Česko Slovensko má Talent

V sobotu 11. května 2013 se konal další casting na Česko Slovensko má Talent. Rozmýšlel jsem se, zda tam jít nebo ne, když jsem nikdy nepostoupil. Pak jsem si ale vzpomněl na to, že jsem všechny předchozí castingy absolvoval s mým kamarádem, který u poroty vždy předvedl snad to nejhorší, co mohl. Já nikdy nepostoupil, ač jsem si vyslechl, že zpívám velmi pěkně a příjemně se to poslouchá, zatímco on ano. Řekl jsem si proto, proč nevyzkoušet obrácenou psychologii.

V 17 hodin jsem se dostavil do hotelu Central na plzeňském náměstí, kde jsem měl sraz s Klárou. Rozesmálo mě, když jsem zjistil, že před hotelem nikdo jiný nestojí a že uvnitř nebylo účastníků o moc více. Všude pusto prázdno, až jsme začali přemýšlet o tom, zda jsme si nespletli datum. Nakonec jsme narazili na nemalý zástup, který vlastně vůbec žádnou frontu nestáli, neboť štáb v hotelu stále nebyl. Dorazili s půlhodinovým zpožděním.

Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, kterou písničku mám zpívat a zda bych měl zpívat jako vždy anebo extrémně falešně. Klára mi ale vůbec nevěřila. Sice jsem jí na chodbě zpíval píseň nejdříve normálně a podruhé falešně, což Kláru velice rozesmálo, ale také dodala, že nevěří tomu, že bych se odhodlal ze sebe udělat idiota. Dokonce ani můj přítel, který mě na casting doprovázel, byl stejného názoru s Klárou.

Dostali jsme smlouvy, castingový papír k doplnění informací a papírek s pořadovým číslem, který utrhli z bloku, jako bych si dával kabát do šatny.
„Ty vole, to si dělají prdel ne??“ rozesmálo to Kláru. „Proč dělat zbytečný nalepovací čísla přes celou hruď, když nám můžou dát útržek, který nasliníme a přilípnem na triko!“
„Jo, pokrok!“ odpověděl jsem jí a odešli jsme si vyplnit papíry ke stolu.
„Hele, Lery, co píšeš do tý debilní kolonky ‚Proč bychom měli vybrat právě vás?‘?“ zeptala se mě Klára.
„No, já nikdy nevím, co tam napsat, protože je to fakt blbá otázka. Ale vzhledem k tomu, že jdu dneska předvést úplnýho idiota, bude nejlepší když tam napíšu ‚Protože jsem nejlepší.‘,“ odpověděl jsem.
„Tak to budeš muset postoupit, i kdyby nechtěli!“ rozesmála se Klára, když si uvědomila spojení mezi mým zpěvem a tvrzením na papíře. „Já tam napíšu, že i tlustí by měli dostat stejnou šanci.“

Dostali jsme čísla 29 a 30, přičemž k němu bylo připsáno číslo 6. Na řadu k registraci nás zavolali asi po půl hodině čekání. Docela nás překvapilo, že po nás nechtěli občanský průkaz, protože ten vyžadovali vždy. Pouze zkontrolovali smlouvu, kterou si nechali, do rukou nám vrátili papír s informacemi o sobě a odvedli nás k porotě.

Každý, kdo vkročil dovnitř, odcházel potom ven buďto s bílým nebo se zeleným papírkem. Upozorňovali nás na to, že barva nehraje vůbec žádnou roli, však já s Klárou jsme jim neuvěřili. „Jasný! Jeden znamená, že postupujeme a druhý, že nikoli,“ dodal jsem věcně.

Přede mnou vyšel kamarád Fanda, který vystupoval také se zpěvem. Prozradil nám, že bílý papír nejspíše znamená postup, jelikož se v jeho přítomnosti dohadovali o tom, že dívka před ním měla dostat bílý a ne zelený papír, že prý byla skutečně úžasná. Fanda dostal bílý papír.

Já jsem vlezl do naprosto prázdné místnosti. Přede mnou stál stůl s počítači a čtyřmi prázdnými židlemi. V místnosti byl jen jeden člověk – kameraman.

Přistoupil jsem k mikrofonu a usmál se jak jeliman.
„Vy jste tu sám?“ nechápal jsem.
„Bohužel. Ostatní se nedostavili, takže to všechno budu předběžně hodnotit já. Vše se bude natáčet na kameru, pak se to předá k porotě k hodnocení a pokud postoupíte, předstoupíte před porotu. Tak teď kdybyste se mi představil,“ vyzval mě kameraman.
„Jmenuji se Tomáš Lörincz. Je mi 23 let a studuji tady v Plzni. Jinak pocházím ze severu Čech.“
„Dobře. A co jste si připravil pro tuto soutěž?“
„Zpěv,“ vyslovil jsem nesměle.
„A zpíváte?“
„Nezpívám,“ odpověděl jsem, neboť jsem pochopil, zda se zpěvem někde vystupuji.
„Vždyť jste ale říkal, že jste přišel zpívat.“
„To ano.“
„Takže zpíváte, ne?“
„No, jakože jo… vlastně ne. No zpívám, ale nezpívám.“
„Tak co? Zpíváte nebo ne?“
„No jakože jo, ale vlastně ne,“ odpověděl jsem jako naprostý idiot.
„Vystupujete někde?“
„Ne, to ne. Jen občas zajdu na karaoke,“ odpověděl jsem.
„A vystupoval jste někdy před větším množstvím lidí?“ zeptal se mě.
„No…“ na chvilku jsem se odmlčel, protože jsem myslel, že už jsem na to odpověděl. „Na tom karaoke, přeci.“
„A jak na vás reagují?“
„Tak normálně! Někdy tleskají a někdy ne.“
„Takže tady jste kvůli sázce?“ zeptal se mě.
„Ne, přišel jsem sám.“
„A ví někdo, že jste tady?“
„Ne.“
„Nikomu jste o tom neřekl?“
„Ne. Měl bych snad?“ rozesmál jsem se.
„Takže jste tu úplně sám?“
„To ne, potkal jsem tu hromadu známých lidí, až mě to překvapilo.“
„Dobře, jakou písničku jste si pro nás připravil?“ došel konečně k mému cíli.
„Imposible,“ odpověděl jsem.
„Hmm, velmi pěkná písnička. Tak začněte.“

A teď přišla ta nejhorší část. Mám ze sebe udělat idiota anebo mám zazpívat naprosto normálně? Posledních pár vteřin, až nakonec bylo rozhodnuto. Celým tělem jsem se opřel o stojan s mikrofonem, na nějž jsem položil pravou ruku. Levou rukou jsem chytl zip u mikiny, který jsme postupně zavíral a otevíral, abych působil jako skutečný slabší jedinec. Nasadil jsem neutrální a tupý výraz a bez jediného mrknutí jsem čuměl přímo do kamery, kde jsem pozoroval, jak se objektiv zvětšuje a zmenšuje. Pak jsem otevřel ústa a začal „zpívat“.

„Áj rimebr in jour ajs aj ken litr bí so kráj…“ zpíval jsem velmi nádhernou píseň snad nejfalešněji, jak jsem jen mohl. Slova jsem si zcela vymýšlel. Nezazpíval jsem jediný správný tón a neřekl jediné správné anglické slovo. Pak přišel refrén, kde jsem první ‚Imposible‘ zazpíval naprosto bez chyby. Ihned jsem si to uvědomil a co nejrychleji jsem to zkazil jak rytmicky, tak intonačně. Tím jsem skončil a koukal na kameramana. Nejhorší během zpívání bylo nezačít se smát, když jsem zahlédl, jak si opatrně zakrývá uši, aby mě neslyšel.

„Děkuji. Máte ještě nějakou jinou písničku?“
„Jinou? Ne.“
„Skutečně? Rád bych, kdybyste zazpíval ještě jednu písničku.“

To ve mně začalo šrotovat. Všechny písničky, které znám, umím zpívat normálně, a falešně naučenou písničku jsem měl pouze tuto jednu. Bál jsem se, že bych se snad mohl prozradit. Naštěstí mi ale kameraman položil další otázku.

„Vy tu bydlíte s rodinou?“
„Ne ne, bydlím tu na koleji.“
„A copak studujete?“
„Práva.“
„Kolikátý ročník?“
„Pátý.“
„Aha, takže končíte, jo?“ ujišťoval se.
„No, státnice jsem neudělal, takže zatím ne.“
„A další máte kdy?“
„Teď třicátého, ale z jiných předmětů.“
„A skutečně nechcete zazpívat jinou píseň?“
„No tak mi nějakou vyberte,“ vybídl jsem ho.
„Nějakou modernu, ty jsou nejlepší.“
„A napadá vás nějaká?“
„Tak vy snad víte, co zpíváte. Nebo na karaoke zpíváte jen jednu písničku?“
„To ne, ale když já si vůbec nepamatuji texty!“ opět jsem velmi přesvědčice zalhal. Bůhví, co si řekl ve spojitosti školy s mým přednesem zpěvu.
„Takže je tohle všechno?“
„Asi to tak bude,“ odpověděl jsem a přistoupil blíže k němu.

Kameraman si sundal sluchátka, odložil kameru a přistoupil ke stolu, kde psal svou poznámku. Bylo tam jen ‚1. xxx‘ – to další jsem bohužel nepřečetl, ač jsem se snažil, a poté mi do ruky vrazil bílý papírek s mým jménem a datumem vystoupení.

„Děkuji moc,“ poděkoval jsem, rozloučil se a odešel z místnosti. Po mně dovnitř vlezla Klára, na níž jsem počkal, než odzpívala. Když se mi pochlubila také s bílým papírem, vyrazili jsme spolu zpět do haly k registraci, kde jsme papíry předali u stolu.

Možná nám říkali, že barva papíru nehraje roli, ale jak jsme si všimli, tak ten, kdo dostal zelený papír, toho si pouze odškrtli a soutěžící odešel. Kdo dostal bílý papír, musel ještě ukázat občanský průkaz, který si vyfotili a poté si vyfotili i mě. Měl jsem předstoupit před tabuli s reklamou ‚Česko Slovensko má Talent‘. Po cestě tam jsem si uklízel občanku do dokladů a ty pak pomalu uklidil do brašny.

„Hele, Lery, víš, že už se fotíš?“ vyslovila rozesmátá Klára.
„Jo, vím, ale já mám na všechno dost času!“ odpověděl jsem s úsměvem od ucha k uchu i já. Po mně se šla fotit Klára, která za cesty k reklamě poprosila fotografa, zda by ji nemohl vyfotit z vrchu, aby nebyla tlustá.

Ještě chvíli jsme se bavili mým výkonem před porotou, neboť tomu nikdo nemohl uvěřit, že jsem to skutečně udělal tak, jak jsem tvrdil. Teď zbývá jen čekat, zda skutečně postupuji anebo ne.

Výsledek? O měsíc později, přesněji 5. června mi volali ze Slovenska, jak se jim mé vystoupení strašně moc líbilo a že by mě chtěli vidět v divadle a že jsem tímto prvotním sítem prošel. To je paradox, co? Přišlo mi to až groteskní. Se zpěvem jsem nikdy nepostoupil… a s takovýmto vystoupením mám postup jistý! Uvidíme, jak se předvedu v divadle.