Gillette

Když mi přišla SMS, zda bych měl zájem natáčet reklamu na Gillette, odpověděl jsem, že ano (jako vždy, že?). Však není to poprvé, co jsem pro tuto společnost reklamu natáčel. Předchozí článek o natáčením jde ZDE.

Neumíte si ale ani ve snu představit, jaké to bylo, když mi pak z agentury zavolali a oznámili mi, že na komparz si mě nevybrali, jelikož jsem vybrán na epizodní roli v reklamě za osminásobnou částku. Byl jsem v šoku a štěstím bez sebe. František z agentury však pokračoval dál a prozradil mi, co je to vlastně za roli – role výtržníka, který po fotbalovém zápase vběhne na protest (nebo z radosti?) na fotbalové hřiště. Kývl jsem na to, neboť jsem viděl tu částku, a když jsem si vzpomněl na známého, o němž jsem věděl, že za stejnou částku točil porno, tak proč bych já jen nepřeběhl hřiště, že?

Zavolali mi to někdy po jedné hodině odpoledne a druhý den v 10 dopoledne jsem měl být v Praze na místě. Neměl jsem tedy moc na rozmyšlenou a šel do toho po hlavě. Nikomu jsem se tímhle pro jistotu nechlubil, neboť mi stačila už jen reakce mého přítele. Strašně mu vadilo, že se budu někde promenádovat nahý, že na mě všichni budou koukat a co potom všichni ti lidé, co uvidí tu reklamu. Všechno viděl černě a já si připadal, jak padouch, co ďáblu svou duši zaprodal.

Docela dobře jsem se vyspal, až na to, že už v 5 ráno jsem se podíval na budík a nadával si, na co jsem to vlastně kývl. Že bych pro prachy udělal všechno? Myslím, že ne. Určitě ne! Nějakou mez bych našel, ale po natáčení jsem zjistil, že tohle pro mě přeci jen žádný problém není a k mé mezi to má ještě daleko.

Před desátou dopolední jsem nasedl do autobusu, kde jsme se setkal s kamarády. To pro mě byla velká rána. Začal jsem si uvědomovat, že několik lidí z komparzu budu znát a začal jsem si lámat hlavu otázkou, jak na mě budou koukat… Jako by to nestačilo, v autobuse se ukázali hned dva kamarádi – Martin a Dan. Sranda ale byla, když jsem zjistil, že jim tuto možnost nikdo nenabídl, ale když zjistili, za kolik to dělám, uklidňovali mě tím, že by do toho šli určitě také. Říkal jsem si, že stejně budu pobíhat po hřišti daleko pod tribunami a že mě z té dálky nikdo neuvidí.

Když jsme z autobusu vystoupili, došli jsme k nějakým ateliérům, kde byl catering jako vždy rozdělen pro štáb a komparz. Já šel automaticky ke komparznímu stolu a za Karlem, který nám dával komparzní lístky. Když jsem k němu dorazil já, podával mi ho z úsměvem a dovětkem: „Víš, jaká je tvá dnešní role?“

Byl to výsměch? Trochu jsem se rozklepal, až jsem z toho musel co nejrychleji na záchod, kde jsem zjistil, že mé genitálie se zmenšili na sotva viditelné. Hned jsem zrudl a přemýšlel, jak tento problém vyřeším. Když jsem se ptal kluků, co s tím, odpověděli mi, že větší trapas by byl, kdyby se mi při natáčení postavil.

Když rozdávali nějaké komparzní roličky všem ostatním, já si přisedl k Danovi na gauč.

„Jé nazdar! Tak jaký že to máš kostým?!“ zeptal se mě s výsměchem a já se na něj pobouřeně podíval. „Jéžíš, promiň! Já zapomněl, že ty žádný nemáš!“ dodal pro pobavení. Tak musel jsem se tomu smát, nic jiného mi nezbývalo. Na druhou stranu mě ale potěšilo, že to bral s humorem.

„Kde je ten specialista?!“ vkročil náhle dovnitř Karel a hledal mě. „No tak, ty, co děláš tamto, kde jsi? Kde je ten speciální herec? Jo tady jsi.“ Konečně si mě všiml a přišel za mnou s úsměvem na tváři. „Kdyby ti chtěli dát nějaký kostým, musíš jim říct, že jsi ten speciální, chápeš?“

Samozřejmě jsem chápal a o to víc se styděl. Musel jsem mu být vděčný, když nevykřikoval, že budu natáčet nahý.

„Tak s námi pojď ty,“ ozvala se kostymérka a ukázala na mě.
„Toho ne!“ ozval se Karel a podíval se na mě. „To je ten specialista. Jsem ti říkal, že jim to máš říct…“
„Specialista? Jaký?“ nechápala kostymérka.
„No, tamten specialista…“ naklonil se blíže k ní a pošeptal, že budu běhat na hřišti.
„Jóóóóoo, ty jsi ten NAHÁČ!“ zvolala jak do amplionu. Já v tu ránu pod pohledy všech komparzistů zčervenal jak krocan a hledal nějakou díru, do níž bych se mohl schovat. Všichni už byli nějak oblečení a já zbyl jako poslední. Vyšel kostymér, podíval se na mě, usmál a řekl: „No tak šup! Do kostýmu!“
„To snad ani není potřeba, ne?“ vykoktal jsem, zvedl se a přišel k němu. Další dvě kostymérky se na mě podívaly a jedna z nich dodala: „Dostaneš tanga a bude to v pohodě!“
„Cože? Takže nebudu nahej?“ ulevilo se mi.
„Co ten smutný tón? Chtěl bys být?“
„Ne, to ne! Já budu rád. Jen jsem se už smiřoval s tím, že budu muset být úplně nahý. Ale tohle je super!“ potěšilo mě to a odešel jsem, neboť mi řekli, že mě převléknout až před mou akcí.

U stolu jsem to hned řekl klukům a najednou začali litovat, že se o to neucházeli i oni. Když budu mít tanga, tak by do toho prý šli hned. Mezitím jsem si ale u Karla vyjednal, když nejsem komparzista, že bych měl mít přístup do štábního cateringu. Už jen proto, že jsem nesnídal a všichni ostatní mi snídani snědli. Měl jsem hlad a žízeň a ani jedno z toho na stole nebylo. Šel se na to optat. Nakonec jsem měl pravdu. Sotva mi to řekl, vyhlásili oběd. Komparz měl jít ven, kde dostával bramborovou kaši s dvěma karbanátky. Když jsem to viděl, vybočil jsem z řad a vyrazil ke štábnímu, kde jsem si nechal dát lososa s bramborami. To byla dobrota. Než kluci vystáli frontu pro svou denní dávku, já už seděl u stolu a učil se právo EU.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se mě Dan.
„No, já už jsem po jídle.“ odpověděl jsem.
„To si děláš srandu, ne?“ odpověděl na to Martin. „My tu máme tohle a ty si chodíš do štábního!“

Samozřejmě to myslel ze srandy. Navíc, sami mi říkali, abych si to privilegium vybojoval, když nejsem komparzista.

Po obědě jsme šli na plac a já do kostymérny. Tam jsem dostal dvoje dámská tanga, jelikož jedny mé přirození neunesly. Pro jistotu ještě kostymérka ustřihla nohavice od silonek a podala mi je, ať si je dám ještě přes tanga. Z dálky to vypadalo, že jsem opravdu nahý. Vyfasoval jsem deku a šel za ostatními na plac. Všichni ze mě byli hotoví a smáli se. Celkem mě pobavilo, jak každý žadonil, ať tu deku sundám a ukážu, co mám pod tím. Každému jsem odpověděl, aby si počkali na ostrou klapku, že dřív tu deku nesundám. Hoši z fotbalového týmu na mě zírali s odtažením. Chápal jsem je, neboť i já si myslel, že budu běhat mezi nimi (přiznávám, že tahle představa byla super).

Nejvíc se mi líbily Edit s Marcelou, které žadonily jak malé holky, abych se jim ukázal. Když jsem odmítal, začala mi Edit strkat ruku pod deku. Nakonec jsem to vzdal a rozevřel ji. Obě holky začaly vřeštět, jak je to úžasný, jak skvěle vypadám.

„Otoč se mi, ať vím, jak vypadáš zezadu!“ vypadlo z netrpělivé Edity. Na moment jsem se otočil a ona začala vřeštět ještě víc. Všichni ostatní se dívali, co se děje, ale to už viděli, jak jsem se zas zamotal do deky. „Ty máš tak krásnou prdelku. To je úžasný tě takhle vidět. Nikdy jsem tě neviděla ani do půli těla a teď najednou úplně celýho! Ta tvá prdelka je k sežrání! A ty chloupky, bože! Jak je máš pravidelné… uff. Co já budu dělat, až to sundáš a budeš tam běhat?!“

Přiznávám, že mi to hodně zvedlo náladu. Nejdříve jsem koukal, jak všichni ostatní natáčení scénu, kde všichni komparzisté a herci vybíhají z náklaďáku na hřiště. Asi po hodině se dostalo na pauzu a Matěj od produkce za mnou přišel s tím, že po pauze přijdu na řadu já. Nervozita mě polapila snad úplně celého. Byl jsem nervózní z nedočkavosti nebo proto, že jsem se nechtěl ukazovat nahý? Asi to druhé.

Po dlouhém přemítání, jak postavit komparzisty, jsem přišel na řadu já. Postavili mě do středu a hned za mě dva sekuriťáky, kteří mě měli honit, ale nesměli mě chytit. Než ještě došlo na akci, režisér si mě k sobě zavolal.

„Ukaž se nám nejdřív.“

Roztáhl jsem deku a zvídavých povyků a pohledů jsem si radši nevšímal. Mezi tím si něco povídali podle všeho v italském jazyce.

„Ty silonky dolů!“
„Nééé!“ zasténal jsem na celé kolo. To musel slyšet každý. Deku mi chytla kostymérka a já si sundal silonky. Každý viděl, jak je odevzdávám pryč.
„To je mnohem lepší. Ještě se ukaž zezadu!“ zněly pokyny režiséra, kterého mi překládali. Se studem jsem odcházel na své místo a stěžoval si, že mi to sundali. Začali se divit a zároveň mě litovat.

Na první akci jsem měl utíkat uprostřed hřiště mezi fanoušky. Přímo přede mnou byla volná cesta. Prý zazní Akce! a pak Tomáš! a to bude pokyn pro mě.

„Akce!“ zaznělo a fanoušci se rozešli a vřeštěli. „Tomáš!“ zaslechl jsem, deka ze mě spadla a co nejrychleji jsem přeběhl hřiště a schoval se pod stan. Nechtěl jsem vnímat posměšky od fotbalistů, kteří se mi posmívali od samého začátku, ale přehlížet to nešlo. Pomalu jsem se vracel na své místo a zakrýval své části těla na střídačku. Holky ze mě byly paf a kluci se tvářili neutrálně – až na kamarády, ty to strašně bavilo.

„Hej, to bylo úžasný!“ řekla mi Edit a její kolegyně se k ní přidala. „Vypadáš u toho fakt skvěle!“

Nesměle jsem se vrátil na své místo a… „Kde je má deka? Kdo mi ji odnesl?“ žadonil jsem o ni, ale nikde nebyla. Pak jsem si všiml, že ji v rukou drží kostymér. Skvěle… to znamenalo, že od teď musím být zcela nahý a všem se vystavovat tak dlouho, dokud to celé nenatočíme. Pak za mnou přišel asistent režie, který mi řekl, že do cesty postavil páry kluků a že na Akci budu mezi nimi kličkovat. Jinak stejná akce.

Stalo se tak, ale zase se jim tam něco nelíbilo. Vrátil jsem se na své místo a čekal jsem, co zase vymyslí. Mezitím za mnou dorazil Karel s telefonem v ruce, že se mnou chce mluvit Fanda (můj šéf). Mobil mi přidržel u ucha a já se ozval. Zjistil jsem, že mu volali z produkce, že když neutíkám úplně nahý, chtějí jít na polovinu. To mě trochu vyvedlo z míry. Tak za nějakou taxu jsem to šel dělat a oni mi chtějí dát polovinu jen za to, že mi kostymérky daly tanga? Řekl jsem, že je to sprosté a že nesouhlasím. Nabídl jsem kompromisní částku a čekal, jak to dopadne.

V tom už za mnou přišel asistent a změnil mi pozici na kraj hřiště. Chtěl, abych tentokrát vyrazil dopředu a u prvních fanoušků zabočil vpravo, proběhl kolem nich až na konec a tam se stočil zpět, utíkal na druhou stranu a pak prokličkoval ke kameře a v její těsné blízkosti uhnul. Učinil jsem přesně tak a fanoušci řvali a jásali, jak jen mohli. Nikdo totiž nevěděl, jak poběžím a všichni nejen z té akce, ale i ze mě byli hotoví. Když jsem odběhal svou scénu, vracel jsem se zpět kolem kameramana, který mi řekl, že tohle bylo opravdu nádherné. Že se mi to skvěle povedlo. Potěšilo mě to. Už mi ani nepřišlo, že jsem nahý mezi hromadou oblečených lidí. Stydět jsem se přestal. Tato scéna se opakovala ještě dvakrát a pokaždé po mně chtěl, abych utíkal trochu jinak, aby sekuriťáci nevěděli, jak poběžím a vypadalo to skutečně. Myslím, že skutečně to vypadalo ažaž.

Při posledním záběru se mi povedlo Security tak zmást, až jsem se dostal do pasti, z níž jsem nakonec vyvázl a proběhl kolem kamery. Když jsem se na ten záběr podíval, byla to úžasná podívaná. Kéž by to v té reklamě nechali celé, jak to natočili, neboť to bylo opravdu povedené. Po tomhle mi řekli, že jsem skončil.

Těšil jsem se, že půjdu domů, bohužel to tak ale nebylo. Prý ze mě chtějí udělat fanouška. Na truc jsem jim šel vyžrat štábní catering.

Samozřejmě jsem nakonec zjistil, že mě vůbec nepotřebovali. Kdybych na sobě neměl modré tričko, nemusel bych natáčet poslední scénu, při níž všichni červení skončili a Karel je začal vyplácet. Ale na druhou stranu jsem si vydělal něco málo pěkného a užil si dost zábavy.