TRESemmé

Už je to několik dnů, kdy jsem se zúčastnil natáčení reklamy na vlasovou kosmetiku značky TRESemmé. Natáčení mělo probíhat v neděli 16.10.2011, proto jsem si myslel, že do Prahy vyrazím až v sobotu večer. Problém ale byl, že mi volali o den dříve, zda bych nemohl dorazit v sobotu na kostýmní zkoušku. Tak řekl jsem si, že je jedno, zda pojedu dopoledne nebo večer. A navíc, takhle bych aspoň měl proplacenou i cestu do Prahy a zpět.

V sobotu jsem tedy vyrazil do Prahy a ve 13 hodin jsem se nacházel v hotelu IBC na Florenci. Byl jsem překvapen, když jsem dorazil a paní kostymérka mi oznámila, že teď mají pauzu na oběd, abych se tedy šel najíst do štábního cateringu. Tohle se mi nikdy nestalo. Naštěstí jsem se tam potkal se známým, šli jsme se tedy najíst. Ani ve snu by mě nenapadlo, že pojedu na kostýmní zkoušku a rovnou se u této příležitosti nacpu k prasknutí. Aspoň jsem ušetřil za jídlo a nemusel jsem se po ničem ohlížet. Ani nevím, co jsem to jedl, ale zaručeně mohu říct, že jsem to v životě ani neviděl.

Asi po hodině mě navlíkli do svetru a kostýmní zkouška skončila. Byl jsem rád, že jsem mohl zmizet, protože mě čekali zájemci o knihu, kterou jsem potřeboval předat z ruky do ruky. Však když jsem byl u prvního zájemce a předával mu svou knihu, volali mi z agentury, zda bych nemohl dorazit zpět do hotelu. Bohužel jsem ale nemohl a navíc by mi stejně nic nedali.

Druhý den probíhalo natáčení od osmi hodin ráno. Bylo pro mě velmi potěšující, když jsem zjistil, že já a můj kolega jsme byli vybraní z celého komparzu, kteří dostali menší roli – slyšel jsem, jak nás označovali termínem „komparzní epizodka“. Vždy jsem byl j
en komparzista a teď jsem byl opravdu šťastný. A nejvíce mě bavilo, když všichni natáčeli a já s kolegou jsme seděli v jídelně a jedli a jedli a jedli…

„Ty bláho! Si děláte srandu ne? My tam venku mrznem a vy se tady roztahujete v teple!“ vynadala nám Adélka s úsměvem.
„Nám se to docela líbí,“ odpověděl jsem.
„Si ani neumíte představit, jaký máme hlad,“ pokračovala Adél.

„No, to asi ne,“ usmál jsem se a povídal dále, „my už totiž měli tři snídaně.“

Ani jsme se nenadáli a už byl oběd. Sotva jsme s kolegou strávili plná břicha snídaně a už jsme měli obědvat? Ale co? Nějak to strávíme. Po obědě ale dále natáčel jen komparz. Však po chvíli  přišla řada i nás dva a poslali nás do maskérny. Kamaráda jen napudrovali a odešel, u mě to bohužel nestačilo.

„Kadeřník, který u kadeřníka nebyl snad 100 let!“ posteskla si maskérka a hned mě předala do rukou nějakého maskéra. Nechal jsem mu volnou ruku, ať si se mnou udělá co chce. Opravdu jsem vypadal strašně. Dlouhé vlasy, které překrývaly uši a absolutně neupravené, zplihlé.

Netrvalo dlouho a už jsem slyšel údiv v komentářích ostatních maskérek. Jak ty chválily mého maskéra.

„Dejte mi do rukou kámen a já z něj vytesám diamant!“ pronesl sám a ještě dodal: „Teď jsi pořádný fešák. Jen se na sebe podívej!“

Nestačil jsem zírat. Opravdu ze mě udělal diamant.

Pak už jsem šel na scénu, při níž jsem zjistil, že jsem vedlejší kadeřník hned vedla hlavního herce. Měl jsem česat, lakovat a upravovat vlasy. Snad jsem to nějak zvládl. Ale komu jsem se moc líbil? Hlavnímu herci. Neustále na mě mluvil anglicky. Prý mě zdravil, říkala Adélka, která byla má zákaznice a pokoušela se navázat s ním komunikaci, neboť jsem mu nerozuměl. Jediné, co jí řekl, bylo: „Teď se nebavím s tebou, ale s ním!“

Docela nás to pobavilo.

Užili jsme si opravdu moc zábavy, akorát problém byl v tom, že jsme skončili v osm hodin večer a já musel odvolat dalšího zájemce o můj román. Bylo pro mě přednější stihnout poslední autobus do Plzně, než abych musel v Praze zůstat ještě další noc.

Tom Lery

Propagujte i svojí stránku