Dnes v sobotu (15.1.2011) jsem si opět přivstal. Abych byl přesnější již posedmé. Kdo by to byl řekl, že už jsem byl na tolika castinzích. To je fakt trapné. Ale samozřejmě to nemění nic na tom, že bych o celém tom dění nenapsal článek. Jak vlastně takový casting na Česko Slovenskou SuperStar probíhá? Myslím, že asi takhle:
Ráno v půl šesté na nohou, pak autobusem hodinu dvacet do Prahy a nakonec přesun k mase lidí stojících ve frontě. Přišel jsem brzy, však ve společném smýšlení ostatních soutěžích jsem přišel hodně pozdě. Nejdříve probíhaly ceremoniály a nácviky vřeštění, pištění, tleskání a výkřik slov „Česko Slovenská SuperStar“ a letos i nově „Změň svůj život!“
Ochranka byla nekompromisní. Zatímco ostatní tleskali a řvali, mě to přestalo bavit a rychle jsem se přesunul zpět do fronty, neboť jsem si všiml, že dlouhý dav lidí byl náhle tentam. Však muži v černém stáli a nikoho dále nepouštěli. Lidé se mačkali a čím blíže jsem byl u první brány, tím větší sardinka se ze mě stávala. Ale zas tak strašné to nebylo. Když jsem se konečně dostal skrz bránu, mohl jsem se bez problémů protáhnout a projít se po nádvoří. Všichni stáli v jedné frontě a já prošel mezi obrovskými květináči a propašoval se tajně dopředu, abych byl co nejdříve uvnitř hotelu. Mezitím jsem si nastavil opakovačku na jednu písničku, abych si zapamatoval slova, a vkročil jsem mezi ostatní lidi k další bráně.
Rychlost posunu? Jeden metr za půl hodiny. Čím blíže k druhé bráně, tím víc jsem si říkal, že i sardinky v konzervě mají více místa. Nemohl jsem se ani hnout. Tlačenice ze všech stran. Jakmile se někdo hnul kupředu, šla automaticky celá řada a my ve předu se nemohli ani nadechnout, jak jsme byli na sobě přimáčklí. Co chvíle mi někdo stál na noze, hladil po zadku, jedna ruka mě praštila do rozkroku a nejlepší bylo, když kolem mě byli vysocí lidé a já musel mít hlavu k nebi, abych vůbec mohl dýchat. Po půl hodině stání mě i ta písnička začala pořádně štvát, protože jsem se nemohl dostat rukou do kapsy, abych písničku vypnul. Když jsem se konečně objevil na kraji dlouhého schodiště, vyrval jsem si znechuceně sluchátka z uší a vypnul muziku na mobilu.
U vchodu do hotelu už to nebylo tak ostré. Mohl jsem si v klidu stát a dokonce se na stolečku nacházel vařící čaj v obří termosce. Potěšil. Pak už jen klasika… jedna smlouva, druhá smlouva, registrace u stolečku, modrá páska na ruku, číslo 08398 a bylo vymalováno. Konečně jsem se po několika dlouhých a neúprosných hodinách dostal na záchod a pak už zbývalo jen čekat, než přijdu na řadu.
Docela mě překvapilo, že čísla nevyhlašovali. Chodili po place a prostě na koho ukázali, ten šel. Neseděl jsem moc dlouho uvnitř, myslím, že asi tak půl hodiny až hodinu a už se ke mně řítila dívka. Ukázala prstem na mě a na „Hej ty v tom bílém!“ a šli jsem za ní. Nevím, jaké patro to bylo, ale všech 15 porot bylo v jedom patře. To jsem si víc než jist.
Na chodbě jsme si s Mílou povídali a rozezpívávali se. Když ale všichni kolem nás zmizeli, museli jsme se rozhodnout, který z nás dvou půjde jako první. Prst padl na mě.
„Dobrý den,“ utrousil jsem s pošklebkem, však počáteční stres ze mě spadl. Opravdu jsem se uvolnil.
„Dobrý den,“ odpověděl mi postarší pán, jemuž se na stole tyčila bílá cedule se slovy hlasový poradce a pod tím možná jeho jméno. Nevím, moc jsem si to neprohlížel, měl jsem totiž dost práce najít značku, na níž bych si stoupl. Mezitím jsem si vyslechl marný pokus vyžblepnutí mého jména: „Vy jste Tomáš Lueor…“
„Lörincz,“ ukončil jsem jeho trápení.
„A odkud jste?“
„Z Perštejna,“ vyslovil jsem bez přemýšlení, i když tam už dlouho nebydlím… „Je mi 21 let,“ dodal jsem ještě a na otázku, co budu zpívat, jsem odpověděl: „Připravil jsem si dvě písně – Kláru od Chinasek a When You Say Nothing At All od Ronana Keatinga.“
„Tak můžete začít,“ pobídl mě a na mou otázku, kterou mám začít, řekl, že je to jedno: „Třeba tou první, co jste zmiňoval.“
Zpíval jsem celkem dlouho a nechtěl bych se nějak přechválit, ale počáteční Na na na bylo o mnoho lepší, než mám na nahrávce ze studia (vzpomněl jsem si na svého miláčka, jak se této pasáži smál, a vysvětlení, jak by to mělo býti).
Po chvíli mě porotce přerušil: „Druhou píseň mi zpívat nemusíte. Bohatě stačila jen tato. Na Kláře jste totiž ukázal, jak perfektně umíte zpívat.“
Byl jsem natěšen. Už jsem ve svých rukou konečně viděl růžový papír TOP 100.
„Bohužel vás ale dál nepustím. Sice zpíváte nádherně, máte pěknou barvu hlasu, ale musíme z vás deseti tisíce uchazečů vybrat pouze 100, kteří dnes postoupí a myslím si, že kdybych vás pustil do dalšího kola, že by vás ta druhá, horší porota rozcupovala, jak mají ve zvyku. Tak se prosím nezlobte.“
Já se jen usmál. „A já si myslel, že už bych konečně mohl postoupit, když je to můj sedmý casting…“
„Opravdu sedmý?“ podivil se a usmíval se na mě. „To mě těší, ale bohužel i přesto, jak dobře umíte zpívat, vás nemohu poslat dál.“
Odešel jsem tedy, ale ne s pláčem, nýbrž s úsměvem. Hezky jsem se rozloučil a pak čekal, až vyleze Míla. Zjistil jsem, že jemu řekli, dá se říct, skoro totéž co mně. Mílovi řekli, že zpívá hezky, má pěknou barvu hlasu, ale problém s technikou. Pak se mi tady naskýtá otázka: Do jaké míry je to vůbec objektivní vyjádření a kde hraničí výmluva??
Zůstal jsem tam ještě asi hodinu poté a povídal si s Mílou a Monikou a odpovídali na dotazy ostatních soutěžících. Když oni dva odešli, já ještě zůstal a pokoušel jsem se sehnat Gábinu Osvaldovou, abych jí mohl předat mé CD plné cover písní s názvem SONGS, však mi bylo řečeno, že tam už dávno nejsou a nikomu jinému se mi ho dávat nechtělo. Tedy čekání bezvýsledné, ale aspoň jsem si na vlastní uši poslechl a na vlastní oči zhlédl samotného Martina Chodúra s písněmi Let’s Celebrate a Paparazzi. Poté s ním byl veden rozhovor a já se ocitl v jeho stínu… A jsem tam pořád. Je to hnusné zjištění. Naštěstí to vysílali jen jednou.
Odcházel jsem chvilku po 15. hodině a ještě stále venku stálo asi 1500 osob.
Ta tvá reportáž ze Superstar je pěkná…mě taky nevzali, jen kvůli tomu, že jsem měl na jejich vkus moc hluboký hlas, a to je prý v šoubyznysu docela na škodu….tak jsem jim řekl a co Dan Hůlka…a oni na to….no a kde skončil?
Ses nepochlubil že pěješ 😮 .Promin, ale je dobře že tě nevybrali. Je to jen komerce a musel bys skákat podle nich. Možná že už tam jsme se viděli??! Byl jsem tam také. Jen ale jako doprovod synovce. Po 5 hodinách jsme to vzdali a zpíváme si doma u rádia. Ale hlavně, byly by nudné komparzy !!!! Tak příště nám i zazpíváš :-)))
To mi řekni, tebe tam nepustí, ale v televizi je takovejch exotů, že je to až k pláči! Řekla bych, že jsi mnohem lepší než ostatní, co se ukazují v tý televizi.
Ahoj Tome četla jsem tvuj Casting je mi moc líto že jsi nepostoupil 🙂 snad to vyjde na po osmé 🙂
Zdravím, též musím přidat komentář, neboť jsem tam taky byla. Tak začala bych tím, že to bylo strašně špatně zorganizované, trčet tam 7 hodin v davu v zimě (zaplať pánbůh, že nebylo o 10 stupňů míň), to byl sám o sobě docela masakr, nebýt těch ožralých ostraváků, kteří nás tam celou tu dobu bavili, nevím, nevím, asi bychom tam s kamarádkou pošly a s námi i další hromada lidí, hi. Co jsem si z toho odnesla je to, že je to opravdu jen komerční show, s tím, jak kdo umí nebo neumí zpívat, to nemá nic moc společného, spíš jde o to, jak je kdo atraktivní pro kameru a pro tu show jako takovou. Bylo tam spoustu nadaných zpěváků, kteří neměli šanci, protože byli zřejmě moc „normální“, jít tam se Stávkou DJů, nebo jako Anička Dido, nebo třeba přetřít se na černocha, že troška exotiky, tak by byl postup jasný. Takže z toho vyplývá, že příští rok si dám na hlavu zelenomodrého pankáče, přidělám si umělý předkus, hrb na záda a jsem tam 😀 Ne, vtípek, jednou to stačilo. Tak třeba inspirace pro Tebe, Tome, jak se dostat alespoň k té porotě 🙂
Nic si z toho nedělěj, hm? Já mam za sebou krasnejch 5let ve sboru, kde jsem si užila spoustu vystupování, souteží. Ty jsi neuspěl po sedmý a my jsme zas byli pravidelně na 3. miste. Nespravedlnost? Ne prostě jsou lepší, to tak bývá.Mas muj respekt, zpivej dal, a mas muj obdiv. Nekdy se na tebe prijdu podivat na karaoke s kamoskou a možná že si s tebou zazpivam :-))))))))))) Měj se krasně!!
takže já něco podobného 😀 co si budeme povídat, byli jsme tam oba dva 😀
Čaau Tome 🙂 rozesmála mě ta pasáž, co jsi čekal před hotelem a i sardinky mají v konzervě víc místa než ty 🙂 a co se týče té poroty, myslím si, že to byla jen výmluva, když ti tolikrát řekli, jak dobře umíš zpívat – a přitom ani nechtěli slyšet tu druhou písničku.. Tak hodně štěstí do budoucna, určitě to někdy vyjde 🙂 Já jsem jela jednou s Chodúrem vlakem z Ostravy do Prahy 🙂 mam s nim i fotku tak pak mrkni na fb 😀 ale zpívat jsem ho naživo zatim teda neslyšela 😀