Ve stínu

V neděli 27. 3. 2011 jsem se účastnil natáčení nového česko-polsko-slovenského filmu Ve stínu, v němž hlavní roli ztvárňuje známý herec Ivan Trojan. Je to politický krimi film z 50. let. Premiéra se plánuje na únor roku 2012.

Sraz pro natáčení jsem měl v 6:30 ráno na rohu ulic Londýnské a Záhřebské. Musel jsem si nařídit dva budíky, abych měl jistotu, že dorazím včas. Tuto neděli se totiž měnil čas na letní a já nevěděl, zda se mi mobil přehazuje automaticky nebo ne. Naštěstí jsem z postele vylezl tak, jak jsem měl a pak už jen dojít na autobus, který mě odvezl přímo na místo určení po 12 minutách cesty.

Už z dálky jsem v Záhřebské ulici viděl stát tramvaj Elektrických drah Prahy a už mi bylo jasné, že tu není pouze sraz, ale celé natáčení. V této ulici je totiž stará nepoužívaná kolej, která v Londýnské ulici zčistajasna končí. Nechal jsem se zapsat a honem do stanu s kostými. Když jsem viděl 20 pánů, kteří se oblékají do slušivých, dobových obleků, začal jsem se těšit. Oblek totiž i z bezdomovce udělá elegantního pána. A co teprv oblek z 50. let?

„Vy jste byl na kostýmce?“ zeptala se mě náhle jedna paní, a když jsem negativně odpověděl, pokračovala ke své kamarádce: „Máš tady třetího dělníka!“

Cože? Ne! Kde je ten oblek…? Sakra!

Co se dá dělat…? Je vlastně jedno, co budu mít na sobě, stejně budu dělat to samé, co ostatní. Řekl jsem si nakonec a doufal jen, že nedostanu krumpáč a nebudu někde kopat.

V rukách mi přistálo oblečení, které zapáchalo jak sto let nemyté prádlo. Docela se mi příčilo to na sebe obléci. Navíc, venku nebylo moc velké teplo a já měl mít jen nějaké slabé montérky.

„Myslíte, že byste je oblíkl přes kalhoty?“ vyslovila opatrně kostymérka a mě to potěšilo, neboť zrovna na to samé jsem myslel i já. Kalhoty jsem si tedy nechal a na ně natáhl hodně špinavé montérky s gumou v pase. Nohy jsem vpasoval do tvrdých bot s každou jinou tkaničkou a začal jsem si oblékat košili.

„To triko ale sundejte! Košile má hluboký výstřih a vaše triko by bylo vidět,“ moc mě paní nepotěšila. Sundal jsem tedy triko, oblékl na holé tělo nesmírně studenou zapáchající košilku s knoflíky do poloviny. Ještě nečistou vestu a kabát a mohl jsem jít do druhé poloviny stanu k maskérům filmových hvězd. Jediné čeho jsem si ještě stihl všimnout, že kostymérka mé věci pojmenovala Jan Novák (15).

Když jsem sledoval maskéry, co dělají s vlasy komparzistů, nebyl jsem moc nadšený. Čekání jsem si ale zpříjemnil povídáním s moc milým mužem, který bohužel vyfasoval moc hezký starobylý oblek. Nazýval se René a já s ním strávil téměř celý den, krom časů, kdy on točil, zatímco já bavil ostatní svými střelenými teoriemi.

To už jsem seděl na židli před zrcadlem, v němž jsem se vůbec neviděl a maskér mi začal povídat, co všechno mi na hlavě udělá.

„To asi v úterý ze mně moc nadšený nebudou. Natáčím totiž pokračování z minulýho týdne, a kdybych tam přišel ostříhaný…“ povzdychl jsem si.

„Ale já vás bohužel ostříhat musím. Je fakt, že jste dělník, ale i dělníci v té době chodili každý týden ke svému holičovi, aby ho upravili. Možná se budete divit, ale i oni byli upravení a starali se o svůj vzhled.“

Povídali jsme si celou dobu, co mě stříhal. A myslím, že jsem byl jediný, kdo se i otáčel za světlem. Měl jsem totiž bradku, která se mu moc nelíbila, ale neoholil mi ji úplně – vzal to jen strojkem, aby mi vytvořil strniště po celé tváři, neboť jsem si před natáčením nenašel čas k oholení. Jediné, čemu se vyhýbal, byla oblast mezi rty a nosem.

„Hlavně mi nenechávejte kníra!“ škytl jsem s úsměvem a i když pár slovy protestoval, nakonec uvolil a během pár sekund mi zmizel i knírek.

Po několika dlouhých minutách jsem byl hotov. On se na mne podíval a vyslovil: „Teda! Nejhezčí, co jsem udělal. Povedl jste se mi a moc se mi líbíte.“

Opravdu mi to zalichotilo. Chtěl jsem mu odpovědět, že se mi také líbí, ale nebylo by to vhodné. Radši jsem se zvedl ze židle a odešel se najíst do stanu pro komparzisty. Proč upřesňuji stan? Protože mě tradičně zas a znova vyhodili od stanu pro filmový štáb. Vzal jsem si tedy jen 2 párky, 2 kousky chlebu, kečup a sedl jsem si na lavici k jednomu stolu, kde už seděl další dělník, který se se mnou převlékal a … nějaký muž. Přišlo mi divné, že má na sobě civil a přitom sedí s námi v komparzním stanu. Když jsem se ho zeptal, odpověděl, že teď se tam převlékají ženy a jemu bylo nakázáno počkat ve stanu, dokud si ho nezavolají. Jmenoval se Karel a později se přišel pochlubit s oblekem a kloboukem. Další muž do naší party, s nímž jsem strávil celý den.

„Cože? Ty máš vajíčka?“ vyslovil najednou Karel ke kominíkovi vedle něj a já reagoval: „Ty dávaj ve vedlejším stanu.“

„No. Nikdo tam nebyl, tak jsem si nabral a rychle zmizel,“ odpověděl kominík.

Jen jsem dojedl a ve stanu se ocitla Petra. Dívka, kterou jsem potkal přímo na rohu ulic. Předtím vypadala tak moderně, ležérně a její rovné vlasy plápolaly. Ale teď? Nemohl jsem se vynadívat.

„Ukaž se mi!“ pobídl jsem ji a Petra s radostí skotačila. Pod čepicí se na čele kroutila ofina a kadeře měla upravené do kroucených drdolů.

Chvíli na to už dorazil René a my všichni usedli k jednomu stolu, abychom se mohli bavit, když už nenatáčíme.

Čas odbíjel každou hodinou a my stále seděli ve stanu a čekali, až si nás vezmou na plac… Bylo to úmorné. Na druhou stranu jsme se sešli moc dobrá parta – chvilku před obědem se k nám totiž přidala ještě jedna slečna, která se pyšnila jménem Ilona. Je teda pravda, že jsme si užili hodně zábavy a smáli jsme se jak potrhlí, ale každý se těšil, až bude na místě konání. Když se nikdo k ničemu stále neměl, vyzval mě René, abych s ním zašel ven, že v ulici stojí 3 historická auta a rád by měl fotky. Šel jsem rád, neboť focení miluji, ať jako fotograf nebo jako model. Ztvárnil jsem ale obě role a René také.

Když nám začalo kručet v břiše a těšili jsme se, že bychom mohli už něco dostat k jídlu, zaveleli náhle, že chtějí všechny komparzisty. Režisér si nás obešel a každému dal nějakou roli. Já měl za úkol vyběhnout ven z hospody. Pak nás jen poprosili, abychom si zapamatovali místo, kde se nacházíme a šli se najíst.

Hurá! Konečně jídlo. Měli jsme zapečné fleky s uzeným masem. Koukal jsem, jak málo každý dostává. Nebyl jsem moc spokojený, ale co nadělám, že? Sedl jsem si ke stolu a začal jíst. Bylo to opravdu dobré. Ještě štěstí, že jsem přišel jako jeden z prvních, neboť ti další si po chvíli neměli kam sednout. Proto na mě už z fronty René volal, abych mu u mě držel místo. Když si ke mně přisedl, nestačil jsem se divit.

„Ty toho máš tolik?!“

„To víš,“ usmál se na mě, „stačilo se usmát a dostal jsem, co jsem chtěl.“

Ale závidět jsem mu rozhodně nemusel, neboť když jsem se najedl, mohl jsem si ještě přidat. Takže jsem i já dostal 2 porce.

Natáčeli jsme na křižovatce scénu, kde tramvaj srazila koně. Chudákovi koníkovi se zlomí páteř a Ivan Trojan jakožto komisař koně zastřelí.

Toho koně jsem celkem litoval. Při zkoušce ho k zemi povalili, aby vyzkoušeli, jak to bude vypadat. Pak ho nechali, aby si stoupnul a všechny zkoušky probíhaly bez něj. Každý si koně musel představovat. Když se téměř všechny chyby odstranily, přišla na řadu ostrá klapka a tedy kůň k zemi. Jemu se však nechtělo.

Po chvíli zápasení ho nakonec povalili a my jeli na ostro.

První záběr proběhl a všichni se měli rychle vrátit na svá místa, aby se mohlo natáčet znova. Koně však už na zemi neudrželi. Čekalo se tedy několik minut, než ho zas povalili. A když kůň konečně ležel, režisér zavelel: „Kamera, klapka a AKCE!“

A v tu ránu… kůň na nohou. K zemi ho už ale za boha dostat nemohli. Režisérovi nezbylo nic jiného, než se spokojit s nepovedeným záběrem a další natáčení probíhalo bez koně.

Role komparzu byla ta, že kolemjdoucí přihlížejí neštěstí, jak tramvaj porazí koně. Já jakožto dělník v hospodě po chvíli vyběhnu ven, abych se podíval, co se to děje. Už vidím (nebo spíš nevidím), jak kůň leží na zemi a jak Ivan Trojan vystřelí na koně. Pak se otočí a prochází kolem mě pryč. My všichni vyděšení ho sledujem a pak v šoku odcházíme pryč.

Celou dobu nás režisér upozorňoval na výstřel megafonem, abychom věděli, kdy máme zahrát leknutí a krok zpět. A najednou… Rána jak z děla! My se lekli, až jsme se málem podělali, však režisér byl konečně s reakcí komparzu spokojen.

Pak už zbývalo jen odevzdat kostýmy, hodit na sebe ty své a mohli jsme jít domů.

Ale ještě bych rád podotkl, co se mi na hospodě nejvíce líbilo. Hospoda se jmenovala „Hospoda na růžku“. Na fasádě baráku to vypadalo opravdově, však za dveřmi s nápisem „Teplá jídla po celý den“ se nacházely automatické prosklené dveře na Úřad práce.