KIA

Reklamu na KIA jsem mohl natáčet v jakýkoli den mezi 13. až 17. srpnem. Vždy se jednalo o noční natáčení. Já jsem byl vybrán na dvě nočky v různých dnech.

Den první – 13.8.
Nástup na noční natáčení této reklamy byl přesně v 19 hodin na parkovišti před Globusem na Praze 9. Ani mě nepřekvapilo, že jsme tam byli zbytečně tak brzy. Na natáčení se nás sešlo něco kolem stovky a všichni jsme seděli na lavicích pod celkem malým stanem. Nikde žádné stoly, jen propletené lavice. Dost těžko jsme si hledali místo, kam usednout. Jakmile někdo opustil své místo, za pár vteřin už to jeho místo nebylo.

Ještě než jsme dostali něco k jídlu, jelikož štáb na místě ještě nebyl a my na něj museli čekat, museli jsme se postavit do řady před kostymérnou, aby nás kostymérky schválily. Já měl na sobě béžové kalhoty a modrou mikinu, která jim celkem vyhovovala. Pak jsem si vyzvedl bagetu k noční snídani, z níž se mi zvedl žaludek, a šli jsme se postupně vyfotit s cedulkou, na níž bylo napsané naše jméno. S tím jsem se setkal poprvé, aby si produkce nechávala podepisovat zvlášť svolení k použití nahrávek a fotografií s naší osobou a aby si nás ještě ke všemu vyfotili. Většinou si nás fotí kvůli kostýmům, zde jsme ale měli své vlastní.

Pak jsem si vzal batoh a skočil si do Globusu koupit něco dobrého, čím bych zklidnil žaludek.

Ještě štěstí, že jsem tam měl dost přátel, mezi nimiž jsem se cítil skutečně moc dobře. Čas utíkal velmi rychle, dokud neuběhlo pět hodin a nezavolali si nás všechny k jídlu. Říkal jsem si, co bychom asi tak mohli dostat, když jsme ke snídani měli hnusnou bagetu. Naštěstí mě ale mile překvapili – to bylo snad poprvé, kdy jsem na komparzu dostal hranolky s kuřecím řízkem a kečupem. Skutečně jsem si moc pochutnal.

Jakmile jsme dojedli, vyzvali si celou skupinu Jedna, která točila od samého začátku, a my ostatní jsme museli zalézt zpět do našeho stanu. Ještě nějakou chvíli jsme si poseděli, než si zavolali zbytek komparzu. Zrovna v době, kdy jsem si tak pečlivě našel polohu ke spaní na vrtkavých lavicích.

Vstup Globusu byl přelepen nějakým oranžovým pásem, na němž byl nápis nějakého Marketu, a na všech křídlech točících se dveří bylo logo Globusu přelepeno stejnou cedulí a nápisem Welcome.

Nastal celkem velký zmatek. V chodbě, která běžně slouží pro zákazníky, kteří právě ukončili a zaplatili nákupy, jsme se nakupili my s hromadou naplněných košíků a stáli jsme fronty k pokladnám z druhé strany, než je v každém obchodě běžné. Po zkouškách si ale uvědomili, že zapomněli posadit nějaké pokladní. Zrovna jsem stál u košíku s Romčou a Davidem. Někdo od režie k nám přistoupil a vzal nás všechny tři, abychom se převlékli do zářivě bílých kalhot a červeného trička. Mě chvíli trvalo, než jsem byl hotový, neboť na mě neměli tak malou velikost a tu třikrát větší mi museli sešít svíracími špendlíky. Pak na mě zbylo poslední volné místo – naproti kameře hned jako první pokladní.

Od té doby se mě rozruch naštěstí vůbec netýkal a téměř žádné zkoušky. Vše nacvičovali jen pochodující komparzisté a herci. Scéna vypadala tak, že se herec postavil do fronty, pak si ale všiml, že fronta vedle je volnější, tak tam přejel. Poté se ale pokladní zasekla a on se chtěl vrátit, když v tom mu na jeho původní místo zajela jiná slečna. Herec to tedy vzdal a chtěl se vrátit na své druhé místo, ale to už mu zabrala další žena. On pak zmateně zůstal stát mezi dlouhými ředami nakupujících zákazníků, kteří čekali na odbavení. Mojí prací bylo koketovat s dívkou, která u mě stála a naoko jí markovat zboží.

Absolutně jsem nechápal, co má společného tato reklama s autem KIA.

Pro mě pak natáčení skončilo. Někoho si vzali do oddělení zeleniny a ovoce, kde jsem na stojanu našel přidělanou tyč ve tvaru písmene Té, na jejíchž koncích byly přimontovány světlomety automobilu. Já byl mezi pozdními příchozími, když jsme se museli převléknout. Tím pádem jsem se stal nadbytečným a poslali nás zpět k pokladnám. Tam mi ale zatarasili cestu ven, na chodbě natáčela druhá skupina jinou akci. Já už se na scéně neukázal a po vyplacení jsem mohl vyrazit vlakem zpět do Plzně.

 

Den druhý – 17. 8.
Druhé noční natáčení na reklamu KIA jsem si pojistil tím, že jsem si po natáčení reklamy na Theraflu, které jsem prodělal v ten den jako denní směnu, nakoupil nějaké dobroty, abych tu noční vůbec přežil. Byl jsem rád i za tu denní, mohl jsem tak jet jen na jeden den a vydělat si dvakrát tolik, než je za normálních okolností běžné.

Tentokrát byl sraz na natáčení na Kavčích horách poblíž České televize. Po cestě z metra jsem se setkal se Zdeňkem, který měl tentokrát na starost nějaké štábní záležitosti ohledně zajišťování prostoru pro natáčení bez lidí, které nepatří ke komparzu. Ten mi prozradil, že natáčení je rozděleno na dvě části. Prvně se bude natáčet v garážích, kde bude projíždět auto značky KIA, poté se všichni naobědváme někdy kolem jedné hodiny v noci a přesuneme se přímo k České televizi, kde budeme natáče cestující v autobusu. Vyhlídka to byla celkem zajímavá, jen jsem doufal, ať nenatáčím v garážích, kde bych musel stát, a ať natáčení v autobusu bude o sezení.

Když jsem zjistil, že máme ke snídani koblihy, rohlíky, housky, párky a vařené fazole v tomatě, skutečně jsem zaklel, že jsem si toho nakoupil tolik. Jasné, teď si mohli dovolit dát nám něco lepšího než bagetu, když nás natáčelo pouze pětatřicet.

Během čekání a čtení ságy Odkazu Dračích Jezdců knihu Intherience jsem se zapovídal s jedním mladým klukem, Tomášem, s kterým jsem pak trávil všechen čas, dokud to šlo. Jediné vyrušení nastalo, když jsme se museli ukázat kostymérům. Mnoha lidem řekli, ať odejdou zpět do stanu, že jsou v pohodě, ale deset lidí si tam nechali s tím, že je převlečou do pracovního oděvu. Já byl bohužel mezi nimi. Odmítal jsem, neboť jsem si říkal, že budu muset natáčet i s první skupinou. Když jsem ale zjistil, že jako dělník budu až v autobuse, oděv jsem rád přijal a rychle jsem se do něj oblékl. Teď jsem na sobě měl modrý overal, kšiltovku a jako doplněk pracovní rukavice v kapse u pasu.

Opět jsem ulehl vedle Tomáše na deku a kecali jsme, dokud nenastala tma a nebyla nám zima. Nato jsme se přestěhovali na lavičky. On si sedl ke své mamce Hance a já na své místo na lavici, kde jsem se opět začetl do knihy. Po dočtení dvou kapitol jsem ulehl na lavici a probudil jsem se až leknutím v době, kdy se podával oběd, k němuž jsme měli naložené kuřecí pláty s hranolkami – dobrota. Jen čekání na jídlo bylo o něco ostřejší, neboť tam nějaká černoška začala vyšilovat o tom, že ji běloška pští a že je to neslušné a rasistické. Přitom byla pravda v tom, že o bílých jsem nevěděl, že tam jsou, ale černoši byli slyšet na metry daleko.

Pak už jsme se přesunuli k natáčení scény v autobuse. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se několik lidí tlačilo před nás, aby si zabrali sedačky, ale jak jsme později zjistili, bylo jim to naprosto zbytečné. Sedět nesměl vůbec nikdo. Na akci jsme museli všichni stát a nečině vyhlížet, jako když jedeme ráno unavení do práce (což mimochodem nebylo vůbec těžké zahrát), pak ale začal zvonit telefon a nato jsme všichni museli hledat svůj mobil po kapsách, zda to nezvoní náš telefon. Nakonec ho vytáhla žena u prostředních dveří autobusu, tak jsme přestali hledat a všichni jsme vzdychli a znovu si hleděli svého. Přišlo mi to zvláštní – až do této chvíle jsem netušil, že v Americe mají všichni jeden vyzváněcí tón pro všechny občany. No je možné, že to v reklamě potom bude mít hlavu a patu, ale to zjistíme, až reklamu uvidíme.

Tuto scénu v jedoucím autobuse jsme natáčeli dvě a půl hodiny. Přišlo mi to neskutečně úmorné. Je sice hezké, že nás po třetí hodině propustili z natáčení domů, ale k čemu mi to bylo, když nejsem z Prahy. Stejně chvíli trvalo, než jsem se převlékl do svého oděvu, vystál frontu na vyplacení a dostal se nějakým autobusem na Hlavní nádraží v Praze.