Čistě náhodou jsem se dozvěděl, že televize Barrandov pořádá pěveckou soutěž pod názvem Divoké karaoke, což měla být jakási česká verze soutěže Killer Karaoke. Dozvěděl jsem se o tom na jednom karaoke od kámoše den dva před castingem v Praze. Jakmile jsem dorazil domů, zapnul jsem počítač, najel na stránky www.divokekaraoke.cz a ihned se zaregistroval. Jen jsem musel v rychlosti vymyslet, co budu zpívat. Vybral jsem si několik písní a 23. února 2013 jsem mohl vyrazit do Prahy.
Přišlo mi zvláštní, že na zastávce nevidím ani Luďka, ani Aničku či Míšu. Jel jsem tedy do Prahy naprosto sám. V ten den byla neskutečná sněhová vánice. Nebylo vidět na krok a cesta po dálnici netrvala pouze hodinu. Někde v polovině cesty autobus dokonce zastavil u krajnice. Zdálo se, že zapadl ve sněhu, ale po chvíli se opět rozjel a do Prahy jsme dorazili s půlhodinovým zpožděním.
Cesta na Barrandov také nešla jako po másle. Myslel jsem si, že tramvaj pojede bez větších problémů, ale jak jsem později zjistil, mýlil jsem se. Tramvaj uvízla uprostřed Barrandovského mostu. Po pár minutách se však opět rozjela. Netrvalo dlouho a už jsem si to rázoval do kopce přímo k barrandovským ateliérům. Ale ani tato cesta nebyla jednoduchá. Člověk by řekl, že ve městě moc sněhu nebude, ale já se musel brodit sněhem až po kolena. Když nejelo žádné auto, vlezl jsem do silnice, kde se mi šlo skutečně lépe, neboť sníh dosahoval jen po kotníky.
Konečně jsem dorazil do ateliéru, kde probíhal casting. Šel jsem se zaregistrovat. Divil jsem se, jak málo čísel mají připraveno. Já jsem dostal číslo 126, přičemž první číslo znamenalo pořadí castingu (v Ostravě 16. března všechna čísla začínala dvojkou) a další dvě čísla znamenala pořadí. Celkový počet soutěžících bylo něco kolem čtyřicítky, ale minimálně deset z nich na casting vůbec nedorazilo – mezi nimi byli i Luděk, Míša a Anička. Nemohl jsem pochopit, proč tam nejsou.
Z písní jsem nechal pořadatele vybrat podle něj tu nejlepší. Vybral mi tedy Kelly Family – I Can’t Help Myslef. Pak už nezbylo nic jiného, než čekat.
Čekání jsem trávil zpíváním po prázdných chodbách v ateliérech anebo posezením mezi ostatními před dveřmi, za nimiž se soutěžilo. Alespoň jsem postupně zjišťoval, o co jde. Hlavním úkolem v této soutěži je, abyste dozpívali za jakýchkoli okolností. Někdo mluvil o mouce, jiní o myších a párku v rohlíku. Každou chvíli vylezl někdo s hlavou naprosto plnou mouky… Dokonce i herci a moderátoři, jako jsou Michaela Dolinová, Kateřina Brožová, Petra Černocká a Petr Lesák či Vilém Čok.
Než jsme šel na řadu já, pozvali si mě ke stolu na židli, kde jsem si popovídal s velmi příjemným a krásným moderátorem, který mi ihned nabídl tykání. Během rozhovoru mi připadalo, že mě balí, ale nenechal jsem se nijak zviklat. Spíš mě znervózňovaly ty otázky, které mi s kameramanem pokládali.
„Co nesnášíš?“ zeptal se mě.
„A musím odpovědět pravdivě? Já jen, že pokud na tuto otázku odpovím, bude to pak použito proti mě,“ vyhýbal jsem se odpovědi.
„No, radši bychom tu pravdu.“
„Trpím arachnofobií,“ odpověděl jsem nervózně.
„Aha. Takže ti vadí pavouci jo? A když jsi říkal, že bys nejradši odpověděl lživě, jakou lež jsi tedy měl připravenou?“
„Nevím, třeba že nesnáším výšky.“
„Takže výšky ti nevadí?“
„Ne, to vůbec. Ty miluji.“
„A co třeba adrenalinové sporty? Ty bys zkusil?“ položil mi další otázku.
„Rád bych vyzkoušel bungee.“
„To je zajímavé. A myslíš, že bys byl schopen skočit?“
„Vím, že bych to rád zkusil, ale asi bych se dlouho přemlouval. Když pak ale skočím, tak už mi nic nebrání, abych to udělal znovu.“
„Tak to moc rád slyším. A myslíš, že bys u toho zvládl i zpívat?“ zeptal se mě.
„Nikdy jsem to nezkoušel, tak nemohu posoudit.“
Pak se mě ještě ptal, co mám rád z jídla a co nesnáším a různé jiné otázky, z nichž by mohli zjistit, co by mi způsobilo překážku ve zpívání. Poté jsem vyrazil do vedlejší místnosti, kde jsem se pozdravil s Kateřinou a Petrem.
„Jo, tak tenhle by se nám hodit mohl,“ vyslovil Petr.
„Hodit k čemu?“ zajímalo mě to.
„K této soutěži. Už se na tebe těšíme,“ vysvětlila mi Kateřina a já předstoupil před kameru.
Stoupl jsem si mezi dva stoly, zaměřil se na kameru a spustil tóny z úst. Jako první překážku si na mě připravil vyhrnování trička a hned na to mě začal lechtat. To se mnou ale nic neudělalo. Spíše mi to připadalo velice příjemné. Jako druhá lest byly nádherné bílé myšky, které mi pokládal na opasek. Popravdě jsem o nich neměl nejmenší tušení, dokud jsem s nimi málem neodešel. Už jsem se chtěl nadechnout před výškou v refrénu, vtom mi ale do úst strčil nafukovací balónek. Byl naplněný heliem a já poprvé zaslechl, jak zní můj hlas pod vlivem helia. To mě skutečně rozesmálo. Můj hlas se zvýšil snad o celou oktávu a neměl jsem žádný problém takovou výšku vyzpívat. Jakmile helium došlo, strčil mi do úst párek v rohlíku. Musel jsem si ukousnout. S tím už se zpívalo trochu hůře, ale nakonec jsem to také dal. Aby toho nebylo málo, hodil po mě lopatku plnou polohrubé mouky. V tu ránu jsem byl rád, že jsem si sundal svou čepici. Přes brýle jsem však už neviděl. Myslel jsem, že ještě budu ve zpěvu pokračovat, ale bouchnutí nafouknutého balonku nad mou hlavou mi ukončilo jak přehrávání hudebního podkladu, tak zastavilo i můj zpěv.
Trochu jsem se oklepal, sundali ze mě myšky, s nimiž jsem téměř odešel, dali mi párek v rohlíku, abych ho dojedl a vrátil se zpět k vysmáté Kateřině a Petrovi.
„Tys byl fakt skvělý!“ pochválila mě Kateřina. Já jsem poděkoval, rozloučil se a odešel.
Za dveřmi jsem odevzdal číslo a zeptal se, zda nám napíšou mail, i kdybychom nepostoupili. Řekli, že to nebude problém, že nás zas tak hodně není. Pak už zbývalo jen navštívit WC, kde jsem se očistil od mouky, a už jsem mohl odejít domů.
Bohužel se nikdy neozvali a na televizi Barrandov o tom není ani vidu ani slechu.