Proč mě napadlo natočit trailer k mé knize? Jak probíhaly přípravy k natáčení? A jak vlastně samotné natáčení probíhalo?
Před natáčením
Jak jsem koukal, není to běžné a není jich mnoho. Mluvím o knižních trailerech. Když se podíváte na internet pod tímto heslem, moc knih, které na sebe upozorňují formou filmečku, nenajdete. Já to ale považoval za velmi dobrý nápad. Jak jsem totiž zjistil, i mnoho čtenářů nechtějí číst ukázky na internetu, jelikož to není ucelené. Podle mého se ale tímto připravují o možnost seznámit se s dějem a obsahem knihy. Právě proto jsem se rozhodl natočit trailer na mou knihu.
Můj původní nápad byla prostá rozmluva mezi mnou „tátou“ jakožto autorem knihy a mým „synem“, který mou knihu někde objevil a začetl se do ní. Jelikož děj není určen pro děti prvního stupně, byla kniha před mým synem uschována. Však ve svých dvanácti letech ji objevil a začetl se do ní.
Scénář jsem napsal mnohem dříve, než se natáčení uskutečnilo. Byl napsaný tak, aby prozradil dost, ale ne mnoho… aby nastínil děj, ale ne celý příběh… aby už samotní lidé při zhlédnutí filmu byli nuceni prožívat děj s trailerem, ale aby je to navnadilo a donutilo je k přečtení si celého příběhu.
Myslím si, že se mi to nakonec povedlo. Scénář jsem odeslal mým hercům, které jsem měl předem určené. Samozřejmě jsem počítal s mou největší kamarádkou Lídou pro ztvárnění hlavní role a pro roli mého „syna“ jsem doufal v jejího bratra, který naštěstí přijal. Dále s vedlejšími herci jsem počítal s mými bratry a s přítelkyní jednoho z mých bratrů. Bohužel jsem ale potřeboval mnohem více herců, proto jsem vytvořil událost na FaceBooku a pozval do ní jen obyvatele Perštejna, jelikož tam se všechno mělo natáčet. Měl jsem v plánu využít prostory školy a prostředí, ve kterém se děj knihy odehrává. Ale nic nebylo bez práce.
Událost sice běžela, ale moc lidí se zapojit nechtělo. Nakonec jsem si den před natáčením dělal s mou rodinou a s herci srandu, že to bude jen film dvou rodin: Včelařů a Němců.
Co se týče školy, napsal jsem ve stejný den jako vytvoření události na FaceBooku e-mail, který jsem odeslal přímo paní ředitelce školy. Doufal jsem, že by mi mohla vyjít vstříc, vždyť i ona hrála nějakou roli v mém životě a byla to právě paní ředitelka, kdo mi se šikanou pomohl a všechno mi vysvětlil. Bohužel si ale e-mail přečetla a během dvou týdnů mi vůbec nenapsala. Proto jsem se rozhodl pro náhradní řešení: Na roli ředitelky jsem pasoval babičku Lídy a Petra. Potěšilo mne, když i ona přijala mé pozvání, a pro mě to znamenalo, že mohu zrealizovat i můj druhý nápad na druhý trailer, který by vycházel přímo z knihy.
Napadlo mě natočit scénu z knihy – rozmluvu mezi Tomášem a ředitelkou o šikaně v kapitole „Šikana“ mé knihy. Abych ale trailerem neprozrazoval rozuzlení, v čem mi paní ředitelka pomohla a aby to zároveň vypadalo jako reklama, v traileru se v polovině rozmluvy putuje jiným směrem. Zatímco v knize si Tomáš povídá s ředitelkou, nejdříve se zdráhá, ale nakonec se rozpovídá a všechno si vysvětlí a vyjasní, v mém traileru se vede rozmluva mezi Robertem a ředitelkou, která se snaží přinutit ho v konverzaci z knihy ke komunikaci. Robert ale nakonec místo rozmluvy odpoví: „Nemám nic, co bych Vám mohl říct!“ a na to konto ředitelka rezignuje a doporučí mu knihu JEDNA STAČÍ!: jeden svědek, neboť jen v této knize nalezne odpovědi na všechny své otázky.
Ale největším problém byl, kde to všechno natočím. Potřeboval jsem nějakou ředitelnu, pracovnu či kancelář. Co se ale nestalo… ve čtvrtek 18.11. jsem obdržel mail od paní ředitelky, která se mě ptala, co je to trailer a kolik času bych potřeboval a co všechno bych si představoval. Byl jsem překvapen a natěšen. Ihned jsem odpověděl na dotazy a všechno do největších detailů vysvětlil. Nakonec jsem svůj mail ukončil slovy: „V pátek ve 12 hodin si vyzvedávám herce, proto bych byl radši, kdybychom se mohli sejít a promluvit si o tom. Nemusíte nic psát. Stačí, když mi odpovíte: ‚Přijď!‘ a já dorazím.“ – Přesně taková odpověď dorazila a já přesně v 11:45 následujícího dne zaparkoval před školou.
První den – 19.11.2012
S paní ředitelkou jsme si všechno vysvětlili a domluvili jsme se na tom, že mi umožní přístup do školy od desáté hodiny ranní. Jelikož jsem ale chtěl natáčet i v ředitelně, poprosila mě, zda bych tuto scénu nemohl natočit jako první, aby u toho byla, a pak mohla v klidu odejít domů, že si pak po škole mohu dělat, co budu potřebovat.
Tak to nejdůležitější bylo zařízené, teď jen sehnat všechny potřebné herce. S tím jsem si ale teď hlavu lámat nemohl, jelikož jsem u sebe měl svého „syna“, s kterým jsem potřeboval natočit tu nejdůležitější část celého traileru.
Jakmile jsme dorazili domů, proběhla kamerová a světelná zkouška. Všechno absolutně nevyhovující. Než jsme tedy začali natáčet, trvalo to asi tři hodiny, jelikož jsme po celém domě sháněli všechna možná světla. Nakonec jsme v místnosti měli dvě nástěnná světla, stojací lampu, stolní lampičku, olejovou lampu a nakonec to nejdůležitější světlo, které měl na starost můj bratr – bylo to halogenové světlo. Sice to stále bylo málo, ale musel jsem se tím nějak smířit.
Konečně se šlo natáčet. Bylo to celkem dlouhé, jelikož Petr ještě nikdy před kamerou nebyl a nevěděl, co dělat. Domlouval jsem mu, aby se choval přirozeně, jako by tady žádná kamera nebyla, ale nepomohlo to. Když byla kamera vypnutá, byl Petr nehorázný živel, který mluvil naprosto přirozeně a gestikoloval snad ještě bouřlivěji než já. Jakmile se ale kamere zapnula, jako by to v něm vyvolalo nějaký blok, změnil se v kámen a svou řeč ze sebe vysypal tak rychle, že jsem nerozumněl vůbec ničemu. Takže jsem si hned na začátku musel nějak poradit s jeho stavy. Jak to udělat, aby to zahrál tak, jak jsem si představoval, a přitom u toho mohla být zapnutá kamera.
Nakonec jsme to po několika hodinách zvládli a konečně jsme si mohli dát pauzu. Po ní jsme pokračovali s natáčení z druhého pohledu, tedy na mě jako na otce. Nakonec pak pár společných záběrů, které se natáčeli nejlépe, a to především proto, že Petr si povídal se mnou a vůbec ho nezajímala kamera, která nás u toho snímala. Dokonce mi předříkával můj text, který jsem neustále zapomínal.
První den natáčení jsme měli za sebou, abychom druhý den od deseti ráno mohli pokračovat. To už jsem si ale začal dělat vrásky s tím, kdo všechno v mých obrazech bude hrát. Bratr Mirek odjel na nějakou pařbu a nevěděl jsem, zda se stihne vrátit, bratr Lukáš s přítelkyní Veronikou bydleli ve vedlejším městě, ale já neměl, jak je vyzvednout. Nakonec má filmová ředitelka přemluvila mamku, aby mi pomohla hrát učitelku, a během té doby, než natočím scénu v ředitelně, že dojede do Klášterce pro bratra s přítelkyní.
Druhý den – 20.10.2012
Ráno jsem se probudil a zjistil, že máme návštěvu, díky níž jsem zjistil, že s rodiči nemohu počítat. Zeptal jsem se tedy mamky, zda mi aspoň sjede pro Lukáše a Verču, že se bez nich neobejdu. Mirek stále nikde nebyl. Sedl jsem tedy do auta jen s přítelem Karlem, který měl na starost kameru, a odjeli jsme pro herce: Lídu, Petra a jejich babičku.
Už po cestě k nim jsme potkali paní ředitelku, jak se blíží ke škole. Šlápl jsem tedy na plyn, ať dlouho nečeká. Ve vedlejší vesnici jsem nabral herce a vrátil jsem se do Perštejna ke škole. Paní ředitelka už tam byla, očekávala nás, což mě velmi potěšilo. Nejdříve jsme se všihni pozdravili a popovídali si. Asi po půl hodině jsme se pak s Petrem a jeho babičkou zavřeli v ředitelně. Já v tuto chvíli byl režisérem a kameramanem.
Natáčení probíhalo velmi rychle a i pro Petra to bylo mnohem pohodlnější, neboť si tentokrát nepovídal s cizím člověkem, ale se svou babičkou, která ho neustále povzbuzovala, za což jí moc děkuji. Ani jsem nečekal, že to půjde tak rychle. Většinou se všechno zvládlo natočit na druhý pokus a bylo hotovo.
Když jsme skončili v ředitelně, skutečná ředitelka nás opustila a nechala nás tam o samotě. Zjistil jsem, že se na chodbě nachází oba mí bratři i s Verčou, kamarád Michal a dva kamarádi od Petra. Stále nás bylo málo, ale musel jsem se s tím nějak poprat. Koneckonců čemu se divím, když jsem do události napsal, že se jedná o dobrovolnickou účast bez nároku na jakýkoli honorář.
Než jsem si promyslel, kterým obrazem se začne a jak se bude postupovat dále, zavolala mi má mamka, že se dnes konají volby a jelikož je obecní úřad přímo naproti, bylo by od věci tam rovnou zajít odvolit. Řekl jsem si, že je to celkem pádný argument a šel jsem tedy odvolit. Bylo dobře, že jsem to udělal, protože jsem tam narazil hned na dvě dívky, sestry, kterým jsem řekl o mém projektu a poprosil je, zda by se nemohly zdržet o deset minut déle, než měly v plánu. Naštěstí souhlasily, ale muselo se jednat pokud možno ihned.
Všechny jsem vyzval, aby si vzaly školní brašny a vydali se za mnou. Jako první obraz se natáčelo shromáždění žáků před školou ještě před otevřením dveří, tedy samotný začátek mého příběhu. Než jsme se tam dostali, přidala se k nám ještě jedna Petrova kamarádka Ivča. Super! S tím bychom se snad mohli nějak poprat.
Už jsme stáli před školou, všechny mé přítomné jsem rozmístil. Do míst, jež by byly příliš vidět, jsem postavil všechny dvanáctileté děti, ke dveřím u školy jsem zase postavil ty nejstarší, aby byli co nejdále a nebyli tolik rozpoznatelní, a Lídu s její kamarádkou Míšou, která se k nám nakonec také přidala, jsem postavil za Verču, která v té chvíli hrála hlavní roli. Karlovi jsem ukázal, jak to chci všechno natočit, jak si přeji, aby to vypadalo. Šlo hlavně o to, aby nebylo vidět moc do stran, kde jsem neměl žádné žáky. Potřeboval jsem, aby to vypadalo, že je před školou plno. A nakonec jsem ještě zrežíroval příchod paní ředitelky s učitelem, mezi nimiž jsem se proplétal já a přibíhal k mé jediné a nejlepší kamarádce Evě, s níž jsem se pln radostí objímal.
„Tak vás tu všechny vítám!“ začal jsem před natáčením rozmlouvat ke všem zúčastněným. Jen je škoda, že to Karel nenatáčel, protože takovou vtipnou řeč jsem snad ještě nikdy nevedl. „Pro ty z Vás, kteří mě neznají, jmenuji Tomáš Lörincz a dnes jsme se tu všichni shromáždili za jedním účelem: Natočit trailer na mou knihu Jedna stačí! s podtitulem Jeden svědek. Jelikož je nás tak málo, rozhodl jsem se, že zadarmo to dělat nebudete. Každý z vás do jednoho dostane jeden výtisk mého románu.“
„Počkej!“ ozval se Mirek. „Co dostanu já, když už tvou knihu mám?“
„Ty?“ otočil jsem se na Mirka s úsměvem. „Ty nic. Ty to přece děláš z bratrské lásky!“
Všechny jsem tím rozesmál a mohl jsem pokračovat v mé řeči: „Bohužel jsem právě zjistil, že nemáme dostatečný počet batohů, ale na druhou stranu to nevadí, protože zde natáčíme první školní den 1. září. Brašny mají všichni mladší žáci, pak samozřejmě Eva a já, jelikož jsme nesnesitelní šprti, a vy ostatní,“ ukázal jsem na ty nejstarší u vchodu do školy, „jste už dost staří na to, abyste věděli, že je zbytečné ničit si záda hned první školní den.“
Opět jsem tímto pár lidí pobavil a bohužel si už nepamatuji, co přesně jsem ještě říkal. Už jsme šli natáčet. Nikomu jsem neřekl, že už je Akce, jelikož jsem se chtěl vyhnout všem nežádoucím pohledům a pohybům. Nechal jsem všechny žít v tom, že teprve zkoušíme, jak to bude vypadat, až najednou říkám: „Tak super. Všem vám moc děkuji. Ti, kteří potřebují akutně odejít domů, mohou. Nebudu vám v tom rozhodně bránit. Ti, kteří mají čas, budu rád, když mi ještě pomohou s natočením dalších obrazů.“
„To už je konec?“ přišla za mnou Monika, kterou jsem odchytl u voleb. „To jsem ani nepostřehla.“
„To byl také účel, který se mi povedl. Pokud chcete, mohu vám ukázat záznamy, abyste viděli, jak moc tam vidět jste.“
„To bychom rády,“ přidala se Aneta. Do toho přišel i Michal a všem jsem jim pustil záběr. Holky jsou obě zezadu a naprosto nerozpoznatelné, Michal je vidět z boku a z vesnice ho každý určitě pozná. Poté jsem se s nimi rozloučil a ostatní šli se mnou do školy.
Další obraz jsem potřeboval nějak nakombinovat, protože Verča musela ztvárnit dvě postavy: Nejlepší kamarádku Evu a největší nepřítelkyni Petru. Abychom se vyhnuli neustálého převlékání se Verči z Evy do Petry a obráceně, natočili jsme nejdříve obra různé obrazy z pohledu mého a pak oba obrazy z pohledu Martiny.
První obraz tedy spočíval v tom, že přicházím s Evou (Verčou) do třídy, jsme plní radosti. Ve druhém obrazu jsem přicházel jako úplně jiný Tomáš, který se probral z komatu a změnil svou image. Proto přichází do třídy, kde ho nikdo nepoznává, dokud nesundá kapuci. Poté se natáčel obraz z pohladu Martiny (Lídy), která se poprvé zamiluje a podruhé Tomáše po změně od sebe odstrčí. Zde nastalo několik změn: Verča si nasadila blonďatou paruku, mezi čímž jsem každému ukázal tu druhou, a když bylo všechno připraveno, potřeboval jsem na Akci všechen komparz a herce, kterými byli Lída, Míša, Verča a moji bratři Mirek a Lukáš. Jelikož osvětlovač byl Mirek, vzal tuto povinnost na svá bedra Karel a já jsem si vzal do ruky kameru. Alespoň jsem nemusel nic vysvětlovat a natočil jsem si to sám přesně tak, jak jsem sám chtěl.
Když jsme byli po dvou hodinách hotoví, vrhli jsme se na další obraz, který byl asi ten nejrychleji natočený. Vzal jsem si kameru a Verču a šli jsme se schovat na dámské záchody. Během deseti minut jsme měli natočený naštvaný příchod Evy na záchod, kopnutí do dveří a pak umučený pohled na sebe samu v zrcadle.
Ve škole jsme skončili a mohli jsme jet natáčet další obrazy na most. Bohužel jsem ale až při stříhání videa našel jednu obrovskou chybu: Tomáš už byl po přeměně, když se pokusil přimět Martinu k jednání tím, že před jejíma očima spáchá sebevraždu. Na videu je ale Tomáš oblečen do starého oblečení. Nevadí.
Jako první se natáčel umučený běh k zábradlí a brekot Martiny. Abych to mohl natočit, musel jsem přelézt přes zábradlí a viset z mostního pilíře nad vodou. Pro jistotu jsem byl jištěn popruhem, abych nespadl. Pak se natočil naštvaný pohled Martiny se svou partičkou ve středu mostu a Martiny výběh, když vidí Tomáše skákat přes zábradlí mostu. Poté se natočil náš společný polibek, který se musel natočit pouze a jen jednou, jelikož se na to Karel nemohl vůbec dívat, ač doteď nechápu proč. Bohužel při stříhání jsem zjistil, že tam jsou strašné chyby: V zadu se prochází dva lidé jen v tílku a s bundou kolem pasu, zatímco my natáčeli zimu zahalenou sluncem. A jelikož Martina nemohla brečet, nakapala si trochu matonky do očí, a v záběru je vidět stojící flačka u zábradlí. Naposledy se natáčel běh Tomáše a jeho přeskočení zábradlí a nakonec samotný dopad Tomáše do řeky. Prozradím jeden fígl: Tomáš, kterého jsem hrál já, na mostě ve skutečnosti nebyl a neskákal, jelikož jsem celý ten obraz natáčel já. Do řeky místo mě skočil jeden obrovský šutr, který někde našel Mirek a dotáhl ho až do středu mostu.
Den se pomalu krátil a my stále neměli všechno natočené. Museli jsme ještě zvládnout mileneckou dvojici na hrázi proti velké vodě s několika rourami, škrcení bratra Mirka a nakonec seskok Martiny z půdního okna.
Bohužel baterka v kameře došla, když jsme byli na hrázi, takže blízký záběr jsme natočit nestihli.
Den se krátil a slunce pomalu začalo zapadat. Z toho důvodu jsme se rozhodli natočit seskok Martiny z okna. K tomu jsme ale potřebovali vytvořit figurínu, kterou bychom mohli shodit z okna.
Měl jsem problém do toho okna Lídu vůbec dostat, ale nakonec se to povedlo. Pro jistotu byla jištěna lanem – ve videu to vypadá komicky až příšerně, ale co se dá dělat. Nerad bych, aby si Lída ublížila a to byla jediná možnost. Přála si, abych to natočil co nejrychleji, jelikož se strašně bojí, a já jí to přání splnit musel. Pak už jsme natáčeli jen shazování figuríny.
Poslední obraz toho dne byl asi nejzábavnější. Možná proto, že to byl poslední obraz a znamenalo to úplný konec natáčení, nebo proto, že na nás rodiče povykovali, abych Mirka neuškrtil. Mirek mě přitom ale pobízel, abych se nebál a přitlačil ještě víc.
Pak už jen zbývalo videa natáhnout do počítače a stříhat a stříhat. Při konečném výsledku po sestříhání videí jsem zjistil, že ten hlavní je příliš dlouhý. Nazval jsem ho tedy oficiálním trailerem a ve střižně vytvořil ještě další tři mnohem kratší. Na všechny trailery se můžete podívat na stránkách románu v tomto článku ZDE.
HRÁLI:
Otec – Tomáš Lörincz
Robert – Petr Včelař
Tomáš – Tomáš Lörincz
Martina – Lída Včelařová
paní ředitelka – Libuše Hippmannová
VEDLEJŠÍ ROLE:
kamarádka Eva – Veronika Mlinařičová
bratr Mirek – Miroslav Němec
Pepa z party – Lukáš Lörincz
Mirek z party – Miroslav Němec
Veronika z party – Michaela Vozková
dvojče Petra – Veronika Mlinařičová
KOMPARZNÍ ROLE:
učitel – Lukáš Lörincz
žák – Tomáš Zadina
žák – David Řezáč
žák – Petr Včelař
žák – Michal Auersvald
žákyně – Ivana Volfová
žákyně – Monika Zebischová
žákyně – Aneta Zebischová
…a VŠICHNI tito lidé se mohou těšit na odměnu v podobě VÁNOČNÍHO DÁRKU…
…ovšem jen pokud přežijeme konec světa 21.12.2012…