Poslední rytíř

Měl jsem být v práci, ale jelikož jsem se asi nějak dotkl ega jedné z manažerek, uvolnilo se mi ihned několik dnů. Dal jsem vědět do PRO3, že mám volno a že budu rád, když se pro mě něco najde. Potěšilo mě, když mi volali ihned zpět s tím, že pokud chci, mohu natáčet dva dny film Poslední rytíř. Byl jsem moc rád a automaticky jsem to přijal. Bylo mi jedno, že venku mrzne a padá sníh a že se nejspíš bude natáčet někde venku nebo v interiérech, kde se netopí. Tento film jsem už natáčel před několika týdny a byly to opravdu skvělé dny. Není problém si přečíst jejich vyprávění ZDE.

PRVNÍ DEN          17. 1. 2013
Čekal jsem nástup kolem čtvrté hodiny ranní, jak tomu bylo v listopadu s tímto filmem, ale SMS mě velice potěšila. Nástup byl v půl šesté a jelo se až do Kladrub. Jelikož se tady natáčelo druhým dnem, všichni měli nějaký oblek s číslem a já musel čekat ještě s jedním náhradníkem, až se všichni převléknou, abychom zjistili, co na nás zbylo. Nemusel jsem čekat dlouho, protože naši koordinátoři zjistili, že jeden ze tří nenavazujících zvláštních sluhů nedorazil, a jelikož jsem byl hned u nich, pasovali mě na něj. Byl jsem za to velmi rád, neboť jsem celou frontu přeskočil a nechal jsem se oblékat do starodávných oděvů. Vše mi pasovalo, až na boty. Do žádných jsem se nemohl za žádnou cenu dostat. Bylo to k zbláznění. Nakonec to kostymérka vzdala a říkala, že si nebudu vybírat, co chci a co nechci, a že to prostě musím na nohu nazout. Budiž – začal jsem svou nohu tlačit níž a níž, však přes mé tlusté lýtko to opravdu nešlo. Nakonec jsme se do nich po půl hodině dostal, dooblékl jsem se a upaloval jsem k maskérně, kde mi namastili vlasy indulonou. Vypadal jsem opravdu příšerně.

Poté jsem mohl vyrazit k autobusu, kde jsme čekali, až se naplní, a vyrazili jsme k chrámu, kde bylo naše stanoviště: dva veliké stany, v nichž se téměř netopilo a my tak klepali kosu.

Párek s rohlíkem a jeden tvarohový šáteček k tomu mi velice chutnal, ostatně jako vždy a na každém komparzu. Nechtěl jsem se trápit nudou z čekání na nějakou akci, vytáhl jsem tedy ze svého batohu pátý díl Narnie (Plavba Jitřního poutníka) a začal ho číst. Netrvalo ale dlouho a už na plac volali vojáky. Ještě štěstí, že jsem byl nějaký zvláštní sluha.

Myslím, že jsem se dostal na stranu cca 100, když hrozili, že půjdeme na plac úplně všichni. Nechtělo se mi tomu věřit, protože styl natáčení za ta léta znám. Nenechal jsem se tedy rušit a pokračoval jsem ve čtení. Nakonec jsem ho ale přerušit musel, neboť nás skutečně po půl hodině zavolali úplně všechny.

Ten chrám byl úchvatný. Nestačil jsem zírat na všechno kolem, jak to vypadá: ta neuvěřitelná výška, nadlidské sochy, latinské nápisy a všechny ty božské obrazy. Opravdu neskutečné. Zatímco jsem tam tak postával a čekal, co se bude dít, Ondra mi zjistil, zda a kam mám vůbec jít. Když od filmu zjistili, že jsem ten speciální sluha, posali mě až do poslední lavice, abych nebyl vidět. To nebylo moc dobré, protože to vyznělo, jako bych pak měl být v nějakém jiném obraze přímo na kameře a natáčet několik hodin v té ukrutné zimě.

Jak dlouho to trvalo? Asi hodinu. Asi hodinu jsme všichni seděli v lavicích za sebou a koukali na příchozí, kterého jsme pozdravili postojem a poté jsme opět usedli. Ještě štěstí, že pokračovali v druhé části, kde jsem neměl co dělat, a ostatní tedy poslali zpět do stanu. Opět jsem se začetl do knihy a čekal na oběd.

Po devíti hodinách jsme ho konečně dostali. Nic úchvatného to bylo – karbanátek a brambory. Navíc toho bylo tak málo, že jsem po pětiminutách už zase neměl co dělat, proto jsem opět vytáhl svou knihu a pokračoval ve čtení. Tentokrát jsem si ji ale vzal i na natáčení, když jsem seděl v té poslední řadě. Každou chvíli nás kostymérky buzerovali, ať sundáme bundy a čepice (v mém případě beranici), protože se bude natáčet. Jenže kamera byla otočená zády k nám, takže jsem se každou chvíli zase oblékal. Sedět v takové kose v botách, které neměly podrážku, bylo opravdu nepříjemné a za několik minut jsem své nohy vůbec necítil.

Ani nevím, jak to bylo možné, ale najednou jsem zaslechl, že ten, kdo celou dobu seděl v pravé části chrámu, končí a jdou domů, zatímco ti zleva ještě pokračují v natáčení. Měl jsem radost, protože už takhle mi to dělalo 4 hodiny přesčas a těšil jsem se na zpívání v Buena Vistě. Tu jsem ale nakonec stejně nestihl, protože do Plzně jel jen jeden autobus a zatímco Pražáci odjeli jedním autobusem domů, my Plzeňáci stejně museli čekat, až skončí ta druhá skupina. To nám ale samozřejmě řekli až po vyplacení peněz, aby nám nemuseli dát o ty další dvě stovky navíc, které dostala ta druhá skupina končící o dvě hodiny později.

Přesně minutu poté, co jsem dočetl 264. stranu a knihu zavřel a schoval do batohu, mi bylo oznámeno, že vyrážíme. Domů jsem dorazil až o půlnoci naprosto vyčerpaný, unavený a ještě ke všemu jsem musel na druhý den vstávat v pět ráno, neboť jsme měli nástup v 6:30.

DRUHÝ DEN          18. 1. 2013
Následující den byl naprosto zabíjející. Když přeskočím ranní vstávání, cestu na autobus, cestu autobusem až do Horšovkého Týna a celé čekání a převlékání do civilistů, dostaneme se až na snídani, k níž jsme opět dostali párek s rohlíkem a kečupem. Poté jsem si ještě ukradl nějakou tu kobliku. V budově, kde jsme měli zázemí, bylo docela teplo, ale neměli jsme si všichni kam sednout. Usedl jsem tedy na schody k oknu, abych lépe viděl do knihy a opět jsem se začetl – tentokrát šestý díl Narnie: Stříbrná židle.

Došel jsem pouze na stranu 70, když nás zavolali všechny na plac, kde jsme strávili asi pět hodin stáním a chozením po zmrzlé zemi a po sněhu. Bylo to nepříjemné. Neustále dokola jsme natáčeli jeden a ten samý obraz. Je tedy pravda, že ten obraz byl opravdu veliký a náročný, ale muselo to být. Kosu jsem začal klepat hned deset minut poté, co jsme se postavili a koukaly na všechny ty koně.

Byl jsem rád, že si mě po třech hodinách vybrali do jiného záběru. To že jsem na akci procházel přímo před Clivem Owenem a Morganem Freemanem mi bylo celkem šumák, protože u sloupu stál jeden koš, v němž plály teplé plameny ohně a já se o ně neustále ohříval. Ale musím říct, že Morgan na svůj věk vypadá opravdu skvěle.

Bohužel moc dlouho jsme tam nepobyli, protože se to hercům povedlo zahrát naprosto perfektně. Opakovalo se to jen třikrát. Bohužel jsem se musel vrátit zpět do davu, kde se pokračoval s natáčením obrazu, v němž Owen na koni odjíždí někam pryč s celou svou armádou (Freeman seděl zavřený v kočáru tažený koni), a následně záběr na Issovou, jakožto princeznu, která opravdu nepříjemně brečela. Všichni jsme mysleli, že štěká, proto udržet vážné tváře bylo opravdu těžké.

Byli jsme všichni opravdu moc nadšení, když nás někdy kolem páté hodiny večer uvolnili, abychom se mohli najíst. Zároveň to ale také znamenalo, že jsme skončili až na dvacet Plzeňáků, které si vybárali. Já mezi nimi nebyl, poněvadž jsem měl plné ruce práce s ležením u topení s nohama přilepenýma na vařicím tělese (nebo aspoň tak mi to připadalo). To, že jsem každému překážel, neboť jsem ležel přímo ve dveřích, mi zas tolik nevadilo. Prostě jsem musel své ledové nohy nechat rozmrznout.

Pak už jsme se jen převlékli do civilu a až byl plný autobus, vyrazili jsme zpět do Plzně.