Missing

Natáčení ze dne 25.9.2011 bylo velice zajímavé a opravdu jsem si ho pořádně užil. Natáčelo se totiž v Turecku!

Vše začalo, když jsem musel vstávat ve 3 hodiny ráno, abych stihl být na místě určení včas. Netušil jsem, jak se tam vůbec dostanu, a proto jsem byl šťastný, že jsem získal GPS navigaci. V půl čtvrté ráno jsem vyjel, ještě si nakoupil v obchodě a vyrazil na cestu.

Byla klidná, než jsem narazil na ceduli „slepá ulice“. Netušil jsem, co to znamená, ale navigace mě vedla právě tudy. Nemilé překvapení ale bylo, když najednou přede mnou uzavírka silnice. Nezbylo mi nic jiného, než se otočit a jet zpět. Na navigaci jsem nastavil, že se v místě nachází uzavírka a ona mě naštěstí navedla někudy jinudy. Trochu šokující pro mne bylo, když se před mostem tyčila značka říkající „zákaz vjezdu“. Problém ale byl, že tato ulice byla tak úzká, že jsem ji musel celou vycouvat. Chudák auto… jak mi řvalo. Navigaci jsem opět informoval o změně podmínek a ona byla tak hodná, že mě navedla jinudy. Zadal jsem opět objížďku 100 metrů a ona mě navedla do další slepé ulice.

Pak mě napadlo, že ty čísla asi budou znamenat vzdálenost, v jaké se má uzavírka objet. Zadal jsem tam tedy objížďku dvou kilometrů a doufal, že se konečně z uzavřené části republiky dostanu ven. A opravdu, cesta probíhala v klidu a pohodě, k níž mi hrála i pěkná muzika až do doby, kdy mi navigace říkala: „Nyní zabočte vpravo.“

Já se na křižovatce zastavil a díval se. Nechtěl jsem uvěřit svým očím a jakmile se dívka ozvala znova: „Nyní zabočte vpravo.“

Já chytil amok, třískl do volantu a zařval: „KURVA! JÁ NEMOHU DOPRAVA!“

Řekl jsem si, že ji začnu ignorovat a dostanu se z té šlamastiky nějak sám. Naštěstí jsem zahlédl oranžovou šipku, která značí objížďku a já se po ní vydal. Navigace mě díkybohu vodila po ní. Až do doby, kdy se u jedné šipky objevil nápis „Plzeň“.

Dále se nebudu vyjadřovat…

Mé zpoždění nabralo půl hodiny a já už teď věděl, že to do vysněného Turecka nestíhám. Ale pokračoval jsem v cestě dál. Celkem se mi ulevilo, když jsem se konečně objevil v Praze. Už mi zbývaly poslední dva kilometry a já už se viděl v cíli.

„Nyní zabočte vlevo,“ ozvala se dívka na palubce a já, když jsem si všiml modré značky jednosměrky vpravo, radši jsem nereagoval, jinak bych ji musel zabít.

Nakonec jsem k tureckým hranicím dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Vůbec to nevadilo, protože těch aut tam byla opravdu spousta. Nakázali mi, abych postavil auto do fronty za hranice, kde jsem zůstal stát celou dobu. Celých 12 hodin jsem zůstal na jednom a tom samém místě. Aspoň jsem se pořádně vyspal až do doby, než na moje okno zabouchal kamarád s otázkou, zda nespím. Jinak jsem stihl přečíst skoro celou knihu a přes půl dne jsem si povídal s řidičem přede mnou, který měl v kufru schované skládací židle. Využili jsme je k opalování na slunci – vždyť nakonec nikomu nešlo o nás, ale o auta v koloně.