VyVolení

Jak již všichni víte, chystá se čtvrtá řada oblíbené reality show VyVolení. Vše je v plném proudu, co se výběru moderátorů, vyhlašování castingů a stavění vily týče. Nepochybuji o tom, že všichni víte, že se na televizních obrazovkách v roli hlavního moderátora objeví opět Tereza Pergnerová, která naposledy moderovala velmi úspěšnou reality show Farma. Celá vila se staví na polích Barrandova a bude velmi prostorná – kéž bych v takové jednou mohl bydlet. A teď je na řadě se zaměřit především na účinkující na castingu. Castingových kol bylo celkem dost a mně dne 23. července přišla pozvánka na casting, který se pro mě konal 28. července. Zároveň ale po mně chtěli vyplnit velmi peprný dotazník.

Kolik partnerů už jsi měl/a/?
   Kolik vztahů už jsi měl/a/?
   Jakou máš vzpomínku na první lásku?
   Jaký je tvůj oblíbený nápoj?
   Jaké je tvoje oblíbené oblečení?
   Jaká je tvoje nejoblíbenější erotická poloha?
   Jsi v posteli hravý/á/?
   Máš zkušenosti s análním sexem a máš ho rád/a/?
   Jaký máš právě teď pocit?
   Už jsi měl milostný vztah s více partnery?
   Už jsi měl sex proti své vůli?
   V co věříš?
   Co pro tebe znamená štěstí?
   Co si o sobě myslíš?
   Jak se vidíš, co se postavy a vzhledu týče?
   Jak se vidíš za 10 let?
   Jaký máš vztah se svými rodiči?
   Co tě v poslední době nejvíc potrápilo?
   Co vlastníš nejhodnotnějšího?
   Jsi vůdčí nebo spíše podřizený typ a jak se projevuješ?
   Co uděláš, když se ti někdo líbí?
   Jak řešíš cizí agresivitu?

Myslím, že nikoho z vás mé odpovědi nezajímají, proto je všechny přeskočím. Jen musím říct, že jsem si při odpovídání připadal, jako bych snad ani nešel do VyVolených, ale do nějakého porno filmu.

Ráno 28. července jsem vyrazil vlakem do Prahy na Hlavní nádraží, odkud jsem to měl jen půl hodiny pěšky do hotelu Olšanka, kde se celý casting konal. Když jsem tam dorazil s hodinovým zpožděním, neboť mě můj přítel jaksi opomenul vzbudit, ač věděl, že brzy ráno odjíždím do Prahy (hlavně že seděl u počítače a hrál hry), všiml jsem si, že tam moc lidí nečeká. Stoupl jsem si někam stranou mimo pohledy kamer, které zrovna natáčeli nějaký pár, který se potkal právě na tomto castingu – ona zpívala a on do toho tancoval. Ani mě nepřekvapilo, že se ten kluk do druhého kola dostal, když tam dělal strašné skopičiny.

Když kameramani konečně odešli, přistoupil jsem ke dveřím, abych se zeptal, jak to vlastně probíhá. Muž ve dveřích mě zastavil a vrazil mi do ruky papírek s logem VyVolených a číslem 9. Pak dodal, že mám přijít v jednu hodinu na casting. Moc mě to nepotěšilo, ale vzhledem k tomu, že to bylo kousek do Flóry, vyrazil jsem tam, abych se schoval před neskutečným horkem.

Ve 13 hodin jsem byl zpět u dveří, do nichž jsem tentokrát vkročit mohl. Posadil jsem se na jednu z mnoha řad židlí po stranách a čekal, až přijdu na řadu k registraci. Netrvalo to ani půl hodiny a už jsem seděl u jedné velmi staré paní, u níž jsem se divil, že počítač vůbec dokáže zapnout, natož s ním pracovat. Zatímco ostatní kolem mě četli nějaké podmínky, vyplňovali různé dotazníky, vypisovali své iniciály, já jen podepsal svolení, že mě mohou ukázat v televizi, a pak jsem přešel ke stěně, kde si mě s hrozně dlouhým číslem na hrudi vyfotili. Teď jsem mohl přejít do čekací místnosti ke komisi číslo 3.

Při čekání jsem si vzpomněl na všechny ostatní castingy, jak všechno strašně dlouho trvalo, a tak jsem si vytáhl knihu a začetl se do ní. S potěšením však musím konstatovat, že jsem nedočetl ani třetí stranu, když si mě pozvali ke komisi. Někdo tam chodil po jednom, jiní po třech, my jsme tam šli po pěti a první úkol spočíval v tom, že jsme se měli vtěsnat na čtyři židle vedle sebe.

Jako první s představováním začal muž sedící vedle mě. O sobě řekl jen tři krátké věty a pak začal mluvit o tom, proč se přihlásil do VyVolených a že to byl jeho sen už dřívě a vlastně vždy, ale zdravotní problémy mu to nedovolily… a další hromadu keců, které nejspíš vůbec nikoho nezajímaly. Já jsem se představil jako druhý, neboť jsem seděl hned vedle něj.

„Já se jmenuji Tomáš Lörincz a přijel jsem z Plzně, kde studuji právnickou fakultu. Je mi 23 let… ježíš, omlouvám se, už 24 let,“ opravil jsem se, což všechny přítomné dost rozesmálo. „No, tento měsíc jsem měl narozeniny a ještě si nemohu zvyknout na nové číslo,“ pokusil jsem se to s úsměvem na tváři vysvětlit. „A pokud chcete vědět, proč jsem se vůbec přihlásil do VyVolených, tak je to především proto, že se chci zviditelnit. No… a dál nevím, co bych asi tak řekl.“
„Já koukám, že jste hodně aktivní muž a máte toho za sebou spoustu, aspoň podle toho, co tu čtu,“ ujal se slova jeden z komise sedící na kraji stolu vlevo. „Povězte nám něco o svých úspěších.“
„A které máte na mysli?“
„Třeba nám řekněte něco o Talentech. Kam až jste se dostal?“ vyzval mě ten samý muž.

Pověděl jsem mu, jak všechny takové castingy vlastně probíhají a jakým stylem jsem se dostal do Divadla, kde ze mě udělali naprostého pitomce a že se k mé osobě jako jediné vůbec nevyjádřili, zda postupuji nebo ne. Všichni na mě zírali s otevřenou pusou a nechtěli tomu uvěřit, dál se ale už nevyptával a přešlo se na dívku vedle nás, která řekla jen své jméno a věk a pak dodala: „No a už nevím, co bych dál řekla.“
„Nevadí, v tom případě postoupíme k další slečně vedle vás,“ vyzval porotce čtvrtého adepta na VyVolené.
„Jako skutečně?“ nemohla tomu další žena v pořadí uvěřit. Když jí to komise potvrdila, začala mluvit o sobě a že jejím zaměsnáním jsou erotické služby na internetu přes web cameru. Zrovna v tu dobu dovnitř vlezl celý štáb s kameramany a ona vyprávěla, jak takové věci probíhají a že je to pro ní spíše koníček než práce. Já jsem se musel stydět za ní, proto nebylo divu, že jsem zrudnul jako rak ve vroucí vodě. Toho se všiml jeden z komise a prohlásil: „Koukám, že Lery se nám trochu červená. Co kdybychom zahráli jeden takový rozhovor, abychom si to mohli živěji představit?“
„Já v tom nevidím žádný problém,“ přijala nabídku žena po mé levé ruce. „Ale sama na to asi stačit nebudu.“
„Já si myslím, že bychom mohli vyzvat tebe a Leryho, abyste nám tady jeden erotický rozhovor předvedli.“
„Cože?“ zarazilo mě to. „Já? Proč já? Já tohle vůbec neznám a tohle by byla naprostá premiéra,“ začal jsem se bránit.
„Myslím si, že pro všechny tady by to byla premiéra a aspoň si to naživo vyzkoušíš a budeš o to bohatší do budoucnosti,“ odpověděl mi ten samý porotce, aniž by pochopil mou narážku.
„To je sice hezké, ale co z toho budu mít?“ vyslovil jsem, ale má slova se ztratila v hluku šoupajících se nohou po celé místnosti a radostného posmívání porotců a kameramanů.
„Tak začněte,“ vyzval nás porotce, když jsem stále u stolu, na němž žena klečela a čekala, co ze mě vypadne.
„Já ale vůbec nevím, co mám říkat a dělat,“ zasmál jsem se a rozhlédl se po okolí, abych od někoho mohl chytnout nějaký nápad. To se nestalo.
„Tak mi třeba řekni, že bys rád viděl mou lasturku,“ poradila mi žena.
„Ježíš, jenom to ne!“ zasmál jsem se. „U mě jste skutečně mimo… tohle je pro mě naprosto poprvé, co se žen týče.“
„Počkej, ty jsi jako na chlapy jo?“ zeptala se mě žena na stole.
„No samozřejmě!“ přitakal jsem a čekal, že se díky tomuto vyhnu celému divadlu.
„Takže ty jsi gay, jo?“ zvýšila hlas o několik stupňů a usmívala se. „Takže ty o ženském přirození vůbec nic nevíš, jo? Třeba že je rozdíl mezi třešničkou, švestičkou a hamburgrem…?“
„Ty to ještě takhle rozděluješ?“ podivil jsem se.
„No jasné,“ přikývla a s úsměvem mi začala popisovat rozdíl spočívající v nějakých velikostech stydkých pysků a nevím, čeho všeho okolo. Nakonec došla na hamburger, který popsala tak, že se mi z toho začal zvedat kufr.
„No fuj! Tak to je asi to nejhnusnější co?“
„To je právě to nejlepší, co se všem strašně líbí!“ oponovala mi žena na stole, která se začala svíjet v rozkoši.
Rozesmál jsem se a zrudnul ještě více. „Aspoň víte, že o tomhle vůbec nic nevím.“
Pak jsme pokračovali dál, až jsme došli na její piercing v pupíku a dva na dámském přirození… Pokoušel jsem se dostat k tomu, aby mi to ukázala, ale to už mezi nás vkročil poslední muž v řadě z adeptů, zda by se nemohl přidat.

Měl jsem radost, že mě zachránil, proto jsem odešel, ale žena na mě zavolala, abych nikam nedocházel, že zvládne i dva najednou. Někdo z řad porotců mě však poslal posadit se na židli, jelikož jsem jim překážel ve výhledu.

Erotický rozhovor muže se ženou nabíral obrátky, které dostaly tak rychlé otáčky, že žena najednou tancovala nahá na stole se sundaným tričkem a sukní a muž pod ní stál, čuměl jak prase a slintal jak liška se vzteklinou – samozřejmě byl také nahoře bez. Musím přiznat, že jsem se díval, ne však na toho muže, ale na ženu na stole. Sice mě to nevzrušovalo, ale v porovnání s mužem pod ní to byl mnohem příjemnější pohled.

Po chvíli celou akci konečně ukončili a oba si opět usedli mezi nás.
„Se omlouvám, že jsem to pořádně nerozjela,“ vyslovila najednou již oblečená žena, která zrovna usedala na svou židli. „Na kameře jsem sama v místnosti a tady jsou na mě čtyři chlapi.“
„Já jich tady tedy vidím víc, aspoň devět,“ ozvala se najednou dívka mezi mnou a tou ženou.
„Ale to je štáb, ty nemůžeš počítat, pro ně je to práce,“ vysvětlovala své nízké počty.
„A Leryho taky počítat nemůžeš,“ ozval se jeden z komise, který seděl přímo naproti mě. Všechny včetně mě to velmi rozesmálo. Jakmile se pak ještě představil poslední muž v řadě a začal kecat o nějakých nesmyslech v obchodování, rozpustili nás až na tu dívku uprostřed. Myslel jsem, že si ji tam nechali jen kvůli tomu, že jako jediná za celou dobu kromě svého jména a věku neřekla nic jiného. Počkal jsem, až vyleze ven, ale když se tak stalo, neměla vůbec čas se se mnou bavit,  že prý má někam urychleně odejít.

Když casting skončil, sešel jsem se s jedním z mých kamarádů opět ve Flóře, kde jsme poseděli, pokecali a kde jsem mu konečně po dlouhých měsících mohl předat můj první román Jedna stačí!: Jeden svěděk. Seděli jsme tak dlouho, dokud jsem nemusel odejít na poslední vlak, na nějž mě doprovodil.

Druhé kolo bylo pro ty, komu by se mailem ozvali, že postupují, mně však žádná pozvánka nedorazila.