Tine

Ani nevíte, jak mě překvapilo, když jsem zjistil, že nenatáčím poslední natáčecí den v srpnu ve filmu Colette. Proto jsem byl moc rád, že mi z agentury zavolali, zda bych nechtěl natáčet místo filmu reklamu, když mi tedy ten den nedopatření zrušili. Jelikož jsem měl jeden den volný, moc jsem se nerozhodoval, zda ho budu věnovat naplno trestnímu právu nebo raději budu natáčet reklamu na norské mléko značky Tine. Ihned jsem přikývl na nabídku a vyslechl si podmínky natáčení. Nástup v 5:30 bylo pro mě po všech těch dnech opravdu zabíjející, ale nakonec jsem to zvládl. Štěstí bylo, že natáčecí místo bylo přímo v Koh-I-Noru, kam to mám tak půl hodiny cesty pěšky. Druhá velice důležitá informace byla, že jsme měli natáčet pouze a jen dva první obrazy a pak mít několikahodinovou pauzu, po níž jsme se údajně měli vrátit zpět na plac a dotočit poslední obraz. Řekl jsem si proč ne. Aspoň využiji čas pro učení na trestní právo, jehož zkouška mě měla čekat hned druhý den ráno.

Jak by se dalo čekat, vstávání mi dalo zabrat. Nakonec jsem se ale z postele vykopal, rozsvítil si na chatě petrolejku, oblékl se a rychlejším krokem jsem vyrazil směr Koh-I-Noor. Když jsem dorazil na křižovatku, rozmýšlel jsem se, zda nepůjdu radši na autobus, ale nešel. Nakonec jsem byl rád, jelikož jsem tam byl pěšky rychleji, než kdybych jel autobusem na Slavii, tam přestupoval na tramvaj a jel další jednu stanici.

Nevěděl jsem, kam přesně mám v Koh-I-Nooru zajít, vlezl jsem tedy do vchodových dveří a informoval se na vrátnici. Tam už mě očekávala nějaká paní s lepicí páskou s nápisem „FILM“ v ruce. Poradila mi, abych pokračoval na dvůr a zabočil vpravo.

Měla pravdu, tam už na mě čekal Martin s komparzním lístkem. Bylo nás tam celkem málo. Nemohl jsem se dočkat, až budu na místě, jelikož jsem potřeboval na záchod. Zeptal jsem se tedy Martina, kam bych si mohl odskočit. Překvapilo mě, že to neví, ale během pár sekund vše zjistil a poslal mě do nejvyššího patra fabriky.

Neumíte si ani představit, v jakých podmínkách tam pracují. Tedy, je fakt, že svůj názor ventiluji pouze podle vzhledu a vůně toalet, ale očekával jsem trochu lidštější podmínky. Litoval jsem, že má potřeba byla poněkud delší. Vůbec se tam nedalo dýchat a z pohledu na záchodovou mísu, splachovadlo, dlaždičky a stěny se mi zvedal kufr. Když už jsem se těšil konce, zjistil jsem, že na celých záchodech není toaletní papír. Naštěstí jsem ho měl v batohu. Díkybohu opustil jsem konečně kabinku a bohužel se mi naskytl pohled na důvod, proč to na záchodech tak neskutečně páchne po moči. V rohu místnosti totiž visel pisoár až po okraj naplněný žlutými chcankami.

Konečně jsem stál dole u kostymérny, kde si mě hned vyžádali k převléknutí se do roku 1963. Nejdříve se mě děvčata zeptala, zda s sebou nemám oblek, košili nebo společenské kalhoty. Neměl jsem ani jedno. Nikdo nám neřekl, že si s sebou mám donést oblečení v dnešní velikosti z doby, kdy jsem ještě nebyl ani v plánu. Nakonec mě oblékli do nějakých společenských kalhot, bílé košile a jako doplňky použili celkem nechutně vypadající kravatu a neskutečně krátký pásek, který mi vepředu trčel, jako bych trpěl neustávající erekcí.

Přišlo mi zvláštní, že jsme všichni byli oblečení do různých dobových obleků, ale nikdo z nás neměl dobové boty. Nakonec ale kostymérky dorazily s velkou brašnou a vysypaly před nás dva tucty párů bot.

„Vyberte si boty, aby vám seděly,“ vyzvaly nás ke konání. Vybral jsem si ty nejhezčí boty, co jsem našel a rychle se přezul, než by mi je zase sebraly.

Jelikož se děvčata ještě nevrátila z maskérny, mohli jsme se jít nasnídat. Ke snídani byly překvapivě koblihy a párek s rohlíkem.

Jakmile dívky dorazily, zrovna jsem dojídal, nestačil jsem čumět, jak vypadají. Všechny byly úžasné. Vypadaly opravdu jako ženy ze 60. let. No a teď jsme přišli na řadu my, muži.

U maskérny stál Jirka, pomocník produkce a režie. Neodolal jsem myšlence zjištění, jak dlouho budu nucen býti na place a jak dlouhá pauza nás čeká. Ukázal nám rozpis, kde jsme byli na první dva obrazy od šesti do osmi hodin a pak volno až do osmé hodiny večerní. Pak jsem se ale všiml modré šipky směřující od posledního obrazu až před pauzu na oběd.

„To znamená, že bychom teoreticky mohli končit už ve 12 hodin?“ zeptal jsem se naivně.
„Možné to je, ale nepočítej s tím,“ odpověděl mi Jirka.

Pak jsem čekal ve frontě do maskérny, než přijdu na řadu, abych si mohl vyslechnout, jak nedobově vypadám. Na přání maskérek jsem nadzvedl čepici a po zření mé plešky jsem dostal vynadáno za to, že nemám dlouhé vlasy a jak to, že nejsem oholen.

„Omlouvám se, ale já jsem náhradník. Volali mi včera v deset večer a to délku mých vlasů a vousů už bohužel neovlivním.“
„No, tak to vás budeme muset celého oholit,“ vyhrkla na mě. „Takhle totiž muž v 60. letech nevypadal. Vy vypadáte jako trestanec.“
 Vtipné, jak se trefila. Je alespoň poznat, co poslední dobou natáčím za velkolepý film.
„Oholit hlavu?? Tak to v žádném případě!“ odmítl jsem jejich návrh. „Už tohle mi vadí a čekám, až to doroste a kvůli reklamě si nehodlám nechat oholit si celou hlavu žiletkou. Na to zapomeňte!“
„Tak já nevím, co s vámi…“ rezignovala maskérka a poslala Jirku, aby se šel zeptat režiséra, zda mu nevadí můj letní sestřih.
„To jako nemají žádnou pánskou paruku nebo co?“ zeptal jsem se Jirky. Odpověděl mi, že neví.

Po pár vteřinách jsem stál přímo před Petrem, hlavním asistentem režie. Ten nejdříve nechápal Jirkovo vysvětlování ohledně mého vzhledu, až jsem se toho musel chopit sám.

„Maskérkám vadí, že mám ježka a nutí mě oholit si hlavu. To já ale kvůli jednomu obrazu odmítám. Tak se ptají, co se mnou mají udělat.“
„Já nechápu, proč to řeší? Jestli jim jde jen o vlasy, tak ať mu dají čepici z kostýmů,“ nabídl Petr Jirkovi určitou možnost řešení. Jirka se hned otočil ke kostymérkám, ty nás ale poslaly s nepořízenou do maskérny. Že prý mají jen novodobé čepice. Nic ze 60. let.

Když jsem se opět octil na prvním schůdku do maskérny, vylezlo z vedoucí maskérek, že mi tedy hold nasadí paruku.
„To je milé, že je to až poslední možnost,“ tvářil jsem se dotčeně. „To je mnohem lepší a jednodušší mi oholit hlavu?“

Nakonec jsem tam ale stál zbytečně. Paruku nakonec nasadili pánu přede mnou, který měl vlasy cca 3cm dlouhé a mě poslali na plac s pleškou. Najednou to nikomu nevadilo. Nakonec mě asistent režie posadil ke třetímu stolu přímo před kameru.

Všechno kolem mě vypadalo tak starodávně. Ta jídelna, stoly, ubrusy a vůbec všechno kolem bylo tak skutečně dobové, až se mi nechtělo věřit, že někde na světě taková jídelna opravdu existuje.

Reklama na Tine se nakonec bude skládat z několika obrazů, v nichž se poukazuje na kvalitu mléka v dlouhých desetiletích. Proto jsme natáčeli rok 1963 a také proto jsme všichni před sebou měli sklenici mléka. Na akci jsme si měli loknout malého doušku, pak zjistit, že je mléko opravdu moc chutné a dopít zbytek mléka.

Po první sklenici se mi zachtělo na velkou, jako je to v mém případě vždycky. Ihned přiběhli chlapi od rekvizit a doplnili mi sklenici mlékem.

„Není trochu zvláštní, že je to reklama na mléko Tine, ale rozléváte nám Aro?“ zeptal jsem se s pobavením. Muž se pouze pousmál a odešel, aby vyklidil jídelnu pro natáčení opakovaného záběru.

Po třetím vypití sklenice se mi udělalo patřičně nevolno, ale režisérovi se záběr stále nelíbil.

„No tak, lidi. Musíme to natočit,“ promlouval k nám Petr. „Právě jsem zjistil, že konzumace mléka je omezena, takže se snažte, ať toho nemusíte vypít tolik.“

Celkem nás to pobavilo, ale pravda byla, že jsem poté vypil už jen dvě sklenice mléka. Nemohl jsem se dočkat, až nás konečně uvolní, abychom si šli po svém, neboť ze mě to chtělo ven snad všemi otvory. Díkybohu jsem svou potřebu vykonal o pár minut později a bylo mi jedno, zda to na záchodě páchne nebo ne. Však jednu změnu jsem zaregistroval – pisoár byl zakrytý černou fólií a oblepen hnědou izolepou.

Neuběhla ani půlhodina a už si nás vyžádali zpět na plac k natáčení dalšího obrazu do reklamy. Tentokrát jsme hráli netrpělivě stojící čekající ve frontě na mléko, s nímž jsme pak odcházeli k tomu svému stolu, kde jsme seděli v prvním obraze. Petr nás nějak rozmístil, ale kvůli stálému čekání se mi unavily nohy natolik, že jsem se opřel o topení a ulevil si. Stejně tak to udělal ještě jeden kolega z natáčení a po chvíli za námi dorazil další muž, s nímž jsme se dali do řeči. Toho se ale všiml asistent režie, čehož jsme se lekli. Ale překvapil nás.

„Koukám, že se tady vytvořil perfektní, uvolněný, nenucený diskusní kroužek. Přesně takhle to zahrajte i na akci,“ požádal nás Petr a odešel.

Tuto scénu jsme natáčeli asi čtyřikrát a byl konec. Pak jsme se šli honem převléknout do civilu a s Martinem na tramvaj, pak do metra a nakonec ještě autobusem, abychom se dostali na místo natáčení číslo dvě někde v Dejvicích.

Tam pro nás už byl připravený stan, kam jsme usedli a čekali na další dění. Bohužel jsme ale zjistili, že před obědem nebudeme, jelikož se nestíhá. A protože přijely i malé děti, začalo se po obědě s nimi a my byli až po nich.

Celou dobu čekání jsem zaspal. Probudil jsem se až v době, když se podával k obědu brambor s uzeným kuřetem jako vždy. Oni snad pro komparz neumí vařit nic jiného. Nejdříve jsem se najedl, a jak jsem se tak rozhlížel po ostatních, s nimiž jsem přijel, zjišťoval jsem, že mají jiné oblečení, než v kterých přijeli.

„Vy jste převlečení?“ zeptal jsem se kolegy naproti mně u stolu.
„Jo,“ odpověděl. „Ty ne??“
„Ne. Já jsem celou dobu spal. Jsi mě také mohl vzbudit… jak teď budu vypadat?“

Nakonec ale bylo všechno v naprostém pořádku. Kostymérky mi schválily to, co jsem měl právě na sobě. Jen mi doporučili, abych si převléknul bílé tričko za tmavě zelené. Poté jsem přešel k maskérkám zeptat se, zda se mnou budou něco dělat. Měl jsem na mysli, zda mě nebudou chtít oholit, když všechny ostatní holily, ale mě jedna z nich řekla: „Tak kudrliny na hlavně vám neuděláme a make-up nepotřebujete. Takže jste v pořádku.“

Pak jsem si sedl a začetl jsem se do trestního práva. Dlouho jsem se ale neučil, jelikož nás na plac zavolali asi ve dvě hodiny odpoledne. Chvíli jsme tam čekali, než chlapi z cateringu odstranili celé příslušenství jídelny a než se přibelhá celá produkce.

Natáčení bylo celkem krátké. V prvním obrazu si nás Petr posadil k baru, kde se podávala čistá voda. Ostatní kolem nás pendlovali a odnášeli jednu vodu za druhou. Ve druhém obraze se natáčel detail vodovodního kohoutku, z něhož se voda natáčela. Natáčení trvalo asi čtvrt hodiny a mohli jsme jít domů.

Nakonec jsem druhý den postupovou zkoušku z trestního práva udělal.