Česko hledá SuperStar 3

Chtěl jsem se přihlásit již do první řady pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar, ale bohužel jsem v té době nesplňoval podmínky. Bylo mi pouhých 14 let a byl jsem v deváté třídě. Tehdy jsem mohl jen fandit. Řekl jsem si, že se přihlásím do druhé řady, ale to jsem bohužel neudělal. Důvod? V té době mi bylo pouze 15 let a věková hranice byla o rok vyšší. To už jsem byl v prváku na gymplu a všem svým spolužákům jsem řekl, že bych se přihlásil, kdyby mi bylo více. Nikdo mi nevěřil. Až do doby, kdy se na televizních obrazovkách poprvé ukázaly upoutávky na třetí řadu úspěšné reality-show. Přihlásil jsem se. Pro tuto řadu sice snížili věkovou hranici na 15, ale mě už bylo 17 let. Však jeden háček to mělo – musel jsem s sebou vzít máti, aby mi podepsala smlouvu.

16.6.2006 jsem se objevil před vchodem do budovy, v níž probíhal casting. Byl jsem snad třístý. Ale zanedlouho se tam ukázalo mnoho dalších lidí. V dlouhém čekání v tisícové mase lidí jsem dostal žízeň a při otevírání láhve jsem postříkal všechny kolemstojící. Netušil jsem, že je natlakovaná. I když mě to mohlo napadnout, když bylo kolem 25 stupňů.

Za chvíli a na chvíli se objevil Leoš Mareš a chtěl po nás, abychom zařvali SUPERSTAR! Však k tomu se nikdo neměl a můj děda namísto toho vyslovil: „Kdybyste přestali kecat a raději nám otevřeli dveře!“

V půl 10 je konečně (o půl hodiny později) otevřeli a všichni se najednou začali hrnout do dveří. Čím blíže jsme se ocitali, tím větší sardinky z nás byly. Mamka se v té tlačenici zamotala do děrovaného svetru dívky před námi a po chvíli jsem se na čas ocitl ve vzduchu. V návalu lidí jsem nemohl padnout k zemi.

Když jsme se konečně dostali dále, vyplnili jsme v klidu smlouvu a já si šel vyzvednout číslo. Dostal jsem magické – 3388 – ale k postupu mi nepomohlo. Trvalo to celkem dlouho. Za patnáct minut tři poroty stihly vyslechnout 30 lidí. Však před dvanáctou hodinou vyhlásili pro porotce oběd a počet adeptů na SuperStar se razantně zvýšil. Náhle jich za 15 minut stilhly vyslechnout 90 a více. Došlo mi, že porotci chtějí po obědě začít s čistým štítem – s číslem 4000. Bohužel já byl v předposlední desítce.Padla na mě porota C a pak už jsem jen čekal. Jak číslo napovídá, byl jsem v řadě osmý. Když jsem čekal, až na mě přijde řada, popovídal jsem si s Leošem. Sám říkal, že nechápe, jak je možné, že teďko všechny vyhazujou a najednou nikdo nepostupuje. Proto mi řekl: „Zlom vaz! Snad přetrhneš tohle pouto!“

Jakmile jsem vlezl dovnitř, stačil jsem říct pouze mé jméno a bydliště. Také název písně, kterou jsem si vybral. Byla to anglická píseň od Marca Terenziho – Love To Be Loved By You. Porotce mi však řekl, abych začal českou písní. Byl jsem už tak moc vyklepaný strachy, ale co nadělám. V ruce jsem držel svůj zpěvník, neboť jsem si nebyl jistý slovy a našel jsem v něm první píseň, co mě napadla – Zrcadlo od Petra Muka. Ani jednou jsem se do zpěvníku nepodíval.

Začal jsem zpívat – refrén, sloka, refrén, druhá sloka a najednou falešný refrén jak sviň! V tomto okamžiku mě přerušil: „Promiňte, Tomáši, je to dobré, ale na SuperStar to nestačí! Děkujeme, můžete jít!“

„Děkuji, nashle!“ zasyčel jsem sklesle.

To je vše, co mi na to řekli. Jen jednu podělanou větu, která nic neznamená. Leošovi jsem oznámil, že jsem jeho očekávání nesplnil a odešel jsem pryč. Venku na mě čekala kamera s otázkou: „Jak se cítíte?!“

„Jak bych asi mohl?“ vyprsknul jsem a zastínil jí výhled rukou. Když jsem vkročil do sálu, kde byli všichni ostatní, zjistil jsem, že čekající židle jsou prázdné a na tabuli napsáno 4000-4009. Docela hnusárna! Než jsem s mamkou stačil odejít, mihli se kolem nás moji porotci. Ani mamka je neznala.

No, zas tak úplně jsem neprohrál, neboť když mi řekli NE!, nemohl jsem se objevit ve Hvězdné pěchotě a ještě navíc jsem byl nejlepší z mojí skupiny – první holka tam byla pouhých 10 sekund (co mohla stihnout?) a já tam byl rekodrních  1 minutu a 45 sekund. Všichni ostatní maximálně půl minuty.