Dívka bez minulosti

Již sedmá kniha v pořadí od Radky Zadinové, kterou jsem si přečetl a píši na ni recenzi. Tentokrát mi pod ruce přišel dívčí románek Dívka bez minulosti, který mi Radka věnovala dne 12. března 2008, avšak tentokráte s vlastnoručním psacím podpisem, ač zrcadlově obráceným. Není to poprvé, co jsem ji četl v období prosinec 2016 až polovina března 2017, ale kdo si má doslovný obsah pamatoval tolika let, že? Divíte se, že jsem knihu četl tak dlouho? Ano, skutečně tomu tak je. Hned na začátku musím říct, že jsem se do studování těchto řádků musel doslova nutit, a to jen proto, abych nakonec mohl vyplodit tuto zcela famózní recenzi.

Jak již bývá zaběhnutým zvykem i v této recenzi vytvořím vlastní kapitoly s názvy Forma, Obsah a Závěrečné hodnocení. Nemohu pomoci, ale až Radka začne i po tolika letech a tolika vydaných knihách psát tak, aby nebylo třeba jakéhokoli škatulkování, nebude z logiky věci ani třeba tohoto trapného rozčlenění mého zcela subjektivního názoru.

Forma

V první řadě musím složit velkou pochvalu k označení knihy, neb jsem prvně nikde nespatřil od nakladatele označení, jde o o román. Jak bychom také 228stránkové dílo mohli takto nazvat, že? Druhým plusem tohoto počinu je, že spisovatelka konečně rozložila dílo na dvě téměř stejné poloviny – první část o 95 stranách se jmenuje Když víly pláčou z mraků a druhá část s 127 stranami nese název Možná je to osud. Sice to není přesná polovina, ale prvně se stalo, aby mezi počty stránek v jednotlivých částech byl tak malý nepoměr.

Druhý pohled na formu je horší a stejně jako tomu bylo u předchozí děl, i zde v negativním názoru má prsty autor obálky Michal Houba. Připadá mi, že musí denně vytvořit snad desítku obálek ke knihám, protože si jinak neumím vysvětlit fakt, proč se ještě nestalo, aby obálka knihy odpovídala jejímu obsahu. Proboha, vždyť je na druhé straně napsaná anotace, z níž zcela jasné vyplývá, že hlavní postavou této knihy je šestnáctiletá dívka, která krásou zrovna dvakrát neoplývá, protože se musela starat o babičku! Jak je možné, že se obálka pyšní obličejem přibližně třicetileté zralé ženy s módními doplňky po celém těle, nalakovanými nehty, rtěnkou na ústech a natočenými řasy? Hlavní postava je mlaďounká dívka, která o sebe vůbec nepečuje, protože ani neví, jak se to dělá, a když se nemohla ani pořádně najíst, působila jako anorektička. Zda naše Daniela byla blondýna anebo hnědovláska si již nejsem zcela jist a přiznávám, že jsem líný tento fakt v knize hledat.

Obsah

Jak už jsem zmínil, do čtení jsem se musel hodně nutit. V tomto díle musela spisovatelka změnit stylistiku jazyka, protože se mi četla velmi špatně a nemohl jsem se u ní ani soustředit na děj. Hned na začátku se tam objeví několikero postav, občas nějaká zmizela a objevila se po pár týdnech a já přemýšlel, kdo je kdo. Neskutečně se mi ty postavy pletly. Dokonce jsem se ztrácel i v tom, do koho je vlastně Daniela zamilovaná.

V anotaci knihy si můžete přečíst např. „Jenže Daniela zůstává po smrti babičky, která ji od dětství vychovávala, sama a když právník vyřizující babiččinu pozůstalost jejího bratra Martine vypátrá a oznámí mu dívčinu beznadějnou situaci (pobyt v dětském domově), Martin se rozhodne, že si sestru vezme k sobě.“

Všimli jste si, že v tomto souvětí chybí tři interpunkce? Nejen že takto to vypadá, že babička měla bratra Martina, ale také si nejsem zcela jist, zda se v roce 2008 ještě stále nepsala čárka před spojkou „a když“. Ale to je vedlejší. Spíše mě velmi překvapil ten obsah než forma, jakou je anotace napsaná. Zde se hovoří, že právník si popovídal s Martinem o tom, že pakliže se o sestru nepostará, bude muset jít do dětského domova, a že na základě tohoto se Martin rozhodne ujmout se své mladší sestry. Ovšem nenechte se mýlit. V knize o žádného právníka nikde nezakopnete. Příběh začíná tím, že drobná Daniela sedí ve vlaku a jede kamsi na nádraží, kde ji někdo cizí vyzvedne, protože její bratr na ni samozřejmě neměl čas stejně jako předchozích 12 let. To, že se k němu dostala díky tomu, že ho oslovil právník, zjišťujeme v jedné krátké přímé řeči od Martina někde v polovině knihy.

Příběh neviditelné dívky, která se velmi ráda utápí ve svém vlastním žalu, vzpomínkách a nepříjemnostech, mě nijak zvlášť nenadchl. Dokonce před svým bratrem tají dost podstatnou informaci, tedy že jeho otec žije, že to byl on, kdo zabil babičku, že byl on, kdo ublížil jejich spolubydlící kamarádce, že to on jim vykradl dům. Až když se pokusil zabít Danielu tím, že podpálil půdní pokojík, v němž se Daniela utopila, šla s pravdou ven.

Kniha mě začala trochu bavit někdy za polovinou, beztak to nebylo ono. Poslední stránka dočtená a mně to nic nedalo. Jak zvláštní. I když na druhou stranu jsem doufal v to, že se Daniely bratr Martin přeci jen nakonec rozhodne jinak a poslechne své srdce.

A co na závěr? Každá kniha obsahuje chyby, a to my všichni moc dobře víme. Není možné vydat dílo stoprocentní. Ovšem neodpustím si jednu vadu na kráse zmínit i zde. Silně pochybuji o tom, že automobilová společnost Renault spisovatelce zaplatila za učiněnou reklamu (na druhou stranu je dobré vědět, jaké značce holduje sama autorka), ale nejsem si zcela jist, zda by byli nadšení z toho, že jim zmenšila první písmeno ve slově. Pokud zde nejde o překlep, pak nevím, co tím bylo míněno.

Závěrečné hodnocení

Když jsem přemýšlel nad ohodnocením knihy, nedalo mi to a musel jsem se podívat na některé názory čtenářů. Překvapilo mne, jak knihu ohodnotilo deset lidí a všichni téměř s maximálním bodováním. A jejich nadšené názory a neutuchající emoce, které se v nich probudily… Nerozumím tomu. Možná je to tím, že všechny tyto názory psaly ženy a já jsem první muž. Ovšem nesmím ponechat nepovšimnutou již jednu recenzi na tuto knihu, a to především proto,  že se jedná vůbec o první knihu, na kterou někdo jiný již nějakou recenzi napsal. Vzhledem k tomu, že autorka recenze z 31. července 2008 je žena, předpokládal jsem, že se budu muset nad jejími slovy rozplývat jako cukr na rozžhavené kamenné desce, ale byl jsme zklamán. Po přečtení jsem zjistil, že o žádnou recenzi nejde. Paní Šindelářová pouze ve třech odstavcích shrnula celý děj knihy a v posledním odstavci se pochlubila dvěma větami z celého příběhu.

Já nevím, ale vzhledem k výše uvedenému budu muset tuto knihu zařadit mezi ta její slabší díla a myslím, že když tomuto románku udělím 35 procent, že to je ještě hodně.