UNICEF

První den

Bylo to potřetí, co jsem i Kájovi zařídil komparz v jedné reklamě. Tentokrát to byla reklama na Dětský fond Organizace spojených národů UNICEF. Celkem se nám to hodilo, protože týden před tím nám v práci oznámili, že  ředitel nakázal zrušit všechny brigádníky. Ocitli jsme se tedy najednou bez práce a možnost natáčet reklamu jsme brali bez váhání. A ještě lepší na tom bylo to, že se jednalo o dva dny.

Už dopředu nám šéf oznámil, že nástup bude hodně brzy ráno, neboť se natáčí 100 km od Prahy. Proto nás celkem překvapilo, když přišly informace o natáčení, že sraz je v 9 hodin ráno na Zličíně. Já s Kájou jsme to uvítali z toho důvodu, že jsme mohli spát v Plzni a do Prahy vyrazit až ráno. Jakmile jsem vstal, zapnul jsem internet a podíval se, zda ten, kdo měl zájem o můj román Jedna stačí!: Jeden svědek, mi odpověděl nebo ne. Zjistil jsem, že neodpověděl, tak jsem mu napsal zprávu ve stylu, že upřímnost by ho určitě nezabila. Nato mi hned přišla odpověď, že můj román strašně moc chce a přidal k tomu brečícího smaila. Abych se prý nezlobil. Napsal jsem mu tedy své číslo, aby mě jen prozvonil, protože si nestíhám jeho číslo uložit, abych mu pak napsal, kde přesně jsem, a utíkal jsem na tramvaj. Sedli jsme na autobus v 8 ráno, který byl na Zličíně přesně v 9, tam jsme si vyzvedli komparzní lístek s číslem 114 a nastoupili do autobusu.

V Žatci jsme se objevili někdy kolem půl jedenácté. Své zázemí jsme měli hned vedle hlavního náměstí na Náměstí 5. května. Hned jak jsem vystoupil, zhrozil jsem se té strašně dlouhé fronty na snídani. Ještěže jsem si ráno něco malého k snědku dal. Po půl hodině jsem se dostal na řadu, vzal si jogurt a makový závin a usedl ke stolu. Za chvíli u mě seděl i Karel.

Už takhle brzy dopoledne bylo strašné vedro a my na sobě měli kalhoty, zavřené boty a triko s košilí, jak nám v SMS nakázali. To jsem trochu nepochopil, jelikož se reklama natáčela v duchu přelomu 19. a 20. století.

Jednoho po druhém nás k sobě volali a převlékali. Karel byl mezi prvními a já přišel na řadu až jako úplně poslední. Ani trochu jsem Karlovi nezáviděl, když si ho kolem poledne zavolali na plac, jelikož byl jeden z mála již převlečených. Já si zatím usedl někam do stínu a začetl se do knihy. Ale ještě předtím jsem se podíval na mobil, zda mě zájemce o mou knihu prozvonil nebo ne. Ani mě nepřekvapilo, když jsem žádný zmeškaný hovor neměl. Nejspíš ho asi potěšilo, když jsem mu napsal, že nemám jeho číslo uložené a spoléhal se na to, že se tedy neuvidíme. Bohužel pro něj jsem ale zjistil, že jeho číslo v mobilu mám a napsal jsem mu tedy SMS, že se nacházíme na Náměstí 5. května a klidně může dorazit, že se teď nic neděje a ještě dlouho se nic dít nebude.

Do kostymérny jsem se dostal až někdy kolem druhé hodiny odpoledne. Karel mezitím chudák trpěl na place. Zanedlouho jsem za ním dorazil, natočili jsme jen třikrát jednu scénu, kde pár děvčat na jevišti hlásalo, že chtějí mít volební právo.

„To si děláš srandu ne?“ přišel za mnou Karel během pauzy. „Tak mi to tady natáčíme už několik hodin a pak přijdete vy, sjede se to třikrát a je konec?“
„To víš,“ odpovídal jsem s úsměvem, „konečně dorazily ty největší hvězdy.“

Kamera změnila pozici a my natáčeli dále stejný obraz. Bylo to až nechutně a krušně dlouhé. Po několika dalších hodinách nás začaly bolet nohy a síly nás postupně opouštěly. Správně jsme měli dostat najíst v 16 hodin, ale to se nestalo. Nakonec nám bylo řečeno, že oběd dostaneme v šest večer. Říkali jsme si, že to nějak překleneme a bude to snad v pohodě. Jenže opak byl pravdou, však ne kvůli dvěma hodinám, nýbrž kvůli čtyřem hodinám. Slibovaný oběd jsme konečně dostali až v osm hodin večer.

Během toho nechutného čekání a trpění mi najednou po celém dnu dorazila zpráva od zájemce o mou knihu: „Omlouvám se, ale neslyšel jsem mobil. Přečetl jsem si to až teď. Jsi ještě v Žatci, že bych si pro ni přišel?“

Bylo mi hned jasné, že si zprávu přečetl ještě ráno a pro jistotu s odpovědí čekal až na večer, aby ukázal, že není zas takový parchant, jak si o něm myslím, a zároveň doufal, že mu napíšu, že už jsem v Praze, aby si mohl oddychnout, že to nebyla jeho vina. Ale odpověděl jsem mu, že jsem momentálně na place, z kterého se nemohu ani hnout a že za hodinu bychom měli mít dvouhodinovou pauzu. Jelikož jsem ale nevěděl, zda je na náměstí nebo doma, napsal jsem mu, že klidně může zajít i za mnou na plac, ale s knihou budeme muset počkat až do pauzy na oběd. Samozřejmě mi neodpověděl.

„Omlouvám se, ale potřebovali jsme to natočit. O to delší pauzu teď budete mít,“ chlácholil nás režisér. Tomu se to ale říkalo, když jídlo dostal ve čtyři, další v šest a pak mu donesli nějakou buchtu před osmou hodinou.

Než jsem si vystál frontu na jídlo, bylo půl deváté večer. Jakmile jsem usedl, vytáhl jsem mobil a napsal falešnému zájemci, že už mám pauzu a může tedy dorazit. Ani mě nepřekvapilo, že nedorazil a nenapsal.

Setmělo se, starodávné lampy se rozsvítily, já pod ně usedl a pokračoval ve čtení. Ale kolem desáté večer nás poslali zase na plac. Tentokrát jsme natáčeli scénku, v níž k nám promlouvalo malé černošské dítě, že by si přálo Nulu – nulu hladovějících dětí, nulu dětí bez očkování…

„A nulu minut do konce natáčení!“ parodoval ho po několika hodinách sám režisér. Bylo to dost vtipné, jelikož jsme věděli, že se bude natáčet ještě dlouho. Toho dítěte mi bylo celkem líto, protože na jevišti stál ještě ve dvě hodiny v noci. Děti smějí natáčet pouze šest hodin, ony ale dorazily ve 13 hodin a skončili s námi až před třetí hodinou ranní.

Rychle jsme se utíkali převléknout, ale když byla fronta tak dlouhá, snažili jsme se usnadnit si práci tím, že jsme se začali převlékat venku. To jsme dostali hodně seřváno od kostymérky Terezy. Bylo na ní vidět, že je nadopována nějakou drogou. Byla aktivní až na přesdržku. Na každého řvala, na každého byla nepříjemná. Já se naštěstí nepřevlékal, protože už vím, jak to chodí, Karel byl ale v civilu a musel se převléknout zpět do kostýmu, aby ho Tereza pustila do svého autobusu a tam ho nechala převléknout.

Poté jsme upalovali na záchod a zabrat místo v jednom ze tří autobusů. Každopádně jsme chtěli ten nejhezčí a nejpohodlnější. Ještě jsem si dočetl kapitolu a pokoušel se usnout. Nejvíce nás vystupovalo na I. P. Pavlova. Naštěstí jsme hned chytili noční tramvaj a odjeli na Slavii. Karel měl obrovský hlad, vlezli jsme do Tesca koupit si něco na chuť a na snídani a po návštěvě toalety jsme zamířili na chatu.

Cesta na chatu byla docela krušná. Já se těšil do postele, rázoval jsem si to tedy stále stejným tempem a čišelo ze mě odhodlání. Zatímco Karel v jedné ruce držel baretu a v druhé salám. Kopec ho zmáhal a on neustále zpomaloval, pot z něj tekl a sotva se vlekl. Najednou zpoza rohu vyběhlo nějaké individuum, které utíkalo kolem mě. Já se nezastavoval a sledoval jsem, jak mě obíhal na druhou stranu silnice a pokračoval dolů. Vtom jsem hlavu odvrátil a pokračoval dál. Dělat jsem to ale neměl, jelikož jsem za sebou náhle uslyšel dupot čtyř nohou. Ihned jsem se otočil a viděl, jak to hovado zaútočilo na Káju s pepřovým sprejem v ruce. Karel nevydal ani hlásku a utíkal do silnice. Jakmile si ten parchant všiml, že jsem ho zbystřil, vydal se na úprk. Nelenil jsem a rázoval jsem to přímo za Kájou. Ten se klepal, byl v šoku a nemluvil. Sotva jsem ho zvedl, ale nakonec už jsem ho bok po boku odváděl na chatu. Moc dobře se mu asi nespalo, já jsem ale usnul ihned a probudil se o hodinu dřív. Už takhle jsme spali jen tři hodiny a já se musel probudit už po dvou.

Druhý den

Celkem nás překvapilo, že když jsme končili ve tři v noci a ještě jsme museli odjet do Prahy, že nástup byl opět v devět ráno na Zličíně. Nedělní ráno 29. července tedy nebylo moc příjemné. Na Zličín jsme ale dorazili včas, ale zjistili, že samotný koordinátor, který by tu měl být jako první, aby si odškrtával 140 komparzistů, zaspal. Nakonec si nás psal řidič autobusu na papír a odjeli jsme do Žatce. Poslední autobus čekal na opozdilce a koordinátora.

Dnešní ráno bylo ještě hektičtější než to předchozí. Ke snídani byl rohlík s paštikou a sýrem. Ani jsme si nevystáli frontu na snídani a už řvala Tereza: „Všechny ženy ihned ke mně! SLYŠÍTE?! Všechny ženy se ihned zvednou a půjdou si stoupnout před autobus. Já vás tady nebudu nikde nahánět!“

Jo, to ráno začalo velmi příjemně a já si říkal, kde proboha bere tolika energie. To se snad zase něčím nedopovala?

Muže převlékala až po nich. Samozřejmě jsme úplně všichni museli čekat před kostymérnou. Moc dlouho netrvalo a už jsem byl na řadě. Hned po mně si zavolali Karla, z jehož příjmení měli v autobuse všichni strašnou zábavu. Když jsme byli oba převléknutí, vydali jsme se na plac, ale tentokrát jsme si nenechali všechny věci ve stanu jako všichni ostatní, ale poučení z předchozího dne jsme si ho vzali s sebou na plac. Měli jsme v něm nějaké jídlo a také knihu, abychom zabíjeli čas mezi Stopkou a Akcí, které někdy byly opravdu dlouhé.

Jako první scénu jsme natáčeli první vzlet letadla. Bratři Wrightové stáli na jevišti a tvrdili, že i lidé mohou létat a pouštěli letadlo po place. Samozřejmě ve skutečnosti nad námi žádné letadlo nelétalo, ale my se tak museli tvářit. Tuto scénu jsme natáčeli několik hodin, každou chvíli si vymýšleli něco jiného. Na režisérovo počítání jsme sledovali imaginární let nového tělesa, které nás mělo opravdu překvapovat.

Pauza tentokrát byla včas a dokonce rozdělena na dvě poloviny. Že šla jedna polovina jíst, jsem nevěděl, jelikož jsem při pauze usnul na zemi a probudil se na Akci. Jen jsem se trochu divil, že nás je najednou nějak málo. To jsem zjistil, kam se všichni ztratili a po hodině se vrátili. Už jsem měl velké oči a těšil na jídlo, ale bohužel nás pryč nevyslali. Najednou jsme natáčeli všichni pořád jednu a tutéž scénu – stáli jsme před jevištěm a nějak reagovali na situaci, která se tam uskutečňovala. Trvalo asi hodinu, než režisér zvolal: „Druhá polovina, která ještě nebyla na jídle, se půjde najíst a ta první polovina zůstává zde a pokračujeme v natáčení.“

Aspoň tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Kdyby nás totiž poslal všechny na jídlo, čekal by minimálně hodinu, než by mohl pokračovat v natáčení. Takhle mohl natáčet stále bez přestání. Proč ho to nenapadlo i včera?

Na náměstí, kde stálo jeviště s obrovskou hlásnou trubkou, jsme se ocitli po hodině a něco. Slunce pomalu zapadalo a my koukali na kosmonauta ve skafandru. Helmu držel v ruce u pasu a kamera mířila přímo na helmu. Po nějaké době jsem se otočil k holkám za mnou a ptám se: „Proč tady stojíme, když je ta kamera namířená přímo na herce?“
„To si říkám taky,“ ozvala se Editka.
„Protože jsme vidět v odraze té helmy,“ ozvala se jiná dívka.
„Ahááá,“ došlo nám všem okolo.

Netrvalo dlouho a slunce už bylo dávno za obzorem. Místo natáčení už opět osvětlila hromada světel a konečně se po celém dnu začal využívat jeřáb. Z něho bylo svěšeno lano, na které se kosmonaut zavěsil a pak přebíhal po jevišti, jako by se opravdu ocital na měsíci. Ladné pohyby a skoky měl díky tomu, že jakmile vyskočil, další tři chlapy ho přes kladku na jeřábu drželi ve vzduchu a pomalu spouštěli dolů a jeden chlap ho brzdil lanem, které měl přikované do zad.

Jako poslední obraz jsme si zopakovali stojící dítě před námi (tentokrát tam nestál, natáčel se čistý pohled z jeviště na nás.) Konečně konec. Tentokrát jsme skončili o hodinu dřív, ale stála se ještě jedna fronta na vyplacení komparzu. Docela mě potěšilo, když produkce uznala, že jsme trpěli a cedili krev – dostali jsme nakonec víc jak dvakrát tolik, a proto jsem byl schopen jim to utrpení odpustit, jelikož to pro mě znamenalo, že už nemusím v srpnu chodit do práce.

Abych ty dva dny natáčení zrekapituloval, jednalo se o UNICEF, světovou organizaci, která se zabývá ochranou a zlepšování životních podmínek dětí a podporou jejich všestranného rozvoje a také naplňování dětských práv. Už chápu, proč chudák černošské dítě natáčelo do tří hodin v noci na jevišti a my více jak 11 hodin nedostali najíst.

Když jsme sedli do autobusu a vyrazili do Prahy, objevili jsme se na I. P. Pavlova o hodinu dříve než včera, ale na zahradu jsme se dostali o hodinu později. Proč? Bylo to až neuvěřitelné.

„Dneska si vezmu pepřák do ruky, abych byl připravenej,“ informoval mě Karel.

„Ale prosím tebe, jaká je pravděpodobnost, že potkáme stejného člověka, ve stejnou dobu na stejném místě o jeden den později?“ pochyboval jsem. Ale nakonec jsme se přesvědčili sami, jak to všechno bylo. Když jsme procházeli kolem stadionu Eden, všimli jsme si, že přímo na křižovatce stojí policejní auto. Před námi si rázoval jeden dredatý kluk a Karel si oddychl, že nás je dneska proti tomu individuu o jednoho více. Jenže jakmile jsme vlezli pod most a dredař byl někde v polovině, z druhé strany se dovnitř vřítil ten samý magor, co včera přepadl Karla. Čekali jsme, co se bude dít, ale vypadalo to, že dredaře nijak nezaskočil. Chvilku na sebe koukali, pak se obešli, ještě se na sebe dívali a možná si něco řekli a pokračoval dál. Recidivista měl najednou volnou cestu k nám dvěma. Karel se pomalu otočil a utíkal za policajty, kterým popsal, jak to všechno včera bylo a že ten samý člověk je teď pod mostem. Já šel pomalým krokem zpět z pod mostu ven. Karel mezitím přeběhl na druhou silnici a policajti za ním. Když byli u recidivisty někde v polovině mostu, zpomalili, aby si ho prohlídli a pak odjeli.

„To si dělají srandu, že odjíždí!“ vřískl Karel. Já si ale všiml, jak se na konci mostu otočili a čekali, co se bude dít. To už jsem stál v prvním pruhu silnice za mostem a stál přímo proti tomu neznámému, který stál opřený o zábradlí a zíral přímo na mě.

„Nestůj tam tak! Uteč!“ strachoval se Karel. V ten moment se proti mě vyřítil do silnice, mě se chopila panická hrůza a utíkal jsem za Kájou. V tu ránu se rozsvítily majáky, auto zahoukalo a zabránilo tomu idiotovi útoku na nás.

„Co tady děláš?? Prý jsi tady byl i včera a napadl je s pepřákem v ruce!“ slyšel jsem mluvit policistku.
„Blbost!“ odmítal. „Já tady jen běhám.“
„Jo, jen běhá,“ ohradil jsem se a přišel k nim, „proto si na nás na oba zaútočil, co?“

Pak jsme si to namířili přímo na chatu. Přišlo nám zvláštní, že ač uběhlo takového času, dredař jako by byl na procházce. Potkali jsme ho o pár kroků dál. Když si nás všiml, pomalinku zpomaloval. My zpomalovali také. Najednou nám došlo, že se nejspíše znali.

„Doufám, že neodbočí vlevo,“ strachoval se Karel, když jsme se blížili ke křižovatce, kde jsme potřebovali jít doleva. Bohužel pro nás tam opravdu zabočil a my teď nevěděli, zda můžeme pokračovat nebo na nás bude čekat za rohem. Naštěstí nečekal, ale šel ještě pomaleji a my pro jistotu přešli na druhou stranu silnici. Jenže to se na nás podíval a zastavil se.

„Pojď se schovat na benzinu!“ rozkázal mi Karel a já ho uposlechl. Děvčata uvnitř jsme pozdravili a povyprávěli jim, co se nám stalo za poslední dvě noci. Asi po půl hodině jsme vyrazili na chatu a na přání Karla jsme nešli neosvícenou zkratkou podél plotu, ale po silnici pod lampami. Raději jsme se drželi uprostřed silnice, kdyby náhodou na nás někde vyběhl. To se naštěstí nestalo, ale když jsme došli k předposlední křižovatce a odbočili vpravo, zahlédli jsme ho kus před námi.

„No to si dělá prdel,“ chytil se Káji strašný amok. „On jde stejnou cestou?“

To jsem viděl, jak se mihl z jedné strany na druhou, pak si nás všiml a zabočil doleva. My zůstali stát na místě.

„No,“ polkl jsem, „my potřebujeme na té křižovatce vpravo.“
„Ani náhodou, nikam nejdu,“ odmítal Karel.
„Ale prosím tebe, ten už tam není a klidně můžeme pokračovat dál,“ přemlouval jsem ho, neboť jsem se těšil do postele. Najednou se k nám z jiné ulice blížilo auto. To nás naplnilo nadějí, že by to mohli být policisté. Bohužel to byl nějaký civilista a odjel. Když jsme se otočili zpět od auta do ulice, kudy jsme potřebovali vyrazit, dredař náhle vyšel z úkrytu a postavil se proti nám do středu silnice. Tohle rozhodlo.

„Vracíme se zpět na benzínu!“ rozhodl jsem.

Když jsme tam dorazili, zavolal jsem policajty a řekl jim, co se děje. Také jsem je poprosil, zda by nás nemohli odvézt na chatu, ale na to mi odpověděl, že to není možné. Že prý někoho pošle, aby oblast prozkoumal a pak nám řeknou, co a jak.

Policisté přijeli asi za čtvrt hodiny a opět si nás vyslechli. Za nějakou vteřinu přijeli druzí policisté, kteří odchytli toho prvního. Ti nás už znali, tak jsme spíše mluvili s nimi a řekli jim, jak ten druhý vypadá. „Zas ten zasranej dredař! Až ho chytím, tak ho rozkopu!“ vřískl policista a skočil s kolegyní do auta. Ti druzí s námi ještě promlouvali o tom, že oblast prozkoumají a pak se vrátí a řeknou, jak to dopadlo, abychom mohli jít v klidu na chatu.

„A než tam dojdem, tak nás předadne…“ dokončil jsem jejich větu. „Nemohli byste nás tam rovnou hodit, když už tam jedete?“ zeptal jsem se jich. Ani jeden neváhal a naskočili jsme do auta. Nejdříve s námi pročesali oblast, kde už samozřejmě nikdo nebyl a nakonec nás vyhodili přímo u chaty v době, když začínalo svítat.