Česko Slovensko má Talent

Je pravda, že když jsem se dozvěděl o castingu na „Česko Slovensko má Talent“, že jsem neváhal a hned se přihlásil. Za pár dnů přišla SMS, že mě zaregistrovali. V dalších dnech jsem si o tom přečetl e-mail. A nejvíce zarážející bylo, když mi čtyřikrát volali. Já to nikdy nezvedl, neboť jsem byl v práci a pak, když jsem se trochu uvolnil, mi volali znovu: „Česko Slovensko má Talent. Jen bychom se chtěli ujistit, zda opravdu přijdete 1. května na casting?“

V té době jsem celkem váhal, protože mi nebylo moc dobře a náladu na nějaký casting jsem taky neměl. Přesto jsem řekl, že ano, kdybych si to náhodou ještě rozmyslel.

30. dubna 2011 jsem vyrazil za bouřlivého počasí k rodičům a povídali jsme si o všem možném, když do toho přišla SMS, zda bych neměl zájem natáčet „1.5. Talent„. Hned mi bylo jasné, že jde o tuto soutěž a trochu jsem nechápal, oč kráčí. Proč by chtěli komparz na tuto reality show? Že by neměli dostatek zúčastněných?? Pokládal jsem si mnoho otázek a nevěděl jsem, co a jak. Ale neodpověděl jsem, protože jsem neměl náladu na cestování a vesměs po všech těch castinzích jsem věděl, že by to skončilo úplně stejně. Po chvíli mi přišla SMS s přesným časem a místem natáčení – bylo to přesně tam, kde probíhal casting a čas také seděl. Říkal jsem si, že bych přeci jen jel a měl bych to jako natáčení a rovnou zůstal na casting? Zaplatila by se mi cesta a navíc, za casting mi ještě nikdy nikdo neplatil. Mobil jsem však odložil s přesvědčením, že nepojedu a po pár sekundách se mi na display ukázalo „Plná paměť, smažte SMS!“ – já dal OK a bylo po SMSce…

Opravdu jsem váhal, co a jak a s mamkou jsme se shodli na tom, že bych měl jet, pokud chci pokusit štěstí. Nakonec jsem přitakal a chtěl jim odpovědět, že na natáčení dorazím. Problém nastal, když jsem zjistil, že v doručených nemám ani jednu zprávu. Bylo vše vyřešeno a nikam se nejelo.

Jenže pak před dvaadvacátou hodinou večerní mi někdo volal. Když jsem to zvedl, ozvala se agentura ExtraFilms, zda počítám s natáčením, že jsem jim neodpověděl. Řekl jsem jim, že jsem si ji omylem smazal a už nevěděl, na jaké číslo odpovídat a že rád budu natáčet. Vzhledem k tomu, že se jednalo o natáčení upoutávky a nějaké předehry k prvnímu dílu soutěže, zařadil bych tento článek do Herecké dráhy mezi ostatní komparzní role, ale na druhou stranu jsem se zúčastnil i soutěže, která v tomto momentě převažuje, tudíž je článek uložen v Pěvecké dráze.

Ráno jsem byl na místě. Bylo nás opravdu mnoho. Strašná kvanta lidí, kteří si měli na sebe navléknout červená trička s nápisy Česko Slovensko má Talent a každý, na koho zbyla vlajka, měl i pomůcku ke skandování. Všichni jsme se kolem půl deváté hodiny seřadili u Nusellského mostu a vyrazili na cestu. Měli jsme mávat a řvát, jak nejvíc jsme jen mohli, jako bychom do té soutěže šli sami. Nikdy jsem na těchto soutěžích neřval z důvodu, že bych si mohl vyřvat hlasivky a co bych jim pak tak zazpíval? Ale tentokrát to bylo placený, tak proč ne? Skákal jsem, mával vlajkou, řval jak jelen na lesy a… přišel jsem o hlas.

Jakmile jsme přešli most, svlékli jsme trička a s vlajkami sešli mezi ostatní soutěžící a dále řvali a skandovali. Bylo úžasné sledovat, jak samotným soutěžícím se nechce. My ale museli. Asi někdy kolem desáté hodiny bylo všechno odeřváno a začalo pršet. Malé kolečko uprostřed náměstí se rozeběhlo ke vchodu a ten velký kruh okolo odevzdal vlajky, nechal si dát razítko a odešli domů. Přemýšlel jsem, zda si nemám jít pro peníze a pak se vrátit do hotelu, ale vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co celá fronta nezmizela až po dlouhých 6-ti hodinách, nýbrž jen po deseti minutách, šel jsem do hotelu ihned. Co kdybych pak přišel pozdě? Minule jsem stál 3 hodiny venku v davu, pak několik hodin uvnitř a odcházel jsem ve 13 hodin. Řekl jsem si, že když je tentokrát jen nějakých 400 uchazečů, že to půjde rychle a já brzy vypadnu a budu si moct dojet pro peníze. Opak byl pravdou.

Veškerá fronta se utvořila uvnitř. Čekalo se opravdu dlouho. Alespoň jsem se mezitím seznámil s několika moc fajn holkami a jedním klukem (soutěžili v duetu a folkové skupině). Čekání poté bylo opravdu moc příjemné. Ale ke stolku jsem se dostal až deset minut před 14. hodinou a to už bylo moc pozdě na to, abych si vyzvedl peníze za ranní natáčení. Holky si myslely, že to všichni vzdali, když začalo pršet a odešli domů. Já jim pak vysvětlil, že to celé bylo nahrané. Že se jednalo o komparz, který byl za to zaplacený.

Z toho důvodu, že nás bylo tak málo, si porota dávala dostatek času na prozkoumání úplně všech. Tentokrát se nestalo, aby někdo u poroty byl pouze půl minuty, nebo ho vyhodili hned, jakmile se představil (s čímž jsem se již několikrát setkal). Tentokrát si každý mohl zazpívat i dvě celé písničky. Bylo to super. Jenže po tom ranním řvaní jsem zjistil, že neumím vůbec zpívat. Chtěl jsem tam jít s písničkou Klára od Chinasek, kterou mám naučenou celkem dobře, ale já se nemohl chytit tónu a byl jsem úplně mimo, falešný. Někdo by mohl říct (jako třeba můj přítel), že faleš u mě není vůbec neobvyklá, ale říkejte si, co chcete, zpívat umím (i když ne na profesionální bázi).

Myslím, že celé hodiny dění přeskočím. Stejně bych nepsal o ničem jiném než o tom, jak jsme se hezky bavili, smáli, užívali, zpívali a tak.

Tak tedy v 18:20 sedím ve frontě k porotě společně s Jaroslavem Parčim, pokud ho znáte. Řekl jsem mu, že když jde přede mnou, nemám tu nejmenší šanci. Navíc zpíval No Promises, navíc opravdu bravurně.

Když jsem vešel dovnitř, odevzdal jsem papír s mými iniciály, kde jsem měl také napsanou odpověď na otázku: „Proč bychom měli vzít právě vás?“ – „Protože si to po všech těch castinzích konečně zasloužím. :-D“

Představil jsem se a začal zpívat. Paní v porotě měla opravdu radost, že zpívám českou píseň a ještě navíc zrovna Kláru. Nechala mě zpívat obě sloky a uprostřed refrénu mě přerušila, protože ty pauzy bez hudby byly děsivé.

„Máte ještě jinou písničku?“ zeptala se mě náhle a já nevěděl, zda to znamená prohru nebo ne. Když viděla můj pohled, pokračovala: „Ne že by Klára nebyla v pohodě. Jsem moc ráda, že jste si ji vybral, protože zrovna takovou písničku tu ještě nikdo nezpíval a vy jste ji zazpíval dobře. Jen se ptám, zda byste neměl ještě jinou.“

Ani jsem nestihl odpovědět a už zase mluvila: „Vy už jste někdy na takovém castingu byl?“
„Ano,“ odpověděl jsem, „několikrát.“
„A postoupil jste minule?“
„Bohužel. Řekli mi, že jsem na té písničce ukázal, jak perfektně umím zpívat, ale bohužel už nemají místo, aby mě mohli poslat dál.“
„Cože?“ koukala na mě jak vyoraná myš. Čemu se diví? Zrovna ona by měla vědět, jak to v těchto soutěžích běží. „Co jste zpíval?“
„Taky Kláru.“
„A byl jste na hradě?“ zeptala se mne.
„Na jakém hradě?“ zaskočila mě otázkou a pak jsem si vzpomněl, že v minulém ročníku byli lidé rozdělení do tří skupin. „Ne. Na žádném hradě jsem nebyl.“
„Jak to? A u poroty jste byl?“
„Ani u nich. Nikdy jsem se k nim nedostal. Vždycky jsem skončil na tomhle první castingu.“
„To je zvláštní,“ pronesla a já se nestačil divit. „Děkujeme vám a můžete jít. Výsledky se dozvíte do dvou týdnů.“

Měl jsem opravdu smíšené pocity. Já vím, jak jsem v písničce postupně upadala a jak jsem v ní strašlivě chyboval, ale přesto mě pochválila a divila se, že jsem nikdy nebyl u poroty. Třeba to tentokrát vyjde. Uvidím za dva týdny.