Sorgenia

4. srpna 2011 jsem se zúčastnil natáčení reklamy na italskou energetickou společnost SORGENIA. Nástup na natáčení se mi velice líbil, neboť jsem se aspoň mohl vyspat. Měli jsme být v 8:30 na Hlavním nádraží vedle Pošty. Sranda ale byla v tom, že nikdo z nás nevěděl, kde ta Pošta je. Napadlo mě, že by to mohla být Fantova kavárna. Pár nás tam vyrazilo a ano, bylo to tam. Opět jsem se na natáčení sešel s Adélkou a Markem z předchozího natáčení.

Všichni tři jsme si šli sednou se snídaní ke stolu, abychom se posilnili. Překvapivě jsme měli párky s rohlíkem. I když musím podotknout, že jsme také dostali každý po jedné koblize. Adélka žádnou nechtěla, vzal jsem si tedy za ni.

Pár minut nato jsme seděli venku před hlavním vchodem a vtom přišla SMS z agentury: „Pokud nevíte, kde máte sraz, je to FANTOVA KAVÁRNA!“ – Celkem jsme se všichni pobavili, když nám přišla hodinu poté, co jsme tam už všichni byli.

Pak jsme se jak jinak než nudili. Všichni tři jsme pokračovali v konverzaci z předchozího natáčení Nationwide – tudíž vztahy a sex. Adélka se pochlubila super zprávou, že se svým přítelem je na tom víc než skvěle, Marek se zmínil o tom, že je vše stejné jako před pár dny a já se svěřil s problémem, že mi kluk mého srdce od předchozího dne nepíše a nevím, co se děje. Že napsal, že má hodně práce a pak se za celý den už vůbec neozval. Když vtom náhle dorazila SMS. Zahřálo mě u srdce, když jsem zjistil, že je od Martina. Ale nálada mi hned poklesla, když jsem zjistil, že je bez ranního pozdravu, a když jsem si přečetl zbytek… nedalo se to nepřečíst i oběma kamarádům.

„Nic jsi neudělal. Jen mám zase nějaké období depresí a potřebuji mít teď chvilku času jen pro sebe. Nechci, aby to vyznělo zle, ale rád bych omezil naše dopisování. Jsem složitý člověk. Přeji příjemný zbytek dne.“

„Taky přeji příjemný den,“ odpověděl jsem pouze a všichni jsme čuměli jak vyorané myši. Co tím myslel? Adélka mi poradila, abych počkal, dokud nenapíše on jako první. Abych nedolézal. Poslechl jsem ji a dál jsem Martina neřešil.

Po chvíli se k nám přidala i Anetka a Gábina. S Anetkou jsem také natáčel předchozí reklamu.

Minuty se vlekly a my nevěděli, jak se zabavit. Museli jsme si jen povídat a povídat. Až najednou kolem nás procházela produkce a namátkově rozdávala papírky s čísly. Nikdo nevěděl, co to znamená. Však za pár minut jsme se to dozvěděli. Byli to vybraní, kteří šli natáčet už pár minut poté, zatímco my ostatní stále seděli a čekali. Adél si k nim přizvali také, aniž by číslo dostala, ale nakonec nešla, protože tato parta měla zůstat do půlnoci, ale Adélka potřebovala končit už v osm večer.

Sranda byla, když my, kteří jsme se celou dobu jen nudili a kecali, jsme se k obědu dostali jako první. Ti ne-šťastlivci, kteří natáčeli, se k jídlu dostali, až když jsme se všichni ostatní najedli.

Líbilo se mi, když přišla produkční a řekla: „Tak vám přeji všem dobrou chuť a po obědě vás snad budu potřebovat.“

Jakmile jsme naše žaludky nasytili, šli jsme opět odpočívat ven před nádraží. Tentokrát jsme si sedli k oknu. Celá partička k sobě a ještě se k nám přidal i Martin, který se zmínil o tom, že má kamaráda dole ve vestibulu na nádraží, který taky shání nějakého stálého partnera a stále nic. Řekl jsem si, proč se na něj nejít do obchodu podívat, když se mi Martin za celou dobu vůbec neozval. Vyrazil jsem tedy s Anetkou na záchod, který jsme měli zdarma, a pak hned do obchodu. Neměli jsme na něj štěstí, ale nevadí, prošli jsme si aspoň všechny ostatní obchody s oblečením.

Když jsem se vrátil a usedl k oknu, náhle se kolem mihl kamarád a kolega spisovatel Miroslav Oupic. Už od rána jsem věděl, že tam je, neboť jsem jeho jméno zahlédl na listině komparzistů, ale za celé dopoledne jsem na něj neměl štěstí. Nakonec si mě našel a probrali jsme všemožné. Hlavně vydávání knih, nové nakladatelství, které mi bylo doporučené, a sponzor, který sliboval hory doly, až se odmlčel. Až si nás konečně zavolali na plac.

Nemohu popisovat, co se dělo vepředu, protože mě jeden postavil dozadu, druhý mě šoupl zas doprostřed, třetí si pro mě přišel a odvedl až do popředí a tam mi pak řekli, že jsem moc světlý, a proto musím jít co nejdál, abych nebyl moc vidět. Přišlo mi to celkem vtipné, když mi v SMS přišlo, že si máme vzít letní pestré oblečení (ne černou a jinou tmavou barvu), ale všechny ostatní oblékali do černých sak a jiných tmavých šatů.

Na akci jsme se procházeli chodbou stále dokola.

Každou chvíli jsme chodili ven na nástupiště, abychom si odpočinuli. Pak najednou zazněla akce a my slyšeli obrovskou ránu a náhle světla v chodbě opravdu hodně. Totiž zabedněné, zakryté veliké okno, se silou větru odbednilo. A všechna světla odlítla až k silnici. Už jsem si myslel, že se kvůli tomu oddálí natáčení, ale produkce se na to vyprdla. Za chvíli se totiž stejně setmělo.

Bylo chvíli před osmou hodinou a já Adélce četl báseň, kterou jsem složil.

„To snad není možné! On ti nenapíše přítel a ty na to složíš báseň?“ divila se mi Adélka. Ale proč ne? Za celý den mi nenapsal a já nevěděl, co se děje. Odbila osmá hodina a Adélka už byla tatam. My jsme podle plánu měli končit v půl deváté, maximálně v devět.

Bohužel pár lidí, kteří už nemohli zůstat dále, pustili o půlnoci domů. Samozřejmě mezi nimi byl i Marek, který je k vidění v kino reklamě na Cinema City v hlavní roli. Když mohl dělat šaška v obleku slepice, proč nemohl zůstat s námi déle?

Čas se snad vůbec nehýbal. Po pauze jsem se dal konečně dohromady s Mirkem, abychom si mohli popovídat a společně s Anet a Gábinou jsme chodili i ven na nástupiště. Po dlouhých 14-ti hodinách jsme objevili noční kouzlo světel před plátnem v chodbě.

Opravdu už jsme nevěděli, jak dál. Všichni jsme byli unavení. A když odbila třetí hodina ráno, pustili další polovinu ze zbývajících komparzistů domů. My zbylí jsme si šli lehnout ke kavárně. Sranda byla, že všichni usnuli a pak produkce chodila a budila nás, že už jsou připraveni k natáčení.

Je teda fakt, že při natáčení scény, kdy jsme se měli živě lekat, opravdu jsem se lekali a ještě jsme si my čtyři z toho dělali srandu, jak se budeme lekat… ale pak už únava opravdu padala až zemi i s těly. Skončili jsme až v šest ráno a byli jsme šťastní. Já pak sedl na autobus a odjel domů.

A jak to dopadlo s Martinem? O pár dnů později jsem zjistil, že ta deprese je můj bývalý přítel, který mi Martina přebral. V ten den byli spolu.