Psala se sobota 22. října 2016, když jsem se v poledne zastavil na Smíchovském vlakovém nádraží. Právě zde byl domluvený sraz pro natáčení nové reklamy. Nikdo z nás nevěděl, oč jde, avšak všichni dostali obálky s pořadovým číslem a velmi silným obsahem. Tak tlustou obálku jsem jakživ nedostal.
V autobuse, který nás odvážel do Žatce na náměstí, jsme všichni měli vyplnit 2 ze čtyř papírů. Na prvním papíře jsme se seznámili s pokyny a podmínky natáčení. Prvně v životě jsem podepisoval prohlášení a smlouvu, jejímž obsahem byla povinnost mlčenlivosti a zákaz fotografování s tím, že každý musel na prohlášení uvést značku a typ mobilního telefonu a poté si nechat čočku fotoaparátu přelepit.
V Žatci jsme si stoupli do první fronty, kde jsme hlásili jména a byly nám kontrolovány přelepky na telefonech, pak do druhé fronty ke kostymérně. Naštěstí mi nechali vše, co jsem měl na sobě, až na šálu, kterou vyměnili.
Konečně snídaně někdy kolem třetí hodiny odpoledne a mohlo se dále čekat na natáčení. Čas se vlekl velmi pomalu a podle všeho se čekalo, až se setmí. Možná proto, že se natáčela reklama na Vánoce. Musím říct, že mně velmi mrzí, že Vám nemohu ukázat žádné fotografie (především proto, že jsem žádné nepořídil), ale bohužel také nemohu popsat, jak celé prostředí vypadalo. Snad ale nezkazím nic, když vyslovím, že tak krásnou vánoční atmosféru a výzdobu jsem dlouho nezažil.
Co mě štvalo, bylo, že jsem si psal zprávy na mobilu a jediného mě neustále koordinátoři napomínali, ať telefon uklidím. Ale že opodál jiní telefonovali a datlovali SMS či jiné zprávy, to už bylo v pořádku. Ale jedna zábavná událost nás pobavila, a to, když cikáni z oken řvali: „Vy zloději zas****! Dlužíte nám prachy! Koukejte zaplatit, co dlužíte!!“ a podobné hlášky anebo pouštěli nahlas muziku. Vždy si takovouto negociační odezvu nechávali, jakmile od režiséra zaznělo: „Action!“
Jakmile zakročila policie, bylo vše v pořádku.
Celé natáčení přeskočíme a už jsme v autobuse, kde jsem si povídal s jedním moc milým klukem. Bylo něco málo po třetí hodině ranní, když jsme se vraceli do Prahy, a my místo spánku kecali a kecali. Ještě pár slov jsme si řekli, než jsme se v Praze rozloučili, a vyrazil jsem na hlavní nádraží, kde jsem nasedl do vlaku a odjel do Plzně.
Tímto můj příběh bohužel takto neurčitě končí a jediné, nad čím budu neustále přemýšlet, je, jak udělali ten sníh, který kolem nás poletoval, ležel všude na cestách a u stěn domů a na střechách aut a stánků, a který ač na dotek jemně hřál, přesto vytvořil kouli ke koulování…?