Gillette

26.7.2011 jsem se zúčastnil dalšího komparzu. Tentokrát se natáčela reklama na Gillette. Sraz jsme měli hodně brzo ráno v Dejvicích, kde nás nabrali do autobusu a odjeli jsme do Kladna. Cesta trvala celkem krátce, ale je pravda, že jsme se bavili, neboť jsem se na tomto natáčení opět setkal s mými kamarády. Byl jsem rád, že jsem byl se známými, protože jsem hned ráno věděl, že bude o zábavu postaráno.

U Kladenského stadionu Sletiště jsme vystoupili a šli se najíst. Ke snídani nebylo nic jiného než párek s rohlíkem. Komparzistů bylo opravdu mnoho, protože jsme měli představovat obecenstvo v hledišti. Celkem nás všechny zarazilo, když náš koordinátor na nás zvolal, že jakmile se někdo dotkne štábního jídla, bude mu strženo 500 korun z výdělku. Bylo to vtipné, ale je pravda, že se nikdo neodvážil si něco vzít.

Na plac jsme se dostali až po dlouhé době a jediné, co jsme dělali, že jsme seděli na židlích a dívali se na gymnastku, jak tančí se stuhou na tyči. Zatímco všichni na Akci seděli klidně a upřeně zírali na dívku, já a moji dva kamarádi jsme neustále kecali. Měli jsme totiž výhodu v tom, že před nás postavili světlo. Nebyli jsme tudíž vůbec vidět. Vlastně ani nevím, co předváděla, protože já jsem neviděl vůbec nic. Na druhou stranu mi to také vůbec nevadilo… byla to totiž žena.

Ve stadionu bylo opravdu dusno a vedro, a proto jsme všichni byli moc šťastní, když nás konečně pustili ven. K obědu jsme měli bramborovou kaši s nedouzeným kuřecím stehnem. Když jsem ale viděl tu ohromnou frontu, zašel jsem si nejdříve na záchod, kde jsem stál o něco kratší řadu. Bylo až komické, že na stovku komparzistů jsme měli k dispozici jen dvě toiky (muži prý mohli ke stromu).

Po obědě jsme ještě dlouho relaxovali a asi v pěti lidech povídali a bavili se. Asi nejlepší zážitek, který si z toho dne pamatuji, je, když se Adélka chtěla převléknout do jiných šatů. Řekla mi, ať jdu s ní, poněvadž potřebovala nějaké křoví. Byl jsem celkem rád, protože jsem zjistil, že u stadionu stojí kryté koupaliště, kde zrovna po schodišti procházeli tři chlápci. Jakmile se Adélka převlékla, doprovázel jsem ji zpět k ostatním a do toho říkám: „No vidíš, ani jsem si nevšiml, jakou máš podprsenku!“

Adélka se rozesmála a hned to použila jako vtip pro ostatní.

Čas se neúprosně vlekl a v čase naší nepotřeby jsme se váleli a spali. Nakonec si nás vyžádali zase do stadionu, kde jsme se posadili a štáb pouze fotil gymnastku, jak skákala před světly. To jsme tam vůbec být nemuseli. Chvíli na to nás zase pustili ven a trvalo další 3 hodiny, než připravili kulisy pro jinou dívku, která se procházela po dřevěné koze.

Vlastně nás už vůbec nepotřebovali, ale nechali nás ve stadionu sedět tak dlouho, dokud neuběhlo přesně 11 hodin a 57 minut. Bylo to směšné. Hlavně aby neplatili žádné přesčasy. Samozřejmě než se ale všichni vyplatili, uběhla další hodina, ale peníze za přesčas jsme nedostali, i když  jsme se odvolávali ještě na další půlhodinovou cestu do Prahy.