Česko Slovensko má Talent

Na konci měsíce března měl bratr puštěnou televizi, kde jsem zaslechl něco o castingu na Česko Slovensko má Talent – poslední možný termín 2.6.2012 v Praze. Bylo to sice na poslední chvíli, ale poslal jsem svou registraci i s nahrávkou mnou zazpívané písně Cliche od Support Lesbiens. Tato pěvecká soutěž není jediné, do níž jsem se zapojil. Na ostatní se můžete podívat ZDE.

Nevím, co jsem dělal ve čtvrtek, ale v pátek jsem měl směnu v práci a v sobotu jsem měl být v Praze. Po práci jsem se tedy vrhl na výběr písní. Bohužel jsem si nemohl nic vybrat. Přesněji řečeno, měl jsem písniček obrovské množství, ale jakou z nich si vybrat? To bylo opravdu těžké. Nakonec můj Kájík dostal vynikající nápad, abych si sestříhal mix několika písní, neboť na jedné písničce neukážu, jak jsem všestranný, jelikož na jedné písni se to poznat nedá. Chtěl, abych v něm měl české písně, ač já neustále dokola opakoval, že žádné základy na žádnou českou píseň nemám. Nakonec jsem na youtube našel ukázky českých karaoke, které jsem stáhl v mp3 formátu a nějak z toho něco vykouzlil. Finálový mix se skládal z pěti písní a trval pět a půl minuty: Země vzdálená od BSP, Jasná zpráva od Olympicu, Vesmír je něco víc od Toma Leryho, Sorry Seems To Be The Hardest Word od Eltona Johna a I Can’t Help Falling In Love od UB 40.

Do Prahy jsme s Kájou vyrazili v 8 ráno a v 9 byli na Zličíně. Měli jsme hodinu na to, abychom od desíti mohli být před hotelem Corintie. Z minulého ročníku si moc dobře pamatuji, jak natáčeli ohromné shromáždění u hotelu. Polovina ze všech zúčastněných byli komparzisté a já byl mezi nimi. O tom si můžete přečíst zde.

Čekal jsem, že letos to bude stejné a divil jsem se, že mi tentokrát o žádném komparzu nikdo nic nepsal. Když jsme ale dorazili na místo určení, zjistil jsem, proč. Měl jsem pochybnosti, zda se ten casting vůbec koná anebo zda jsme na správném místě. Pro jistotu jsem se šel podívat z balkonu dolů, kde je většinou obrovský nával lidí, ale ti ani komparz nikde nebyli. Netušil jsem, co se děje, ale do hotelu přeci jen vlezli.

Tam, kde pokaždé stály stoly s registrací, teď nic nebylo a stál tam jen jeden organizátor, který nám řekl, abychom šli až nahoru do třetího patra. Přišlo mi to zvláštní.

Když jsem se ocitl ve známé hale, zahlédl jsem jen pár lidí. Přisedl jsem si ke stolu ke dvěma dívkám, které šly jen jako doprovod své kamarádce. Začal jsem si vyplňovat smlouvu a vtom se u stolu ukázal Jaroslav Hueber, který mi vnutil svou fotku s podpisem. Možná si ho pamatujete z předchozího ročníku – tančící děda, který na castingu oslnil snad všechny, ale ve finálovém kole nám pak připadal jako loutka, která se houpe ze strany na stranu mezi živými dívkami.

Když jsem smlouvu podepsal, šli jsme si s Kájou stoupnout do fronty. Odložil jsem batoh na úplném konci, a když se dívky sedící u stolu bavili o porotách, vložil jsem se do jejich rozhovoru. To se na mě dívky podívaly a jedna z nich v šoku pozdravila: „Jééé nazdar. Co tady děláš? Co jdeš předvádět, pane spisovateli?“

To mi vyrazilo dech, neboť jsem dívku nepoznával, ač jsem si říkal, že ji odněkud znám. Nakonec jsme si popovídali a zjistil, že se známe z natáčení reklamy na Max Factor, kde si mě spletla se Sámerem Issou. Než Martina odešla, nadiktovala mi své jméno, abych si ji našel na FaceBooku a poslal jí informaci o mé knize, kterou by si moc ráda koupila. (Pro více informací o mém prvním románu Jedna stačí!: Jeden svědek, klikněte zde.)

Za dvě hodiny jsme se dostali ke dveřím od hlavní haly, kde probíhala registrace a focení. Za tu dobu jsem seděl na podlaze a učil se text, který jsem spíše víc a víc zapomínal. Trvalo to opravdu hodně dlouho, než jsem se dostal do fronty k registraci. Nakonec jsem ale zjistil, že asi půl hodiny stojíme špatně, neboť to byl zástup lidí, kteří čekali na prozkoušení svého CD. Přestěhoval jsem se tedy na správné místo a čekal dál. Káju jsem odložil u sloupu, aby tam nemusel stát se mnou, dokud jsem nezaslechl zpoza rohu: „Volný počítač k registraci!“

Jelikož se nikdo neměl k tomu tam jít, vyrazil jsem já a všechny předběhl. To mi pak Kája, když jsem se k němu dostal, řekl, že jakmile vyhlásili volný počítač, že se jeden z řady ozval: „No, vyhlásí volný počítač a ten v tom modrém se tam hned hrne!!“

Jakmile mě slečna zaregistrovala, poslala mě s číslem 32278 k fotografovi. Když jsem k němu přistoupil, řekl mi, ať chvilku počkám, neboť šel vyhlásit dalších 10 lidí k porotě. Mezitím jsem si své číslo nalepil pod nápis Fucking Fabulous, abych všem ukázal, jak jsem zasraně fantastický. Když se vrátil, postavil si mě ke stěně, přiložil fotoaparát k oku, pak ho sundal a aniž by mě vyfotil, začal na mě zírat. Netušil jsem, proč?

„Neznáme se? Vy už jste tu byl ne?“ zeptal se mě po chvilce.
„Byl, ale před rokem. Taky si vás pamatuji.“
„To je zvláštní, tak dlouho? Jak se jmenujete?“
„Tom Lery nebo Tomáš Lörincz, podle toho, jak mě znáte,“ odpověděl jsem mu na dotaz a usmál se.
„To jméno mi něco říká, ale nevím co. Postavte se k té stěně, ať vás vyfotím.“

Hned poté jsem si stoupl zpět do fonty, kde jsem stál předtím. Trvalo další hodinu než jsem se dostal k počítači. Podal jsem nějakému pánovi své CD, které mi pak vrátil a podal mi ještě jedno s mým číslem. Zeptal jsem se, zda mám taky špatnou nahrávku a on na mě, že to musí být audio a ne mp3.

Nebylo těžké v té mase lidí najít Karla a to z toho důvodu, že jakmile jsem se otočil čelem k soutěžícím a jejich doprovodu, někde uprostřed haly na mě mávaly dvě ruce a pod nimi úsměv od ucha k uchu.

Teď už zbývalo jen čekat, dokud nevyhlásí mé číslo. Neustále dokola jsem si pouštěl svůj základ, abych si zapamatoval, kde jsem to střihl a upravil a při výstupu se pak neztrapnil. Myslím, že Karel se musel hodně nudit, když já měl zapíchnutá sluchátka v uších a učil se své vystoupení. Když jsem ale nabyl dojmu, že zapomínám i text vlastní písně, odložil jsem všechno do batohu a zajímal se už jen o Karla. Do toho ale konečně dorazil Martin Kráčala, který se už dostal jak do Talentů tak do TalentManie. Když si k nám přisedl, zeptal se, zda na tom baru mají něco k pití.

„Mají tam pivo za 80 Korun, co jsem slyšel,“ odpověděl jsem mu na dotaz.
„A mají tam i normální vodu?“
„To nevím, musíš se jich zeptat,“ reagoval jsem a už koukal na Martinovo záda.

Netrvalo dlouho a už se vrátil zpět se svým zážitkem u baru: „Tak jsem tam přišel a podíval se na jejich ceny. Takový ceny jsem snad nikde neviděl, jak to mají drahé. Barman se mě pak zeptal, co si dám a já zda mají obyčejnou vodu. Podal mi čtvrtlitrovou láhev za 40 Korun. Tak jsem mu ji vrátil s tím, že to tu mají všechno moc předražené, ale na to mi barman odpověděl, že nechápe, jak to myslím, protože tu mají naprosto běžné ceny srovnatelné s obchodem. Tak jsem se po těch cenách podíval znova a říkám mu: Opravdu? Tak to jste asi šoupli desetinnou čárku, ne?“

To nás s Karlem upřímně rozesmálo. Bohužel casting se táhl jak šnek a čas vůbec neutíkal. Nevěděl jsem, co dělat, když vtom si Karel všiml jednoho exota, na kterého mě upozornil s dodatkem: „Pane Bože, podívej se, kdo tu zase je!“

Zvedl jsem hlavu a uviděl ho – Jozef Pátrovič se vrátil již potřetí do Talentů. Chvíli dělal dusno na druhém konci haly, pak se ale přemístil blíže k nám. Seděl přímo u nás a my všechno zdokumentovali. Bohužel nevíme, čím vším tak dlouho krmil jednu z pořadatelek, ale jakmile si k němu přisedl Jaroslav Hueber, vše nabralo jiných obrátek. Karel tento zážitek zdokumentoval, a proto si všechno můžete prohlédnout na videu. Bohužel tam ale není vůbec ničemu rozumět. Nejdřív se Jarda s Jozefem pozdravili a podali si ruce a pak už Jarda do Jozefa spustil takovou smršť zabíjejících argumentů, až se nedivím, že se Pátrovič beze slova zvedl a odešel se sklenicí v ruce pryč. Hueber mu totiž nejdříve kladl na srdce, jak je trapný s jeho podmínkami ohledně vystupování, že si z něj každý dělá srandu, pokud to nepochopil a že mu nejvíce vadí, jak jeho samotného označují za toho, co postoupil na úkor vyhazovu Pátroviče ze soutěže. Že jeho jednání a chování je dosti sprosté a diví se, že má ještě takovou kuráž, aby sem opět dorazil. Jaroslav Hueber na samotném konci sklidil aplaus téměř celého sálu.

Pak se zase dlouho nic nedělo. Čas se vlekl snad ještě pomaleji než slimák, kterému přejeli ocas. Byly přibližně čtyři hodiny odpoledne, když zaznělo mé číslo a jméno. Se zděšením, že už nastal můj čas, jsem si vzal věci a v doprovodu Karla dorazil do haly s několika dveřmi. Dostal jsem do rukou můj prezentující papír a posadil jsem se ke dveřím. Ještě jsem si došel na záchod a poté si připravil CD s nahrávkou, papír s informacemi o mně a svůj tahák s názvy písní a s texty. Po půl hodině mě vyzvali, abych vlezl dovnitř. Je pravda, že jsem mohl nechat své věci u Karla, ale jelikož jsem si s sebou vzal MP4, abych nahrál svůj výkon, musel jsem si dovnitř vzít i svůj batoh. Ten jsem odložil hned za dveřmi u židlí a na zem položil přístroj, který už nahrával veškeré dění.

Přistoupil jsem k porotě, která se skládala z muže a ženy (vedle nich stál ještě kameraman a zvukař v jednom), a podal jsem jim papír o sobě, který jsem dostal a CD se základem.

„Myslíte, že jste Fucking Fabulous?“ zeptal se mě náhle muž, než jsem k němu dorazil.

„Anglicky sice nemluvím, ale myslím, že ano,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Vážně? A co to tedy je?“ nenechal se odvrátit od tématu.

„Něco jako úžasně fantastický,“ nenapadlo mě zrovna nic, co by to mohlo líp vystihovat. Oba porotci se mi začali smát a muž dodal, že bych si také mohl nechat vytetovat něco podobného na své tělo a myslet si o tom, co by to mohlo být, dokud by mi skutečný výraz někdo neřekl. Překlad mého nápisu mi však neřekli. Dostal jsem do ruky mikrofon a šel se postavit do středu místnosti před kameru.

„Co jste si pro nás připravil?“ zeptala se mě porotkyně.

„Připravil jsem si mix pěti písní, protože jsem se nemohl rozhodnout, kterou píseň bych zde mohl zazpívat.“

„Hmm,“ zatvářili se uznale oba porotci a podívali se navzájem na sebe. „Píšete, že byste si už po všech těch castinzích zasloužil konečně postoupit. Vy jste už někdy někde byl?“ pokračovala pak slečna.

„Byl jsem snad ve všem. Talent, SuperStar, X-Factor a už ani nevím, co všechno už bylo.“

„A ukázal jste se někdy v nějakém sestřihu?“ zeptal se mě muž za stolem.

„Ne, nikdy. Pokaždé jsem si poslechl, jak hezky zpívám a že by to na postup viděli, ale nikdy jsem nikam nepostoupil a nikdy nebyl nikde viděn. Na posledním castingu se mi strašně divila, že jsem se nedostal ani do divadla, že ona sama by to viděla i na vyšší kola, ale i tak mi přišel mail, že jsem nepostoupil.“

„Tak tedy můžete začít,“ vyzvala mě slečna.

„Bude to dostatečně hlasitě?“ vyslovil jsem své obavy, neboť na tomto problému jsem minule ztroskotal.

„Nebojte, bude a kdyby ne, můžeme přidat,“ uchlácholil mě porotce a už začala hrát hudba.

Porotci se u první písně zatvářili uznale a překvapeně, u druhé neutrálně, u třetí opět překvapeně, pak posměšně a nakonec neutrálně.

„Dobře. Jsem rád, že konečně někdo myslel na nás porotce a zkrátil si to…“

„Tím, že si udělal mix písní,“ přerušila slečna svého kolegu a usmáli se na mě. Pak už mi vrátili CD a řekli, že se do dvou týdnů ozvou, zda postupuji nebo ne, že oni o tomhle nerozhodují. Dal jsem najevo mou lhostejnost k jejich vyjádření, že si stejně přečtu, jak nepostupuji, porotci mi ale řekli, že bych to neměl zavrhovat, jelikož bych klidně postoupit mohl. Uvidíme, jak do nakonec dopadne. Zpíval jsem tak dobře, aby to bylo na postup? Sám si myslím, že ne.

Když jsem otevřel dveře, stál za nimi Karel a příjemně se na mě usmíval. Řekl mi, že jsem to zazpíval moc hezky, až na tu čtvrtou písničku.

Teď jsme měli dostatek času si ještě pořídit několik fotek. Sál už byl téměř prázdný a asi třikrát nás napomenuli, abychom na židle u stěn nesedali. Nikdo neuměl pochopil, že už jsem odzpíval a chci si pouze udělat několik fotek. Během toho vyhlásili Martina a my dva se k němu přidali, abychom ho podpořili. Hned jak zalezl do dveří, přitiskli jsme oba uši ke stěně a poslouchali. Nikdo si toho nevšiml, dokud jsem nevyjevil obavu, zda vůbec zpívat bude, jelikož se nic nedělo. Pár vteřin jsem svou výpověď změnil: „To zní, jako by tam bylo stádo ovcí!“

Holky, které měly jít po Martinovi, se rozhihňaly a Karel spustil: „Já mu nechci říkat svůj názor. Kdyby se ptal, řekneme mu, že nebyl slyšet. Co říkáš?“

To už ale vylezla úplně rudá hlava s nesmělým úšklebkem, která po chvíli pronesla: „Tak to bylo strašný! Hodně špatný! Jsem to zase zkazil, ale třeba zase postoupím a tam už to dám mnohem líp.“

„Teda, Martine, já jsem si říkal, co to tam předvádíš. Jsem chvíli přemýšlel, zda tam někdo nezavřel stádo ovcí. Co to mělo znamenat?“ ušklíbl jsem se na něj pobaveně. „Neříkals náhodou, že cvičit nemusíš, protože máš Šípkovou Růženku naučenou perfektně?“

To byla pravda. Martin se mi divil, proč neustále dokola poslouchá základ písně a mám před sebou text, že on tohle dělat nemusí, protože tu písničku umí perfektně, jelikož ji zpívá téměř každý den.

„I když máš pravdu v tom, že zase postoupíš a já určitě ne,“ posteskl jsem si.

Pak jsme všichni tři odjeli do Vršovic, kde Karel překvapil svou mamku v práci a já jel posekat zahradu. Mezitím jsem napsal svému bratru, aby se podíval, jak to vypadá s místem ve Student Agency ve 21 hodin. Na to mi neodpověděl a měl jsem pouze zmeškaný hovor. Nato jsem napsal, zda je tak těžké mi napsal SMS. Opět žádná odpověď a po několika minutách čekání jsem mu zavolal. Zvedl mi to kupodivu hned a řekl mi, že tam jsou poslední dvě místa. Vynadal jsem mu, zda bylo tak těžké mi to napsat už před hodinou, abych měl jistotu místa v autobuse. Samozřejmě jsem místa chtěl rezervovat a hned mu poslal všechna čísla od karty potřebná k zaplacení jízdenek. Za pár minut mi přišla rezervace a s Karlem jsme mohli odjet na Zličín.

Po cestě mi ale došla jedna skutečnost a ta, že je sobota a kdo by v tuto dobu tak jel z Plzně do Prahy, když je to spíše obráceně. Napsal jsem mu teda zprávu, zda mi rezervoval správný autobus, že se mi to moc nezdá.

„Snad není tak blbej, ne?“ reagoval na má slova Karel. Když jsme ale dorazili na autobusové nádraží, autobus nikde, cestující nikde – nikdo nikde a jízdní řád hlásil, že žádný autobus v tuto dobu nejede. Poslal jsem Mirkovi tedy další zprávu, že tu nikdo není a co mi to koupil za jízdenky a kam. Nato už Mirek volal s tím, že nekoukal na čas odjezdu autobusu, ale prostě klikl na poslední autobus a tam objednal dvě místa. Tím mě opravdu moc nepotěšil, neboť to znamenalo, že nám autobus za naše peníze odjel před hodinou domů. A co teď. Peníze za jízdenky v tahu, projezděné jízdenky přes celé město zbytečně a bylo mi víc než jasné, že se musím vrátit zpět na Florenc. Mirek mi pak napsal, že další autobus jede ve 23 hodin z Florence. Zašli jsme tedy s Kájou do jedné kavárny na shake za 39,- Kč a pak pomalu vyrazili pěšky na autobus. Sotva jsme tam dorazili a už jsem opět zuřil, neboť ten pitomec mi zapomněl napsat, že je to také Student Agency, a jelikož nám ani nekoupil jízdenky, neměli jsme stoprocentní jistotu, že do Plzně vůbec odjedeme. Přišli jsme k druhému nástupišti, kde čekalo pět lidí s dotazem, zda bude nějaké volné místo do Plzně. Stewardka nám odpověděla, že má jen dvě místa, ale můžeme to zkusit u druhého autobusu, který jede také přes Plzeň. To se ale jeden ozval, že tamodsud ho poslali sem. Tak mi začalo být blbě z toho, že budu muset v Praze zůstat. Nechal jsem Karla hlídat u autobusu a já přešel k druhému, kde po mém příchodu někdo volal stewardce, že nepojede a uvolňuje dvě místa. To bylo fakt štěstí a hned jsem psal Kájovi, aby za mnou přišel, že mám místa.

V pondělí dne 11.6.2012 mi přišlo rozhodnutí z castingu, zda jsem postoupil.
Výsledek si můžete zde sami přečíst.
Vůbec mě toto rozhodnutí nepřekvapilo.