Natáčení nového dílu seriálu Expozitura s mou maličkostí probíhalo v noci z úterka 15. na 16. října. Moc jsem se netěšil, že nebudu spát, ale vydělat si nějaké peníze bylo zapotřebí. Proto jsem neváhal a ihned jsem kývl na tuto nabídku.
Nástup jsem měl na Zličíně v 17.30, ale do Prahy jsem odjel o pár hodin dříve z toho důvodu, abych se sešel s jedním kamarádem Jirkou, s nímž jsem si psal už více jak tři roky a nikdy předtím jsme se neviděli. Netušil jsem, jaké posezení s ním bude, ale nakonec hodiny uplynuly tak rychle, až jsem se zděšeně začal oblékat s tím, že už musím jít na sraz.
„Počkej, a co ta tvá kniha?“ zeptal se mě najednou Jirka, čímž mi připomněl, že si ode mně chtěl koupit výtisk mého prvního románu Jedna stačí!: Jeden svědek. Zdržel jsem se tedy ještě o pár minut, ale vliv na setkání s přáteli u komparzu to naštěstí nemělo vliv.
Odjeli jsme ze Zličína na dálnici směrem k Plzni, avšak jsme zaparkovali hned u první benzíny, kterou jsme cestou potkali. Tam jsme pak seděli v autobuse a čekali, až dorazí zbytek štábu. Celou dobu jsem kecal s Jardou, který seděl vedle mě. Když si pak šel ven zakouřit, otevřel jsem si knihu a začetl se do ní.
O několik minut později se autobus nastartoval a zacouvali jsme stranou, aby se štáb mohl připravit. Vůbec jsem nevěděl, co bychom měli natáčet. Podle informací jsme měli hrát fanoušky na stadionu u fotbalového zápasu, ale na to nás bylo příliš málo, pomyslel jsem si.
Až někdy kolem desáté hodiny večerní se konečně začalo něco dít. Zjistil jsem, že hrajeme fotbalové fanoušky Blaníku, a že jedeme autobusem domů naprosto nadšení z našeho vítězství. Cestou nás však zastavil policista, kterého jsme z autobusu vyšachovali. Naštěstí jsem seděl až za polovinou autobusu, kde jsem přes všechny jásající a stojící komparzisty nemohl být viděn. Proto jsem se nenechal rušit a dále jsem pokračoval ve čtení. Dokonce i na akci, jelikož jsem kameru stejně neviděl. A víte, co se říká? „Pokud nevidíte kameru, ona nevidí vás!“
Musel jsem si sundat jak bundu, tak mikinu, protože se to barevně nehodilo. Tričko kostymérkám už nevadilo, ale pro jistotu jsem se zeptal, zda bych si nemohl obléknout modrou mikinu.
„Vám je zima?“ zeptala se mě kostymérka.
„Tak trochu,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem totiž přiznat, že bych nerad na akci z autobusu vybíhal jen v tričku, když je venku taková kosa. Naštěstí k tomu ale nedošlo a chvíli před půlnocí nás pustili domů a odvezli na poslední metro na Zličín. Mě pak nezbylo nic jiného, než přečkat noc, abych se mohl dostat zpět do Plzně.