Max Factor

Už je to celkem dlouho, kdy jsem naposledy natáčel reklamu na Max Factor. Tenkrát to byl jeden z mých prvních komparzů a všechno se odehrávalo v ateliérech na Barrandově. Všichni jsme jen seděli v obecenstvu a měli na sobě obleky.

Když mi tentokrát přišlo, že jsem byl vybrán na natáčení reklamy v den 15.12.2011, bylo mi hned jasné, že budu muset být v obleku a všechno se bude odehrávat v ateliérech.

Nebyl jsem od pravdy daleko. Přesně takové požadavky mi přišly SMSkou a já pak ráno prvním autobusem vyrazil do Prahy. Přijel jsem v obleku, ale když jsem dorazil do kostymérny, řekli mi, že bych se hodil na backrounda a ihned mě převlékli do svých kostýmů. Proč jsem se tedy tahal s tím oblekem? Ještěže jsem v něm byl oblečen.

Během deseti minut ze mě udělali úplně jiného člověka. Nestačil jsem zírat. Nasadili mi také stejné brýle, které jsem si nedávno zkoušel v jednom obchodě a usoudil jsem, že mi vůbec nesluší. Ale všichni ostatní ze mě byli hotoví. Že prý jsem nádherný a vypadám skvěle a moc mi to sluší. Každý si myslel, že je to mé oblečení a divili se, když jsem jim řekl, že ne. Sranda byla, když si mě ale také dost lidí pletlo se Sámerem Issou. Bože! To snad ani není možný! Vždyť jako on nevypadám! – Klidně bych mohl být jeho dublér… o tom mě přesvědčovalo hodně lidí.

Nasnídal jsem se, ale pití jsem si nestačil vypít a už jsem šel na plac. Jako backround jsem na tom byl skvěle. Byl jsem mezi vybranými, kteří jsou i v zákulisí a prochází přímo před kamerou. Když jsem pak zhlížel záběry, já v nich byl vidět nejvíce. Což je samozřejmě super. Aspoň pro mě.

Pak jsme se přesunuli k molu do obecenstva, kde jsme měli nehnutě sedět a sledovat modelku. Když jsem tam přišel, zjistil jsem, že pro mě není místo. Byl jsem rád. Ztratil jsem se tedy v našem zázemí a vzal jsem si koblihu, která tam zbyla. Ale moc dlouho mi to nevydrželo. Po hodině mě zavolali na plac a našli mi jednu volnou židli. To sezení bylo opravu unavující. Neustále jsem tam usínal. Nakonec jsem usnul a ani nevím, za jak dlouho jsem se probudil, ale zjistil jsem, že ležím na židlích a jsem v ateliéru úplně sám. Až na jednoho, co tam seděl a četl si knihu. Ptal jsem se, co se děje, co jsem prošvihl a on mi odpověděl, že oběd. Utíkal jsem do našeho zázemí, kde už na mě zbyly jen suché housky. Pak jsme měli asi hodinovou pauzu. Já jsem si odskočil a pak si šel sednout do mezipatra na křeslo. Když nás volali na plac, zjistil jsem, že jsem propásl i svačinku.

Natáčení probíhalo úplně stejně. Nic se neměnilo. Pořád jsme jen koukali na modelku. Měnilo se pouze postavení kamer. Tudíž další spoustu hodin přeskočím a dostávám se k úplnému závěru natáčení. Utíkal jsem se převléknout a pak honem do našeho zázemí. Nechal jsem se vyplatit a koukal jsem na stůl, kde byl plný tác baget. Po celém dnu jsem byl dost vyhládlý, takže jsem se na ni opravdu těšil. Jenže než jsem se oblékl a schoval do batohu své věci, přišel kuchař, který vzal tác a vysypal ho do koše. No nic. Nejedl jsem tedy celý den a já hladový spěchal na MHD, protože jsem musel stihnout autobus ve 20 hodin

ze Zličína do Plzně. Naštěstí jsem ho stihl, ale poslední místo mi vyprodali přímo před nosem u autobusu. Pak jsem ale zaslechl, že někdo svou jízdenku stornoval a já se mohl svézt domů.