Contrex

Konečně jsem si udělal čas, abych už sepsal článek o natáčení reklamy na italskou dietní vodu značky Contrex. Natáčení probíhalo ve dnech 17.-18.8.2011.

Už je to tak dlouho, že nevím, jak všechno probíhalo a co vlastně bylo. Vím jen to, že jsem se v 7 hodin večer měl dostat na náměstí, kde jsem natáčel můj úplně první komparz na reklamu Levi’s.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistil, že naše zázemí se vyskytuje na nábřeží – stejně jako při prvním komparzu. A také stejně jako tehdy nás bylo opravdu požehnané množství. Až se mi z toho dělalo zle. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem tam narazil na mého kolegu spisovatele Miroslava Oupice, s nímž jsem měl tu čest strávit celou noc.

Přišel jsem v červeném tričku, bíločervených tříčtvrťákách a černočervených teniskách. Mamka mě upozorňovala, že s tímto mým stylem oblečení opravdu přes kostymérnu neprojdu. Stejně jako můj otec nechápou, co si to na sebe vůbec kupuji za oblečení. Ale mně se to líbí a ladím, tak proč ne? A co mi řekla kostymérka, když jsem k ní přišel?

„Vy jste úplně úžasnej. Vás nemusím vůbec předělávat. Můžete jít!“

Nemohl jsem tomu uvěřit, ale udělalo mi to radost a hned jsem to napsal do SMSky své mamce, aby věděla, co mi estetičtí pracovníci od filmu řekli na můj styl. Nemohla pochopit, ale co? Každému se líbí něco jiného, že?

Po večerní snídani jsme šli na plac před schodiště, kde každý dostal své postavení a úkol, kterým směrem se vydá. Já cestoval s Mirkem podél chodníku a pak si všiml, že na schodišti stojí nějaké rotopedy. Divili jsme se, co to je a pomalu se přibližovali. Mezitím nějaké ženy nasedly a začaly šlapat. Čím více šlapaly, tím více se od nich rozsvěcely proudy světla, dokud se neobjevil nějaký chlápek obrovských výšek. My řvali a jásali. Čím více děvčata šlapala, tím víc se muž svlékal. To my ale samozřejmě neviděli. První den se natáčel jen pohled zepředu, od divadla. Ani nevím, co bych o tom více mohl napsat, neboť se nic jiného nedělo.

Druhou noc se natáčelo úplně to samé, ale z druhého pohledu (z boku a zezadu). To už jsme si mohli alespoň představit, jak takový svlékací panďulák vlastně vypadá.

Nevím, co bych více rozepisoval, protože se při nočním natáčení vůbec nic nedělo… snad jen, že fronty na jídlo byly dlouhé jak prase, neměli jsme si kam sednout a že nějaká blondýna myslela, že už vyšlo slunce, když se na nebi objevil měsíc.