč.

Až druhý den ráno mě napadlo, jak jsem blbý. Studuji práva a neumím se sám obhájit. Nikdo nemá právo vyžádat si cizí občanku a držet ji v ruce. Toto právo má jen vlastník občanského průkazu a revizor do ní může jen nahlédnout. A vzhledem k tomu, že na mě na veřejnosti řval sprostá slova a škrtil mě na mé vlastní brašně, mohl jsem si vyžádat jeho iniciály, abych na něj podal trestní oznámení za urážku na cti a pokus o ublížení na zdraví. Buď by ho to vyšlo hodně draho, nebo bych já neplatil pokutu.