Abreva

Je to asi dva roky, kdy jsem naposledy natáčel od komparzní agentury DeeDee. Párkrát mi přišla nabídka natáčet reklamu, ale nikdy si mě nevybrali. Proto, když mi přišla nabídka natáčet reklamu na Abrevu, potvrdil jsem, že zájem mám, ale nedával jsem tomu vůbec žádné šance, že bych mohl být vybraný. Překvapilo mě, když mi najednou zvonil telefon z agentury DeeDee. Když jsem ho zvedl, zeptala se mě nějaká slečna, zda mi dorazila SMS, že jsem byl vybrán a nepotvrdil jsem natáčení. Odpověděl jsem, že jsem ji ještě nečetl. A ona místo toho, aby mi rovnou řekla, co a jak a zapsala si mě, řekla, že si ji mám ihned přečíst. Trochu jsem to nepochopil, ale budiž.

Nechtěl jsem s sebou tahat nějaké cool oblečení, sáčka nebo něco podobného, jak tam bylo napsané, odjel jsem prostě v bílém tričku a bíločervených kraťasech s bílými tenisky. Do báglu jsem si hodil černé kalhoty a černou košili s barevnými pruhy.

tom lery abrevaDo Prahy jsem musel odjet už den předem, jelikož jsem měl mít nástup v 5 hodin v nějakém divadle poblíž metra Vltavská. Nejdříve jsem zjišťoval, jak mi to jede a byl jsem nemocný z toho, že nic extra, že budu muset vstávat už ve 3 hodiny ráno. Proto mě také potěšilo, když mi přišla SMS s dotazem na mou adresu, aby mě mohli ráno vyzvednout. Všechno jsem tedy zavřel a o nic se nestaral. Bohužel ale po pár minutách dorazila zpráva: „Omlouváme se za zmatky, ale odvážíme jen ženy. Muži se na natáčení dostanou sami.“ – To už mě tolik nepotěšilo.

Večer v 22 hodin jsem ulehl, ale nemohl usnout, jelikož jsem noční tvor. Spíš jsem tak přemýšlel a dumal nad vším možným a najednou jsem si uvědomil, že mám bílé boty k černému oblečení a zapomněl jsem si pásek do kalhot… Pak jsem zas ležel a čekal, až usnu a ono nic. Nějak jsem to přečkal do tří hodin ráno, kdy mě Kája pro jistotu prozváněl a vyrazil jsem na dalekou tramvaj, jelikož kolem mé chatky noční autobusy nejezdí. K divadlu jsem se dostal akorát na čas a divil jsem se, když jsem nikde nikoho neviděl. Stoupl jsem si ke dveřím a čekal, zda se bude něco dít a zda někdo dorazí. Nakonec přišel chlap z cateringu, kterého jsem se zeptal, kam mám jít. Poslal mě na opačný konec budovy, kterou jsem musel celou obejít a jít do maskérny. Když jsem tak učinil, nikdo nikde nebyl až na člověka z cateringu u štábního stanu. Ten mě zase poslal zpět dolů. Když jsem po dvaceti minutách bloumání dorazil zpět ke dveřím, kde jsem chvilku před tím stál, už tam na mě čekal náš koordinátor se slovy: „No konečně!“ – Jen jsem se usmál a řekl mu: „Tak když mě taháte po všech čertech?“

„Vždyť se nic neděje. To je naprosto v pohodě. Zatím se usaď na gauč a počkejte, až si vás zavolají.“

Pohodlně jsem se usadil a čekal. Hned jsem se všiml, že na stole leží rozpis herců a scénář reklamy. Když jsem si ho prohlížel, zjistil jsem, že kompars budou potřebovat do 15-ti hodin a od tří do šesti budou potřebovat už jen Ivu Frühlingovou. Zeptal jsem se, zda bychom teoreticky mohli končit ve tři, Jirka mě však ujišťoval, ať s tím nepočítám.

tom lery abrevaJakmile byly všechny ženy namaskované, vylezla maskérka na chodbu podívat se na nás, chlapy. Všechny shlédla a nakonec se zastavila u mě.

„Copak máte pod čepicí?“ zeptala se mě. Svou nově koupenou čapku jsem nadzvedl a jakmile maskérka zahlédla mou čistě holou lebku, usmála se a řekla: „Super! Takže vy jste hotový!“

Poté jsme se šli nasnídat, jelikož ženy byly v maskérně a těm to dlouho trvá, jak řekl sám Jirka, náš koordinátor. Ke snídani jsem si dal párek s rohlíkem jako vždy a koblihu ke zlepšení chutí. Dojedl jsem akorát včas, jelikož nás už Jirka posílal do kostymérny. Někoho tam převlékali, někoho ne a já jen vyměnil tričko za černou košili a byl jsem schválen i s mou čepkou. Bot se nevšimla, dokud jsem ji neupozornil. Hned mi dala společenské černé boty akorát na nohu a odešel jsem.

Ráno nás potřebovali jen deset a další patnáctka dorazila, až když jsme měli hotové dva obrazy. V prvních třech obrazech jsme natáčeli vlastně jedno a to samé. Já s mou filmovou partnerkou jsme procházeli v hale k točivým dveřím a ven. Další tři lidi chodili za točivými dveřmi a jiní chodili v hale sem tam. Na zkoušky jsme všechno dělali se Simonou místo hlavní herečky a na ostrou klapku a bližší záběry pak s Ivou Frühlingovou. Problém byl v tom, že já měl proti ní moc blonďatou přítelkyni, tak mi místo ní dali pod ruku novou přítelkyni – černošku, která neuměla česky. Nejdříve jsme se na sebe jen občas podívali, ale nakonec jsme se rozpovídali a šlo mi to celkem dobře. Dokonce mi Alice mou angličtinu pochválila. Asi hodinu a půl se natáčel příchod herečky do muzea, a jakmile se otočila k hlavní hale, uvědomila si, že má na rtu opar. Proto musela odejít na záchod, aby si ho odstranila.

V dalších záběrech se natáčel pohled na herečku před vchodem do hlavní haly s obrazy a pak pohled zezadu a celou halu, kde jsme byli všichni komparzisté. Asi na hodinu jsem vyfasoval novou přítelkyni a byl jsem rád, že zrovna Martinu, kterou jsem znal z předchozích natáčení. Probrali jsme spolu můj román, mé písničky, naše bývalé vztahy i ty současné a nakonec se zajímala o mou orientaci a vztahy v rodině. Měli jsme toho dost a málem jsme nestihli všechno pořešit. Jen Jirka z nás byl nervózní. Přitom jsem nechápal proč, když jsme šli přesně tak, jak nám bylo řečeno.

tom lery abrevaPak už konečně oběd a pauza tři čtvrtě hodiny, která trvala nakonec dvě hodiny. Trochu jsem se bál, že se tím protáhne už tak dlouhé natáčení, ale všechno bylo celkem v pohodě. Až na to, že nám došla voda a nikdo nám nechtěl donést novou. Aspoň jsme si mohli chodit do štábního cateringu a nikdo nám nic neřekl.

Celý den jsem při natáčení sledoval jednoho celkem vysokého černovlasého muže. Nevím proč, ale dal bych snad všechno, co jsem u sebe zrovna měl, za to, že to byl Elijah Wood. Nikdo mi to nechtěl věřit, že prý, co by tu dělal a proč by byl u natáčení reklamy na Abrevu… Jenže já věděl, že je to hlavní producent, ten, kdo to všechno platí a pak na tom samozřejmě vyrejžuje hromady peněz. Když jsem pak seděl venku a stál přímo přede mnou i s režisérem, nedalo mi to a musel jsem je spolu vyfotit. Režiséra neznám, ale ten druhý byl určitě Frodo Pytlík. Bohužel jsem nezjistil, jak je ve skutečnosti vysoký, jelikož v Pánu Prstenů byl opravdu malý a přede mnou stál chlap jak hora, ale v obličeji to byl celý on. I když jsem si našel jeho fotku s vousy na Googlu, byl to on…

Pak oba zmizeli a půl hodiny na to si zavolali dvacet lidí na plac. Já byl naštěstí jeden z pěti, kteří zůstali sedět na lavici. Alespoň jsem si mohl odpočinout. Vytáhl jsem sudoku a začal luštit. Každou chvíli jsem koukal na hodiny a čekal, až skončíme, až nakonec v 15.30 zaveleli konec. Pak už jsme museli jen do kostymérny, počkat, než vyřeší nějaké záležitosti s focením haly a mohli jsme odejít. Má cesta mířila přímo do kanceláře pro peníze z filmu za Karla, jelikož ten odmítl jezdit do Prahy po tom všem, co se mu stalo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *