Dracula

Budík za tmy zvonil. Byl čtvrtek přesně 4:30 dne 21.4.2011, když jsem ho vypnul. Oholený jsem byl již z předchozího dne, ale musím uznat, že jsem trpěl. Hodně jsem trpěl, neboť po mně chtěli, abych byl hladce oholen a odstranil svou bradku. Když jsem si sbalil věci, nasedl jsem do auta a přítel mě odvezl do Loun na autobus. On pak rychle pokračoval do práce, nechtěl si nechat ujít návštěvu krásného Itala. Díky němu zapomněl na mě a než jsem obešel auto, že mu otevřeným okýnkem dám pusu na rozloučenou, už byl tentam. Ale chápu ho. Krásného Itala bych si nenechal ujít ani já. Tiše jsem mu záviděl, ale na druhou stranu jsem věděl, že v Praze si užiji zábavy na plné čáře a že na sobě budu mít něco nevídaného. Něco, co se nenosí každý den.

Sedl jsem do prvního autobusu, který přijel k zastávce a svezl se do Prahy. V Praze jsem byl celkem brzy, už v 7 hodin. Takže jsem měl 3 hodiny na to, abych došel na místo určení. Tentokrát se nejednalo o natáčení, ale o promo-akci jedné společnosti. Od člověka, který mi tuto práci nabídl a já ji přijal, jsem vyzvěděl informace, abych věděl, o co jde a jak to bude probíhat. Když se mě ptal, zda to beru, váhal jsem, neboť to mělo končit o půlnoci a já nevěděl, kam bych v noci šel. Je pitomost budit babičku, strýčka nebo tetu, zda u nich nemohu přespat, když v tu dobu už dávno spí a já bych stejně neměl, jak se k nim dostat. Prý to měla být akce od 11-ti do 14-ti hodin, pak tři hodiny volno a pak zase od 17-ti hodin na místě až do půlnoci. Pak mě ujistili v tom, že poté bude ještě noční párty, na které bych mohl přečkat do rána, než by mi jel první autobus. Souhlasil jsem tedy.

A tady už je první změna. Přišla mi SMS, že mám být na místě už v 10 hodin ráno. Na místě jsem byl již v půl osmé, abych věděl, kde to pak hledat. Když jsem zjistil, že je to hned vedle Staroměstského náměstí, kde momentálně nefungoval orloj, sedl jsem si k pomníku a četl jsem si v občanském zákoníku. V půl desáté jsem vyrazil ke kostelu v Michalské ulici a čekal, až dorazí ostatní a až si pro nás někdo přijde. Jak jsem tam tak postával u dveří, koutek oka mi ujížděl pohledem dovnitř. Byl jsem v šoku zjištěním – nepořádek v předsíni se dá přehlédnout, ale ten plakát mě vylekal. Byla na něm žena v bikinách, která zvala lidi na erotickou, lehkou a žhavou show s možností go-go tanečnic, striptérek a jiné… a úplně dole odkazoval na partnery Sexíček, Sexbomba a Primeros. Nechtělo se mi ani pomyslet, že by se naše promo-akce týkala tohoto. Vždyť co bych z toho koneckonců měl? Naštěstí se ale opravdu jednalo o něčem jiném.

Zanedlouho dorazilo pár mých známých z předchozích akcí. Bavili jsme se o tom, co se na nás vlastně chystá. Já řekl svou verzi, co mi bylo prozrazeno, ostatní se však divili a povídali něco jiného. Někdo tvrdil, že to bude do desíti. Jiný byl v šoku, že to bude do půlnoci. Jiní zase tvrdili, že po představení bude raut, kde se budeme moci najíst a snad jen polovina slyšela o nějaké after-párty, kde bychom mohl zdarma zůstat po celou noc. Všichni jsme chtěli vědět, co se na nás kuje, ale nikdo pravdivé informace neměl.

Bylo asi půl 11, když si nás zavolali dovnitř. Museli jsme vyšlapat hromady schodů, abychom dorazili do haly ve čtvrtém patře. Nikde žádná židle, žádný stůl, žádné pohoštění. Čekali jsme, co se bude dít. Místnost byla opravdu prostorná s klenutými klenbami a krásnými okny. Bohatě by se z ní mohl udělat jeden byt o čtyřech místnostech a my v ní čekali na pokyny, které se nám nedostávaly. Nemohl jsem nadále čekat a začal jsem shánět toalety, protože od 6 hodin ráno jsem nikde nebyl. Musel jsem sejít jedny schody, pak druhé, pod nimi se táhly ještě dvoje a byl jsem v prvním patře. Tam jsem prošel kolem baru a zas po schodech nahoru, z nichž jsem koukal na schody, které vedly do přízemí a ke dveřím ven.

Když jsem se vrátil zpět, nemohl jsem se divit. Dva kluci se už převlékali do upířích šatů a další tři nosili stojany a další šaty. Odkdy komparz a promotéři dělají práci organizátorů? Za to přece placení nejsme, přidáno nedostaneme a v popisu práce to už vůbec není. Ale co, je to jen jeden dva stojany a pár šatů, do kterých se stejně oblékáme my. Šel jsem na řadu jako třetí a mezitím, co jsem se převlékal do šatů velikosti 44, první dva kluci dostávali kontaktní čočky – jeden červené a druhý bílé s černým okrajem. Oblek mi padl jak ulitý a čekal jsem na kontaktní čočky, ač jsem s nimi žádné zkušenosti neměl. Už párkrát jsem se ptal svého očního lékaře, ale on mi je nedoporučoval, neboť bych s nimi mohl mít nemalé problémy. Když jsem se na ně ptal pak jiného očního doktora po několika letech, řekl mi, že není problém, ale že bych musel do nějaké nemocnice na vyšetření, zda bych je nosit mohl nebo ne a pokud ano, dostal bych nějaké zkušební, abych se na nich naučil nandavat si je do očí a popřípadě zjistil, nejsem-li na ně alergický. Také jsem se zajímal o barevné čočky, protože se mi líbí modré oči, ale bylo mi řečeno, že takzvané krycí čočky stejně tmavou barvu očí nepřekryjí a neměl bych takovou barvu, jakou bych si přál. Nakonec jsem to vzdal, když jsem slyšel kolik s tím je práce a kolik bych za to musel dát, ale když teď tu byla možnost vyzkoušet si krycí čočky na vlastní kůži a přitom zdarma, řekl jsem si, proč ne. Bohužel mi odmítly čočky vydat. Že prý dva kluci stačí.

Za pár minut se vrátil kluk s bílými oči a ač z nich pár lidí omdlévalo, mě fascinovaly a řekl jsem si, že ty čočky musím mít za každou cenu také. Ale jak je ukrást, když se kolem nich motaly tři maskérky. Sedl jsem si k první z nich, která mi dávala na obličej bílou masku.

„Ty čočky jsou úžasné co?“ promluvil jsem na ni.
„To máte pravdu, ale koukám, že vy je nemáte,“ nahrála mi maskérka.
„No, já bych je moc rád, ale nikdo mi je nedal.“
„Nevidím důvod, proč byste je nemohl mít, ale problém teď bude s tím, že už máte masku.“
„To nevadí ne?“ žadonil jsem, „když já bych je moc rád měl.“
„Hele, holky,“ zvolala k nim náhle, „tady pán by moc chtěl ty kontaktní čočky. Mám mu je dát?“
„Pokud je chce, tak proč ne?“ odvětila náhle ta samá žena, která mi řekla, že je nedostanu.
„A vy už jste někdy kontaktní čočky měl?“ zeptala se mě s obavami a už mi podávala bílé čočky.
„Ne, ale to nevadí,“ řekl jsem a vzal si čočky dřív, než si to stačila rozmyslet.
„Tak teda jděte na záchod k zrcadlu a pak se mi vraťte a doděláme make-up.“

Byl jsem štěstím bez sebe, že konečně vyzkouším kontaktní čočky a zjistím, zda krycí čočky překryjí mou tmavou barvu očí. Vyskočil jsem ze židle a spěchal na záchod. Ani mi nepřišlo, kolik schodů jsem musel zdolat a už jsem otevíral krabičku na toaletách u zrcadla. Byl jsem překvapen – nikde žádný návod. Ale snad to zvládnu. Několikrát jsem viděl bývalého přítele, jak si nasazuje čočky. Šlo mu to hladce a bez problémů. Během pár sekund je měl v očích. Otevřel jsem tedy první pouzdro s čočkou v roztoku a nasadil si ji na konec ukazováčku. Postup je takový, že se chytne dolní víčko, zespoda se nasadí čočka, zamrká se a čočka je na svém místě. Postupoval jsem přesně takhle – chytil dolní víčko a … horní víčko začalo mrkat ještě rychleji. Snažil jsem se to nějak zastavit, abych si čočku mohl nasadit. Povedlo se mi to. Pak jsem se přibližoval prstem k levému oku a… oko začalo mrkat jako stěrače na autě při nejrychlejším stupni. Překvapivě jsem ji nenasadil. Zkusil jsem to podruhé, potřetí, počtvrté a stále stejný výsledek. Jak mám nasadit čočku, když sotvaže se přiblížím, začnu mrkat. Řekl jsem si, že nad tím vyzraji. Nejenže jsem chytil dolní víčko, ale chytil jsem i horní víčko a roztáhl. To si neumíte představit, jak mi začalo cukat. Čočku jsem každopádně po čtvrt hodině stále neměl v oku. Už jsem myslel, že to vzdám, když v tom náhle na záchod přišel jeden upír s červenýma očima.

„Dáváš si čočky?“ zeptal se mě, když viděl, jak s nimi zápasím před zrcadlem.
„Zatím se jen marně pokouším,“ smál jsem se sám sobě, jak jsem nemožný. „Ale koukám, že ty čočky máš. Nechtěl bys mi je nasadit?“
„Ty si se zbláznil?!“ vyhrkl ze sebe náhle, „to nejde. Nemohu ti nasadit čočky. To musíš ty sám!“
„Proč bys nemohl?“ nechápal jsem.
„Ani doktoři ti čočku nenasadí. Nikdo totiž neví, jaký tlak na tvé oko může vynaložit a já bych ti tvé oko mohl poškodit. Nezlob se, ale to fakt nejde. Jedině bych ti mohl ukázat, jak se nasazují, ale to je tak všechno.“

Stoupl si před zrcadlo, hrábl si rukou do oka, kde sesunul jednu svou čočku níže a už ji měl venku. Trochu jsem nechápal, jak mu nemůže vadit sahat si do svého oka, když mě se ihned rozmrká. Jemu to šlo tak lehce. Sledoval jsem každý jeho krok. Čočku si dal mezi ukazovák a prostředník, chytil své dolní víčko a během tří sekund ji měl v oku. Bylo to až nevídaně rychlé a jednoduché… nemohl by to ještě jednou zopakovat a trochu pomaleji? Asi ne. Ale i tak jsem poděkoval. On odešel a já se pokoušel dál nasadit svou čočku. Jednou jsem ji hledal na pravé ruce, pak zas na levé, každou chvíli mi zůstala viset na řasách a na nose či pod okem, několikrát mi spadla do umyvadla a jednou jsem ji našel v rukávu, až najednou čočka v tahu. Chvíli trvalo, než jsem ji našel poblíž mé boty na podlaze.

Myslel jsem, že se na to vykašlu, když v tom se čočka přilepila k mému oku. Párkrát jsem zamrkal a byla na místě. Po půl hodině jsem ji konečně dostal do levého oka, ale vyhráno jsem neměl. Oko mě začalo tak strašně štípat, až jsem myslel, že se z té bolesti poseru. Začal jsem brečet a pokoušel jsem si oko vypláchnout vodou, ale opatrně, abych si nevyplavil čočku, když už jsem ji konečně nasadil. Pořád jsem si ho otíral toaletním papírem, až po minutě bolest ustala. Měl jsem radost, že se mi to nakonec povedlo, ale na druhé straně mě jímala hrůza, protože jsem věděl, že to samé divadlo mě čeká ještě jednou.

Otevřel jsem tedy druhé pouzdro s roztokem a pokoušel se tentokrát nasadit čočku do pravého oka. To byla komedie. Ještě štěstí, že u mě nikdo nebyl, protože by se musel klátit smíchy. Nejenže se mi vedlo stejně dobře jako s tou první, ale ke všemu jsem se v zrcadle vůbec neviděl, když jsem si překážel levou rukou před obličejem. Pak kolem procházela Marcela a všimla si, jak si nasazuji čočku. Zeptala se mě, jak mi to jde a já opáčil, zda by mi nechtěla pomoci. Odpověděla úplně stejně jako kluk před několika minutami a šla na dívčí toalety, neboť ty samé čočky vyfasovala také. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a přemýšlel jsem nad tím, zda bych nemohl hrát jednookého upíra, i když jsem v této fázi vypadal opravdu příšerně. Vzal jsem si své věci a odešel jsem za Marcelou na dívčí toalety. Zrcadel tam bylo mnohem více a světla jakbysmet. Byl jsem rád, že jí to nevadilo a já se aspoň mohl podíval, jak si nasazuje čočky.

„Na tom nic není,“ pronesla rádoby posměšně a položila si čočku na ukazovák. Sledoval jsem, jak jí to jde. Nebo spíš nejde, neb už ji hledala na ruce. Ale na druhý pokus ji do oka dostala. Zamrkala a sykla bolestí. Začala slzet, ale ihned sebrala druhou a jakmile ji během pár sekund nandala do očí, začala se rukama ovívat s pomyšlením, že jí to od pálení v očích pomůže, ale nepomohlo. Utrhla si toaletní papír, aby si otřela oči, řekla mi ještě pár slov a zmizela. Já se opět ocitl sám na pokraji sil. Už jsem opravdu odmítal uvěřit, že nasadím druhou čočku. Až najednou, ani nevím jak, jsem ji v oku měl.

Musel jsem zatít zuby a všechny pěsti. Bolest tu byla znova a ještě intenzivnější. První oko pálilo tak, jako když si do oka nalijete šampon, však to oko bolelo ještě více. Ten, kdo se holí a používá štiplavou vodu po holení nejlíp na podrážděnou a pořezanou tvář a rozsekané akné, ví, jak jsem se cítil. Ten, kdo to nezná, stačí, když si vzpomene na film Sám doma 1, kde Kevin používá vodu po holení. Přesně takhle jsem reagoval já. Až na ty hlasové projevy.

Bolest byla nesnesitelná. Oči slzely a z nosu mi nekontrolovatelně tekly nudle. Trvalo deset minut, než bolest konečně ustala a já si začal dělat srandu z toho, že když budu mít ucpaný nos, místo kapek použiji kontaktní čočky. Pak jsem se vrátil k maskérce, která se mě nemohla dočkat a už si myslela, že jsem někam zmizel. Vysvětlil jsem jí, že nasazovaní kontaktních čoček opravdu není procházka růžovou zahradou. Ona se pouze smála. Jakmile jsem měl bílý podklad na sobě, přesedl jsem si na druhou židli, kde mi druhá maskérka vytvořila hnilobní stíny, a jakmile jsem vypadal jako pravá mrtvola, mohl jsem odejít. Ale ještě chvilku jsem zůstal, protože se mi líbily účesy, které dělaly ženám. Vypadalo to celkem jednoduše, řekl jsem si proto, že to vyzkouším na své mamce, až ji uvidím.

Když jsem pak hotov odcházel s Marcelou do dolního patra, kde si nás Lukáš fotil, zastavil mě jeden upír opřený o zábradlí.

„Ty čočky jsou fakt hustý! Myslíš, že by mi je taky dali?“
„Koukám, že už jsi namaskovaný, tak to asi ne. Já jsem měl jen základní nátěr a nechtěli mi je dát, ale nakonec jsem je přemluvil a dostal jsem je,“ odpověděl jsem mu. „Tak jestli chceš, tak si o ně řekni. Jen jedno upozornění – nosíš čočky?“
„Ne, proč?“
„Tak to se potom připrav na hodinovou aplikací čoček do očí a pak deset minut strávených v nehorázných křečích a bolestech, při kterých ti tečou slzy a nudle,“ vysvětlil jsem mu s úsměvem.
„Myslím, že si je asi odpustím,“ odpověděl nakonec.

Dole si mě Lukáš vyfotil a pokoušel jsem se od kamarádů něco vyzvědět, zda už někdo něco neví, jak to bude dál. Bohužel nikdo nic nevěděl. Podle původního plánu jsme měli od 11-ti do 14-ti hodin chodit po městě a rozdávat letáky na večerní akci. Jenže už byla jedna hodina odpoledne a stále se nic nedělo a nikdo nám nic nechtěl říct. Všichni jsme měli hlad, protože nikdo netušil, že nedostaneme snídani a oběd? Bůhví, zda ho někdy dostaneme. Až najednou Marcela donesla plnou tašku baget, kterou schovala do ledničky, že to prý dostaneme až po odpolední akci. To je dost, jako bychom se už tak dost nekroutili hlady.

Bylo půl druhé, když nám náš vedoucí slušně oznámil, abychom vypadli z této místnosti, že tam prý bude nějaká porada. Odebrali jsme se tedy do prvního patra, kde se to pomalu připravovalo na večerní akci. Ještě štěstí, že tam byl Lukáš, který si mě vybral do jedné upíří party na tvorbu profesionálních fotek. Trocha zpestření po celém nepovedeném poledni. Aspoň jsme se pobavili. Pak jsme se rozpustili a zůstal jsem s ním já a Lucka, která ho poprosila, zda by nám neudělal profilovou fotografii. Lukáš se moc rád angažoval, za což jsem mu opravdu moc vděčný. Lucka zmizela a já si s ním dále povídal, až se najednou všichni upíři začali zvedat a někam odcházet. Ptal jsem se, kam jdou, ale řekli mi jen, že ven. Nechal jsem to tedy být, protože jsem si myslel, že jdou kouřit, ale zanedlouho jsem si vyslechl, zda jsem hluchý nebo co, že nám bylo řečeno, abychom šli všichni ven. Celkem příjemný vedoucí večera. Nic nám nechtěl říct a všechno nám oznamoval jen pár minut před akcí.

Když jsme se ocitli na slunci, všiml jsem si náměstíčka plného židlí z vedlejší restaurace. Byla tam hromada turistů, kteří z nás nemohli spustit oči a tasili své fotoaparáty. Pár upírů dostalo zuby, aby si je nasadili, ale já je neměl. Nakonec jsem vyfasoval rakev. To bylo příjemné. Nosili jsme 4 lidi jednu rakev. Poté jsme vyrazili do města – dvě skupinky s rakví a dívky rozdávaly letáčky. Po cestě jsme strašili kolemjdoucí a turisty, kteří si nás fotili a natáčeli na kameru. Prošli jsme uličkou k metru, které jsme prolezli a pak na náměstíčko. Rakev se nezdála… byla opravdu dost těžká. Byl jsem rád, když jsem ji konečně mohl odložit. Chvíli jsme čekali, lidé si nás fotili a já je strašil, což mě bavilo. Vedoucí byl netrpělivý. Zatímco my jsme si to chtěli užit a předvést se lidem, on už na nás řval, abychom rozdali všechny letáčky, popadly rakve a odešli zpět do kostela. No budiž, rozkaz je rozkaz.

Už jsme se všichni těšili na slibovanou tříhodinovou pauzu, odnesli jsme tedy rakve zpět do kostela a odešli do čtvrtého patra, kde jsme konečně dostali jednu bagetu a jednu sklenici vody. Celkem chudé, ale na druhou stranu teď bychom měli mít dlouhou pauzu a pak v noci rauty. Jenže čas utíkal a nikdo nám nic neřekl. Nato jsem se od jedné dívčiny dozvěděl, že prý máme pauzu tři hodiny, ale nesmíme opustit tuto místnosti. S tímhle teda nikdo nepočítal. Bez jídla, bez pití a bez pauzy? To už je trochu moc. Museli jsme zůstat uvnitř kvůli make-upu, který by nám na sluníčku slezl. Na což jsem vymyslel vtip.

Zanedlouho mi volal Vlastík, aby se zeptal, co a jak. Samozřejmě jsem si postěžoval a řekl mu vtip.

„Určitě ze všech možných filmů víš, že upíři na slunce nechodí. Víš proč? Protože by jim slezl make-up,“ vyprávěl jsem a začal se smát.
„Hm, aha…“ reagoval. Samozřejmě jsem ho nerozesmál, jako vždy. Každá jiná kravina, kterou řekne někdo jiný, ho rozesměje, ale jakmile něco vyleze ze mě, myslí si o mně, jaké jsem neinteligentní stvoření. Já mám radost, že řeknu něco, čemu se dá zasmát, ale pak mě radost opustí, když jediný přítel se mým vtipům nezasměje.
„No nic. Co Ital?“ zeptal jsem se ho tedy, abych odvedl řeč. Celkem mě pobavilo, když jsem zjistil, jaký že to krasavec k nim do práce dorazil. Řekl mi, že z jeho vzhledu byl hotový a v šoku, že něco takového nečekal. Když o něm tak barvitě vyprávěl, začal jsem si myslet, bůhvíco to nepřiletělo za krasavce.
„A on po hale procházel takovej sešlej, vrásčitej, starej páprda s vousami po celém obličeji…“ dovyprávěl mi a smál se tomu, jako by to byl vtip století. Já jsem se tomu také smál a později mi došlo, že jsem vlastně měl reagoval jen Hm, aha…
„A ty si se na něj tolik těšil, co?“ odpověděl jsem mu na to. Ještě chvilku jsme si povídali a šel jsem se najíst.

Odešel jsem na záchod a po chvíli jsem se ocitl ještě s jedním upírem v hlavní hale, kde jsme narazili na vedoucího.
„Nudíte se, pánové?“
„Proč se na to ptáte?“ odpověděl druhý upír.
„A nechtěli byste nějak zaměstnat?“ zeptal se.
„Podle toho, co by to bylo,“ reagoval jsem.
„Potřebovali bychom navrtat svíčky na svícne, ale dopředu vás upozorňuji, že špatně navrtaná svíčka vás bude stát sto korun.“
„Tak to se mnou nepočítejte,“ odpověděl jsem a zmizel. Zda druhý upír do toho šel nebo ne, to už nevím.

Já se vrátil do naší místnosti, kde téměř nikdo nebyl. Zjistil jsem, že každý na zákaz prděl a odešel do města, protože měli hlad a nemohli jsme se spolehnout, že dostaneme nějakou vodu a že bychom se na rautu mohli přecpat. Odešel jsem do města také. S Petrem a Jakubem jsme odešli do Alberta a pak jsme si sedli do blízkého parku, kde jsme bodovali ženy (a já i muže). V půl páté jsme se vrátili zpět do kostela, aby nás zase přemaskovali a opravili. Tentokrát jsme dostali zuby úplně všichni, ale jak jsem tak na ostatní koukal, jak s nimi zápasí a vůbec jim nedrží, ani jsem to nezkoušel. Bylo nás něco přes 20 upírů a jen pěti držely zuby. Bylo zbytečné se o to pokoušet. Ale lepidlo jsem stejně dostal a byl jsem vyslán do koupelny, abych si je nasadil.

Když jsem tam dorazil, viděl jsem tam s nimi zápasit jednoho staršího upíra, který už měl jeden zub nalepený na jedničce a druhý zub si lepil na druhou jedničku. Začal jsem se smát.

„Prosím tě, kam ty zuby dáváš?“ ptal jsem se ho a v duchu jsem si řekl, že vypadá spíš jako morče než upír. On mi však začal něco vysvětlovat o historii upírů a prvních historických filmech, kde upírům špičáky rostly z jedniček. Myslel jsem si své. Podle mě je to pitomost, ale budiž. Později na Upířím bále jsem ho potkal a zjistil jsem, že je bez zubů. Zajímal jsem se proč, on mi odpověděl, že mu stejně nedrželi. Takže jsem byl rád, že jsem se o nasazování zubů nepokoušel. Ještě by to dopadlo stejně jako s kontaktními čočkami.

Chvíli před otevření hlavního vchodu pro návštěvníky nám vedoucí opět dal práci. Nošení šatů a stojanů bylo v pohodě. To, že nám nabídl za úplatu jemu vrtání svící, jsem také přehlédl, ale tohle už bylo moc. Vzal si všechny muže a nechal nás tahat židle ze čtvrtého patra do prvního, aby si návštěvníci měli kam sednout. Copak na tohle nemají lidi? Bez jídla, bez pauzy a ještě jim stěhovat nábytek.

Už bylo sedm večer a všichni upíři vítali návštěvníky. Byl jsem překvapen, čekal jsem obsazení maximálně dvou lavic vepředu, ale kupodivu bylo narváno. Hrála nám muzika a my tancovali před pódiem. Škoda, že hráli pouze valčík. Všichni jsme tancovali ten tanec z filmových bálů a nějaké otočky k tomu. Docela mě zarazilo, když přišel fotograf Lukáš, který nás blýskl a hned na to povídá: „Máte to hezky nacvičené.“

„Ale my jsme nic nenacvičovali,“ odpověděl jsem mu.

Byl překvapen. My ostatně taky, jak dobře nám to jde, aniž by nám někdo vůbec řekl, co máme dělat. Vedoucí byl asi spokojen. Jen někdy před osmou začal zas peskovat, abychom se všichni sešli před pódiem a tancovali, protože přijde Dracula. Podle jeho slov jsme měli tancovat, pak se zastavit a koukat směrem ke vchodu, strnule stát a sledovat příchod Draculy, pak mu uhnout z cesty, aby mohl projít a sednout si k trůnu a pak pokračovat v tanci. Jak bylo řečeno, tak bylo učiněno. Pro jistotu jsme vyklidili celý plac. Dracula pouze přišel, sedl do trůnu, dupl, zvedl se a odešel… a řekl bych, že za tohle nic dostal zaplaceno ještě víc, než my, kteří jsme tam museli strávit celý den. A ke všemu jako dracula vůbec nevypadal – podle brnění připomínal spíše dobového rytíře.

Chvíli na to se začal promítat film a nám bylo nakázáno, abychom se ztratili někde nahoře. To bylo milé. Samozřejmě stále bez jídla a bez pití. Ještě štěstí, že jsem si koupil Mattoni a něco k snědku. Já byl celou dobu nahoře a odpočíval, neboť čočky se už hlásily o odpočinek, ale ostatní chodili dolů ať na bar nebo na záchod.

Pobavilo mě, když po několika minutách přišla jedna upírka a řekla: „Ten pán vám vzkazuje, že jestli ještě někoho uvidí dole mezi lidmi, nezaplatí nám. Abychom se dole neukazovali a zůstali všichni tady.“

„To je trochu ujetý ne? A jak budeme chodit na záchod, když je tu jen jeden a jediná cesta vede přes sál kolem lidí?“ odpověděl jiný upír.

My jen čekali, co se bude dít dál. Někdo si povídal, jiný zas ležel a já odpočíval, jak jsem mohl. Probudilo mě, když se nade mnou mihl jeden z upírů, který na sobě měl své vlastní tričko.
„Ty někam jdeš?“ zeptal jsem se ho.
„Jo. Domů,“ odpověděl.
„Cože? Jak to? Máme tu být do půlnoci. Já chci taky domů!“
„Tak se ho jdi zeptat. Řekl mi, že je mu to jedno, tak jdu. I když je pravda, že já mu říkal už odpoledne, že musím zmizet, že mám ještě nějakou akci.“

Když jsem to slyšel, neváhal jsem a vytáhl jsem telefon. Bylo teprve půl desátý a já nevěděl, zda mi autobus jede v deset nebo v půl jedenáctý domů. Přítelovi jsem volat nechtěl, abych ho neprobudil, volal jsem tedy bráchovi, který mi to ani po pěti minutách vyzvánění nezvedl. Ale než jsem stačil něco udělat, přišla nahoru skupinka upírů se vzkazem, že vedoucí je naštvaný a že už nás nikoho dole nechce ani vidět, jinak se můžeme rozloučit s honorářem.

Na konci filmu jsme byli vykázáni, abychom se připravili dole a počkali až skončí titulky, že pak vyleze Dracula a až řekne „Vítejte na upířím bále!“, máme vyrazit mezi lidi a strašit je. Jenže asi nikdo nepočítal s tím, že lidé hned na začátku titulek budou odcházet pryč, proto byl Dracula odvolán a my jsme byli nahnáni jen na ten zbytek. Půl hodiny jsme tancovali jako diví a pak nám bylo řečeno, že se můžeme jít převléknout a domů. Zůstal jsem tam až do konce a odcházel jsem jako poslední, protože zbylí lidi chtěli nějaké fotky. Mohu říct, že se mi líbily efekty. Nejenže na pódiu šlehaly horké plameny, ale také tam byly fiktivní ohně, kam jsem svou rukou sahal. Z dálky to vypadalo, jako bych byl imunní vůči ohni. Ve skutečnosti to ale příjemně foukalo, plamen byl vytvořen z bílé látky, kterou podsvěcovala barevná světla. Jedna dívka z davu se o to zajímala a chtěla si to vyzkoušet. Pustil jsem ji tedy k ohni, ještě jsem ji nechal udělat pár fotek. Chtěl jsem odejít, ale ještě mě zastavil nějaký páreček, zda bych je nevyfotil na trůně. Nebyl jsem proti, a když jsem zjistil, že už jsou všichni pryč, odcházel jsem také. Sranda byla, že jsem pod pódiem v hustém dýmu přehlídl rakev a zakopl o ni. Všechno zaznamenával kameraman, který poskakoval kolem.

Nahoře jsem se převlékal a přemýšlel, co budu dělat celou noc, když nejbližší autobus jel až v osm ráno. Měl jsem v plánu, že zajdu na karaoke, které mělo končit ve 4 hodiny ráno a pak bych to snad nějak doklepal. Nakonec jsem tam zbyl jen já a Petr, který na mě čekal a ptal se, kam mám namířeno. Však hned na to si uvědomil, že jsem od Loun a že jsem říkal, že nemám kam teď v noci jít. Hodně mě překvapilo, když mi nabídl, že mohu přespat u něj. Nemohl jsem tomu uvěřit a Petr to odůvodnil tím, že bych mohl někde usnout, když budu sám a akorát by mě okradli. Má sice jen garsonku, o kterou se dělí se svou přítelkyni, ale na zem jsem se k nim vešel. Petr mi natáhl malé lehátko a deku a já mohl zalehnout. Ještě jsme si chvíli povídali a také jsme řešili mé oči. Jeho přítelkyni se nelíbily a chtěla, abych je sundal, jenže já na to neměl. Vím, že by se měly na noc sundavat, ale už jen představa, jak bych je z očí vyndaval, když jsem je tam nemohl nandat a také jsem se v nich chtěl ukázat doma, a než se zase ráno trápit nasazováním?? To jsem radši riskl a usnul v nich.

Ráno jsem se probudil. Oči slepené a nemohl jsem koukat snad půl hodiny. Připadal jsem si jak na předešlým bále, protože jsem viděl jen šedou mlhu, kterou jsem postupně rozmrkal a bylo všechno v pohodě. Akorát doma jsem se v čočkách nelíbil a bylo mi nakázáno, abych si je sundal.

Celá akce byla naplánovaná takto: 11h – 14h – chození po městě a strašení, 14h – 17h – volná pauza a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, 17h – 24h – vítání návštěvníků, strašení, focení, film a rauty, 00h – 6h after-party, kde jsem mohl zůstat. Samozřejmě se snídaní, obědem a večeří. Jaká byla skutečnost? Na place jsme byli už v 10 hodin ráno, snídaně žádná, strašení po městě bylo do 14ti hodin, ale pauza žádná a k obědu pouze jedna bageta a sklenice vody. Večerní akce proběhla, jak měla, ale večeře žádná a slibovaný raut tentam. O after-party ani nemluvím, všichni se před půlnocí rozprchli.