Muž, který se směje

Ve dnech 2.2. a 3.2. jsem se zúčastnil natáčení nově připravované staré verze filmu podle Victora Huga L’Homme Qui Rit, neboli Muž, který se směje. Natáčení probíhá ve spolupráci s Českou republikou a českými herci, avšak také s herci z Francie. Hlavními představiteli jsou Gérard De Pardieu, jenž se představil v úspěšných filmech jako například Asterix a Obelix, Fantom Paříže, či komedie Drž hubu!, Marc-André Grondin, kterého znám pouze z jednoho filmu s homosexuální tématikou Dar od Boha, a také dvě herečky, které jsem sic někde viděl, ale známé u nás mi moc nepřijdou – Emmanuelle Seigner a Christelle Tual.

První den

Bylo milé slyšet, že se do ateliéru mám dostavit až v 11 hodin. Znamenalo to pro mě, že jsem si nemusel zařizovat nocleh v Praze. V klidu jsem se mohl vyspat na koleji v Plzni a brzy ráno vyrazit na cesty. Na Barrandov jsem dorazil včas. Nejdříve jsem musel zavítat na Klondaik, aby mě kostymérky převlékly do plášťů historických policistů.

Netrvalo dlouho a už jsem si to mašíroval do Nových hal za maskérkou, které se nelíbila má bradka a tudíž mě oholila úplně dohladka. Jako by to snad bylo ve filmu vidět. Když jsem byl změněn k nepoznání, vyrazil jsem s ostatními policisty do jídelny, abychom do sebe něco hodili a vyčkávali, až si nás někdo zavolá k akci. Líbilo se mi, že jsme neměli rozdílné jídlo se štábem. Mohli jsme si vzít cokoli, všechno, co nás napadlo a na co jsme měli chuť.

Už jsme byli nacpaní až k prasknutí, když za námi přišla jakási dívka, aby nám oznámila, že máme jít na oběd. Už jsme si mysleli, že půjdeme něco dělat, ale ono ne… Šli jsme si tedy svá plná břicha nacpat ještě více. Kdo by totiž odolal tak chutným řízkům různého druhu a přílohy k tomu.

Po několika hodinách sezení na lavici z Ateliéru vylezla velice obrovská, objemná žena. Nestačil jsem zírat – nevešla se do dvoukřídlých dveří a sedla si přímo vedle mě a Martina, s nímž jsem strávil celý první den natáčení. Nezíral jsem na obryni z toho důvodu, že se mi hnusila, ba naopak! V životě jsem nic takového neviděl, aby z obyčejné ženy kostymérky a maskérky vytvořili nadpřirozenou dámu neskutečných rozměrů. Je pravda, že jsem dumal nad jejím tělem a šaty, ale Jana (jak se mi později představila), mě ujistila, že taková prsa opravdu nemá (ve výstřihu čněly dva melounovité klobouky) a boky jsou vyztužené, aby vypadala ještě objemnější.

Povídali jsme si o všem možném, byla s ní opravdu zábava. Akorát si nás dva policisty podmanila jako správná dáma jako své kumpány. Ale chápal jsem to. Jana totiž neměla ani nejmenší šanci se nějak dostat do jídelny, když šířka dveří byla jen jeden metr.

Konečně si nás vyžádali na plac. Mé oči, a myslím, že nejen mé, byly opravdu dost udivené. V jednom Ateliéru byla postavená celá vesnice i s dřevěnými hradbami kolem. Nestačil jsem se divit. Za vysokým plotem se na zemi táhla pláň hlíny, na níž se všemožně vyskytovaly maringotky na obrovských kolech, v nichž bydleli různí artisté. Však naše Jana měla své místečko se stolkem před stanem. Když nám to Jana popisovala, smáli jsme se, ale představit jsme si to nemohli. Když jsem ale ty domečky viděl na vlastní oči, pochopil jsem. Do jejích dveří bych se sotva vešel já (trocha nadsázky, ale téměř by tomu tak bylo), natož, aby se do nich po schodech dostala i Jana.

Naším úkolem bylo spolu s šéfem policie, věštkyní, Fousatou dámou a Cleméntes (v podání Christelle Tual) proběhnout uličkou ke zločinci. Cleméntes na něj nenávistně ukazovala. Dávala tím najevo, že to je On. Ten, který jí unesl dceru (Emmanuelle Seigner). Jeho již honili dva policisté a šéf mě a Martina vyhnal, abychom za ním utíkali také. Tato scéna se natáčela asi pětkrát. Nato ještě třikrát, než se povedl blízký záběr. Byli jsme udýchaní a já sotva lapal po dechu. Navíc, jak byla celá vesnice zamořena kouřem, tak se opravdu špatně dýchalo.

Konečně venku z Ateliéru, abychom si odpočinuli, osvěžili se a po půl hodině se vrátili zpět na další obraz. V něm jsme měli já, Martin a ještě jeden policista probíhat mezi staveními k centru dění. Vyzkoušeli jsme si první běh. Já první, Martin za mnou a pak ten třetí. Na akci jsem se rozeběhl poklusem vpřed. Všichni se nám začali smát a ptali se nás, zda takto běháme normálně nebo zda jsme nenavštěvovali baletní kurzy.

Oponoval jsem tím, že když jsme natáčeli předchozí obraz, kde jsme za zločincem utíkali sprintem, produkční nám vynadala a doporučila, abychom neběhali 90, ale jen 50 a nakonec nás zpomalila na 45 něčeho podle její stupnice. Že tedy běžíme 45, jak si přála. Jenže zpomalený běh opravdu vypadá komicky a každému spíš připomínal tanec na ledě než běh za nebezpečným delikventem.

Dohodli jsme se tedy tentokrát na běhu 90. Další zkouška se jim moc líbila a rozkázali namočit zemi a připravit kameru. Jenže tím nám zhoršili podmínky, neboť tvrdá zem se proměnila v bahnitou skluzavku a my na akci utíkali tak 75, abychom se nepřerazili. To se samozřejmě režii také nelíbilo.

„Záleží na vás, pánové, jak dlouho to budeme natáčet. Pokud budete běhat tak, jak běháte, strávíme tu spolu ještě pár hodin!“ pokoušela se nás asistentka režie vyburcovat.

Musím říct, že se jí to opravdu povedlo, neboť na akci jsem vyběhl jak jen nejrychleji jsem mohl. Oba pánové mě pečlivě pronásledovali a pak konečně mohli opět odejít. Pak už jen zbývalo čekat a čekat. Konec natáčení měl být ve 21 hodin. Proto nás moc potěšilo, když nám Martina v 19:10 přišla oznámit, že můžeme odejít domů.

Domů, jak se to vezme. Já měl domov až v Plzni. Ještě štěstí, že jsem se seznámil s hromadou lidí, kteří během natáčení bydleli na Barrandově. Byl jsem opravdu moc rád, že jsem večer nikam nemusel jezdit a mohl zůstat v místě natáčení. Nakonec jsem za to byl opravdu moc rád, neboť mi z agentury zavolali někdy kolem 23. hodiny, že nástup na následující den je již v 7:40 v kostymérně.

Druhý den

Jak je psáno v předchozím řádku, přesně v 7:40 jsem dorazil do kostymérny. Společně s Martinem a ještě jedním, který tam už také byl, jsme se převlékli a utíkali do maskérny. Ta byla ovšem zamčená, a když jsme se pak sháněli po maskérce, myslela si Martina, že jsme blázni, že vidí maskérnu otevřenou. Měla pravdu, během pár minut se maskérna skutečně otevřela a netrpělivá maskérka nás vyčkávala.

Jako první na řadu šel Martin. Hned ho rozcupovala za neoholené vousy, že prý na to nemůže nanést make-up. Když jsem to slyšel, dobrovolně jsem se přihlásil o další strojek a sedl k vedlejšímu stolu. Kdo mohl vědět, že se máme oholit, když nám nikdo nic neřekl, a strniště bylo jen pár hodin staré? Mezitím namaskovala třetího, pak Martina a po něm mě. Opět jsem vypadal jak naducaný mladíček, ale co… hlavně že jsem možnost zahrát si v dalším filmu.

Ke snídani jsem si toho vzal až příliš. Opravdu jsem si nemohl vybrat jen něco, když toho tam bylo tolik… A mě dobrá jídla opravdu chutnají.

Na plac jsme šli asi už v devět ráno. Šli jsme tam úplně všichni a úkolem bylo uvěznit zločince v našem kruhu artistů a policistů. První záběr se natáčel shora (kamera byla pod stropem a shlížela na celou vesnici).

Když jsem čekal, než režisér dořeší postavení celého obrazu, seděl jsem u jedné boudy s Martinem a kecali spolu, když v tom se něco studeného a vlhkého dotklo mé ruky. Lekl jsem se a jakmile jsem se tím směrem otočil, lekl jsem se ještě víc. Srdce mi málem vyrazilo díru v hrudníku a oči se zarazily o skla brýlí, které jsem v době pauzy měl vždy na nose.

„Don’t be afraid!“ utišovala mne žena s vodítkem v ruce. „Don’t be afraid!“

Když pak odcházela i s jejím kolegou, zalitoval jsem svého úleku a že jsem nevyužil své první a nejspíš také poslední možné šanci pohladit si vlka. Byl tak krásný. Oba vlci byli nádherní a ač jsem se pokoušel po zbytek dne se k nim nějak přiblížit, abych zjistil, jakou mají srst, nepovedlo se mi to. Jednou se mi stalo v zoo, že jsem si chtěl velice milého vlka i přes ceduli „Nepřibližujte se k plotu!“, pohladit. Přeskočil jsem zábradlí, přikrčeně jsem se plížil k plotu za krásnýma černýma očima s nataženou rukou, a jakmile jsme se k sobě já a vlk přiblížili na 3 centimetry, vlk mi málem ukousl ruku a já se strachy podělal. To bylo první, na co jsem si v tu chvíli při natáčení vzpomněl.

Teď ale zpět k natáčení. Vlci měli svou roli, nebo spíše jen jeden – ten druhý byl zavřený v kleci a nevrle vyl. Při záběru z ptačí perspektivy držel vlka muž s vycpaným břichem a hnědými vlasy, sestříhané do mikáda. Na akci procházel, stejně jako všichni ostatní, jednou z ulic k centru dění, kde jsme obklíčili pachatele.

Chvíli nato se pak točil blízký záběr a já se ocitl v dalším šoku. Zjistil jsem, že ten s vycpaným břichem byl pouze a jen dublér, který zaskakoval skutečného herce Gerárda De Pardieua. Vlastně se nic jiného nedělo, jen se zabíraly obličeje příchozích a v dalším záběru ještě jak mezi mnou a Martinem roztržitě profrčela Cleméntes a začala řvát a prosit zloducha o návrat její dcery. Christelle je opravdu výborná herečka. Ač se tato scéna opakovala několikrát, pokaždé mě dohnala téměř k slzám, jak emotivně a skutečně to celé vyznělo. Tato scéna se sice natáčela až po obědě, ale navazovala na tuto, proto jsem ji hned popsal.

Před obědem se stihla natočit ještě závěrečná scéna, a to hlavně proto, že se Gerárd na scéně zdržel pouze 2 hodiny. V této scéně se natáčelo emotivní objetí Gerárda s Mužem, který se směje, tedy Marc-Andrém, když v tom se z mlhy vynoří slepá dívka, kterou představuje Emmanuelle Seigner. Ona radostí pláče, že může obejmout svého milého usměvavého muže.

Nastalo hromadné focení s Gerárdem a pak honem na oběd. Opět jsem se nacpal k prasknutí, až jsem za ty dva dny ztloustl tři kila. Teď abych zas týden nejedl…

Po jídle, když přehlédnu pasáž, kterou jsem už popisoval o něco výše, jsme natáčeli scénu, kdy dva policisté odvádí delikventa a za nimi šéf, a pak já s Martinem odcházíme pryč ze scény.

Na úplný závěr se už jen natáčel zvuk z prvního obrazu toho dne, tedy jak všichni přicházíme do hloučku. Bylo asi 19:45, když jsem opouštěl Barrandov a rychle jsem utíkal na tramvaj a metro, abych stihl poslední autobus do Plzně.

Tom Lery

Propagujte i svojí stránku