Colette

Milostný příběh z prostředí osvětimského koncentračního tábora je příběhem o dvou odlišných podobách lásky i o tenké hranici mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, láskou a nenávistí, a já mám tu čest, pokud se tomu tak říkat dá, že jsem jeho součástí. Podle režiséra se premiéra filmu plánuje na den 19. září 2013.

Po vyspání se po karaoke jsme vyrazili do kanceláře pro peníze z reklamy na O2. Původně jsem měl film natáčet pouze já, ale jakmile jsme dorazili do kanceláře, František Petrák byl nadšený, že jsem ho přivedl s sebou a ihned ho začal přemlouvat, zda by nechtěl jít natáčet také. Karel mi už po cestě říkal, že rozhodně nepůjde, že pojede odpoledne zpět do Plzně, ale po půlhodinovém přemlouvání polevil a kývl na to.

Svého rozhodnutí začal litovat už ten den večer. Jelikož jakmile jsme se dostali zpět na chatku, já šel odstranit z trávníku kopu hnoje, co nám tam nechal pán, který si trávu měl odnést a neučinil tak, a Karel se usmyslel, že na záchod nepůjde do kadibudky, ale na benzínu. Odběhl pryč. Ani mi to nepřišlo, ale vrátil se přibližně za půl hodiny. Řekl jsem si, že čas je věrohodný, ale ihned jsem se všiml, že má ofáčovanou ruku. Poté usedl do dveří verandu, fáč si odstranil a začal si čistit ránu nějakým dezinfekčním kapesníkem. Přistoupil jsem k němu s dotazem, co se mu stalo.

„Hned za zatáčkou po mě vystartoval pes!“ štěkl na mě, jako bych ho snad kousl já. Tomu se mi nechtělo věřit. Už bůhvíjak dlouho na té chatě přebývám a ještě déle ji vlastníme, ale Karel je tam čtyři noci, z nichž první dvě noci nás přepadlo jedno a to samé individuum s tím rozdílem, že druhou noc tam bylo ještě jedno a měli jsme i potyčku s policajty (celý příběh zde), o dva týdny později jsme se nechali odvézt na jeho přání taxíkem a další večer po něm skočí pes. To už je fakt něco.

„Že já na to natáčení kejvnul. Jsem mohl být doma a v pořádku. Už sem nikdy nepojedu!“ rozčiloval se. Já ale zachoval klidnou hlavu a vyptával se, co se stalo, jak k tomu došlo, kdo mu to ošetřoval a zda mu ukázala očkovací průkaz psa. Na to Karel zapomněl a také ho ruka postupně začala bolet. Jelikož se nám tohle stalo s naším psem doma, volal jsem mamce, co máme dělat, ale nezvedla to, tak jsem jí napsal zprávu na mobil. Mezitím jsem se oblékl, pozamykal chatku a zahradu a vyrazil s Karlem zpět za paničkou nebezpečného psa.

Nejdříve nám dlouho nechtěla otevřít. Nakonec ale otevřela a na dotaz, zda by Káju pro jistotu neodvezla do nemocnice, odpověděla, že bez problémů. Když jsme se usedli do auta, povyprávěli jsme jí, co se Karlovi stalo pokaždé, když tady byl a hned poté mi volala mamka, která smíchy ani mluvit nemohla.

„Hele, ať Karel do té Prahy radši nejezdí,“ chlemstala se do telefonu, pak jsme ještě probrali, jaké jsou možnosti a jak to vypadá a už jsme byli v nemocnici. Paní nám koupila každému čokoládu a hezky jsme si popovídali. Dokonce i Karlovi pak přišlo líto, že na ní byl ostrý, ale to se vzhledem k situaci dá pochopit. Po vyšetření nám ještě koupila jednu horkou čokoládu, paní si před nemocnicí zapálila a odjeli jsme domů. Pro jistotu objela zahrádky, zda nikde není nějaké to individuum a pak zakotvila u svého domu. Pozvala nás k sobě, abychom se podívali na koně. Já jsem si to opravdu užil, jelikož koně miluji, ale Kája se je bál byť jen pohladit, natož pak krmit přímo z ruky. Ještě než jsme odešli, vrazila Kájovi do ruky peníze jako bolestné, které nechtěl přijmout, ona mu ale řekla, že je to její kravina a její blbost a že by se to stávat nemělo, tak za to také musí zaplatit.

Pak jsme si šli konečně lehnout a vyspat se na následující první natáčecí den nového českého filmu.

První den (16.8.)

Trochu mě překvapila informace, že nebude snídaně, k obědu bude jen guláš, na večeři ať radši zapomeneme ihned a že si máme vzít nějaké jídlo s sebou. Museli jsme si tedy něco den předem koupit a pak ráno v pět hodin vyrazit na autobus. Já s Karlem jsme byli až ve druhé várce lidí, kteří měli sraz v půl sedmé ráno na Smíchovském nádraží. Jelikož jsme tam dorazili brzy, dostali jsme komparzní lístky ihned a usedli jsme do městského autobusu, kterému se říká harmonika. Myslel jsem, že je tam dost místa pro všechny, ale když se začal naplňovat stojícími lidmi, došlo nám, že bychom se měli tvářit jako spící osoby, abychom ty starší nemuseli pouštět k sednutí si. Pro tuto možnost jsem ale měl připravenou výmluvu, že nemají chodit pozdě na sraz, jelikož jen kvůli opozdilcům jsme vyráželi o půl hodiny později a nám se tím šoupl celý den o půl hodiny.

Nevím, jak dlouhá cesta byla, jelikož jsem opravdu usnul a probudil jsem se až v nějaké vesnici u sokolovny. Tam už bylo několik lidí, kteří se převlékali, jiní už byli převléknutí a ostatní čekali, až si je zavolají. Celkem nás bylo 150, z nichž hodně velká většina hrála židy z transportu. Já jsem se do kompazního stanu jako žid dostal až po dlouhých třech hodinách čekání a jedné hodině cesty, kterou si naštěstí nepamatuji. Bylo mi oznámeno, že snídaně byla, dokud jsem nepřišel. To mě moc nepotěšilo, ale najedený jsem pro jistotu byl. Pak jsem usedl a čekal, až dorazí Karel. Mezitím jsem si vytáhl zákon a začal v něm číst. Bohužel jsem si připadal, jako bych snad vůbec nespal, dočetl jsem jeden oddíl a usnul.

colette tom leryPo další hodině jsem zaslechl rozkaz, aby se komparz připravil, že půjdou všichni na plac a aby si všichni zašli na záchod, že prý se pak čekat nebude. Já výzvu ignoroval a pokračoval ve spánku. Když pak přišlo na rozhodnutí režie, že se má všechen komparz sejít před stanem, já měl dost času a zašel si na záchod. Karel akčně vyběhl před stan. Bohužel pro něj ještě neví, jak to u natáčení běhá. Když jsem se pak vrátil ze záchodu, víc jak polovina komparzu byla na place a já? Spokojeně usedl na lavici vedle Milana a kecal s ním. Po chvíli se k nám přidal i Martin a kecali jsme spolu, dokud jsem to nevzdal a šel jsem si lehnout.

Po několika dalších minutách si pak vyžádali pár dalších komparzistů a mě Bohouš naštěstí pouze obešel a nevšímal si mě. Bohužel ale přišlo i na mě, když vyzvali zbytek komparzistů. Pak jsem pochopil, proč si někoho brali přednostně a jiný si nechávali na jindy. Bylo to proto, že tam bylo hodně lidí, kteří šli pouze na jeden den a ti, kteří jdou na více dnů, si brali až naposledy.

Zatímco Karel vepředu lítal z vagónu a zpět na vagón a míhal se přímo kolem kamer a Jiřího Mádla, já stál až někde daleko vzadu na konci vlaku, kde si nás rovnali do čtyřstupu po mužích a druhého čtyřstupu po ženách. Na stopku jsme se zas míchali a pak zase rovnali zpět. Tento obraz se natáčel asi jen půl hodiny, až mě to překvapilo. Pak se přešlo na obraz z druhé strany, kde opět na úplném konci srovnával jeden bachař ženy a muže do dvojstupu.

Když se tento obraz natočil, přešlo se na další, kde jsme už všichni byli srovnaní do dvou čtyřstupů. Nejdříve jsme jen docházeli do jednoho stanoveného místa, pak jsme tak stáli celou dobu, dokud nás nenatočili v několika záběrech… šoupaly různě vlaky tam a zase zpět. Vsadím se, že ač tam byly jen tři německé vagóny, ve filmu jich budou desítky… A nakonec jsme pak procházeli přes koleje kolem bachařů, kteří si nás zapisovali. Ještě štěstí, že já s Karlem jsme nebyly mezi těmi, kteří přešli, protože ty potřebovali do dalšího obrazu, kde natáčeli, jak je nabírají do aut a jedna dívka volala na svou mamku. Ostatní se měli jít převléknout.

Už jsme se těšili, že je konec, ale bohužel jsme zjistili, že se máme převléknout do vězeňských hadrů. Naštěstí ale chtěl jen všechny ženy a muže jen pokud měli oblečení, takže jsem všechny pouštěl před sebe a doufal jsem, že mě nebudou potřebovat. Nakonec se tak stalo a já s Kájou jsme byli poslední, kteří nastoupili do prvního autobusu a odjeli jsme do Prahy.

Když jsem dorazili do zahrádkářské oblasti, zastavili jsme se u paní, jejíž pes pokousal Karla. Jelikož jsme s penězi od ní nepočítali, domluvili jsme se, že jí za odměnu dám svou knihu a Kája mi za ní dá peníze, abych neprodělal. Jenže když jsme k ní dorazili, vrazila Karlovi do rukou papír od doktora, rozloučila se a zmizela za vraty. Druhý den v poledne, když jsme odcházeli a zamířili na autobus, jsme se u ní opět zastavili. Tentokrát jsme si s ní více popovídali a já měl čas, abych jí napsal věnování do mé knihy. Trochu se divila, že jsem napsal román, ale převzala si ji moc ráda s dodatkem, že se do ní ještě ten večer ve vaně začte. Pak jsme se rozloučili a odešli na autobus domů.

Druhý den (19.8.)

Do Prahy jsem vyrazil jako vždy den předem. Jelikož ale Karel nechtěl, abych na zahradu dorazil po tmě, vyhnal mě z koleje na autobus už na šestou hodinu večerní. Přitom já bych klidně jel až tím úplně poslední autobusem. Ale budiž. Sranda byla, když jsem pak nastoupil do autobusu a pět minut poté mi přišla SMS s informací, že sraz na natáčení je v 7:45 na Smíchovkém nádraží. Klidně jsem mohl zůstat přes noc a jet do Prahy v šest ráno a na Smícháči bych byl o několik minut dříve. Takhle jsem na Smíchovské nádraží dorazil o deset minut později. Ještě štěstí, že tam se mnou jel i Martin, který už tam stál a nahlásil mě Bohoušovi, že dorazím později, jelikož jsem nestihl autobus. Když jsem pak s Milanem dorazil za Bohoušem, dal mi komparzák se slovy: „Ty jsi nahlášenej.“ A pak se podíval na Milana a řekl mu: „A ty máš smůlu. Telefon jsi mi nebral a už jsem místo tebe vzal náhradníka.“ Nakonec se ale všiml toho, že mu chybí ještě jeden, tak Milana vzal.

Jeli jsme do Kladna přímo do dolu MAYRAU, který se už hezkých pár let nejspíš nepoužíval, jak to tak vypadalo. Nikdo z nás nevěděl, jak to všechno bude probíhat, zda nás svlíknout hned anebo až někdy později. Odpovědi se nám dostalo ihned, jakmile jsme usedli se snídaní ke stolu.

„Tak první dva chlapy nahoru!“ zvolala kostymérka. Nějací odvážlivci se našli a my čekali, co se bude dít. Po chvíli dorazili v županu, ale hned poté je Bohouš poslal ještě do maskérny.

Když jsem šel na řadu já, zjistil jsem, že pod župany jsou všichni úplně nazí. Měli jsme si svléknout úplně všechno. Hodil jsem na sebe župan a pelášil v botách do kostymérny. Bylo mi celkem úzko, když jsem sledoval, jak všechny holí strojkem bez nástavce. Neuběhlo ani půl hodiny a už jsem seděl před zrcadlem a sledoval, jak mi během pár vteřin mizí všechny vlasy z hlavy. Bylo to těžké, až mi slza málem ukápla. Ještě mi maskérka udělala kruhy pod očima, modřiny na hlavě, našpinila hlavu a ruce a stoupl jsem si do fronty k plentě, za níž se tetovala čísla na vnitřní stranu paže.

colette tom leryUsedl jsem, natáhl ruku a modrá fixa mi začala poskakovat po kůži, až mi vykreslila vězeňské označení C-351142. Už jsem byl jasný židovský vězeň v koncentračním táboře.

Vrátil jsem se ke stolům do jídelny, abych dosnídal a povídal si s Milanem a Martinem. Po chvíli jsem ale od Milana zjistil, že na první záběr můžeme mít spodní prádlo, jelikož nás budou zabírat jen od pasu nahoru. Ihned jsem se sebral a šel si je navléknout. Chvíli nato už mě odchytli, že nás všechny potřebují na plac.

První scéna vypadala tak, že jsme se všichni připravili v mezipatře nad druhým schodištěm a na zkoušku jsme utíkali po schodech dolů. Hned v mezipatře pode mnou do mě strčil esesák, abych sebou hnul a vrazil jsem rozkrokem a kolenem přímo do zábradlí, které se táhlo středem schodiště. Bolelo to jak prase, až jsem téměř nemohl chodit. Zkouška se povedla a všichni jsme se šli připravit na zkoušku i s herci. Měl jsem štěstí, neboť Jiří Mádl a Ondřej Vetchý stáli v bílém županu přímo mezi mnou a Milanem. Sjeli jsme zkoušku i s nimi, která se povedla a mohli jsme jít na ostré natáčení.

„Všichni sundat župany! Kdo má spodní prádlo, může si ho nechat! Připravte se na akci!“ zaznělo z přízemí a na Akci jsme seběhli ze schodů. Přišlo mi trochu zvláštní, že někdo z nás může mít boxerky, když podle mě při záběru posledního schodu musely být vidět zahalení muži na vyšších schodech. Taky se mi to potvrdilo.

„Spodní prádlo je bohužel vidět, takže ho všichni kromě herců odložte!“ zahřmělo podruhé. „A jste moc roztahaní, tak se na sebe pořádně natlačte, ať vás tam mám všechny!“

Tento rozkaz dost lidí pobavil. Mě docela polichotil, když jsem před sebou měl krásného Mádla a namakaného Vetchýho. Seběhli jsme schody a záběr byl hotov. Konečně jsme se mohli obléknout do županu a vrátit se ke stolu. Ani jsem si nestihl udělat čaj a už nás vyslali zpět na plac. Tentokrát se pokračovalo záběrem ve sprchách. Všichni jsme si mysleli, že na nás budou pouštět plyn, abychom umřeli, ale ve skutečnosti to překvapivě byly opravdu sprchy. Nejdříve se natáčel blízký záběr, takže potřebovali asi jen 10 komparzistů a já byl mezi nimi. Postavili nás pod dvě poslední zrezivělé sprchy a po chvíli dorazili oba herci. K mému štěstí jsem zjistil, že stojím přímo za Vetchým a Mádl hned vedle něj. Na Akci jsme všichni stáli a klimbali sebou, jelikož jsme byli rozespalí po dvaadvacetihodinovém pracování v dole a po třech hodinách spánku. Čekali jsme na vodu, až konečně poteče, ale žádná nepřicházela. Jirka se unaveně zadívá na suché sprchy, Ondra si toho všimne a ukonejší ho: „Neboj se! Myslím, že už slyším vodu!“ a na to se pár z nás podívalo vzhůru k rozprašovači. Překvapilo mě, že mluvili anglicky. Myslel jsem, že je to český film.

colette tom leryTento obraz se natáčel jen několik minut. Poté si změnili objektiv na široký záběr, kde byla vidět celá sprcha a pokračovalo se tam, kde se skončilo. Na Akci na nás spustili vodu vodu a my celí šťastní natahovali ruce až nahoru a opatrně se začali umývat. To bylo natočeno asi za deset minut a mohli jsme v županech odejít zpět do jídelny.

Všichni jsme se celkem báli, jaké to bude… jak to bude stresující a nepříjemné, ale nikomu to tak vůbec nepřišlo. Všichni jsme se shodli na tom, že to byla celkem pohoda a vůbec nám nepřišlo, že jsme nazí mezi hromadou oblečených a nahých lidí.

Když jsem scházel po schodech do jídelny, všiml jsem se, že už přijeli i dívky, mezi nimiž byli samozřejmě Edita a Adéla. Zpočátku mě nemohli vůbec poznat, až když jsem je pozdravil, se mi Adélka vrhla kolem ramen se slovy: „Ježíš! Co ti to udělali!“

„Ale náhodou ti to docela sluší,“ podotkla jen tak mimo Edit.

Začaly se mě vyptávat, jak to probíhá, co jsme měli za scénu, jak to celé vypadá a mnoho dalších otázek. Ujišťoval jsem je v tom, že je to naprosto v pohodě a že se nemají čeho bát. Ani jsem si s nimi moc nepoklábosil a už odešly do kostymérny a maskérny. Mezitím si zavolali asi deset komparzistů a já pro jistotu zmizel na záchod, aby si mě nevybrali. Když si mě o pár minut zavolali, ani jsem mého předchozího rozhodnutí nelitoval. Totiž všichni, kteří tam šli, byli zašpiněný „hovnama“, jelikož celý den tahali fekál a pak se šli do sprchy umýt. Já byl ve scéně, kde jsem opět stál až u poslední sprchy s pár dalšími lidmi. Byli jsme celkem čistí v porovnání s ostatními, kteří byli posraní od hlavy až k patě. Jelikož je ale nechtěli rozmočit a dělat make-up úplně od začátku, probíhalo nejdříve asi deset zkoušek bez vody a pak se projely dva záběry s ostrou klapkou, kde už voda tekla.

V tomto záběru jsem stál vedle Davida Suchařípy, kterého jsem se zeptal, proč mluví anglicky nebo německy, když je to český film. Odpověděl mi, že originál je v angličtině a že ten film má nejspíš světové ambice. Sám se svému tvrzení pousmál. Pak se rozjela akce a k nám se blížil zástup neskutečně špinavých chlapů a s nimi i Jirka Mádl, který si stoupl přede mě a po chvíli se kolem mě protlačil i Ondra Vetchý, který se o mě při každém opakování otřel celým tělem. Jen škoda, že všichni herci byli oblečení a my museli být nazí. Taková neférovost. To mi připomnělo i situaci při druhé scéně, když jsem se Ondry zeptal, proč my jsme vyholení strojkem a oni dva mají jen krátký sestřih.

colette tom lery„To víš, my jsme si to zaplatili,“ pobavila nás všechny jeho odpověď, až nás musel režisér hlasitě kárat, abychom se uklidnili.

Jakmile jsme všechno odtočili, přišly na řadu dívky. Když jsem pak viděl Adélku s Edit, jak mají krátkého ježka místo dlouhých kadeřavých hřív, přišlo mi to úžasné. Taková změna. Docela to holkám seklo a překvapilo mě, jak se pod takovou paruku s mikrovlásky vešly všechny jejich vlasy. Prý je copánkovaly a pak omotávaly kolem hlavy.

Teď jsme měli mnoho času na jídlo a relaxaci a také očištění se, neboť se natáčelo jen s dívkami. Trochu nás to ale mrzelo z důvodu, že s námi mohli natočit ten poslední obraz a pustit nás domů. Takhle jsme čekali pár hodin, než jsme zase přišli na řadu.

Bylo to kolem páté hodiny večer, když nás všechny poslali do kostymérny, abychom na sebe hodili vězeňské pruhované kalhoty a košile. Já byl mezi posledními, kteří se převlékali, a když jsem pak dorazil na plac, stihl jsem akorát proskočit kolem kamery a hned zazněla Akce. Vězni stáli ve frontě u písaře, kterému jeden po druhém hlásili svá identifikační čísla. Záběr končil, jakmile své číslo nahlásili Jirka s Ondrou. Nakonec jsem tento obraz proseděl a po pár minutách s ostatními odešel pryč.

Teď už jsme jen čekali, až si vyberou 7 z nás, kteří měli pokračovat dále v natáčení a zbytek poslat domů. Trvalo to asi hodinu, než si je našli a další půlhodinu, než nás poslali do kostymérny. Všichni jsme se převlékli rychlostí blesku s myšlenkou, že pojedeme co nejdřív domů, ale opak byl pravdou. Venku před autobusem jsme čekali ještě asi hodinu. Každou chvíli jsem koukal na hodiny a čekal, zda už pojedeme nebo ne. Bohužel hodiny utíkaly a my stále čekali a čekali. Prý jsme museli počkat, až skončí i pár děvčat, abychom naplnili autobus. Když bylo po sedmé hodině, rozloučil jsem se s myšlenkou, že bych snad ještě mohl chytit poslední autobus do Plzně. Odjížděli jsme někdy před půl osmou a mě bylo jasné, že v Praze zůstávám přes noc. Ale nakonec jsem byl mile překvapen, protože na Smíchovské nádraží jsme dojeli někdy ve čtvrt na devět a já měl půl hodiny na to, abych stihl autobus, čehož jsem se už opravdu nebál.

Třetí den (25.8.)

Nástup jsme měli v půl desáté ráno na Smíchovském nádraží. Jakmile jsme tam všichni dorazili a dostali komparzní lístky, vyrazili jsme autobusem do Vinařic do dolu MAYRAU, kde jsme měli strávit celý následující týden. Trochu mě překvapilo, když nám bylo oznámeno, že máme zázemí na volném prostranství bez zastřešení. Koneckonců bylo krásné počasí, tak k čemu střechu nad hlavou. Hlavně že jsme si měli kam sednout, ale ještě dříve, než jsme tam mohli vyrazit, jsme museli všichni do řady a vystát si frontu do kostymérny, a poté do maskérny nechat si namalovat obličej unaveného, vyčerpaného vězně.

colette tom leryAni jsem si nestihl sníst koblihu, kterou jsme tam měli připravenou, a už jsme museli vyrazit všichni chlapi na plac. To bylo prvně, kdy jsem mohl nahlédnout za prkennou zeď s ostnatými dráty nahoře. Nestačil jsem se divit. Přede mnou se objevilo malé prostranství ve tvaru písmene T, které bylo tvořeno třemi domy. Po levici ležela ohromná kopa prádla, za níž byly dvoukřídlé dveře do skladu potravin a za nimi jsem zahlédl kopu bot, jednu dřevěnou boudu, narvanou starými šaty, naproti níž ze střechy visela obrovská červená plachta s hákovým křížem. Když jsem hlavu zvedl o něco výše, abych viděl na úplný konec dlouhé ulice, zahlédl jsem veliká vrata, nad kterými se tyčil slogan Es gibt nur eine Weg zur Freiheit. Postoupil jsem si trochu blíže ke křižovatce, kterou zastiňoval dlouhý stůl, a všiml si, že ulice kolmá na tuto vypadá vlastně úplně stejně. Jen z ní vedly dva vchody do domů po stranách: Jedna budova sloužila ženám a zlatníkům a dům naproti sloužil jako prádelna a v patře byt německého herce Erika, který ztvárňuje roli té největší sadistické německé svině. Jelikož nevím, jak se jeho role jmenuje, a pochybuji, že by to byl Hitler, budu ho i nadále nazývat Erikem.

V prvním obraze jsem dostal přesně takovou roli, z níž jsem si mohl prohlédnout celou ulici tak perfektně, jak jsem vám ji teď nahoře popsal. Měl jsem totiž utíkat od prkenné zdi, na níž stála věž s příslušníkem německých nacistických oddílů SS, kterého budu dále popisovat pouze jako esesáka, podél kopy prádla až ke stolu. Nikdy jsem nestihl utíkat nikam dál, jelikož stopka zazněla celkem brzy. Všichni ostatní vězni měli jiné role: vykládat kufry a házet oblečení na jednu deku, jídlo na druhou; další tyto nálože ze stolu odnášeli zabalené v dece do budovy žen; někdo utíkal s jídlem do skladu a jiný ze skladu; někdo zase stál na hromadě prádla a shazoval oblečení dolů. Nejlepší na tom bylo, že všechno bylo sehrané do posledního puntíku a při každé stopce se všechno muselo vrátit na původní pozici. Ještěže já nemusel nic nosit. I když… u kopy prádla jsem se měl na moment zastavit, vzít pár hadrů a utíkat dále ke stolu. Po stopce jsem se tedy jen otočil, cestou oblečení odhodil na původní místo a vrátil jsem se zase za roh budovy k dřevěné zdi.

colette tom leryPři druhém obraze jsem měl tu čest nahlédnout do budovy žen a zlatníků. Od dveří vpravo stál jeden stůl, za nímž při natáčení seděli čtyři dědové a zkoumali drahé kovy a jiné cennosti, a vlevo od dveří se táhly tři dlouhé stoly, které byly celé pokryté oblečením, které ženy při akci různě obíraly a přehazovaly stranou. Za posledním stolem pod oknem stály čtyři šlapací šicí stroje. Při mé akci v budově zrovna nikdo nebyl. Nevím přesně, co se venku dělo, jelikož jsem byl schovaný, ale pamatuji si, jak Štrangi (asistent režie) řešil, jak mi dá vědět, že mohu přeběhnout přes obraz a utíkat s pytlem prádla naproti do prádelny. Nakonec to vyřešil tak, že ke mně postavil jednoho moc krásného tmavého chlapa Martina s vysílačkou v ruce, a jakmile jsem zaslechl fouknutí z ní vycházející, vyběhl jsem ven. Docela mě překvapilo, jak rychle všechno probíhalo. Tato scéna se natáčela jen čtyřikrát.

U natáčení třetího obrazu jsem měl tu čest poznat hlavní herečku Cleméntes, která hrála židovskou vězeňkyni jménem Colette. Na akci totiž přijíždělo starodávné auto s generálem a Colette. Jakmile se auto objevilo u levých dveří do skladu potravin, vyběhl jsem z něj přímo před kamerou kolem auta. Colette poté vystoupila i s generálem z auta.

Čtvrtým obrazem všechno pokračovalo a já se divil, že jsem se z nosiče potravin náhle proměnil na otvírače kufrů. Důvod jasný a logický: Já předtím proběhl někam pryč a během krátké pauzy jim od stolu zmizel ten, který s Milanem kufry u stolu otevíral. Ale potěšilo mě, že jsem konečně mohl mít společnou roli s mým kamarádem Milanem – on mi kufr hodil na stůl, já vypáčil zámky, otevřel ho a pak ho předal na vedlejší stůl k ostatním, kde rozdělovali oblečení od jídla a jiných věcí. Colette vedená generálem procházela právě kolem hromady kufrů, u nichž jsem stál, na moment se zastavila a poté pokračovala dále do budovy žen. Pokud všechno proběhne v pohodě, budu v tomto obrazu vidět velice dobře. Snad to nedopadne jako ve filmu Ve stínu, kde jsme celý den natáčeli scénu zabíjení koně, a ona se nakonec ve filmu vůbec neukázala.

colette tom leryPo natočení této scény se pokračovalo se ženami a zlatníky uvnitř domu žen. Pro tuto scénu potřebovali asi jen tři vězně, kteří by vběhli s plnými dekami dovnitř, vysypali ženám na stůl oblečení a odběhli. Já naštěstí vybrán nebyl a odešel jsem z placu pryč, abych se mohl učit na postupovou zkoušku z trestního práva.

Oběd byl přesně v 17:30. Po předchozích dnech mě ani nepřekvapilo, že jsme dostali pouze vuřtguláš s rohlíkem. Potěšilo mě však, že po pauze jsem na plac už nemusel a mohl jsem se v klidu učit, dokud nezapadlo slunce a nebe se nezbarvilo inkoustovou modří. To už jsem se zvedl a šel si učení uklidit do batohu. Po cestě na záchod mě ale zastavil jeden kluk, který na mě zavolal: „To je taky dost, že se tady ukážeš!“

Ohlédl jsem se za hlasem, bohužel jsem ale neviděl, kdo na mě mluví, jelikož tma byla tak hustá, že jsem sotva viděl obrysy těl ostatních komparzistů. Nakonec ke mně přistoupil blíže, chvíli se na mě díval a pak opět promluvil: „Zdravím, jsem Fanda.“

Stiskl jsem jeho dlaň a prozradil mu, jak se jmenuji já. „Já vím,“ reagoval na to a mě to zaskočilo. Jak to mohl vědět, když jsem s ním nikdy předtím nemluvil? „Ty prý chodíš do Friends?“ pokračoval Fanda.

„Friends?“ nechápal jsem. „Jak tě to napadlo? Já ani nevím, kde to je. Nikdy jsem tam nebyl.“

„Opravdu? To je divný,“ zamyslel se na chvíli. Tedy, aspoň mi to tak v té tmě připadalo, než jsem zjistil, že tento člověk snad ani myslet neumí. „Tak jen abychom si to ujasnili… jsi gay, že?“

„No…“ trochu mě to zaskočilo, na druhou stranu jsem radši, když se mě na tohle zeptá někdo na rovinu a nedělá nějaké cavyky okolo. „Jsem. Tos to poznal nebo ti to řekl Martin?“

„Martin,“ přiznal bez okolků. Ani mě to nepřekvapilo, jelikož on byl jediný gay, kterého jsem znal ještě před tím, než jsme spolu začali natáčet tento film. Vlastně jediný i zde na natáčení a Fanda byl evidentně druhý. Možná čekal, že se ho na to zeptám, ale ani jsem nemusel – z jeho mluvy a ladných přehnaných dámských pohybů to bylo víc než jasné. „Copak jsi tam dělal tak o samotě?“

„Učil se na trestní právo. Za pět dnů mám postupovou zkoušku ke státnicím, kterou musím nějak udělat. Omlouvám se ti, ale měl jsem v plánu jít na záchod a už to nemohu vydržet, tak se zatím měj.“

Vůbec mě nepřekvapilo, když se dveře WC otevřeli ihned poté, co jsem zavřel ty své u kabiny. Nebyl jsem si jistý, ale něco mi říkalo, že to byl právě Fanda. Snažil se mě snad sbalit? Když jsem však vylezl ven, už tam nikdo nebyl. Umyl jsem si tedy ruce a obličej od make-upu, abych se s tím nezdržoval někdy v noci, a vrátil se k našemu zázemí. Samozřejmě mě ihned odchytl Fanda s dotazem, kde jsem byl, že mě na záchodech nenašel. Zbytečné mu vysvětlovat, že se na záchodech nevyskytují pouze mušle. Odbyl jsem ho a šel si sednout za kamarády z natáčení.

Konec byl ve 23 hodin a než jsem se dostal do postele, byla jedna hodina v noci. To mě moc nepotěšilo, když jsem druhý den musel vstávat o hodinu dříve než dnes.

Čtvrtý den (26.8.)

Samozřejmě jsem druhý den zaspal o pár minut. Budíka, kterého jsem měl nařízeného na sedmou hodinu ranní, jsem poprvé zaslechl až v 7:20. Měl jsem tedy co dělat. Vyskočil jsem z postele, hodil na sebe tričko a kalhoty, zamkl za sebou dveře a utíkal na autobus. Myslel jsem, že to stihnu celkem bez problémů, ale neuvědomil jsem si, že je neděle a že autobusy tak často nejezdí. Na přestupu jsem čekal dokonce 13 minut, přesto jsem na Smíchovské nádraží dorazil přesně na čas v 8:45. Jak jsem ale později zjistil, nemusel jsem tolik hnát, jelikož se čekalo ještě další čtvrthodinu na nějakého opozdilce. Využil jsem tedy volného času a koupil si v pekárně jednu buchtu ke snídani.

Ani nevím, jak dlouhá cesta byla, jelikož jsem se probudil až v dole, kde nás poslali převléknout se a namaskovat. Čekání mezi kostymérnou a maskérnou jsme zaplnili vtipnou příhodou. Martin, kamarád už z dávných časů, se podíval na Fandu a ostatní, co kolem nás stáli, usmál se a nakonec se otočil na mě.

„Víš, že Fanda studuje vysokou?“ oznámil mi s úšklebkem.
„Jako fakt?“ nemohl jsem tomu uvěřit. Fanda se samolibě usmál a řekl, že jo. Nato mi Martin ukázal jeho profil na gay seznamce.
„Podívej se na tohle. To je fakt něco,“ vyzval mě Martin a já se začetl do jeho profilu. Nemohl jsem si nevšimnout jeho nadpisu Jesl si vic chtrí jak já tak napys jesl ne si ubozak. To mě fakt dostalo a vybuchl jsem smíchy na celou chodbu. Pak jsem si všiml, že tam má opravdu uvedenou vysokou školu a že je student. Trochu mi ale nesedělo, že je mu 17 let.
„Fando,“ odhodlal jsem se mezi zajíkáním se konečně promluvit, „ty opravdu studuješ vysokou školu?“
„No jasně že jo!“ odpověděl bez váhání a trochu dotčeným tónem.
„Aha. Nic proti tobě, ale od někoho, kdo studuje vysokou školu, bych nečekal, že v jednom souvětí dokáže napsat – kolik? – osm chyb?“ vyslovil jsem a začal se opět smát. Fanda na to neřekl ani slovo a já podal mobil s jeho profilem dalšímu v řadě. Ten za chvíli vybuchl smíchy také a pokusil se Fandy zastat se: „Já bych řekl, že tohle už je asi naschvál, ne??“
„Samozřejmě,“ odpověděl bleskově Fanda.
„A já zase tvrdím, že i cizinec to umí napsat mnohem líp než ty,“ dodal k tomu Martin.
„Vy se možná smějete, ale víte, kolik lidí mi píše??“ reagoval na to Fanda vážně a my se rozesmáli snad ještě víc. Ještě aby ne, když svým nadpisem poukazuje na to, že nikdo blbější než on opravdu být nemůže, a tudíž všechny ostatní akorát podněcuje k tomu, aby mu každý, kdo navštíví jeho profil, pokud možno ihned napsal. To jsme si ale uvědomili všichni až na Fandu.

Jakmile z nás udělali pořádný Židy, mohli jsme se jít nasnídat jednoho rohlíku s máslem a čekat, až si nás zavolají na plac. Čekání jsem opět využil k učení se na postupovou zkoušku z trestního práva.

V 11 hodin si nás vyžádali na plac. Hned na první obraz mě poslali běhat do budovy žen, kde jsem měl čekat na prádlo, které mi dívky házely do deky a já pak s ním vyběhl ven a míjel se s Colette. O tuto scénu opravdu dost stál Fanda, Štrangi se na něj pouze pousmál a řekl: „No… Ne. Ty ne. Půjde on.“ A ukázal na mě. Vůbec mě to nepřekvapilo, když Fanda snad nikdy nic nezahrál tak, jak se řeklo, a všechno udělal obráceně nebo úplně blbě. Jen kvůli němu se některé scény několikrát přetáčely.

Jakmile se scéna dotočila, šel jsem si stoupnout stranou k Martinovi a ostatním, abychom štábu nepřekáželi. To se najednou za mnou objevil Fanda, který si za pár hodin na mě vymyslel snad stý debilní vtípek, který chápal snad jen on. Prohlédl si obrovskou kopu prádla, vytáhl z nich pánské spodky, vodou promáčené a smradlavé, a položil mi je na obličej s dodatkem: „Podívejte se, jak mu to sluší.“

To už jsem nevydržel, trenky jsem z obličeje stáhl a spustil jsem na něj: „Mohl by ses taky někdy chovat jako inteligentní tvor?!“ A každé slovo jsem doprovázel jedním úderem mokrých trenek do jeho horní poloviny těla. Nevynechal jsem ani hlavu, jelikož jsem doufal, že by se mu mohlo trochu rozsvítit. Ale nerozsvítilo. Vlastně vůbec nechápal, co udělal špatně a všichni ostatní se mu smáli a mě podporovali. Byl jsem totiž jediný, který na něj dokázal vztáhnout ruku.

colette tom leryV prvním obraze se nestihla natočit celá scéna, a proto pokračování probíhalo již s Erikem, který se před dveřmi budovy žen zastavil a chytal popel do rukou. Měl radost z toho, že těla Židů tak dobře hoří. Já v tom momentě probíhal do domu. Tam jsem se schoval a sledoval scénu, jak si to všechno Erik vychvaluje.

Ve třetím obraze se natáčelo pokračování, ve kterém Erik označil jednu Židovku za hodnou spálení, a esesáci ji odváděli na popravu. Za cesty začala dívka zpívat židovskou hymnu a my je venku sledovali. Další natáčení už probíhalo uvnitř domu žen, tudíž nás nepotřebovali a muži měli volno. To jsem s pár chlapy ještě seděl na mokrých hadrech a kecal o všem možném. Tedy spíše o něčem na téma homosexuality. Nepamatuji si, co jsme probírali, ale vím, že se kluci divili, když jsem řekl, že nesnáším buzeranty.

„Počkej, já myslel, že jsi teplej, nebo ne?“ zeptal se mě jeden z těch, co kolem mě seděli.
„To samozřejmě jsem a nestydím se za to. Jsem gay, ale nesnáším buzeranty,“ zopakoval jsem jim, když vtom kolem procházel Fanda s Martinem a zastavili se u nás. „Že jo, Fando?“
„Tak teď tomu nerozumím,“ ozval se zas ten kluk vedle mě. „Jakej je rozdíl mezi gayem a buznou?“
„No,“
chopil jsem se tématu a s úsměvem se podíval na Fandu, „gay jsem já, zatímco buzna je Fanda. Myslím, že víc ani vysvětlovat nemusím, ne?“

Všichni kluci se začali smát, jelikož jim přišlo vtipné mé přirovnání, které naprosto skvěle pasovalo. Bohužel Fanda ani tohle nepochopil, zatímco já už velice dobře chápal to, že ho klidně před ním mohu pomlouvat, neboť on stejně nic nepochopí.

„Jako sorry, ale ty jsi buzna!“ vstoupil do toho Fanda.
„Aha,“ přitakal jsem mu s pochopením.
„No jasně! A taky chrápeš jako já s hromadou chlapů, protože tak to mezi námi prostě je…“
„Aha…“
zopakoval jsem. „Víš, co je zvláštní? Že já jsem s přítelem už skoro rok a jsme si věrní.“ Hned jsem se otočil ke klukům a dořekl: „I zde vidíte rozdíl.“

To už jsem se zvedal a byl na odchodu z placu pryč, ale Fanda mě dále pronásledoval a snažil se mi vysvětlit svůj pohled na komunitu homosexuálů: „Hele, ty jsi gay, takže vlastně buzna a to znamená, že jsi i jasná děvka!“

To už jsem se na rohu domu u dřevěné stěny zastavil, otočil se na něj a pronesl: „Fando, jasné je jen jedno, a to, že jsi totální debil.“

Nevím, jak se zatvářil Fanda, ale vsadil bych se, že nijak – jako by se ho má výtka vůbec netýkala, ale kluci se mohli potrhat smíchy, když mu někdo řekl bolestnou pravdu do očí. Zamířil jsem přímo k batohu a vytáhl z něj 360 stran bílých papírů.

colette tom leryUčil jsem se tedy až do jedné hodiny odpolední, kdy donesli oběd. Byly to opět párky s chlebem. Jeden jsem si tedy dal, ale spokojený jsem moc nebyl a těšil jsem se na smažený sýr s hranolkami. Abych je ale mohl mít, musel jsem počkat, až se nají celý štáb. Když nastal čas, kdy jsem si mohl zajít pro jídlo do cateringu, zjistil jsem, že pro mě nic nezbylo. Vlastně zbyl segedínský guláš s knedlíky, což opravdu nemusím. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se vrátit zpět do našeho zázemí a sníst dalších pět párků, chleba k tomu však už nebyl.

Zas to učení. Musel jsem využít každou chvíli a Fandy debilních keců o tom, jak se všechno musí řešit sexem, jsem nevnímal. Je ale pravda, že tím každého bavil – to, co vypustil z úst by totiž nikdy zdravě myslící člověk nebyl schopen vymyslet.

Někdy kolem 18. hodiny jsme vyrazili opět na plac, kdy se natáčela zimní scéna. Zatímco esesáci měli kabáty, my byli oblečeni pořád stejně. A jaká scéna se natáčela? Stejná jako vždy. Zase jsem někde sbíral oblečení a utíkal kolem projíždějícího auta pryč. Další obraz však stál za to. Kamera se schovávala v budově žen a viděla ven na dvůr k vratům do skladu potravin. Jelikož nás nebylo hodně, měli jsme utíkat jednou s dekou a podruhé bez ní a každou chvíli někde kličkovat v rozpětí od stolu s kufry vlevo po roh budovy té největší německé svině, co nás tak honila. Už byla docela zima, proto jsem byl za deku rád a na zkoušku jsem utíkal zabalený do deky jako housenka naproti kolem stolu k autu, chvilku tam postál a vrátil se zase zpět za roh baráku a pak už se až do stopky neukázal. Přesně tak to dělali i další dva kluci, co tam se mnou byli. Když se ale začalo natáčet, proběhl jsem tam a zase zpět bez deky. Celá scéna se natáčela asi 3x a při posledním záběru to trochu natáhli a všichni tedy měli pobíhat ještě déle. Já však proběhl opět jen k autu a zase zpět, zabalil se do deky a čekal, až bude konec. To ale na scénu dorazil Fanda. Zatímco se postupně u mě za rohem naskládalo asi pět chlapů, sledovali jsme Fandu, jak se zastavil poblíž nás uprostřed dvora a stál jak přikovaný přímo proti pohledu kamery. Občas to v něm cuklo, jakože by mohl zase vyběhnout a utíkat někam jinam, ale nikdy nevyběhl. Pak zazněla stopka a my všichni vybuchli smíchy. Fanda se otočil a nechápal nás.

colette tom lery„No, Fando, teď to kvůli tobě budeme muset natáčet znovu,“ vytlačil jsem ze sebe v záchvatu smíchu.
„A proč jako?“ opět nepochopil.
„Protože jsi stál přímo v zorném poli kamery, kde jsme se měli pohybovat a ty se tam postavíš a čumíš jak idiot. Proč myslíš, že jsme všichni za rohem?“
„Aha,“
snad se Fanda i začervenal.

Poslední obraz toho dne jsem chytil opravdu skvěle. Když se Štrangi zeptal, kdo by chtěl jít dovnitř, aktivně jsem se přihlásil, jelikož mi venku byla strašná zima. Svého rozhodnutí jsem nelitoval. Nejen proto, že všichni ostatní museli na akci pobíhat venku na důkaz, že se stále pracuje, ale také proto, že jsem byl svědkem nevídané scény.

Erik vběhl do budovy žen s napůl rozčileným a napůl pobaveným výrazem v obličeji a ukazoval na kapitánku žen nějaký papír. Ona pochopila, že je zle a že si ji přišel odvést k popravě. Jelikož se tomu chtěla vyhnout, otočila se spěšně ke stojanu s oblečením, které zamaskovala tím, že tam něco věšela (v tom momentě jsem vyběhl já s plnou dekou prádla jen o 5 kroků mimo záběr kamery), ve skutečnosti ale z kapsy vytáhla ampuli s rychle účinným jedem, a s roztřesenou rukou si ji vkládala do úst mezi zuby. Erik rozkázal svým podřízeným, aby se jí chopili. Nechala se odvléknout, ale ve dveřích se zapřela o futra, otočila se na Erika, vycenila na něj zuby a prokousla ampuli. Erik nechtěl, aby umřela, proto se s ní přetahoval, aby mu ji dala, ale to už za chvíli herečka padla k zemi.

Poslední obraz dotočen a my se šli rychle převléknout do civilu a nasednout do autobusu. S Martinem jsem pak v Praze měl stejnou cestu, jeli jsme tedy spolu tramvají a celou cestu se bavili na Fandův účet. Když jsem dorazil na Slavii, zašel jsem si koupit nějakou snídani a honem na chatu vyspat se.

Pátý den (27.8.)

Jak jsme museli den ode dne vstávat dřív a dřív, spánek se mi zkracoval a všechno jsem musel dohánět při jakékoli volné chvilce. V pátek byl nástup dokonce už v sedm hodin ráno. Měl jsem tedy co dělat, abych autobus stihl. Cestu do Vinařic si opět nepamatuji, jelikož jsem ji celou prospal a po hodině jsem celý rozlámaný musel z autobusu vylézt. Sotva jsem se dobelhal do kostymérny, kde jsme se všichni převlékli. Pak jsme ihned jak naučené opice pokračovali do maskérny, kde nás nějak ušpinili, a až poté jsme se mohli jít konečně nasnídat. Co jsme měli k jídlu? Tradičně u chudého filmu rohlík s máslem a tradičně jsme si všichni u snídaně vyslechli Martinovy kecy o tom, jak to máslo není žádné máslo, proč nám musí dávat rohlíky plné kmínu a soli, že granulovaný čaj je hnusná chemická břečka, která obsahuje pouze půl procenta výtažků z čaje a neměli bychom ho pít, pokud bychom nechtěli umřít, a že ta něco jako kávovina se nedá pít, jelikož to do kávy má opravdu daleko.

„Víš, Martine,“ odhodlal jsem se promluvit, když mi jeho řeči lezly krkem, „my se chceme najíst a nikoho z nás tvé kecy nezajímají. Pokud to tak kritizuješ, tak to nežer! Ale snažně tě prosím, zavři už konečně hubu!“

Dokud jsem jedl, byl zticha, jakmile jsem se však odebral od stolu, začal poučovat všechny kolem sebe o chemickém složení dnešní snídaně. Jako bychom to už neslyšeli předchozí rána, že?

Když si nás konečně zavolali na plac, Štrangi nás seznámil s tím, že větší část dne budeme točit jednu a tu samou scénu pořád dokola, ale ve skutečnosti že se bude jednat o několik různých dnů, co se děje ve filmu týče. Proto jsem už věděl, že jakmile dostanu nějakou roli, z placu se nehnu a nebudu se moct učit (pro dnešní den spíš vyspal, ale doufal jsem, že se najde čas mezi stopkou a akcí). Chlapi, kteří byli vepředu (mezi nimi samozřejmě nesměl chybět náš oblíbenec Fanda), dostali čísla od jednotky po patnáctku. Na číslo čtyři a pět byli postaveni Jiří Mádl a Ondřej Vetchý. Tito chlapi vytvořili kruh, který měl dvě vyústění: jedno u vchodu do budovy žen, kde chlapi s plnými dekami vbíhali dovnitř a s prázdnými zase ven, a druhé bylo u dvou stolů, z nichž jeden jako stůl už nevypadal. Na prvním stole ležely naplněné kufry a připravená deka pro Jiřího Mádla, kde asi tři chlapi rozebírali kufry a jejich obsah. Na druhém stole, který díky dešti připomínal spíš U-rampu než rovnou odkládací plochu. Deska totiž byla tvořená z dřevotřísky a po dvou deštivých nocích změnila tvar natolik, že se na něj položilo pár suchých kožešinových kabátů, aby se nerozpadl celý. Měli jsme výslovný zákaz dotýkat se stolu a pro jistotu i kožichů.

Nakonec jsem zbyl jen já a pět dívek. Štrangi ke mně přišel a řekl, že mě pasuje na Romea. Tomu jsem nerozuměl.

„Dávám ti na starost těchto pět žen. Vy se nějak rozprostřete po té kopě, ale pozor, ať se nepropadnete…“ zadával hereckou roli děvčatům. „Lezte nahoru po stolech a bacha na díry mezi nimi. Budete tady Romeovi házet oblečení dolů a ty, Romeo, je budeš skládat na deku a pak odbíhat pryč. A ještě něco děvčata. Sbírejte to tak, aby nebyla vidět plachta. Takže si tam naházejte nějaké oblečení odzadu, abyste pak měli co házet dolů.“

Na akci jsme tedy všichni dělali přesně to, co nám bylo řečeno. Docela sehraná spolupráce. Kamera jezdila po kolejích a sledovala Jiřího, jak přibíhá ke stolu, bere si deku a odbíhá do domu žen. Po natočení této scény se ihned přešlo v úplně stejné sestavě na natáčení druhé, v níž už Mádla zastavili dva esesáci a rozkázali mu, aby ukázal deku. On ji odhodil na zem, nic v ní ale nenašli. Ještě chvíli se nad něčím dohadovali a pak vydali rozkaz k pokračování v načaté práci. Mádl svou deku sebral a utíkal do budovy žen.

Jakmile se všechno skvěle zvládlo, začaly probíhat přípravy na další téměř stejný obraz. Já si tady v kopě navlhlého prádla našel stůl, na nějž jsem ulehl a ihned usnul. Vnímal jsem jen okrajově. Zaslechl jsem dokonce něco o tom, že bychom se měli připravit na akci, já však nadále ležel a tvářil se, že spím, dokud mě neprobudilo hlasité: „Probuďte někdo Romea! Tam má pět ženskejch a vůbec se o ně nestará.“

Byl to Štrangi samozřejmě. Já se ihned postavil na nohy a on pokračoval: „No vidíš, Romeo, že to jde. A pořádně se o ně postarej a užívej si je!“

„Jo,“ přitakal jsem, ušklíbl se a poohlédl se po dívkách, „zrovna já!“

Při natáčení byla jen drobná změna a to taková, že Mádl přiběhl s jedním pytlem, ale odbíhal s dekou, kterou mu podstrčil Ondřej. V tu chvíli nás všechny opět zastavili a nějaký generál si Mádla odvedl k autu, aby mu tam ukázal obsah pytle. Opakovačka proběhla asi jen pětkrát a už jsme zase měli něco málo času. Jen mě trochu otravovalo, jak si děvčata neustále dělala srandu z toho, že jsem Romeo a měl bych se o ně postarat a abych jim nahoru házel to oblečení, co mi naházely dolů.

To už jsem opět ulehal na svůj vyvýšený stůl v haldě oblečení. Tentokrát jsem ale neměl tu možnost trochu se prospat, jelikož už u mě stál Martin, který se zase něčemu smál jako potrhlý.

„Ty vole, tak jsem z Fandy konečně dostal, co to studuje za vysokou školu!“ vyhrkl na mě.
„Aha!“ zaujalo mě jeho téma a hned jsem zbystřil. „A copak že to studuje?“
„Prej vysokou kuchařskou!“
vyklopil ze sebe tu novinu a opět se rozesmál. Já se k němu přidal.
„To si děláš srandu ne?“ nemohl jsem tomu uvěřit. „Ona existuje nějaká vysoká kuchařská?“
„No, nejspíš jo.“

Fanda nejspíš poznal, že se o něm bavíme, jelikož se na nás díval opřený o vratký stůl. Pak se od nás ale odvrátil a chvíli na to jsme šli natáčet opět stejnou scénu, ale s tím rozdílem, že tentokrát Mádla opravdu chytli s kradenou kořistí. Jirka na rozkaz rozhodil deku, z níž se po zemi rozkutálelo ovoce a zarachotily dvě plechovky. V této chvíli přišel na řadu Erik, který za ním přišel a po chvíli prohlížení si nastalé situace mu nechal uštědřit pořádnou herdu samopalem mezi lopatky. Poté si Erik přivolal generála a nechal Mádla odvézt stranou. Při druhé části tohoto obrazu jsem se docela vyspal, neboť jsem nebyl vidět.

tom lery coletteVšichni jsme jen tiše sledovali děj a krátkých pauz využili k nějakým slovům. Když jsem se na moment probudil, naskytl se mi pohled na Fandu, jak se opírá se zalomenýma rukama o stůl z dřevotřísky. Toho se zrovna někdo všiml a na Fandu zavolal: „Neopírej se o ten…“

Větu doříct nestihl, jelikož Fanda už ležel na zemi pod rozlomenou deskou stolu, která nad ním ještě chvíli visela. „Stůl…“ dořekl nakonec zklamaně muž od rekvizit, když se Fanda sbíral na své vlastní nohy. Nejspíš chtěl ale všechno špatné odčinit a desku stolu narovnat. Jen jsme zaslechli rekvizitáře, jak řve: „Nešahej na…!“ Jeho nevyřčená slova se ztratila v hlasitém křupnutí. Zatímco my všichni okolo vybuchli smíchy, šokovaný Fanda se chlubil s kusem stolu, který mu zůstal v ruce, a rekvizitář se jen pleskl do čela, otočil oči v sloup a raději odešel pryč.

Byly dvě hodiny odpoledne, což znamenalo, že jsme mohli odejít na jídlo. Ještě předtím ale Fandu zaujaly hebké kožichy s dlouhým chlupem, který si na sebe oblékl. To už za ním procházel jeden z komparzistů, který se mu začal smát a řekl mu: „Radši ten kožich ukliď, než tě někdo uvidí. Nevíš, že to máme zakázaný?“

S trochou nechutně ho odložil a odešel s námi na oběd. Po jídle jsem se šel rychle učit, dokud nám neřekli, abychom se vrátili na plac. To se stalo o hodinu později a pokračovali jsme v načatém obrazu. Mádl ležel na zemi a generál k němu přišel a kopl ho silou do břicha. Předtím ale Jirkovi dali chránič, aby se mu nic nestalo. Pak jsem měl několik hodin volno, jelikož se natáčel obraz z druhé strany. Během natáčení jsem spal a po stopce jsem mluvil s ostatními. Dokonce si mě našel i Fanda, čehož jsem se obával. Nedalo mi to a rovnou jsem se ho zeptal: „Prosím tě, ty studuješ vysokou?“
„No,“
odpověděl ihned a dával mi najevo, jak je na to hrdý.
„Aha, a jakým rokem?“
„První to je,“
chvástal se.
„Aha,“ tvářil jsem se překvapeně, „to je zvláštní.“
„Co je zvláštní?“
nechápal Fanda.
„Řekl bych, že budeš nadměrně inteligentní, když jsi v sedmnácti na vysoký.“
„Ale já teprve půjdu do prváku,“
přiznal po chvilce.
„Ale přece… Já jsem byl nejmladší na škole a přesto jsem šel do prváku v devatenácti. To mi nějak nejde do sebe,“ popichoval jsem ho a Martin se přiblížil o něco blíž, jelikož si tento rozhovor nechtěl nechat ujít. „Jak to tedy je?“
„No já už mám střední školu za sebou a teď jdu na vysokou.“
„Na vysokou kuchařskou?“
vyslovil jsem posměšně.
„Přesně tak,“ přitakal Fanda a já si všiml, jak se mu opět vzedmula hruď.
„Nevím o tom, že by existovala vysoká škola kuchařská… a neměl bys jít teprve do čtvrťáku, když je ti sedmnáct?“
„Ne ne,“
odporoval mi, „moje střední byla na tři roky a teď půjdu na vysokou na dva roky.“
To jsme všichni kolem vybuchli smíchy a já se horko těžko dostával k dalším dotěrným otázkám.
„Takže pokud to dobře chápu, byls na učilišti obor kuchař a teď jdeš na dvouletou nástavbu?“
„No,“
zapřemýšlel Fanda, pokud to v jeho případě bylo možné, „na vysokou, jak říkáš.“
„Fando, omlouvám se,“
nasadil jsem něžný hlas, „ale obávám se, že můj titul z právnický fakulty nebudeš moct srovnávat s tvou nástavbou kuchaře.“
„Proč ne?“
nerozuměl mi, nebo je opravdu tak blbý?
„Protože ty po dokončení nástavby budeš mít maturitu, kterou já mám už čtyři roky hotovou a kterou jsem potřeboval k tomu, abych mohl jít na vysokou školu. Tvá nástavba je srovnatelná se střední školou, ne s vysokou.“

Tuto kapitolu jsme uzavřeli, jelikož si nás zavolali na plac. Tentokrát mě dali k jiné hromadě prádla a k jiné dívce. Nevadilo mi to z toho důvodu, že jsem se mohl dívat na natáčení scény, v níž esesáci mlátili tyčí do Jiřího Mádla. Natáčelo se to celkem dlouho, jelikož byl široký záběr, blízký záběr na obličej, blízký záběr na údery tyčí a pak opět na umírající pohled Jiříka. Ty jizvy ale vypadaly opravdu přesvědčivě. Maskéři mu vyrobily hluboké rány do těla s kůží okolo potrhanou a visící.

Tímto záběrem naše role skončily a na řadu šly už jen dívky v budově žen. Mohl jsem se tedy učit, dokud se obloha nezbarvila do tmavomodra.

Šestý den (28.8.)

Nástup byl v 6:15 na Smíchovském nádraží. Dorazil jsem kupodivu včas, ale opravdu mě překvapilo, že jsme čekali a čekali a čekali. Na co? Na jednoho jediného opozdilce, kterým nebyl nikdo jiný než Fanda, jemuž jsme za jeho příchod zatleskali, jakmile konečně po hodině zpoždění dorazil . Vůbec jsem nechápal, proč na něj Bohouš čekal, jelikož když jsem natáčel film Serena a napsal mu zprávu, že se zpozdím o tři minuty, ujel mi a odpověděl, abych se na natáčení dostal jak chci. Čím si Fanda zasloužil takovou protekci, abychom na něj všichni čekali téměř celou hodinu?

Zatímco jsme čekali, řešili jsme velkou spoustu věcí. Jedna z nich byla samozřejmě pomluva Fandy, druhá kupříkladu délka vlasů. Jakmile se po autobuse rozšířila informace o plešatých hlavách, jeden zrzek vystoupil z autobusu, že se za pár kaček nenechá ostříhat, jelikož má už domluvenou nějakou roli za mnohem větší částku, a jeden student práv zase tvrdil, že si na vlasy sáhnout nenechá.

Když jsme konečně dorazili do Vinařic do dolu Mayrau, vystáli jsme si jako vždycky frontu do kostymérny a pak druhou do maskérny. Když jsem byl uvnitř a nechal se patlat nepříjemnou blondýnkou, vkročil dovnitř i Bohouš s právníkem, který se zajímal, jak ho budou nebo nebudou stříhat. Oznámili mu, že se ostříhat bude muset nechat, jelikož má vlasy celkem dlouhé. Nesouhlasil s tím, jelikož se druhý den ucházel o nové místo na soudu. Pak už jsem ho viděl jen na placu, když si stěžoval, jak ho zprznili. Mně se jeho účes tedy líbil více než před tím, ale to je věc názoru.

Konečně snídaně, k níž jsme měli jako vždy rohlík a k němu tentokrát paštiku a měkký sýr. Snídaně se opět neobešla bez keců Martina, který jako vždy řešil chemické složení. Nehodlal jsem ho poslouchat, ale on samozřejmě nešel vypnout. Nechal jsem ho mlít to své už poněkolikáté. Zatímco předchozí dny strašně kritizoval přírodní živočišné máslo, dneska by to máslo vítal, jelikož paštika byla prachobyčejná pěna bez chuti a sýr nebyl nic jiného než guma, která nemá ani stopu po mléku.

Na první obraz nás potřebovali všechny, a jelikož asi nějak pospíchali, nenechali nás skoro ani dojíst. Postupně všichni docházeli na místo natáčení, kde si nás k bráně, hlásící Es gibt nur eine weg zur Freiheit, stavěli do čtyřstupu v několika řadách. Museli jsme se seřadit na šířku loktu a na délku paže. V prvním obraze nás natáčeli, jak přicházíme do práce. Nejdříve jsme začali od brány, poté jsme se posunuli o něco vzad a při posledním záběru jsme začínali za bránou a přicházeli proti kameře dovnitř. Proč neustálé střídání pozic v jednom obraze? Jelikož nás bylo málo a já bych se v této scéně měl ukázat celkem třikrát v jednom pohledu. Líbilo se mi, jak jsme byli všichni naprosto sehraní. Když zazněla stopka, vrátili jsme se zpět na počáteční pozici a z reproduktoru se ozval Štrangi: „Skvělé. Všichni jste šli naprosto sehraně! Až na Fandu samozřejmě, takže si to zopakujeme.“

Hromadný nástup do práce jsme opakovali už jen jednou a dostali jsme na chvilku čas na odpočinek. Ten trval od deseti do jedenácti hodin a já tedy mohl pokračovat v učení na trestní právo.

Po pauze jsme se vrhli na pokračování tohoto obrazu. Zastavili jsme se před náklaďákem, kam jsme došli a na rozkaz The left side! jsme se všichni otočili vlevo a do pozoru. Vyslechli jsme si nějaké kecy od Erika, který stál v prvním patře domu před námi a který se ptal, zda jsme to ještě nevzdali a zda máme chuť žít a pracovat dál. Nikdo nic neříkal. Všichni jsme byli jak vytesaní z kamene. Erikův doslov skončil a rozkázal nám, abychom šli pracovat. Jelikož jsme už byli zběhlí v naší práci, každý se chopil nějaké deky nebo nějakého stanoviště, na kterém pracoval nejčastěji. To byl konec záběru. Celá scéna se opakovala asi jen třikrát a po půl hodině jsme byli hotoví. Pak následovala další krátká pauza, jelikož natáčeli samotného Erika a o tři čtvrtě hodiny později jsme se opět všichni sešli na placu, kde nás Štrangi rozmístil. Byl jsem rád, že jsem chytil takovou roli, že jsem jen jednou přeběhl přes kameru a už mě nepotřebovali. Zatímco ostatní natáčeli, já si šel sednout k učení a čekal na zavolání zpět na plac. To se nestalo, jelikož ve dvě hodiny odpoledne byla pauza na oběd.

tom lery coletteUběhla hodina a už jsme byli zpět na place. Trochu mi vadilo, že se na mě nedostává žádná role a nemohl jsem tedy odejít mimo natáčení. Vyřešil jsem to tak, že jsem ulehl na jeden ze stolů pokrytých hromadou prádla a usnul. Probudil mě až rachot o hodinu později, když režisér rozkázal, že ženy mohou odejít domů, jelikož je už nebudou potřebovat. Chlapi tam museli zůstat. Sakra!

Čtvrtou scénu toho dne jsem si opravdu užil. Dostal jsem totiž jednu z hlavnějších komparzních rolí. Všichni jsme stáli opět seřazení v pětistupu před branou na odchod z práce domů. Režisér si nás obcházel a vyhlídl si čtyři muže. Mě a pak další tři za mnou. Dal mi do kapsy citrón a tomu za mnou sardinky, těm zbývajícím dvěma nic. Erikovi pak řekl, které si vybral, a ty měl pak Erik při obchůzce a kontrole namátkou vytáhnout. Já byl jako první a hned u kamery, která se ke mně blížila, zatímco jsem vystoupil z řady a esesák mě začal prohledávat. Kamera se zastavila přímo u nás, esesák ukázal na kameru (jako pro Erika), že u mě našel citrón. Mrskl s ním o zem a mě odtahoval na konec řad ke stolu, aby mě mohl za trest zmlátit tyčí. Za cesty jsem se měl svléknout do půli těla, zabořit nohy do dřevěné krabice pod stolem a ulehnout na něj. Zatímco Erik obcházel ostatní, mě esesáci mlátili a mlátili, dokud jsem téměř neumřel.

Jelikož se mi při prvním natáčení nepovedlo svléknout se, opakovalo se to ještě dvakrát, dokud se to všechno nezvládlo tak, jak by to mělo správně být. Nechal jsem si zapnutý pouze jeden knoflík, abych se svlékl co nejrychleji. Tohle jsem si opravdu užil a mně zbývá jen doufat, aby tento obraz nevystřihli.

Tento obraz měl samozřejmě pokračování hned v dalším natáčení, jakmile se všichni připravili. Jelikož jsem byl domlácen do krve, maskéři mi jen tak narychlo udělali rýhy do zad, a na akci celý pětistup odcházel branou domů. Já naštěstí nechodil. Jako téměř mrtvého mě odnášeli čtyři chlapi na nosítkách. Docela jsem se bál, když si mě zvedali na ramena. Myslel jsem, že mě vyklopí. colette tom leryHlavně když tři kluci měli už napočítáno do tří a Martin byl teprve u jedničky. Už jsem skoro letěl k zemi. Netrvalo dlouho a obraz byl hotov. Pak ještě dotáčeli nějaký malý zbytek, kterému jsem se vyhnul. Byl jsem docela rád, že jsem byl vybrán jakožto mrtvola, jelikož mi ihned poté oznámili, že tento obraz bude mít pokračování na Barrandově. Věděl jsem tedy, že minimálně jeden den v září mít budu. Bohužel mi ale nepřišla SMS zpráva s nástupem na následující natáčení. Když jsem se pak ptal Bohouše, řekl mi, že mě má zrušeného. Trochu jsem to nechápal, jelikož jsem jim dva týdny před tím psal, že jsem si zkoušku zrušil a ať se mnou tedy počítá. Napsal jsem pro jistotu šéfovi, jak to tedy je, zda jdu nebo ne. Po hodině mi konečně zavolal a řekl mi, že bohužel nenatáčím, že si to nepoznamenal, ale vynahradil mi to možností natáčet reklamu hned druhý den za vyšší taxu. Bez váhání jsem to přijal, když už jsem v Praze byl, a druhý den jsem šel natáčet reklamu na norské mléko Tine.

Do posledního obrazu potřebovali jak mě, tak i kolegu Tomáše, který také hrál utlučenou mrtvolu. V maskérně nás rychle povrchně otřeli, oblékli jsme si kostým a vrátili se na plac. Tentokrát se natáčelo to samé, ale s tím rozdílem, že jsme šli do práce. Bylo to brzo ráno a všichni jsme byli unavení. Jeden dokonce měl za úkol během akce omdlévat a generál, který nás doprovázel z tábora do práce, ho chytil pod krkem, chvíli táhl, a poté ho vhodil mezi nás, aby dále pokračoval po svých.

Všichni už se viděli doma, tak to nijak neprotahovali a za chvíli jsme již byli já s Tomem ve sprchách a navzájem si umývali krev, která ze zad opravdu smýt nešla. Naštěstí jsme našli solvinu, kterou jsme zatuhlou krev odstranili. Už jsme se jen převlékli do civilu, nastoupili do autobusu a odjeli do Prahy.

Sedmý den (2.9.)

V den, kdy jsem skládal postupovou zkoušku z trestního práva, na kterou jsem se učil jen těch pět dnů během natáčení a kterou jsem jaksi nějakým zázrakem udělal za dobře, se mi ozval Bohouš, zda bych nechtěl natáčet druhého a čtvrtého září. Když mi oznámil, že bych 2.9. měl nástup až v půl druhé, rozhodl jsem se, že půjdu, ale 4.9. jsem odmítl, jelikož mě hned další den čekaly ještě další dvě zkoušky z obchodního práva a z práva EU.

colette tom leryV neděli 2.9. jsem tedy vyrazil v pravé poledne autobusem do Prahy a ve 13.30 jsme odjeli autobusem do Vinařic. Překvapilo mne, že nás jelo tak málo: Pouze jedenáct mužů a čtyři ženy.

Do dolu Mayrau jsme dorazili akorát na oběd, a protože nás bylo tak málo, mohli jsme se usadit v jídelně u dvou posledních stolů, u nichž už seděly jiné ženy, které natáčely už od rána. Jelikož nás bylo celkem málo, mohl jsem si sníst koblih a párků, kolik se mi zachtělo. Ne že by to byl vydatný oběd, ale pochutnal jsem si – hlavně na koblihách.

Po obědě šly do kostymérny nejdříve ženy, jelikož měly jít natáčet. Muži měli volno a šli do kostymérny a maskérny o půl hodiny později. Sranda pak byla, když si režisér usmyslel, že by v záběru chtěl i muže. To nám zkomplikovalo situaci a maskéři nás odbývali, jak mohli, abychom co nejrychleji utekli na plac.

Byl jsem v řadě asi třetí, který dorazil do sklepení do prádelny, kde ženy praly a mandlovaly prádlo. Režisér si nakonec usmyslel, že bude potřebovat jen dva muže, a jelikož jsem byl třetí, odešel jsem zpět do jídelny. Aspoň jsem se mohl učit na obchodní právo.

Na plac si nás zavolali až v 18:15, opět zbytečně. Bohužel jsme nemohli odejít z placu, usedli jsme tedy na lavici za rohem budovy žen, v níž dívky natáčely nějaké scény. My jsme si jen povídali a povídali. Jak jsem tam tak seděl a prohlížel si při komunikaci ostatní chlapy, zjistil jsem, že jsem jediný, který je jinak oblečený. Zatímco já jediný měl šedé sako, ostatní měli vězeňské pruhované, a naopak já měl pruhované kalhoty, ostatní však měli jiné různých barev.

Na každý záběr si brali po jednom a dvou chlapech a vždycky pro nás zašli jen za roh. Ve tři čtvrtě na osm přišla řada i na mě. Má role spočívala v tom, že jsem na akci vysypal obsah deky na stůl k děvčatům a zmizel mimo záběr kamery. Pak jsem jen sledoval děj natáčení, při kterém Colette seděla na kraji prostředního stolu. Vedle ní seděla komparzistka Adéla, která háčkem odpárávala knoflíky ze svetru. Na akci Colette přiběhla ke stolu a plná strachu se rozhlížela kolem, zda náhodou nikdo nic nepostřehl. Záběr byl celkem vyvedený, až na to, že se režiséru Milanovi nelíbila čistota Adély.

„Adélka je moc krásná, tak ji prosím ušpiňte, nesmí totiž přebít hlavní herečku!“ rozkázal Milan maskérům, kteří se na Adélu ihned vrhli. Milan se pak otočil k Adéle a dořekl: „Ona to má totiž ve smlouvě, víš?“

To nás opravdu pobavilo. Mohlo se pokračovat v natáčení, ale zase se vyskytl jeden problém – Adéla byla na kameře moc vidět.

„Adélko, mohl bych tě požádat, abys zahrála tuberu?“ poprosil ji Milan.
„To asi nezvládnu,“ nevěřila sama sobě.
„Ale proč bys to nezvládla?“ podpořil ji Milan a názorně jí ukázal, jak by si kašlání představoval.

Nakonec to Adéla přece jen dala a obraz byl hotov.

Osmý den (9.9.)

Konečně jsem měl prázdniny a mohl se plně věnovat natáčení filmu. Místo učiva jsem si s sebou vzal knihu, abych nudu mezi natáčením měl čím vyplnit.

Potěšilo mě, když jsem zjistil, že je nástup v 11 hodin na Barrandově. Znamenalo to totiž, že mohu jet rovnou z Plzně.
Na Barrandově jsem byl přesně na čas. Zjistil jsem, že je nás celkem 130. Dost vysoké číslo a protože po zkušenostech už vím, že tolik komparzistů najednou nikdy potřebovat nebudou, nebál jsem se toho, že bych si nestihl přečíst alespoň sto stránek knihy. Všude kolem ateliérů byla neskutečná hromada lidí, kteří čekali, až přijdou na řadu s převlékáním. Čas pomalu pádil a lidí přibývalo, místo aby ubývalo. Sedl jsem si tedy do trávy, opřel se o strom a vytáhl knihu. Než jsem ji ale otevřel, Bohouš zvolal: „Všichni, kteří už natáčeli a mají vlastní kostým, se ihned odeberou do kostymérny.“

Knihu jsem tedy bez rozečtení uklidil zpět do batohu a šel si stoupnout na chodbu do dlouhé fronty. Asi po půl hodině pomalého postupování ke dveřím kostymérny mě Bohouš z řady vytáhl a postavil mimo frontu za roh, abych čekal, dokud si mě kostymérky nezavolají. Zjistil jsem, že tam nestojím sám. Byli tam další kluci, kteří se mnou tento den natáčeli nahou scénu.

tom lery colettePo krátké době jsem se objevil uvnitř kostymérny, kde jsem nahlásil číslo svého kostýmu, ten jsem však nedostal. Pro dnešní den jsem si vyfasoval pruhované kalhoty a košili s čapkou, a na nohy jsem dostal dřeváky místo svých oblíbených kožených bot. Než jsem se oblékl, musel jsem se svléknout úplně donaha, abych pak nezdržoval během natáčení.

Netrvalo dlouho a už jsem odcházel z maskérny téměř nenalíčený. Jelikož jsme byli prvně na Barrandově, nevěděl jsem, kde máme stan. Bohouš mě namířil až na úplný konec ohraničeného pozemku. Musel jsem projít bránou na louky za barrandovskými ateliéry, kde už stály tři stany: jeden štábní a dva pro komparzisty. Ani jsem se nedivil, když nás bylo tak moc.

Ke snídani jsem si vzal rohlík, než jsem si ho však stačil namazat, už jsem pádil na plac. Rychle to nešlo. Ty boty byly opravdu za trest. Jak jsem se blížil k táboru, viděl jsem jen hromadu lešení, když jsem ale pokračoval dál a ohlédl se za sebou, viděl jsem hotové dřevěné budovy. Bylo jich tam celkem dost, ale jen tři byly postavené ze všech čtyř stran. Pokračoval jsem dál v cestě po ztvrdlé jílovité zemině, která nebyla zrovna nejrovnější, a přibližoval jsem se k hlavní bráně, u níž stála věž s esesákem na stráži se samopalem v ruce.

Před branou už stál vyrovnaný kvádr lidských těl: čtyřstup do dvaceti řad.

„Konečně vás tu mám, naháči,“ oslovil nás Štrangi do mikrofonu, aby to slyšeli úplně všichni. „Tak se mi postavte dopředu!“

Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával. Tvrdili nám, že budeme nazí ve sprše, ne že se budeme svlékat před zraky další stovky lidí. No nic… už jsme tam stáli a za ty prachy jsem byl schopen to nějak přežít. Čekali jsme, co se bude dít.

Jak nám bylo vysvětleno, na akci jsme se celé seskupení mělo rozejít k bráně a na zvolání Halt! se zastavit. Pak se všichni v první řadě měli začít svlékat donaha a hned po nich druhá řada, v níž jsem stál já. Nazí jsme si pak už jen v dřevácích stoupli do zástupu za sebou jako husy a po jednom procházeli skrz pár chlapů, kteří nás natírali vodou v barvě moče. Ve skutečnosti by to prý moč být i měla, ale pro nás ji tak jen zbarvili. I přesto jsem byl rád, že se na mě nedostalo a vždycky zazněla stopka těsně před tím, než mě namočili. Na nahotu jsem si zvykl a byl jsem rád, že jsem celý obraz přečkal v naprostém suchu.

tom lery coletteTento obraz se natáčel několikrát, jelikož se každou chvíli někomu něco nelíbilo. Ale nakonec jsme to všechno zvládli a mohli jsme pokračovat blízkým záběrem, při kterém se mezi námi najednou objevili tři herci: Jiří Mádl, Ondřej Vetchý a jeden Slovák. Byl jsem rád, že alespoň při tomto obrazu jsem mohl být nahý jen do půli těla, zatímco ti, kteří už prošli přes dezinfekci, museli stát vzadu v řadě úplně nazí. Jakmile si herci dovykládali nějaký rozhovor v anglickém jazyce, byl na chvíli konec. Jelikož ale bylo obrovské vedro, schovali jsme se všichni pod střechu nejbližšího domu. U dveří jsme se tlačit nemuseli, jelikož jak už jsem jednou psal, z druhé strany bylo pouze lešení, o které se dům opíral. Každopádně jsem se nemohl dočkat, až ty dřeváky z nohou sundám. Už takhle jsem měl odřené prsty. Nepochopil jsem, proč nám psali, abychom si vzali teplé ponožky, když jsme v nich při natáčení být nesměli.

Jakmile byly všechny přípravy na další obraz hotovy, pokračovalo se v roztočeném obraze. Měli jsme v dřevácích a seřazení ve čtyřstupu utíkat z tábora do práce. Nejdříve jsme natáčeli od pasu nahoru, tudíž jsme si všichni museli sundat vrchní část kostýmu. Poté jsme natáčeli to samé, ale bez kalhot. My, co jsme byli bez spodního prádla, jsme si nechali kalhoty a vytáhli nohavice. Než jsme však pokračovali v natáčení, museli nám všem zašpinit nohy, a jakmile jsme se už všichni seřadili, prohazoval nás Štrangi podle nohou. Ti, kteří měli hubené nohy, si měli stoupnout do prvních a bočních řad, ostatní byli schovaní vzadu.

Obraz se natáčel několikrát, jelikož do záběru každou chvíli padaly něčí kalhoty, proto režisér vybuchl a rozkázal, aby si úplně všichni sundali kalhoty a utíkali jen v trenkách. Tak samozřejmě, že to pro někoho nebyl žádný problém, Martin se ale ozval, že on žádné trenky nemá.

„Pokud vím, jsi placený za to, že jsi nahý, tak si je koukej ihned sundat!“ vřískal na nás Štrangi, kterému už asi taky ruply nervy.

Nastala další chvíle ostychu. Utíkal jsem dole úplně bez.

Blbě se mi utíkalo úplně nahý s rukama v rozkroku a v dřevácích na nohou. Každou chvíli se mi podlomila noha, nebo jsem botu někde zapomněl. Takových úrazů, co jsem zažil během odpoledního natáčení, jsem snad nezažil za celý život.

Byl jsem nadšený, když byl konečně konec obrazu a pauza na oběd. Dřeváky jsem sundal a šel jako všichni ostatní úplně bos do stanu pro hovězí vývar.

Zatímco všichni měli pauzu celkem dlouhou, já s Tomášem jsme odešli do maskérny, aby nám opět vytvořili mrtvolné rýhy na zádech. Ale předtím jsme se šli převléknout do oblečení, v němž jsme umřeli. Nezapomněl jsem samozřejmě podotknout, že jsem na nosítkách měl jako mrtvola na nohách své oblíbené kožené boty. Jaká to byla úleva zase normálně chodit.

Při posledním větším obrazu se natáčelo pokračování mrtvol. Zatímco všichni stáli v řadách, já odpočíval na trávě a na akci jsem si šel pro změnu lehnout na nosítka. Bylo to super. Jen mě překvapilo, že když mě odnášeli z práce, měli všichni na nohách boty a teď měli dřeváky. Bál jsem se o to víc, jelikož stačilo, aby se někomu vyvrtla noha a já už mohl být na zemi.

Při akci udělali několik kroků a na rozkaz se zastavili. Mě chlapi položili k zemi. Co se dělo dál, nevím, jelikož jsem jako mrtvola prostě spal. Vadilo mi jen to, že mě chlapi odmítali nosit i zpět na počáteční pozici, musel jsem tedy pokaždé vstát a jít po svých.

Pak už s námi zbýval poslední obraz a to takový, v němž byl záběr na herce. Nikam se nechodilo, jen se stálo, a já tedy mohl proležet a prospat celý zbytek večera.

Při posledním obraze potřebovali už jen pár lidí, jelikož se natáčel obraz z druhé strany na takovou vězeňskou kapelu, která hrála vážnou hudbu.

Devátý den (10.9.)

Nástup jsem měl v 10:45. Nástupy byly různé: někdo v 10 a jiný až ve 12. Na Barrandov jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním, dostal jsem komparzní lístek a ihned vyrazil do prvního patra dekorací ke kostymérně.
Potěšilo mě, když jsem dostal svůj oblek s pohodlnými botami, zatímco vězni v pruhovaném vyfasovali opět dřeváky. Vůbec jsem jim nezáviděl, ale aby mi nezáviděli oni, rychle jsem utekl do stanu nasnídat se. Zatímco pár lidí už natáčelo, já usedl do téměř prázdného stanu, namazal si rohlík máslem a z batohu vytáhl knihu ke čtení.

Netrvalo dlouho a už jsem byl na place. Potěšilo mě, že první scéna, která se ten den natáčela, bylo spaní v postelích v jedné z dřevěných budov. Natáčeli jsme to přibližně hodinu a půl, co se ale dělo, nevím, jelikož jsem měl celou dobu zavřené oči a čas od času uzavřenou i mysl. Poté jsme vyšli ven na hliněné prostranství, kde jsme vytvořili tři formace zástupů několika řad po pěti. Kanadští vězni byli v první formaci, která odcházela rovnou z tábora, hned u brány. Já patřil mezi ně. Stál jsem v páté řadě a tři naši herci v řadě třetí. Ostatní pruhovaní vězni byli vyrovnaní po stranách.

tom lery coletteV dalším obraze nás opět klonovali. Kamera byla nad námi a my postupně měnili stanoviště. Když jsme po pár minutách klonování dokončili, postavili jsme se jen do prvních řad všech naklonovaných formací, a Jiří Mádl kolem nás procházel s Ondrou Vetchým, s nímž si po cestě kolem nás povídal. Při druhém záběru se natáčeli z druhé strany, tedy od nás, aby viděli na vězně v papírovém oblečení. To byl čas pro mě, neboť jsem se ihned ztratil do stínu a vytáhl knihu. Po nějaké chvíli nám neaktivním vyhlásili pauzu na oběd v 17:30, abychom se ve stanu všichni postupně vystřídali. Už mě ani nepřekvapilo, že jsme k obědu dostali jen párek s chlebem.

V 18:45 jsme se všichni kanadští vězni opět srovnali do čtyřstupu před bránu do tábora. Přicházeli jsme z práce a na nosítkách za mnou nesli čtyři chlapi zmoženého Mádla. Jeden ze čtyř nositelů byl Ondra. Náhle těsně u brány nás zastavili a tři esesáci vytáhli Ondru a další dva chlapy z řady k prohledání. U těch dvou nic nenašli, u Ondry však objevili noty. Ondra se hájil tím, že má rád muziku. Ve skutečnosti ale pašoval noty pro svého syna, který hrál ve vězeňské kapele. Plný strachu se pak zařadil zpět mezi nás a vyrazili jsme do tábora.

Ve 20:40 jsme na plac šli zase především jen mi kanadští. Celkem mě to štvalo, jelikož si všichni váleli šunky a já byl téměř celý den na place, stejně jako předchozí den. V tomto obraze jsme procházeli znudění a utahaní po celodenním makání. Belhal jsem se společně s herci ve třetí řadě na kraji.

Poslední obraz jsme natáčeli něco podobného. Opět jsme my, vězni z Kanady, procházeli skrz bránu. Tentokrát jsem šel v řadě za herci.

Cesta domů byl také zážitek. Chtěli jsme se svézt tramvají na Anděl, bohužel jsme ale skončili na Smíchovském nádraží a museli jsme pokračovat pěšky až na Anděl, jelikož nějaký náklaďák strhl troleje. Na karaoke jsme dorazili tak o půlnoci, zazpívali jsme si dvě písničky a pak vyrazili na nočku a domů. Bohužel tramvaj skončila dvě zastávky před tou mou, protože zrovna tuto noc probíhala nějaká práce na kolejích. Byla zařízená náhradní autobusová doprava, ale nikde nebylo napsané, že se musí jít na druhou stranu silnice do protisměru, a jelikož jsme všichni stáli na zastávce, kde jsme vystoupili, autobus odjel přesně na čas, ale bez pasažérů.

Nakonec jsme domů vyrazili pěšky a u Slavie se rozdělili.

Desátý den (11.9.)

Následující den jsem měl nástup zase o něco dříve. Už v 9 hodin ráno jsme měli být na Barrandově před budovou dekorací. Dneska se nás tam sešlo celkem 122 lidí.

Jakmile jsem dostal komparzní lístek, šel jsem se převléknout do kostymérny, jež se nacházela v prvním patře. Postavil jsem se do fronty a čekal jsem, až na mě přijde řada a konečně se převléknu. Každou chvíli ven odcházeli lidé zcela pruhovaní a špinaví, obutí do velice nepohodlných dřeváků. Bál jsem se, že mě tento osud čeká také, ale na druhou stranu jsem si přál být obyčejným vězněm, jelikož ti se na place moc často nevyskytovali. Jen při velkých davových scénách.

Konečně jsem se dostal dovnitř a nahlásil své číslo 75. Kostymérka mi na tyč u lavice pověsila můj kostým a mě bylo jasné, že další perný horký den strávím pod sluncem na ztvrdlé půdě.

Jakmile jsem se převlékl, zavítal jsem do maskérny, kde mě tak trochu pošpinili a utíkal jsem se nasnídat.

Hned po polechtání žaludku jedním rohlíkem s máslem jsme všichni skočili na plac na hlavní prostranství mezi budovami. Jelikož nás bylo tak málo, museli nás opět naklonovat. Kamera, která se ze svého místa ani nehnula, stála někde vysoko nad námi a my každé tři minuty zaujali jiné místo. Poblíž levé budovy ve směru k hlavní bráně stála malá šibenice. My se nejdříve postavili naproti ní do pětistupu. Stáli jsme v pozoru. Na akci jsme se nesměli ani hnout, kameraman napočítal do deseti a my pak změnili pozici o celou jednu sestavu doprava. Pak ještě třikrát a to samé i z druhé strany k šibenici.

Po klonování se pokračovalo blízkým záběrem na šibenici. V této scéně mezi nás přijelo auto a vystoupil z něj herec Michal Dlouhý. Ten kolem sebe začal přednášet nějaká moudra a pak na povel zpoza rohu, kde jsem v jedné formaci stál i já, vyšli dva esesáci a vedli dva vězně k šibenici na popravu. Stopka zazněla, jakmile došli ke schodišti dřevěného stavení.

tom lery coletttePokračování nastalo hned za chvilku, kdy na akci byli oba vězni přinuceni vystoupat schodiště, postavit sena stoličku a nechat si navléknou smyčky z lana na krk. V dalším obraze jim esesáci podkopli židle a oni se oběsili. V záchvatu paniky z davu vylítl Ondra Vetchý, jelikož pověsili jeho syna, a než doběhl k šibenici, esesák ho zastřelil samopalem. Teda, to byla rána. Málem jsem z ní ohluchl.

V obraze tomuto předcházejícím jsem stál ve formaci, kde potřebovali jen vězně z Kanady. Jelikož bylo obrovské vedro, nevzal jsem si svetr a postavil se do formace před šibenici. Přímo přede mě postavili Ondru a Jiřího. Těšil jsem se z toho, že budu hodně vidět, ale kostymérka si všimla toho, že na sobě nemám svetr a vyhodila mě pryč. Myslel jsem, že si pro něj jen dojdu a vrátím se, ale než jsem se oblékl, zaslechl jsem: „Připravíme se na zkoušku.“ Svetr jsem tedy opět sundal a zůstal s pár pruhovanými schovaný v chládku a začetl jsem se do knihy.

Poslední obraz před obědem byl pohled na hrající truchlící kapelu, jelikož jim oběsili jednoho hráče. Houslistu museli trochu krotit, protože dělal neskutečné kraviny. Nakonec se to natočilo a pokračovalo se už jen blízkým záběrem na brečícího kytaristu. V tomto záběru jsem nebyl vidět, mohl jsem tedy v klidu odejít s ostatními na oběd. Nestačil jsem se divit, co jsme to dostali. Catering za každého z nás dostává 50,- Kč na celý den a my dostali pouze hrst hranolek s tatarkou. Navíc jsme museli stát asi hodinovou frontu, jelikož jsme stále čekali, až se donesou další a další hranolky. Vůbec jsme se nenajedli a s prázdným kručícím žaludkem jsme byli nuceni vrátit se zpět na plac.

Po obědě jsme ve třiceti stupních natáčeli zimu. Vyfasoval jsem tedy ještě bundu na mou košili a svetr. Klekli jsme si všichni po celém prostranství a modlili se. Bylo to opravdu namáhavé a nepříjemné klečet na tvrdé hrbolaté zemině a držet pár minut ruce zvednuté k nebesům. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si sundal svetr a nechal si jen bundu. Svetr jsem pak využil jako podložku, na kterou jsem si klekl. Zatímco ostatní brečeli bolestí v kolenou, já už se cítil celkem dobře.

tom lery coletteKdyž se začalo stmívat, rozmístili nás po několika skupinách do zástupu před všechny budovy v táboře. Při tomto obrazu mělo pršet, my jsme tudíž měli moknout. To se mi opravdu nechtělo a aktivně jsem šel co nejdále od kamery, neboť jsem doufal, že mě kapky nezasáhnou. Když jsem pak ale zjistil, co se vlastně natáčí, celkem se mi to zalíbilo. Na akci totiž vyzvali pár jedinců, kteří měli vystoupit z řad a pak všichni, kteří byli mladší pětadvaceti let, se měli ukrýt zpět do budovy. Což pro mě znamenalo klid a pohodu. Dokonce když se pak natáčel další obraz, nemusel jsem u něj být, jelikož jsem byl schovaný a oni natáčeli už jen s těmi, co zbyli venku a ti mokli jako slepice.

Měl jsem času celkem dost, neboť jsem se pak na plac společně s ostatními dostal až kolem deváté hodiny večer. Jelikož byla krutá zima, natáčelo se ve sněhové bouři, kdy esesáci evakuovali tábor. Nejdříve jsme si všechno vyzkoušeli nanečisto bez sněhu, kdy jsme z budov kolem vybíhali v panice pryč. Když se zkouška zalíbila režisérovi, rozkázal k přípravě sněhové bouře. Nejdříve pěnou zasněžovali celý plac i střechy budov a pak pustili několik větráků, které zajišťovaly sněžení. Na akci jsme to proběhli jen jednou a muselo se to všechno připravovat znovu. K tomu se ale nedostalo. Režisérovi se to celkem líbilo, ale přesto si přál natočit si to ještě jednou. Když jsem tak čekal, než to znovu připraví, najednou se zpoza domu vynořila pořádná bouře. Všude lítal sníh, prach, všechen nepořádek. Trochu jsem se divil, co to pustili za větráky, aby to bylo ještě akčnější, ale až později jsem zjistil, že je to skutečná bouře. Nejdříve jsme čekali, že vichřice ustane a my budeme pokračovat v natáčení, ale vítr nabíral na mnohem větší síle a nehodlal ustat. Slyšel jsem hromady řevu, někdo někoho naháněl, ale ničemu jsem nerozuměl. Až když se lidé kolem mě začali postupně balit a mizet v bouři prachu, došlo mi, že jsme nejspíše skončili. Proběhl jsem pod střechu jedné z budov, abych si vzal batoh, a pak jsem se vydal ke kostymérně.

Vůbec jsem nemohl chodit. Šlo se mi opravdu ztěžka. Postupem času jsem se konečně dostal k našim stanům. Když jsem viděl tu spoušť, litoval jsem všechny ty, kteří měli své osobní věci schované ve stanech. Viděl jsem totiž ten větší z obrovských stanů, jak ve víru větru ležel svou střechou na střeše druhého menšího stanu, který se pod vahou toho prvního prohýbal a jako by se nafukoval do stran. Náhle jsem viděl jednoho odvážlivce, jak rychle utíkal do stojícího stanu, Zdeněk na něj však zařval, aby tam nechodil. Zastavil se těsně před ním a ještě stihl utéct. V ten moment se nadzvedl i tento stan a stoly i všechny věci tancovali na louce, jako by před něčím prchali.

Stěží jsem došel do kostymérny, a jakmile jsem se konečně převlékl, vydal jsem se domů. Stačilo sjet do města a bouře byla tatam. Jak jsme pak později od lidí zjistili, ve městě vlastně vůbec žádná nebyla.

Jedenáctý den (18.9.)

Úterní natáčení bylo zajímavé. Bylo totiž jedenáct stupňů, a když jsem se dostal do kostymérny a převlékal se do svého kostýmu, zeptal jsem se, zda si mám vzít i bundu. Kostymérka mi ji sebrala se slovy, že ji potřebovat nebudu, jelikož se dneska natáčí léto.

„Aha,“ podotkl jsem, „to by mě zajímalo, proč se ve třiceti stupních natáčela zima a dneska, když je taková zima, se natáčí zase léto?“

„Na to se nás neptejte,“ odbyla mě a ledabyle mávla rukou. Po chvíli jsem se ocitl ve stanu, abych se nasnídal. Celkem mi to bodlo vzhledem k tomu, že jsem vstával v 6 ráno, abych v 9 byl na Barrandově. Docela mě potěšilo, že nás bylo jen 60. Nejdříve jsem myslel, že máme jen jeden stan z důvodu, že ten druhý zničila bouřka, ale pak jsem zjistil, že už nás nikdy víc než dnešních 60 komparzistů nebude.

Jelikož byla taková zima, vyslovil jsem, že bychom dneska mohli celý den strávit natáčením v postelích. Někdo z komparzistů se nechal slyšet, že už jsme tam jednou natáčeli, ale to pro mě nebyl důvod, proč bychom takové scény nemohli natáčet znovu.

Když si nás vyžádali na plac, museli jsme celý tábor obejít, neboť běžnou přístupovou cestou jsme se tam po týdenním dešti dostat nemohli. Později jsem pochopil proč. Z této strany byla do bláta položena prkna až k jedné z budov, v níž jsme měli své zázemí. Jílovité bláto se na nohy lepilo a lepilo, až jsem za chvíli byl o deset centimetrů vyšší. Bohužel mě pak boty neskutečně tížily a bláto z bot šlo sundat opravdu těžce.

První, druhá a třetí scéna se natáčela uvnitř, jak jsem si přál. Všechno jsem prospal a proležel. Nevím, co se točilo za scény, jen jsem spinkal a spinkal a užíval si pohody. Jen při jedné scéně jsem se z vrchní postele natahoval dolů pro chleba nebo půlku jablka, neboť jsme dostali poprvé za celou dobu natáčení najíst. Ale víc mě bavilo to, že jsem v posteli mohl ležet s mrtvolkou Žida, která měla polovinu hrudníku vykuchanou.

tom lery coletteAni jsem se nenadál a už jsem obědval bramborovou polévku.

Kolem páté hodiny podvečerní nás vyrušil pomocník režie tím, že by potřeboval deset komparzistů na hraní fotbalu. Myslím, že jsem nikdy neviděl tak rychlý vztyk a přehánění se, kdo bude alespoň desátý v pořadí. Já se ani nehnul a pokračoval jsem ve čtení knihy. Nejsem blázen, abych se v zimě hnal hromadou lepkavého bláta za kulatým nesmyslem.

Moc dlouho to netrvalo a už si vyžádali i nás ostatní na plac. Když jsem tam dorazil a sledoval hráče fotbalu, jak lítají bosí v mokrém blátě, nelitoval jsem svého rozhodnutí, až do doby, kdy Štrangi najednou řekl: „Za chvíli se vrhneme na záběr z druhé strany, a tudíž budeme potřebovat i vás. Ti, kteří fotbal nehrají, budou tedy kopat krumpáčem odvodňovací kanál.“

Jakmile jsem to zaslechl, litoval jsem toho, že jsem nebyl mezi těmi, kteří se hnali za kulatým nesmyslem. Koneckonců polovina z nich stejně jen stála u stěny dřevěné boudy a povzbuzovali své kamarády. Po těchto slovech jsem se otočil a potichu se vytratil do budovy a ulehl do postele. Opět jsem ze svého batohu vytáhl knihu, do níž jsem se začetl a pokoušel se nevnímat ostatní dění kolem sebe.

Při čtení další kapitoly se najednou ozval Štrangi, že by potřeboval čtyři komparzisty, kteří tedy půjdou kopat ten kanál. Viděl jsem, jak všichni, kteří stáli mezi dveřmi a sledovali fotbal, se náhle otočili čelem vzad a pokusili se ukrýt uvnitř stejně jako já. Nepovedlo se jim to. Štrangi si zavolal ty čtyři, které viděl. Ulevilo se mi a já mohl v pohodě pokračovat dál.

Slunce zapadlo, mraky se ztmavily a viditelnost se zhoršovala. S knihou jsem se musel naklánět do paprsků světel, které se sem tam objevovaly od reflektorů. K mému štěstí se pak štáb přestěhoval dovnitř a postavili tam obrovský reflektor. Najednou jsem měl světla dostatek a mohl jsem nerušen pokračovat dál. V té chvíli si ke mně přilehl jeden příliš hubený muž a zaposlouchal se do hudby ve sluchátkách.

Náhle mi někdo zastínil knihu. Zvedl jsem víčka a všiml si černých šusťákových kalhot, které jsem znal. Pozvedl jsem k němu celou hlavu a zadíval se Štrangimu přímo do očí. Čekal jsem, že mi vynadá, že jsem se ulil z předchozího záběru, tak jsem se jen usmál.

„Teď tě budu potřebovat,“ řekl namísto mého očekávání. „Chtěl bych, aby ses přestěhoval z této postele, do prostředního patra té první palandy. Máš na to dvacet minut.“
„Fajn, tak to bych mohl zvládnout,“ usmál jsem se ještě jednou.
„Já se tam mám taky přestěhovat?“ zeptal se ten muž vedle mě.
„Ne,“ odmítl jeho návrh Štrangi, „ty půjdeš natáčet ven.“

Došel jsem si tedy na záchod a pak jsem se vrátil zpět do druhé postele první palandy. Batoh jsem dal stranou, aby nepřekážel v záběru, ale knihu jsem měl stále u sebe a četl dál. Má role byla: Spát na akci po dobu přibližně pěti sekund, než vylezou herci ven. Tam už byli ti vychrtlí, kteří se přes plot natahovali pro nějaké jídlo, které jiní vězni ukradli a chlubili se s ním.

Mezi uběhnutím pěti sekund a novou akcí jsem četl knihu a na akci a po dobu pěti sekund, jsem na ní ležel a brýle měl schované po svém pravém boku.

A na poslední obraz toho dne jsem se přestěhoval do postele na druhou stranu budovy. Tentokrát jsme spali všichni, až na herce Ondru Vetchýho, Jiřího Mádla a nějakého Michala, který si zahrál doktora. Jirka ležel v horečkách na první posteli od kamery. Ondra na akci rychle vede doktora k Jirkovi, Michal si ho ale jen prohlédne a dá Ondrovi hrnek s citronovou šťávou. Pak zmizí.

Po skončení jsme se šli převléknout. Protože boty byly plné bláta, museli jsme je zout na chodbě a pak pokračovat do kostymérny jen v ponožkách. Své boty jsem si dal do rohu ke sloupu uprostřed místnosti, abych si je druhý den lehce našel.

Ten večer byla obrovská kosa a já netušil, jak to na chatě, kam bych dorazil někdy o půlnoci, vydržel, když tam nikdo nezatopil. Milan se tedy nabídl, že mě vezme k sobě, kde bych se mohl v pohodě osprchovat a ohřát. S Milanem jsme natáčeli i následující den a také jsme měli stejný nástup, takže nebyl žádný problém.

Dvanáctý den (19.9.)

Jak už jsem psal výše, noc jsem strávil s kamarádem z komparzu. Ráno jsme spolu vyrazili na tramvaj a odjeli na Barrandov, kde jsme měli být v půl desáté. Každodenní rutina se opakovala i dnes a už jsem šel po schodech do kostymérny. Na chodbě jsem se ale nestačil divit. Boty byly rozházené všude možně a v rohu u sloupu žádné nebyly. Proklínal jsem toho, kdo si vzal moje boty, neboť jsem si na ně zvykl a byly velice pohodlné.

Nechal jsem to zatím plavat a šel jsem se převléknout. Byl jsem mezi posledními, kteří se převlékali do pruhovaného kostýmu. Pak jsem se v ponožkách vrátil zpět na podlahu chodby, která byla celá posetá kousky suché jílovité hlíny, špinavými dřeváky a botami. Jedna z kostymérek za mnou vylezla také a všechny dřeváky a boty začala rovnat ke stěně. Já mezitím procházel mezi poházenými botami a hledal ty své. Věděl jsem, že mají stejnou barvu jako všechny ostatní, což mi v hledání nijak nepomohlo, ale měl jsem je nejspíš jako jediný úplně nové. Bohužel ani to mi zrovna nijak nepomohlo, když všechny boty byly obalené blátem jako řízek ve strouhance. Mohl jsem se tedy spolehnout na jediný poznávací faktor: jazyk v levé botě šel šikmo k levé straně. Jedny takové boty jsem našel, ty ale už od pohledu moje být nemohly – byly příliš veliké. Až najednou jsem se zastavil a k jedněm botám se ohnul. Očistil jsem si ponožku a vyzkoušel botu. Sedly mi naprosto skvěle a já nemohl pochybovat o tom, že by to nebyly moje boty. Měl jsem takovou radost, že jsem se rychle obul, na maskérnu zapomněl a odešel do stanu na snídani.

Zajímalo mě, co se bude vlastně natáčet, když jsem neměl svůj oblek a bylo nám řečeno, že se budeme převlékat. Zjistil jsem to celkem brzy. Museli jsme se po zabláceném place postavit do lidského řetězu, který vedl do WC budovy do středu prostranství mezi dlouhými boudami, kde ležel sud na dřevěném vozíku – vypadalo to jako manufakturní historická cisterna, která také nahoře měla vyústění s poklopem, který byl otevřený, aby se dovnitř mohl lít obsah kýblů, které mezi námi kolovali. Tato scéna vypadala opravdu zajímavě, ale než jsme začali natáčet, přišel za mnou režisér Milan Cieslar, kterému jsem včera večer věnoval svůj román, který jsem napsal. Nepočítal jsem s tím, že by si ji přečetl ihned, jelikož toho teď má celkem dost, režisér mě však mile překvapil, když mi řekl: „Tak jsem včera večer nakoukl do tvé knihy. Přečetl jsem si jen první kapitolu a musím říct, že to vypadá velice zajímavě. Už se těším, až tvou knihu dočtu!“

Byl jsem nesmírně potěšen. Jsem zvědav, co mi tedy napíše, až si knihu přečte úplně celou. Že by ji dokonce i zfilmoval?

Vrátíme se tedy k naší scéně. Já stál jako první v řadě a byl jsem poctěn pohledem do obrovské jímky pode mnou, která byla po kotníky plná hoven. Stál jsem ve dveřích jedné z dlouhých budov. Tato sloužila jako obrovská hromadná kadibouda. Přede mnou byla díra, jak jsem už psal, a od ní až dozadu se táhla dlouhá lavice s dírou vedle díry. Další takové lavice se táhly i po stranách budovy.

Na akci jsem od jednoho komparzisty dostával kýbl naplněný vodou s rašelinou. Druhý kýbl jsem dostal od Ondry Vetchýho, který ten svůj zase dostal od Jiřího Mádla, který se také topil v žumpě. Já plné kýble posílal za sebe, aby je chlapi vylili do ležícího sudu, a zpět jsem dostával prázdné kýble k naplnění. To ale nebylo všechno. Jelikož esesáci byli škodolibí, dávali nám rozkazy Lehnout! a Vstát!. Na tyto rozkazy jsme s sebou museli plácnout do bláta pod námi a pak se postavit a pokračovat v kýblování. To se opakovalo asi dvakrát. Bylo to opravdu vtipné. Měl jsem co dělat, abych se tam nezačal smát.

Když mě režisér prosil o to, abych se tvářil, jako že to strašně smrdí, odpověděl jsem mu, že to pro mě není vůbec žádný problém, neboť přesně tohle máme doma a byl jsem nucen žumpu několikrát vynášet. Režisér pak s mým výkonem byl velice spokojený.

tom lery coletteDělal jsem si srandu z toho, že až budu v kině, budu nejspíš jediný, který se u této velice vážné scény bude potrhle smát. Ale aby to nevypadalo blbě, budu se muset ohlásit, že já jsem ten první, který přebírá ty kýble hoven.

Když to bylo natočené, šli se všichni vysprchovat, až na mě, herce a jednoho komparzisty dole v žumpě. Točil se totiž blízký záběr, v němž nejsem vidět, jelikož kamera byla pode mnou, ale musel jsem tam zůstat, abych mohl přebírat kýble, které mi byly podávány.

Režisér mezi námi stále lítal a vymýšlel si nějaké pohyby komparzistů a herců. Zrovna když procházel kolem mě, zeptal jsem se ho, zda taky budeme natáčet hromadné sraní, když je tu tolika děr. Na to mi ale neodpověděl, pouze se usmál.

Konečně se začala natáčet scéna, v níž Jirka nabíral močůvku do kýble. Když do něj vylil třetí fanku, zarazil se, jako by zaslechl nějak cinknutí. Fanku pomalu odložil stranou a začal rukou prohledávat dno kýble. Našel v něm diamant, který jeden z vězňů vykadil. Mádl se opatrně rozhlédl, zda ho někdo nesleduje. Zjistil, že vzduch je čistý a vložil si diamant do kapsy u kalhot. Vypadalo to na celkem jednoduchý obraz, ale režisér si začal hrát s detaily. Vymyslel si, že by Jirka na začátku záběru mohl nejdříve tyčí prošťouchnout trubku ve výšce jeho ramen, aby ji uvolnil a vypadla z ní spousta další nechutě. Všechno bylo připravené a také všechno proběhlo přesně tak, jak si režisér představoval. Teď se mu však nelíbila barva hovna a zakázal ho vytvářet z jílu. Nakonec namíchali jílovité bahno s rašelinou a konečně se natočil obraz přesně tak, jak si ho sám představoval.

Konečně jsem se mohl převléknout. Dostal jsem svůj vlastní kostým a vrátil se zpět na plac. Tam už probíhaly přípravy na další obraz. Samozřejmě to mělo být to hromadné sraní, na které jsem se režiséra osobně ptal. Bohužel nám ale všem rozkázal, abychom se svlékli do naha, jelikož někdo bude vstávat a někdo přicházet a nechce, aby někde byly vidět trenky. Svlékli jsme si tedy spodní prádlo a šli se konečně vykadit.

Štrangi mě usadil skoro na konec prostřední řady a naštěstí mi nedal žádnou pohybovou akci. Mohl jsem tam celou dobu prosedět a tvářit se unaveně. To nebyl problém, dokonce jsem tam i na pár vteřin usnul. Probudilo mě až to, že jsem se pohnul a nepříjemný hrubý povrch sedadla mi poškrábal zadek. Chvíli nato se natáčel další obraz, v němž jeden z herců zvracel mezi ostatními sedícími. To už jsem se musel zvednout a projít pak mezi kamerou a herci pryč. Natáčelo se to celkem asi pětkrát a při posledním obraze to vyšlo tak perfektně, že jsem tam byl vidět přes celou obrazovku. Snad tento záběr také použijí do filmu. Pak byl konec a mohli jsme jít na oběd. Vyšel jsem tedy ven, strčil ruce do kapsy, a jelikož jsem si zapomněl zapnout poklopec, roztáhl se tím do stran a všem tak připravil úžasný pohled na můj úd, který mi okamžitě vypadl ven. Všiml jsem se toho, až když jsem se zase vztekal, že mám boty plné bláta a sklopil jsem u toho hlavu k zemi. Ihned jsem poklopec zapnul a doufal, že si toho nikdo nevšiml.

Od 15:30 do 16:30 jsme měli pauzu na oběd. Když jsme se vrátili zpět do tábora, natáčelo se pokračování na záchodech, k čemuž potřebovali jen pár komparzistů. Mě si naštěstí nevybrali a já od té doby už nenatáčel. Vyhnul jsem se i dalším dvěma obrazům, neboť jsem byl kanadský vězeň a oni potřebovali celé pruhované. Až po pár hodinách přizvali všechny komparzisty na plac, kde nám Štrangi rozdával nějaké role.

„Kdo ještě nemá svou roli?“ zeptal se náš Štrangi. Odpovědělo mu šest zvednutých rukou. „Super! Tak ty pojď za mnou…“

S Danem jsme čekali, až dojde i na nás, Štrangi se však otočil a ke všem promluvil: „Všichni už svou roli mají, tak se pojďme připravit na akci, ať to konečně natočíme.“
„Nám ale žádnou roli nedal,“
řekl jsem Danovi.
„To nedal,“ přitakal mi, „kterou si tedy vymyslíme?“
„Viděl bych to na to, že na akci vyrazíme dovnitř a lehneme si do poslední postele.“
„To je super nápad,“
zajásal Dan, a jak bylo řečeno, na Akci se stalo. Zalezli jsme dovnitř, lehli si do nejtemnější postele a zalehli. Nejdříve jsme se jen schovávali, když jsme ale zaslechli, že už jdou natáčet ostrou klapku a my nikomu nechyběli, uvelebili jsme se a odpočívali dál.

Jelikož další obraz na tento navazoval, opět jsme v něm nebyli a já četl a četl, až do samotného konce večera.

Třináctý den (22.9.)

A je tu konečně poslední natáčecí den nového českého filmu Colette. Jen díky tomu, že byl nástup plánovaný na půl desátou dopolední, mohl jsem se vyspat v Plzni a do Prahy vyrazit až ráno. Druhá polovina přišla až na jedenáctou hodinu.

Když jsme se oblékli zase do jiného oblečení s tím, že se budeme převlékat, bylo nám jasné, že se bude natáčet zase nějaká chuťovka. Ale až když jsem přišel na plac a zjistil, co vlastně budeme natáčet, pochopil jsem, proč se tohle nechalo až na úplný konec natáčení. Kdyby se to totiž natáčelo dříve, na další dny by už nikdo nepřišel a museli by se shánět noví komparzisté.

První obraz se měl natáčet v dešti. Proto také všude okolo stálo několik rozprašovačů. Na place ležela jedna hromada hlíny s lopatami, z níž se měla hlína přehazovat na dřevěný vozík a odvážet ho stranou mimo záběr kamery. O kousek dále leželo několik pražců, které se skládaly vedle jedněch již hotových kolejí. Vedle té hromady ležely dvě kolejnice, které čekaly, až je někdo odnese na poskládané pražce, aby měli hotové koleje.

Štrangi nás rozřazoval a každému dával nějakou roli.

„Tak teď potřebuji čtyři chlapy k pražcům,“ vyslovil Štrangi a čekal, že se za ním všichni pohrnou. „Ten, kdo bude tady vzadu, na toho samozřejmě nebude pršet.“

Jakmile jsem to zaslechl, změnil jsem svůj směr a místo schovat se, jsem vyrazil k němu. Radši se tahat s polystyrénovým pražcem než moknout u lopaty. Štrangi měl radost, ale my ne. Zjistili jsme totiž, že ty pražce jsou skutečné a těžké jako prase.

Nejdříve si myslel, že bychom mohli již položenou kolejnici na akci položit a pak se vydat pro pražec a odnést ho na druhou stranu do rozestavěného kolejiště.

„Ta kolejnice je přišroubovaná,“ podotkl jsem a Štrangi se na mě uznale podíval, usmál se a řekl: „Skvělý postřeh. Takže ji nikam dávat nebudete a půjdete rovnou na akci pro svůj pražec.“

Zkoušky vody proběhly bez problémů a my mohli konečně natáčet. Než se tak ale stalo, někdo si všiml, že máme boty a museli jsme se přezout do dřeváků. Nikdo to nechápal a na dotaz, zda bychom si je nemohli nechat aspoň my, když máme tak těžký pražec, přišla odpověď, že ne. Tak jsme ve čtyřech tahali pražec sem a tam pořád dokola jak pitomci a v dřevácích. Ze začátku to celkem šlo, protože bláto nebylo tolik rozčvachtané, to ale neznamená, že se nelepilo.

Když se široký obraz konečně natočil, šlo se na blízký záběr – k nám k pražcům, jelikož vedle nás herci tahali umělohmotnou kolejnici. Přišlo mi to tedy celkem dost nefér. Proč my museli mít skutečný pražec, zatímco oni se museli jen tvářit, jak je to těžké. Kdybychom to natočili a šli se převléknout, bylo by to celkem fajn, ale bohužel k nám samozřejmě přitáhli i rozprašovače. Už jsem začal litovat toho, že jsem nebyl v obraze někde vepředu a hnal jsem se k pražcům pod vidinou, že nebudu mokrý.

tom lery coletteZa pár vteřin jsem mrzl a sotva jsem chodil, hlína se pomalu proměňovala v kaši, do níž se mi nohy propadaly a dřeváky se nechtěly odlepit. To byla akce, když jsme vyrazili s těžkým kusem dřeva v rukách a já musel jít přes celý plac bos, jelikož jsem nechal dřeváky někde po cestě v kaluži. Nebyl jsem ale jediný. Nevím, možná se ten obraz natáčel znovu jen proto, že jsem zařval: „Do prdele! Moje bota!“

Pomalu jsem se začal radovat z představy teplé sprchy, to by si ale režisér nesměl vymyslet novou akci do našeho obrazu: Jeden vězeň z pozadí našeho obrazu začal utíkal pryč a hlídací pes se za ním vrhl, v kolejích na něj skočil a začal mu trhat ruku. Natáčelo se to pětkrát a ani jednou se to nepovedlo. Buďto pes na vězně skočil ještě dřív, než mohl doběhnout do obrazu, nebo utekl za svou paničkou kolem vězně, jako by tam vůbec nebyl. Nakonec se to vzdalo a natočilo se to pošesté s jedním esesákem, který nás popoháněl do práce.

Konečně byli s obrazem spokojení a my mohli pomalu odejít do kostymérny vysprchovat se a převléknout. Nevím, čí to byl nápad, ale někdo vyslovil, abychom se z dřeváků přezuli do svých bot a odešli v botách do kostymérny, zatímco dřeváky nechali v boudě. Na tohle jsem opravdu neměl a dělal jsem, že je neslyším. Jen jsem si zašel do boudy pro boty, které jsem si v rukou nesl a pomalu odcházel z placu pryč.

„Hej!“ zařval na nás Zdeněk, koordinátor pro dnešní den, který vystřídal Bohouše. „Neslyšeli jste, že se máte přezout a dřeváky tady nechat?!“
„Já nejsem blbej, abych své nohy celé od bláta dával do bot, v kterých budu chodit celý zbytek dne!“ odpověděl jsem arogantním tónem a otočil se k odchodu.
„To tedy v žádném případě!“ vrhl se po nás Zdeněk.
„Zdeňku, prosím tě,“ uklidňovala ho jedna z kostymérek, „vždyť mají špinavé boty. Ty dřeváky samozřejmě donesou zpět.“

Konečně jsem mohl odejít. To byla cesta. Když skončilo bláto, začala silnice, po níž se opravdu chodit nedalo. Když jsem konečně doklopýtal do kostymérny, řekli nám, abychom my poslední tři příchozí odešli zpět na plac, že ještě něco dotáčí. Spíše mě to naštvalo, než abych to bral jako potěšení. Otočil jsem se tedy zpět a vrátil se na plac, kde již připravovali nějakou akci.

Byl to obraz se psem, který neposlouchal. Jelikož tam teď nebyli žádní komparzisté, mohli se pokusit o natočení samotného záběru, jak se pes zakousne do ruky kaskadéra a my tři komparzisté jen prošli kolem s kleštěmi v rukách. Naštěstí se natočil na první pokus. Více pokusů by se ani nemohlo připustit, jelikož bychom se všichni několikrát převlékali. Zase jsem se otočil a vrátil se zpět ke kostymérně, kde jsem dostal nějaký ručník. Samozřejmě až poté, co jsme dostali vynadáno za to, že jsme si nedovezli svůj. Přitom nám nikdo nic neřekl a ani nenapsal, že si máme donést svůj ručník.

Konečně jsem byl zase Kanaďan, tudíž jsem nemusel mít dřeváky, ale co čert nechtěl, u kostymérny se objevil Zdeněk a začal na mě řvát, proč nemám dřeváky, abych si je vzal. Vysvětlení, že nejsem vězeň a tudíž je mít nemusím a také že mi to řekly kostymérky, mu nestačilo a šel se jich radši zeptat. A protože pořád spěchal, nenechal mě čekat na sprchu a donutil mě, abych se umyl v koupelně u umyvadla. Ruce a obličej umýt šlo bez problémů, ale nohy jsem musel vyhodit do vzduchu a nějak si je pošmrdlat.

Do půl třetí jsem měl volno. Poté jsme šli točit další klonování. Tentokrát byla kamera daleko na kopci na lešení a zabírali nás z dálky z pohledu na celý tábor. Budu tam celkem sedmkrát, ale ani jednou se v této scéně neuvidím.

Nebylo to ani tak namáhavé. Jen jsme stáli a konečně suší a v botách. Následující obraz jsme však natočit nemohli, jelikož vylezlo slunce. Nejdříve jsme čekali, až slunce zaleze, ale žádný mrak široko daleko. Nakonec jsme čekat přestali a vyrazili na oběd.

Po obědě jsme pokračovali v natáčení připravované akce, v níž jsme stáli v několika formacích za sebou, a Jirka Mádl kolem nás procházel v obleku a s deskami v ruce. Musel jsem se ptát, co se stane tak zásadního, aby se z vězně nakonec stal nějaký honosný pán. Za jeho cesty jsme hlásili čísla tetování v angličtině. Konečně jsem měl i svou mluvenou roli. Nic těžkého to nebylo, ale natáčelo se to dlouho.

Pak jsem měl volno až do pěti do večera a nemohl jsem se dočkat, až to konečně dotočíme. Když se setmělo, pokračovali jsme ve scéně, kterou jsme natáčeli kdysi dávno v prvních dnech. Nemocní vězni procházeli kolem doktora, a na kterého ukázal, ten se musel vydat k náklaďáku. V této formaci se minule skončilo, dnes pokračovalo a šlo jen o to, aby všichni nastoupili do auta a my za nimi vzadu cupitali. Než se ale všechno připravilo, podívali jsme se, kde spaly ženy. Nestačili jsme zírat, v jakém luxusu bydlely.

Konečně konec! Všichni jsme si zatleskali, děkovali za spolupráci. HURÁ!!! Teď už nás čeká poslední natáčecí den někdy v prosinci, až bude hromada sněhu.

3 Komentářů

  1. No, něměli jste to jednoduchý.. Zajímavá sousedka, jednou je vstřícná, pak zas ne.. xD A Fanda…no, to by mohlo být i bez komentáře, hlavně ta jeho „vejška“ xD ..pecka, takovýho debila bych ani nechtěla potkat xDDD ale tak aspoň jste si s ním užili trochu srandy a zpestření xD Komentáře o nezdravosti snídaně bych asi taky přešla..když se mu to nelíbí, ať si nosí svojí snídani xD Jinak asi mooc pěkný natáčení :o) Gratuluji ke zkoušce, hlavně, žes jí dal ;o) Joo, a Róómeo, hleď si svých ctných dívek! To by jinak nešlo teda! xD

  2. Dobrý den, jak jsme se dostal k natáčení filmu Colette? Děkuji

  3. Tohle natáčení bylo naprosto v pohodě, s jídlem jsem problém neměl, dopředu jsem věděl, že tam nebude co jíst, a tak jsem nebyl nemile překvapen 🙂 Natáčení ve vagonu bylo super, sice trošku dusno, ale ten den zrovna teplo nebylo. Akční výstup z vagonu kolem hlavního herce se mi líbil, a my jako komparz jsme byli pochváleni (mě cpali dopředu, jelikož jsem byl perfektně namaskovaný, že jsem špinavý a zpocený) ale natáčelo se to na 3 krát, jelikož kamera a štáb něco špatně udělali. Před odjezdem jsme si zakopali s míčem a do Prahy dorazili za světla, což mě potěšilo vzhledem k událostem s přepadením v noci po minulých natáčeních.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *