Všiváci

V sobotu jsem měl natáčet po dlouhé době český film – Všiváci. Problém byl ale v tom, že nástup se plánoval na 7:15. Když jsem si pak uvědomil, že v ten den večer slavím moje a kamarádovy narozeniny v Plzni, začal jsem pochybovat, zda je správné jít natáčet. Šéf z agentury mi ale řekl, že se nemusím ničeho obávat a že autobus ve 20 hodin určitě stihnu, jelikož se to natáčí v nemocnici a že je to český film, takže se s tím tak babrat nebudou.

Nakonec jsem to riskl a v sobotu 14. července jsem se objevil ve vojenské nemocnici. Trochu jsem se zhrozil upozornění, ať si s sebou vezmu něco k jídlu, neb snídani ani oběd nedostaneme, nakonec ale snídaně byla vcelku bohatá.

Netrvalo dlouho a už ve stanu stála kostymérka a vyzvala dívku vedle mě za sestru a mě za doktora. Když jsem se šel převléknout, dostal jsem kalhoty, tričko a plášť. Jako jedinému ale nechali vlastní boty. Že prý jsou skvělé a jako bych snad věděl, co budu natáčet. Ostatní oblékly za pár minut a už jsme šli tři doktoři a jedna sestra na plac. Objevili jsme se v dlouhé chodbě, kde nás rozmístili a na Akci šli dva doktoři neblíže u kamery proti mě, já z druhé strany procházel ke kameře a po cestě jsem potkal sestru, které jsem něco začal vysvětlovat a pak jsem pokračoval dále v cestě. Kamera jinak natáčela dva herce: Jiřího Langmajera, který nemohoucí seděl na kolečkovém křesle a nějaký doktor ho táhl rychle pryč. Natáčení trvalo asi jen půl hodiny a už jsme byli vysláni zpět do stanu. Od té doby jsem jen spal a spal a četl a zase spal. Za tři dny jsem přečetl celkem 260 stran v knize o 530 stranách.

Už jsem myslel, že na plac nepůjdeme, neboť Bohouš s Terkou se vrátili v civilním oblečení. Bohužel jsem ale zjistil, že skončili jen oni a my všichni doktoři jsme šli na jinou scénu. Chvíli jsme tam museli stát, než něco vyřeší. Celkem mě pobavilo, když dovnitř vtrhla nějaká žena a zabočila hned do dalších dveří. Za moment byla zpět a procházela kolem mě a sestry. Slušně pozdravila a my jí odpověděli. Ona procházela dál do chodby plné filmařské techniky.

„Myslíš, že mě zdravila ze slušnosti, nebo proto, že jsem doktor?“ zeptal jsem se sestry.
„Asi proto, že jsi doktor,“ utvrdila mě v mém smýšlení.

To už se ale žena vracela zpět. Další dva doktory k ní blíže přehlídla a přišla až ke mně s dotazem: „Jak se tady dostanu na gynekologii?“
„Tak to bohužel nevím, já nejsem doktor ale herec,“ odpověděl jsem jí s úsměvem. Ona prohodila táhlé Aháá a s úsměvem odešla zas chodbou za námi.

Už mě nebavilo tam stát a čekat na Akci, až se najednou ozvalo, že Jiří Langmajer nějak nemůže pokračovat v natáčení a že se to natočí až další den tedy. Měl jsem radost, neboť to znamenalo konec natáčení a rychle jsem utíkal na autobus. S velkými potížemi ale přesně na čas jsem se objevil u autobusu celý zpocený a odjížděl do Plzně na oslavu.