Nutri-Grain

Po zkušenostech z minulého natáčení, když nás s Karlem dvakrát ve dvou nocích přepadli (natáčení UNICEF), nebyl Karel moc nadšený, když jsem mu oznámil, že spolu natáčíme reklamu na Nutri-Grain v sobotu 4.8.2012 od 5:15. Znamenalo to totiž, že budeme muset přespat na chatě a projít si tu cestu adrenalinu znovu. Pro jistotu rozhodl, že musíme jet už někdy v pět hodin odpoledne, abychom na chatu dorazili ještě za světla. Kývl jsem na to, ale druhý den ráno byl ještě nervóznější. Vstávali jsme totiž ve 4 ráno, abychom stihli být na hlavním vlakovém nádraží přesně na čas.

Cesta proběhla bez sebemenšího problému. Autobus jsme stihli s velkou rezervou. Ani jsme se nenadáli a už jsme byli ve frontě pro komparzní lístek. Číslo 994, které na něm bylo napsáno, mě moc nepovzbudilo, zjistil jsem ale, že nás bylo jen sto. Pak jsem si musel stoupnout do fronty na jídlo, kde jsem si vzal dva párky s rohlíkem, a když se mi povedlo najít místo, sedl jsem ke stolu vedle Karla. Po snídani jsme se vydali do kostymérny. Karla nepřevlékali, mě ale ano. Nelíbila se jim barva mikiny a tričko nakonec taky ne.

Ani jsme se nenadáli a už jsme stáli na prvním nástupišti, u něhož stál vlak. Nejdříve nás režisér asi hodinu přesouval z místa na místo, a když se podíval do kamery, zjistil, že mu tam jaksi překážím. Poslal mě tedy do kostymérny s dodatkem, že nejsem oblečen v tom, co bych na sobě mít měl. Se mnou šli ještě další dva hoši, kteří měli zelenkavý svetr – museli je převléknout z toho důvodu, že na konci vlaku bylo zelené pozadí, které v reklamě nakonec nebude, jelikož na něj nastaví zbytek nástupiště.

Má akce byla velmi jednoduchá: měl jsem stát na místě a číst si to, co jsem měl právě v ruce. Ještě štěstí, že jsem si s sebou vzal trestní zákon, četl jsem tedy v něm. Docela se mi líbilo, že jsem mohl pracovat a do toho se učit. Kde byl Karel, to nevím. Na akci kolem nás vbíhal kudrnatý muž v županu a ťapkách do vlaku a volal kolem sebe, zda někdo neviděl Susan.

Tahle nudná scéna se natáčela asi hodinu a pak nás rozpustili. Nastala chvíle volna, v níže jsme se měli všichni seřadit a vyčkat na následující skupinu, kterou nám přidělí. Mně a Kájovi nakonec nepřidělili žádnou. Mysleli jsme, že natáčet nebudeme, ale bohužel s námi začali vyplňovat mezery. Na plac si nás zavolali oba, jenže když jsme k vlaku přišli, poslali nás zase sednout. Za pět minut u nás byli znovu, však po pár vteřinách nás opět poslali pryč. Nakonec si zavolali pět lidí… jenže z nich šli do vlaku jen tři – já byl ten třetí a Karel se mi vysmál a šel dále odpočívat.

Usedl jsem vedle černocha naproti čínskému páru. Na akci probíhal stejný člověk, který skákal do vlaku a stále hledal Susan. Nakonec našel nějakou dívku, která říkala, že ji viděla. On k ní přisedl a byl konec záběru. To se natáčelo několik hodin. My měli jen sedět a pak ho sledovat, jak probíhá uličkou. Jenže jak nám na akci vypnuli klimatizaci a zavřeli okna, za chvíli tam bylo na omdlení a všichni postupně začali usínat. Režisér každou chvíli řval, abychom nespali.

Když jsem se podíval z okna, viděl jsem pouze zelené plachty, několik světel a jednoho muže s vozíkem, k němuž byla přivázaná dřevěná deska. On s ním probíhal kolem vlaku, takže to házelo stíny ve vlaku a vypadalo to tak, jako by vlak jel. Líbilo se mi, že vlak stál na místě, ale oni natáčeli jízdu vlakem v plném proudu, proto na akci asi šest mužů stálo na jednom konci vlaku a rozhoupávali ho.

Uběhla další hodina a my tam stále seděli a omdlévali. Nelíbilo se mi, když ti, kteří byli venku a slunili se, poslali na oběd a my museli dále trpět. Ani učit jsem se nemohl, jak jsem byl strašně unavený. Ale netrvalo dlouho (nebo jsem snad usnul) a už nás pustili na oběd. Pauza byla od dvanácti do jedné a opět jsme se vrátili zpět do provětraného vlaku, který se za pár minut opět vydýchal.

Jelikož se ale natáčel detail, byla vidět jen nějaká část vlaku a kam kamera nesahala, se mohla okna otevřít.

Po další hodině nás pustili ven. Byl jsem rád. Vrátil jsem se do stanu, kde byli ostatní, ihned jsem ulehl a usnul. Ani jsem nevěděl, že šla natáčet druhá parta lidí a probudil jsem se chvíli před pátou hodinou.

Bylo celkem zvláštní, jakým způsobem pouštěli lidi… Měli nakreslený vlak na papíře a do určité linie pouštěli lidi do kanceláře pro peníze a pak domů. Já jsem byl ten poslední, kterého vyhledali a který seděl na takovém místě, které si zasloužilo jít domů. Karel bohužel seděl v jiném záběru, kde ho potřebovali. Já tedy odešel do kanceláře pro peníze. Chvíli jsem tam se šéfem vydržel a pokecal a pak jsem se vydal na chatu. Cestou mi ale došlo, že když už jsem tam, mohl bych se stavit za Zdeňkem Troškou, ten ale nebyl doma a já se tedy vydal na zahradu. Cesta mi trvala něco málo kolem hodiny, a až když jsem byl téměř u chatky, dorazila mi SMS od Karla, kam jsem se ztratil, že klíče od chaty má on. To mě naštvalo celkem dost, myslel jsem, že ten těžký batoh odložím na chatě a vrátím se za Karlem na nádraží, ale takhle jsem sedl na nejbližší autobus a rovnou tam odjel.

Během mého cestování Karel vůbec nenatáčel až na posledních pár minut. Chvíli poté, co jsem dorazil do stanu, kde byla jen jedna dívka, která hlídala batohy a která se ráda podívala na můj román, Karel strašně nešťastný dorazil a stoupl si do fronty na výplatu. Jakmile si vyzvedl své peníze, vyrazili jsme ihned na chatu, protože tam nechtěl dorazit někdy za tmy.

Nakonec jsme dokonce stihli i posekat trávu a umýt se.